Zámek Blair

Tajemství skotského Kamene osudu

Před bíle omítnutým zámkem hrál dudák oblečený v kostkovaném kiltu.  Mohli jsme čekat víc? Nejspíš ne. I když na prohlídku sídla Blair v kraji Perthshire lákají návštěvníky na jedinou povolenou soukromou armádu. Z historické výsady vévodů z Athollu se ovšem skutečná atrakce stává jen jednou do roka. V květnu napochodují muži v oděvech skotských horalů před svého velitele, který sem při této příležitosti přijede. Nebydlí totiž ve Skotsku, natož na zámku. Jeho nebojová jednotka prý čítá kolem dvou set místních nadšenců. Lékaři, úředníci či řemeslníci chodí do práce a pouze na pár dní se převtělují ve vojáky. Jenže náš zájezd sem přijel až v létě. Takže jsme si stejnokroje mohli prohlédnout pouze ve vitríně v přízemí hlavní budovy.

Původní hrad, který zde vyrostl tak jako většina ostatních ve Skotsku ve 13. století, podstatně změnila gregoriánská přestavba. Když jsme procházeli jeho 32 místností, narazili jsme na část, která svůj středověký původ nezapřela. Silné zdi nepropouštějí dovnitř teplo. I ve Skotsku se řídí doporučením, že spát se má v chladnu. A tak místnost v části zvané Comyn´s Tower je zařízena jako ložnice. Všude visí spousta obrazů bývalých majitelů Blair a jejich manželek. Ze všech jsem si zapamatovala 2. vévodu, jehož portrét ve slavnostním oděvu Řádu bodláku je umístěn na vrcholu Obrazového schodiště. Bodlák nás provázel celým zámkem. Už ve vstupní hale zdobil dubové židle. Na dalších alespoň ležel usušený. Podivná národní květina. Proč si jí Skotové tak cení, že podle bodláku pojmenovali i svůj nejvyšší řád?

Jedna ze zámeckých ložnic

Útočníky zaskočil bodlák

Za oblibu bodláku u nepoddajných Skotů může legenda. To prý jednou útočníci, snad Vikingové z Dánska, oblehli jakýsi hrad. Chtěli přelstít obránce, a tak si v noci zuli boty a plížili se ke hradbám. Nečekaný vpád měl zaskočit dřímající hlídky. Vojáci potichu našlapovali, až se přiblížili k vodnímu příkopu. Ve tmě nic neviděli, ale předpokládali, že je v něm voda. Skákali do ní, ale pozdě zjistili, že proláklina je suchá. „Au, auvajs!“ křičeli, když je popíchaly zdejší bodláky. Hradní posádku to vzburcovalo a bylo po překvapení. Řád bodláku podle další pověsti založil už roku 786 legendární král Achaius. Jenže tak učinil asi až Jakub V. v roce 1540. Jeho počin však upadl v zapomnění, a tak se jako zrod řádu často uvádí rok 1687. Tehdy ještě vládl Jakub VII., později vyhnaný zetěm Vilémem Oranžským, manželem jeho dcery. Ano, byl to onen »Jakoubek« Stuart, v jehož jméně povstali horalé.

Nedaleko hradu Blair svedli v roce 1689 jakobité vítěznou bitvu u Killiecrankie. V ní ale padl jejich velitel John Graham, 1. vévoda Dundee. Říkali mu Bonnie, neboť byl hezký. Ale hlavně byl mimořádně schopný. Jeho smrt znamenala pro povstání tragédii, protože výsledek bitvy nedokázali jeho váhaví nástupci přetavit v trvalý úspěch. Na zámku uchovávali helmu a část brnění Bonnie Dundeeho, který je pohřben v kostele ve staré vesnici Blair. Na další povstání před polovinou 18. století zase upomíná pokoj zvaný Tullibardine. Je věnován památce mladšího syna 1. vévody z Athollu, který byl za podporu jakobitů vítěznými Angličany odsouzen ke ztrátě nároku na titul a rodinný majetek. V roce 1745 tady přespával další Bonnie, tentokrát Karel Eduard Stuart, který chtěl získat anglickou i skotskou korunu po svém otci.

