Rozhovor Haló novin s poslancem Ivem Pojezným, vedoucím kandidátem KSČM pro volby do Poslanecké sněmovny v Jihomoravském kraji

Už Komenský zdůrazňoval, že učení je práce, ke které je zapotřebí píle a vytrvalosti

Ve sněmovně končíte první volební období. Jaké pro vás bylo? Co vás nejvíc překvapilo? Co pro vás bylo nejméně příjemné, a co naopak třeba velmi příjemné?

Celé čtyřleté období ve sněmovně hlavně velmi rychle uteklo. Člověk se nestačí ani rozkoukat, a je po všem. Tak je tomu ale vždycky, když jste v jednom kole a v trvalém napětí.

Nepříjemně na mne působily naprosto hloupé »předváděčky« a vulgární vystoupení některých poslanců podložená ideologickou nenávistí ke svým protivníkům. Tato nenávist je mnohdy zaslepila natolik, že úplně zapomněli na práci pro občany. Myslím, že někteří by se před mnoha lety uplatnili u inkvizičních soudů. Snad se tito inkvizitoři uklidní, když občané ve volbách rozhodnou tak, aby prestiž politiky neměla kvůli nim sestupnou tendenci.

Na druhou stranu musím otevřeně vyjádřit pocit radosti, že v mém věku mohu potkat moc fajn kamarády a věřím, že na celý život. Stali jsme se mimořádně dobrou partou a s některými, a není nás málo, se navštěvujeme i s rodinnými příslušníky.

Pracoval jste ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Kterého z přijatých zákonů během uplynulých necelých čtyř let z této oblasti si nejvíce ceníte, kterého nejméně a který našemu školství zcela chybí – a proč?

Školství je v současné době spjato s realizací tzv. kurikulární školské reformy. Došlo k naprosté destabilizaci a rozkladu školského systému a školství se dalo na nebezpečnou cestu za prapodivnou kvalitou vzdělávání toho nejvzácnějšího pokladu, který máme - našich dětí a mládeže. Necením si žádného návrhu zákona, neboť vím, že základy tohoto pomyslného domu jsou před zhroucením.

Největší zlo na dětech je plošná inkluze, kterou jsme se snažili odložit, ale i tato snaha nenašla u většiny podporu. Nejsme proti tomu, aby se děti se zdravotním postižením mohly vzdělávat v běžném proudu, ale musí být k tomu dostatečně způsobilé. Proč by se nemohl vzdělávat žák s tělesným handicapem, například vozíčkář, který učivo bez problémů zvládne a škola má k tomu podmínky v podobě výtahu, nebo žák sluchově postižený, který díky kochleárnímu implantátu slyší? Můžete jim upravit individuální vzdělávací plán na předměty, které nemohou kvůli postižení zvládnout, ale vše je v pořádku.

Jiné je to u dětí s mentálním handicapem. To je takové zdravotní postižení, které nevidíte, ale je velmi vážné. Cílem je připravit děti do života a společné vzdělávání jim přinese jen to, že připraveny nebudou. Základní škola praktická jim dala vše, včetně mnoha mimoškolních aktivit, kde zažívaly spoustu úspěchů. Škola je připravila na jejich budoucí učební obor díky profesionalitě učitelů a po vyučení se v praxi většinou velmi dobře uplatnily. Je nehorázný blud, se kterým přicházeli inkluzisté, že v běžném vzdělávacím proudu budou děti spokojenější a vzdělanější. Opak je pravdou. Tak naprosto nepřipravený a neověřený experiment na dětech někteří politici nazývají, snad právem, zločinem.

Dokonce mnozí koaliční kolegové podpořili vlastní ministryni až po velkém naléhání. Naštěstí se silně začaly ozývat hlasy z celého politického spektra na její zrušení. Někteří konečně možná přijali argumenty, se kterými vystupovala KSČM při projednávání. Na druhou stranu to může být jen předvolební taktika. Osobně si myslím, že celá školská reforma povede žáky a studenty k větší míře nevědomosti a snížení schopností vyrovnávat se s komplikacemi, které v životě budou potkávat. Proto nemůžeme hovořit o zvyšování kvality ve vzdělávání, ale jde o pravý opak. Možná existuje vedlejší zájem, zájem snížit konkurenceschopnost našich občanů vůči okolním zemím.

