Sedmnáctý listopad 2017. U pamětní desky v místech, kde byl zastřelen Václav Sedláček a smrtelně zraněn Jan Opletal, hovoří představitel Studentské komory Rady vysokých škol Michal Zima.

Zapomenutý Václav Sedláček – 100 let od narození

»I když měli stejný osud, jméno Jana Opletala zná skoro každý. Na jméno Václava Sedláčka se bohužel poněkud zapomnělo, zůstalo ve stínu Jana Opletala a událostí 17. listopadu 1939. Důvod je jediný. O Václavu Sedláčkovi se neví prakticky nic, dokonce i v archivních materiálech je o něm jen stručná zmínka, píše Jozef Leikert ve své rozsáhlé, téměř 400stránkové publikaci nazvané Černý pátek sedmnáctého listopadu (Univerzita Karlova, 2000).

Co všechno víme o mladém dělníkovi Václavu Sedláčkovi, který podobně jako vysokoškolští studenti a další Pražané různého věku a profese přišel do centra Prahy na protinacistickou demonstraci v den pro Čechy tak významný – 28. října 1939?

Rodina Sedláčkových pocházela z okresu Ústí nad Labem. Otec Sedláček se v mládí odstěhoval s manželkou do Porýní-Vestfálska, kde se jim narodili tři synové – Josef, Václav a Karel. Václav přišel na svět 22. dubna 1917 v Recklinghausenu. Bratři byli vychováváni v českém duchu. Po škole se začali učit na havíře.

Nástup nacistů v Německu k moci, tedy počátek roku 1933, donutil rodinu vrátit se do Československa. V Německu se nedalo již dále žít, ostatně živitel rodiny byl propuštěn z práce. Chlapci tak poprvé poznali zemi svých rodičů, která se stala i jejich vlastí, i když se v ní nenarodili. Usadili se v Předlicích u Ústí nad Labem. Václav se vyučil u ústeckého pekaře Watzka. Rozumná úvaha, vždyť v pekárně byla jistota chleba. Po mnichovské zradě a nuceném záboru československého pohraničí musela Sedláčkova rodina prchnout do vnitrozemí. Václav se octl v Praze. Na Smíchově našel práci v pekařství Ladislava Vrbického.

Fotografie Václava Sedláčka z pasu, který měl u sebe 28. října 1939.

Usměvavý chlapec

Jak asi Václav Sedláček vypadal? Fotografie napoví: pohledný mladík s plavými, pěkně upravenými vlasy, menší a mírně podsadité postavy. Václavův strýc Josef Puchmajer synovce charakterizoval jako chlapce s kamarádskou povahou, pracovitého, přátelského, oblíbeného a usměvavého.

Dvacátého osmého října 1939 se Václav Sedláček vydal na demonstraci. JUDr. Miroslav Klecan, tehdejší student, v Leikertově knize vzpomínal: »Toho dne se přednášky nekonaly. Sešli jsme se v aule a společně vykročili. Někteří šli přímo z kolejí. Ze závodů se přidávali dělníci. Ulice se rázem zaplnily, křižovatky byly neprůjezdné.« Ovšem mezi demonstranty se mísili i hnědokošiláči a němečtí studenti, německá tajná policie.

Před křižovatkou ulic Žitná – Ve Smečkách začali Němci manifestaci rozhánět, padly výstřely. Není jasné, kdo střílel. Na rohu těchto ulic, kterými byl hnán dav lidí, se zrovna nacházeli i Václav Sedláček a Jan Opletal. S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou se osobně neznali, vždyť se každý pohyboval v jiném prostředí. Jeden student, druhý dělník… ale spojila je účast na tomto velkém antifašistickém vzedmutí proti okupantům. Dělilo je od sebe jen pár metrů a také dva roky věku – Sedláček byl 22letý, Opletal 24letý. »V rozpětí několika minut někdo střílel. Jeden umírá na místě, druhý za několik dní,« píše Leikert. Pachatel či pachatelé nejsou známi.

