Nádražní schránka s čelním vhozem

Poštovní schránka na rohu ulice

Místo dopisů si píšeme SMS a e-maily. Pohlednice nahradily MMS. Do obálek vkládáme většinou jen úřední nebo firemní poštu. A přece na ně stále narážíme a leckdo se neubrání vzpomínkám na to, když se ve škole učil známou báseň Jiřího Wolkera: »Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc. Kvete modře, lidé si jí váží velice, svěřují se jí docela, psaníčka do ní házejí ze dvou stran, z jedné smutná a z druhé veselá.«

Tímto textem ostatně končí zajímavá výstava 200 let poštovní schránky v Poštovním muzeu v Praze. I když první se objevily ve Vídni už v roce 1785. Jenže je mohly využívat pouze privilegované osoby, sdružení a úřady, které nemusely platit poštovné. Přelom tedy znamenal dvorský dekret z dubna roku 1817, který stanovil, že za doručení dopisu platí příjemce. Od června pak u každého poštovního úřadu musela být umístěna schránka. Kdo ale tehdy chtěl odeslat dopis, musel vstoupit dovnitř. Schránky totiž ještě nebyly na ulici. Kromě toho se u přepážky platilo poštovné za zásilky do ciziny nebo mohl zájemce dobrovolně zaplatit za doručení listu, aby nezatěžoval toho, komu psal.

Model poštovního autobusu

Házeli do nich ukradené věci

Poštovní úřady ovšem v rakouské monarchii působily dávno před tím, než se objevily první schránky na korespondenci. Panovníci především potřebovali zajistit doručování zpráv mezi důležitými městy monarchie. Sítě stanic využívaly i soukromé osoby, především šlechtici a movití obchodníci a bankéři. Na jednom z panelů výstavy se upozorňuje: »Výše poštovného byla do počátku 18. století víceméně věcí dohody mezi uživateli pošty a poštovním personálem.« Od roku 1704 byl zaveden jednoduchý systém poplatků odvozený od počtu archů papíru, které dopis obsahoval. Poštmistrovský úřad tehdy často dědičně vlastnily některé rody. K částečnému zestátnění této služby došlo v roce 1722 a úplnému v roce 1743. S tím přišla i přesnější metodika pro výpočet poštovného neboli porta. Často se ale měnila. Nicméně výše platby se odvozovala od hmotnosti zásilky a vzdálenosti, na níž měla být doručena. Pořád se ale platilo u poštmistra. Udělal to buď odesílatel, nebo po obdržení dopisu adresát či se mohli podělit napůl.

Schránky zavedené od roku 1817 znamenaly velký pokrok, protože lidé již nemuseli ztrácet čas ve frontách u přepážky. První schránky vyráběli poštmistři z toho, co bylo po ruce. Většinou se jednalo o starší dřevěné truhly. V muzeu vystavují nejstarší dochovanou na území České republiky. Pochází z dědičné pošty v Jihlavě a byla vyrobena asi ve 20. letech 19. století. Každá schránka tedy byla jiná, jen truhličku pomalovali v rakouských státních barvách. Jako každá novinka však narážela na potíže. Někteří lidé do nich vhazovali všelijaké věci v domnění, že pošta musí doručit všechno. Na výstavě je uveden příklad z roku 1883, kdy ve schránce v pruském Slezsku našli hodinky s připevněným lístkem: »Tyto hodinky jsem ukradl na posledním jarmarku ve W. hodináři jménem W. z H., ty potvory ale nefungují a jsou mi také příliš velké, prosím tedy o jejich vrácení zpět….« Věci z loupeží se nacházely i v jiných městech, stejně jako nalezené pasy, směnky či dokonce vyznamenání.