Učitelé se nedávno chystali stávkovat. Skutečně jsou na tom finančně tak zle? Nelze třeba situaci řešit jinak?

Jsou na tom velmi zle a zažil jsem to na vlastní kůži, dodnes je spousta kantorů, kteří mají další výdělečnou činnost. Jiní už odešli, a tak tam zůstávají jen srdcaři anebo ti, kteří by již jinde nenašli uplatnění, například kvůli věku. Učitelé jsou velmi flexibilní, mnozí znají velmi dobře práci s IT technikou a ovládají cizí jazyky, tak pro ně není problém najít si lépe placenou práci. V Praze nabízejí skladníkům v některých střediscích až 34 tisíc korun nástupního platu, o takové sumě si ve školství můžete nechat jen zdát. Navíc nemáte takovou zodpovědnost, papírování, psychické zátěže a vyspíte se s čistou hlavou.

Těch vlád, které ve volebních programech označovaly jako svou prioritu vzdělání, se vystřídala spousta. Ale také ministrů školství bylo snad dvacet. To svědčí o tom, že nestabilita je i v politickém zázemí, a pokud každý ministr přinesl nějakou změnu, jistě si dovedete představit, jaký chaos musel vznikat. Vždyť jen v tomto volebním období se měnil školský zákon snad pětkrát.

Dávno se měli moji kolegové učitelé postavit proti těm, kteří před volbami slibovali modré z nebe, ale po volbách skutek utek. S velkou pompou prezentují zvyšování platů učitelů od listopadu o 15 procent, to bylo tahanic ve vládě, kde na to vzít. Nakonec to nebude zvýšení platů o slíbených 15 procent, ale jen zvýšení tarifních platů o tuto částku.

Jsem rád, že se nezapomnělo ani na ty, bez kterých by nebyla škola školou, i když u nich by to zvýšení mělo být mnohem větší. Mám na mysli uklízečky, kuchařky, nepedagogické pracovníky a nemohu zapomenout na školnice a školníky.

Jak je na tom vlastně české školství za 28 let od listopadového převratu v roce 1989? Co nejvíce potřebuje?

Školství procházelo různými změnami. Většina z nich vedla ke snížení úrovně vzdělání a k velkému nárůstu byrokracie. Na naše školy, ale hlavně kantory, se valilo neuvěřitelné množství »projektů«, které mohly uspokojit hlavně touhy finančně zainteresovaných osob v pozadí. Bořily se tradice, které tvořily desítky generací učitelů se snahou vše negovat a zavrhnout to, co je spojeno s povinnostmi žáků a studentů. Už Jan Amos Komenský zdůrazňoval, že učení je práce, ke které je zapotřebí píle a vytrvalosti.

Moc mě mrzí, že došlo k neuvěřitelnému odcizení rodiny od školy, jako by si přestaly tyto dvě důležité kategorie spolu rozumět. Přitom vždycky byly a jsou na jedné lodi. Také kvůli internetu došlo k atomizaci společnosti, o to více u dětí, které komunikují s celým světem, ale nemají správného kamaráda, na něhož je spoleh. Vše je povrchní. Jako by ubylo lidství, teplé a vlídné slovo a pohlazení duše citlivou pochvalou.

A jak jsme na tom ve srovnání s jinými (okolními) zeměmi?

České školství bylo do roku 2000 na velmi vysoké úrovni a také velmi efektivní. Naši žáci dosahovali naprosto srovnatelných výsledků jako ti nejlepší- například Finové, Korejci, Holanďané či Švýcaři. Na druhém konci byli Američané, Turci a Mexičané. A k nim nyní pozvolna směřujeme. Jenom díky setrvačnosti vzdělávání a díky tomu, že máme spoustu vynikajících kantorů, se tento propad hodně zpomalil.

