Bývalá brána jednoho z klanů u Killinu

Ve Skotsku obdivují básníky

Na trajekt směřující ze Severního Irska do Skotska se nahrnuly davy mužů v bílozeleně pruhovaných tričkách. Hned mě napadlo, že nejspíš jedou na utkání fotbalového týmu Celtic Glasgow. Ohromná loď je uzpůsobena tomu, aby tam nudící se pasažéři utráceli. Chtěla jsem vzdorovat a vydala se na palubu. Prudký vítr mě smetl zpátky. A tak jsem pokorně usedla do měkkého křesla a krátila si dlouhou chvíli pojídáním zakoupených sendvičů. Takové pohodlí jistě neměli před staletími jiní cestovatelé, kteří po prudkém střídání mocenských pozic v 6. a 7. století v Irsku přenesli centrum království Dál Ríada na sever Británie. Latinské prameny je nazývaly Scotti, takže tito přistěhovalci dali jméno budoucímu státu i jeho lidu. A od rodu Gabrán, který zřejmě zaujal nejdůležitější postavení, pak odvozovala svůj původ i většina pozdějších skotských králů. Jak jsem se přesvědčila při cestě touto zemí, Skotové jsou na své složité dějiny plné bojů, výher i osudových proher pyšní. A nejen na ně.

První zastávka totiž patřila rodišti skotského národního básníka. Robert Burns svůj krátký život prožil v letech 1759-96. Podle průvodkyně Skotové uvažují, že by 25. leden, kdy spatřil světlo světa, vyhlásili za státní svátek. Už nyní se v řadě rodin oslavuje typickou skotskou večeří. Burns opěvoval haggis, čili ovčí žaludek plněný především různými vařenými vnitřnostmi, ovesnými vločkami a rozličnými krajovými přísadami. Básník se tak strefil do národních chutí. Ale i do slabosti Skotů pro bouřliváky, kteří vedou rozháraný a tím vlastně také zajímavý život.

Ruiny starého kostela ve vsi Alloway

Pár zrádných tatrmanů

Vesnička Alloway by působila ospale, kdyby na zdejším parkovišti nezastavovaly desítky autobusů. Turisté se vyhrnou ven a spěchají na naučnou stezku po památkách spojených se životem Roberta Burnse. Někteří se zastaví i u ruin kostelíka, jehož počátky spadají do 12. století. To, co z něho zbylo, však má podobu stavby z 15. století. Před vstupem na hřbitůvek je deska zpracovaná jako rozevřená kniha. Na jedné stránce je citát ze slavné básně Tam O'Shanter, kde Burns píše: »...zchátralý kostel v Allowayi...« Takže svatostánek se rozpadal už za jeho časů. Na druhé kovové straně desky se připomíná, že je zde pohřben básníkův otec William. Mohla by být poctou i jemu. Udřený rolník totiž patřil k typickým skotským písmákům. Rád si četl v bibli i v klasické a současné literatuře. Čtenářskou vášeň po něm zdědil syn Robert, jeden ze sedmi dětí. Musel ale brzo přiložit ruku k dílu, a tak na polích pro změnu poslouchal lidové písně ve skotštině, které se udržovaly právě na venkově. To vše se později přetavilo do svérázné poezie.

V moderní budově u parkoviště před časem otevřeli zajímavou expozici o životě a díle Roberta Burnse. U některých vitrín si návštěvník může nasadit sluchátka a zaposlouchat se do podmanivých veršů. Nerozuměla jsem ani slovo. Ještě že třeba Josef Václav Sládek a později Jiří Valja jeho tvorbu přebásnili. I když prý žádný překlad nemůže vystihnout zvláštní kouzlo Burnsových básní. První příznivý ohlas ho vedl k úvaze živit se poezií. Přísný otec už nežil a sourozencům by se peníze navíc hodily. Robert odjel do Edinburghu, kde pobyl dva roky. Slavil úspěch, ale prožíval i citová zklamání. Vrátil se domů, založil rodinu, ale ženy a pivo doplněné skleničkami whisky ho dál provázely. A také srdeční choroba, kterou trpěl od mládí, když musel dřít na poli, zatímco jeho zoufalý otec na pronajatém dvorci umíral na tuberkulózu. Jenže při Robertově bujarém životě se po jeho brzkém skonu hovořilo o tom, že se zkrátka upil. Vynořily se i teorie, že Burnse otrávila vláda. Vitrína věnovaná záhadě jeho smrti připomíná výzkumy, podle nichž ve skutečnosti zemřel na selhání srdce.

Burnsova tvorba nejsou jen lyrické a milostné básně či zpracování místních legend, ale i ohlasy na skotskou historii. Zvlášť tíživě nesl ztrátu samostatnosti podle zákona o sjednocení s Anglií v roce 1707. Báseň Pár zrádných tatrmanů ostře napadá ty, kteří se ze sobecké chamtivosti zaprodají: »Nás nedovedli přemoci po věky šalbou, zbraní, teprv teď vlastní zbabělci na zlato nalákaní. My britskou ocel srazili i s pýchou cizích pánů, však zlatem si nás koupili - pár zrádných tatrmanů.« Burns psal i pod vlivem Velké francouzské revoluce verše burcující k boji za svobodu, v nichž připomínal slavné postavy historie: »My krváceli s Wallacem, my bojovali pod Brucem, Skotové, nyní na smrt jdem, nebo k vítězství!« Jeho statečný postoj je jistě i jedním z důvodů, proč ho ve Skotsku tak obdivují. V čem ale spočívá ta mimořádná úcta k básníkům a spisovatelům, jíž je tato země proslulá?