Dlouho přetrvával problém, o němž se v tiskové zprávě k výstavě uvádí: »Přesto vznikala častá nedorozumění, protože někteří odesílatelé vhazovali do schránek i dopisy, za něž měli zaplatit poplatek při podání. Poštovní úřady taková psaní nesměly přepravit, přičemž musely vyhotovit jejich seznam, který následně vyvěsily, aby se jejich odesilatelé buď přihlásili a poplatek zaplatili, nebo dopisy přijali zpět.« Tyto potíže vedly i k úvahám o zrušení poštovních schránek. Naštěstí se tak nestalo. Se zavedením poštovních známek (v rakouské monarchii od roku 1850) naopak nastal prudký nárůst jejich počtu. Z uzavřených úřadoven »vyběhly« na ulice a staly se trvalou součásti vzhledu měst a obcí. Původní dřevěné nahrazovaly plechové, které tolik nepodléhaly vlivům počasí. Otvory na vhazování dopisů se seshora přesunuly na boky, aby do schránky nepršelo. Po vzniku Československa v roce 1918 se původní schránky přemalovaly většinou na modro nebo v národních barvách. Později se vyvíjely vlastní typy, kdy dřívější klíče nahrazovalo automatické vybírání zásilek do vaků.

Umisťovali je na lodě i tramvaje

Na výstavě zaujme schránka s výrazným nápisem: »Psaní vybírají se před odjezdem každého pošt. vlaku.« Přepravu zásilek si dodnes spojujeme hlavně se železnicí a na větší vzdálenosti později s letadly. Ovšem k prvním dopravním prostředkům, na nichž byly umístěny poštovní schránky, patřily lodě, jak běžné říční, tak i zaoceánské parníky. Při dlouhé plavbě měli pasažéři i posádka čas psát dopisy blízkým, ale třeba i obchodním partnerům. Schránky se udržely na lodích také nejdéle. V expozici například zveřejnili vzpomínky Jiřího Franka, který sloužil v letech 1972-82 jako lodní kuchař u Československé námořní plavby. Vyprávěl, že lodní schránka byla stále ze dřeva a umístěna vedle dveří lodního ekonoma. Ten pak všechny dopisy posádky před doplutím do přístavu vybral, vložil do pytle a předal pověřenému přístavnímu agentovi. Těmto zásilkám se říkalo kapitánská pošta a putovaly k adresátům přes československou ambasádu.

Ovšem v době, kdy známka umožnila širokému okruhu obyvatel odesílat zásilky, se mobilní poštovní schránky umisťovaly na různé dopravní prostředky. Se zavedením státní autobusové dopravy osob a zásilek od června roku 1905 se rozšířily i zde. Na výstavě představují model autobusu se schránkou v přední části vozu. Méně známé je, že poštovní schránky vozily i tramvaje. V expozici zveřejnili výňatek z Opavského deníku z roku 1912 o tomto způsobu přepravy zásilek: »Tím se umožní, že dopisy, které se po vyzvedávání schránek krátce před odjezdem poštovního vlaku ze severního nádraží do schránky pouliční dráhy vloží, se tímto poštovním vlakem ihned dopraví.« S rozvojem civilní letecké dopravy po první světové válce se rozšířila i přeprava poštovních zásilek. Mimo jiné si návštěvníci výstavy mohou prohlédnout také speciální schránky na leteckou poštu. Na některých z nich byl vyvěšen i podrobný ceník za doručení dopisu do určitých zemí.

Zajímavostí je k prohlížení mnoho. Asi bych neměla všechno prozrazovat, protože výstava potrvá až do 25. února 2018. Jedno ale přece jenom zmíním. Na chvíli stojí za to odtrhnout zrak od exponátů a podívat se i na krásně vyzdobené místnosti s kachlovými kamny a nástěnnými malbami Josefa Navrátila z roku 1847. Dům na nábřeží Vltavy připomíná vodní mlýny, které při zaniklém blízkém ostrově stály už v první polovině 14. století. Většina budov byla v letech 1915 - 16 zbořena, ale Vávrův dům, kde sídlí Poštovní muzeum, přetrval.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 12 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.