Bohužel se podařilo atomizovat systém vzdělávání a zrušit jednotné osnovy a také se začaly uplatňovat alternativní přístupy ke vzdělání, které degradovaly tradiční způsoby vzdělávání.

Dnes nám nezbývá nic jiného, než vrátit do škol systém, jasný a pochopitelný jak rodičům, tak učitelům, odmítnout plošnou atomizaci škol, vytvořit školní osnovy na všech typech škol, které jasně určí cíle, čeho má žák či student dosáhnout a co bude ku prospěchu jeho uplatnění v budoucí profesi v souvislosti s požadavky na trhu práce. Přece chceme, aby naše děti úspěšně pracovaly - ať už jako řemeslníci, nebo i jako vědci.

Mnohem více mladých lidí dnes studuje, maturitu beru jako samozřejmost, ale za chvíli bude pomalu platit – co Čech, to vysokoškolák. Asi na to přece jen každý nemá. I kdyby – pak by všichni těžko hledali odpovídající zaměstnání… Na druhé straně chybějí řemeslníci, dělnická povolání. Rodiče jako by se na učební obory své děti styděli dávat. Je to tak?

Školství by mělo mít nastaveny parametry tak, aby se obory na školách co nejvíce přibližovaly potřebám trhu práce. To samozřejmě pochopili v jiných zemích, například v Japonsku, kde omezili množství nepotřebných humanitních oborů bez možného uplatnění. I u nás by se měly některé obory, které jsou šity na míru pracovnímu trhu, upřednostnit, jiné trošičku omezit.

Rozumím i tomu, že rodiče chtějí, aby jejich dítě bylo úspěšné na vysoké škole, ale je také pěkné, když má úspěch jako dobrý řemeslník, kvalifikovaná, a hlavně šikovná zdravotní sestra, kadeřnice nebo cukrářka. Je to lepší než neúspěšný vysokoškolák.

Jako poslanec jste se hodně věnoval sportu. Je to zase o penězích? Jde do sportovních aktivit dětí a mládeže dostatek prostředků? Máme dost sportovišť?

Už jsem se sportu nevěnoval tak často fyzicky, na to není takřka vůbec čas. Mám moc rád pěší, ale i vodní turistiku, běžky jsou taky moje slabina. I přes časové vytížení se snažím každé ráno a večer si zacvičit sestavu cviků na protažení. Když tu a tam zapomenu, za trest si druhý den cvičení prodloužím a dám pár kliků navíc. Občas něco pobolívá, ale to patří k životu, vždyť jsem přežil utrženou achilovku a nesčetně různých úrazů při sportu.

Ve sněmovně jsem se intenzivně zabýval novelou zákona o podpoře sportu. Naše strana má velmi kvalitní osobnosti v odborném zázemí a jsem moc rád, že se mám na koho obrátit. Fungují velmi svědomitě, ale hlavně rozumějí tomu, co dělají. Tito lidé také léta věnovali sportu, dříve jako aktivní sportovci, později jako trenéři a funkcionáři.

Máte pravdu, když se zmiňujete, zda sport dnes není o penězích. I v této době, kdy sport má další kaňku v sešitě, se přetahují sportovní autority, kdo bude ten hlavní k přerozdělování státních financí. Je až strašidelné, jak se někteří »šikovní« poradci nacházejí jednou tu, jednou tam, ale vždy na tom správném místě u získávání dotací. Sportovišť je u nás relativně dost, i když mnohá jsou v žalostném stavu, protože vlastník v dnešní době těžce získává finance na rekonstrukci. Větší část z nich byla postavena do roku 1990, jsou však nepřístupná běžným hrám dětí a mládeži bez doprovodu dospělých a cenu za pronájem si málokdo dovolí. Mnohá sportoviště se rekonstruovala u škol, ale vstup není dětem také běžně povolen - co kdyby se někomu něco při hře stalo. Naštěstí najdeme výjimky, které potvrzují pravidlo. Chybějí však uliční plácky, na kterých se scházela naše omladina a sportovala až do večerních hodin.