Náčelníka doprovázel bard

Pro odpověď jsem se vydala do skotské Vysočiny. Úchvatné scenérie kopců a hor lákají k výletům také zahraniční pěší turisty. Několik jsem jich viděla, jak šlapou po stezce na úbočí obtěžkáni krosnami. Průvodkyně nás upozornila, že na cestu si musí brát jídlo a pití na dva až tři dny. Vysočina patří k řídce osídleným krajům a hlavně se tady mohou chodci snadno ztratit. Na začátku cesty je jeden ukazatel, že tam někde je cíl. Pak mnoho kilometrů nic. V duchu jsem poděkovala našim značkařům, díky nimž mohu bezpečně procházet i neznámou krajinou. Ve Skotsku tento systém nepoužívají. Při svém orientačním antismyslu bych si netroufla ani na krátkou procházku. Ostatně přijela jsem na Vysočinu zaslechnout zvuk dud a hrdinské písně z minulosti.

Když sem připluli Irové, přivezli s sebou také gaelskou kulturu, která se pak dlouhá staletí udržela právě na odlehlejší Vysočině. Žádný král hodný tohoto postavení by se neobešel bez bardů, kteří velebili jeho vládu a zachovávali povědomí o jeho činech. Stejně si později počínali náčelníci klanů na Vysočině. Na cestách je vždy doprovázel bard a dudák. Jeden skládal verše o událostech, druhý ohlašoval příjezd náčelníka a burcoval bojovníky. Oba patřili k váženým osobám klanu. Zachovávaly se zde dávné zvyky, především pohostinnosti. Když jsme zastavili v údolí či spíše rokli Glen Coe, vzpomněla jsem si na knihu o masakru z února roku 1692. Tehdy znesvářený klan Campbellů ve službách nového britského krále Viléma Oranžského porušil pravidla pohostinnosti u části klanu MacDonaldů vedené MacIainem, kteří zachovávali věrnost vyhnanému anglickému a skotskému králi Jakubu II. (ve Skotsku VII.) Stuartovi. Campbellové se nechali dva týdny hostit, pak znenadání zaútočili. Pobili téměř 40 lidí, další zmrzli či vyhladověli na útěku v horách. Tisk se toho chopil a požadoval, aby byly odpovědné osoby souzeny za vraždu při zneužití důvěry. Tento těžký zločin znalo jen skotské právo. Viníkům, zejména vládním strůjcům snahy vyhladit pro výstrahu jeden z klanů, se ovšem nic moc nestalo.

Proč je Vysočina pustá

Rozhlédla jsem se po většinou holých kopcích. Neviděla jsem ale stejnou krajinu jako horalé, kteří za zájmy Stuartovců marně bojovali ještě před polovinou 18.století. Pro ně opravdu platilo »věrnost až za hrob«. Ostatně patřilo to ke klanovým tradicím. Místní muži slibovali, že budou bojovat za svého náčelníka. Zato dostávali do pronájmu půdu. Když se o anglický a skotský trůn přihlásil Jakubův syn Karel Eduard Stuart zvaný Bonnie (hezký) Charlie, jakobité znovu povstali. Po dílčím úspěchu ale v roce 1746 drtivě prohráli bitvu u Cullodenu. Angličané potom na čas zakázali horalům hru na dudy a nošení oděvu s tradičním vzorem zvaným tartan, podle něhož se rozlišovala příslušnost ke klanu. Právě toto společenské uspořádání se v Londýně rozhodli rozvrátit. Zbylí horalé byli vyháněni ze svých domovů, nebo jim byla vykázána jen chudá políčka, která rodinu neuživila. Tato dějinná etapa je známa jako Vyčištění Vysočiny. Ta se z tohoto úderu už nikdy nevzpamatovala a znovu se nezalidnila.

Noví angličtí páni tehdy bohatli hlavně na chovu ovcí, především na prodeji jejich vlny. Lesy mizely a pastviny se naopak rozšiřovaly. V současnosti se Skotové snaží Vysočinu opět zalesnit. Zatím jde o skromné pokusy, kterým se říká »lesní skvrny«. Těch fleků jsem opravdu několik zahlédla. Přestože klanová struktura byla rozbita, obdiv k bardům zůstal. K těm, kteří jako Robert Burns v básni Mé srdce je v horách dokázali oslovit skotské čtenáře: »Hory, buďte sbohem, sbohem severe, kde se rodí mužné ctnosti veškeré! Ať kdekoli bloudím, kudy toulám se, nezmizí mi naše kopce ze srdce.«

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.8, celkem 8 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.