Sedláček byl zastřelen asi v 18.25 hodin. Podle pitevního protokolu, který vypracoval rakouský nacista, patolog Günter Weyrich, byl oblečen do bílé hedvábné košile. Tento den byl tedy pro něho svátkem. Pitva potvrdila ránu přímo do srdce. Mladý pekař s velkou pravděpodobností nezemřel ihned, se smrtí prý jeho silné tělo bojovalo ještě několik dalších minut…

Pohřeb se konal 4. listopadu 1939 na hřbitově v Braníku. Podle Sedláčkovy tety paní Puchmajerové nad hrobem nikdo nesměl hovořit a nebyl přítomen ani kněz. Byl to tichý pohřeb, kterého se mohli zúčastnit jen nejbližší příbuzní a známí. A ovšem také gestapo a čeští policisté v uniformách. Pohřeb se přece nesměl stát další protinacistickou manifestací… V tu přerostlo teprve poslední rozloučení s Opletalem dne 15. listopadu – poté, co podlehl smrtelnému zranění. Tato událost již předurčila dramatické a tragické dny příští…

Hrdinou byl i bratr Karel

Stojí za zaznamenání i osud Václavova bratra Karla Sedláčka. I on se stal obětí nacismu. Za protiněmecké postoje byl na udání několikrát vězněn, až zahynul na konci války v koncentračním táboře. Tedy oba, Václav i Karel, si zaslouží naši vzpomínku a úctu.

Smutné je, že rodina se o poslední místo spočinutí Václava Sedláčka starala jen do poloviny 60. let, a protože v roce 1965 už nikdo za hrob neplatil, zanikl. Na to upozornil předseda Senátu Milan Štěch na letošní pietní vzpomínce před Hlávkovou kolejí 17. listopadu. Sedláčkův hrob byl zrušen, místo prodáno. Žel v době, kdy se na branickém hřbitově stavěl důstojný památník s uložením ostatků všech místních, padlých v boji proti fašismu, na Václava Sedláčka nikdo nevzpomněl. A tak se stalo, že nebylo kde mu položit malou kytičku či zapálit svíčku. Památka na něho se pomalu začala vytrácet z povědomí veřejnosti…

Teprve v listopadu 1989 byl v Žitné ulici, na zdi farské zahrady, z iniciativy SSM odhalen památník obětem střelby do davu lidí na protinacistické demonstraci 28. října 1939. Nese nápis »28. X. 1939, J. Opletal, V. Sedláček. Non omnis moriar« (Nezemřu celý, ve smyslu »něco po mně zůstane«). Je chvályhodná praxe posledních let, že vysokoškolští studenti z iniciativy Studentské komory Rady vysokých škol vždy po pietním aktu u Hlávkovy koleje jdou průvodem až k této pamětní desce vyvedené v dvojbarevné žule. Zde se zastaví a vzdají čest i dělníku Sedláčkovi.

Pamětní desku ze stříbrného kovu svému někdejšímu občanu zřídilo i město Ústí nad Labem. Je umístěna na pomníku první světové války.

Narozen v Německu, a osvědčil své češství

Je to zvláštní osud. Václav Sedláček, ačkoli se narodil v Německu, několikrát osvědčil své češství a autentický vztah k Československé republice. Dvakrát prchal před Němci a nacisty (1933 a 1938) a ani 28. října 1939, kdy mohl sedět v klidu domova, nezůstal stranou. Vyšel do pražských ulic a zúčastnil se zakázané protiněmecké demonstrace. Možná měl na klopě malou trikoloru, což byla »legitimace«, kterou si v této době ještě mnoho Čechů dovolilo. I tak to bylo hrdinství.

Chceme-li Václavu Sedláčkovi někde zapálit svíčku, nabízí se pamětní deska v Žitné ulici. V každém případě je možné se u ní aspoň na chvíli v běhu dne zastavit, a zapřemýšlet.

Monika HOŘENÍ

(S využitím knihy J. Leikerta »Černý pátek sedmnáctého listopadu«)

FOTO – archiv a autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 25 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.