Když jsem se ptala na peníze, měla jsem na mysli i to, že sportovní aktivity dětí také něco stojí, někteří rodiče je proto ani nemohou svým dětem dopřát. Jak jsou na tom dnes vůbec mladí s pohybem?

Do sportování dětí a mládeže jde neskutečně málo financí, proto stojí sport rodiče tolik peněz. To je také jeden z hlavních důvodů, proč takřka pro půl milionu dětí je sport velmi těžko dostupný. Uniká tak mnoho talentů a děti jsou vystavovány negativním vlivům ulice. Mladí se i z těchto důvodů příliš nehýbou. To má velké důsledky na zhoršování zdravotního stavu a neskutečného nárůstu obezity, právě u těch nejmladších.

Organizovanost občanů ve sportovních oddílech je mnohem nižší v ČR než v zemích EU, ale do poloviny devadesátých let tomu tak nebylo. Nejdrastičtěji se snížil počet dětí ve sportovních klubech. Dlouhá léta neexistovala možnost odměňování trenérů. I proto zanikla spousta oddílů a klubů, nebyl nikdo, kdo by s dětmi pracoval a neviditelná ruka trhu nějak zapomněla na svoji povinnost.

Nedávno jsem poslouchal rádio při cestě z Prahy do Brna - dnes máte spoustu času na »Dé jedničce«, neustále postáváte v kolonách - a tam říkali, že u nás sportuje hlavně skupina občanů nad čtyřicet let. Naprosto tomu věřím, to je právě ta skupina lidí, kteří v dětství vyrůstali na těch uličních pláckách v době, kdy sportování bylo úplně normální.

Nám však vyrostla celá generace, která nesportovala. Můžeme si klást otázku, k čemu tito mladí povedou svoje děti. Bude to ke sportu? Tady musíme začít úplně od začátku, ne až ve škole. Daleko dřív, dokud se dítě formuje a získává návyky, tedy do vstupu na základní školu. Pak už bývá pozdě.

Jste lídrem kandidátky KSČM v Jihomoravském kraji. Jak zatím hodnotíte volební kampaň? Jak se chovají zástupci jiných kandidujících stran?

Zatím vše probíhá bez jakýchkoliv problémů, objíždíme kraj ve velmi početné sestavě. Do samotného konání voleb navštívíme všechny okresy, kde ve městech a obcích budeme hovořit s našimi spoluobčany.

Počasí, až na výjimky, bylo na nás přívětivé a odezva občanů je také velmi pozitivní, krom několika drobností, ale to občas ke kampani patří. Žádná agrese, naopak nás potěšil zájem těch, kteří nás doposud nevolili, nebo se zklamali v jiných politických subjektech.

Ostatní strany nemají moc času si nás příliš všímat. Jsou ponořeny do svých starostí, jak oslovit voliče. Hlavně jde o strany, které již mnohokrát zklamaly a sliby zůstaly pouze někde v říši snů. V tom má KSČM velkou výhodu, neboť jsme mezi lidmi stále.

S čím jste vstupoval do volební kampaně, s jakými starostmi se na vás občané jako na poslance nejvíce obracejí? A jak jim můžete pomoci? Mohl jste jako poslanec nějak pomoci i svému kraji?

Do kampaně nevstupuji za sebe, ale za program Komunistické strany Čech a Moravy, se kterým se plně ztotožňuji. Cením si toho, že není populistický jako u některých subjektů na jedno, maximálně na dvě použití. Také je velmi komplexní. Zahrnuje všechny oblasti, které může ve své činnosti poslanec ovlivnit a pomoci tak ke zlepšení životních podmínek hodně lidem, hlavně těm, kteří to nemají v životě příliš jednoduché. Stále se děje mnoho nespravedlností, na jejich řešení a na podobě přijatých zákonů proto hodně záleží.

Marie KUDRNOVSKÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3, celkem 33 hlasů.

Marie KUDRNOVSKÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.