Některé příběhy ze zámku Blair ovšem pobaví. Návštěvníci například procházejí chodbou 4. vévody, kterému se říkalo »sázející vévoda«. Zámek obklopují rozsáhlé pozemky, které se tento šlechtic rozhodl zalesnit. Jenže předpěstovat sazeničky a pak je vysazovat mu připadalo zdlouhavé a nákladné. Takže to pojal po svém. Na athollském panství nechal vystřelovat kanónem okolo 25 milionů semen modřínů. Současná rozsáhlá zahrada obklopující zámek byla restaurována ke konci 20. století podle plánů z gregoriánského období.

Dlouhá fronta na korunovační klenoty

Z oblohy padaly provazce vody. Po celý zájezd nám počasí přálo, až v hlavním městě Edinburghu nám dalo pocítit skotské vlhko a chlad. Zkřehlá jsem drkotala zuby, jak se do mě opíral vítr promísený s deštěm. Tak jako další stovky turistů jsem se ale nenechala odradit. Stoupla jsem si do jedné ze dvou front, které směřovaly ke vchodům do části hradu, kde se vystavují skotské korunovační klenoty. Při putování Skotskem jsem totiž narazila na několik soch spisovatele Waltra Scotta (1771-1832), a to i tam, kde vůbec nepůsobil. Obdiv radních několika měst si získal hlavně tím, jak vehementně usiloval o znovuobjevení právě skotských korunovačních klenotů. Angličané je po smlouvě o sjednocení z roku 1707 šoupli pod zámek, aby koruna nerozdmýchávala národní cítění. V roce 1818 se Scottovi podařilo získat souhlas s odemčením královského sálu a především bytelné skříně.

Tvůrci přístupu k místnosti, kde jsou klenoty vystaveny, počítali s pomalým posunováním návštěvnického hada. A tak chodby, kudy se k ní přichází, vyzdobili scénami z korunovací nejznámějších králů. U slavných Jakubů zaujalo i to, že zde představují řemeslníky, kteří se na zpracování i výzdobě koruny podíleli. Tak třeba Johnovi Mosmanovi nařídil v roce 1540 zhotovit novou korunu, pravděpodobně úpravou starší, Jakub V. Žezlo a meč jsou naopak dary skotským králům od dvou papežů z let 1494 a 1507.

Blyštivé zlato však ve vitríně v korunní komnatě zastiňuje obyčejný plochý kámen. Obyčejný? Vlastně vůbec ne. Symbolizuje nejstarší dějiny země, kdy zde vzniklo království Alba. To v 9. století sjednotilo pod tlakem vikingských nájezdů jak gaelská, tak piktská území. Piktové, jak jim říkali už Římané podle pomalovaných tváří, pak z historie vymizeli. Zůstalo po nich několik památek, ale nikoli to, jak si sami říkali. Zřejmě se přizpůsobili gaelským vládcům a již nevystupovali samostatně. Památným rokem má být rok 843, kdy se králem Alby stává Kenneth MacAlpine. Ten měl zavést obřad, při němž korunovace probíhala právě na Kameni osudu. Zaujalo mě, že má úchyty s železnými kruhy, aby se mohl přenášet. Což opravdu udělal anglický král Eduard I., přezdívaný Kladivo na Skoty. V roce 1296 posvátný kámen ukořistil, odvezl do Londýna a dal ho zabudovat do vlastního trůnu. Jenže legenda vypráví, že mniši ze Scone, tehdejšího hlavního města rodícího se Skotska, pravý kámen ukryli a Eduardovi podstrčili kopii. Co si tedy v korunní komnatě prohlížíme? Pravý Kámen osudu, který se do Skotska vrátil až v roce 1996, nebo pouhý podvrh?

Volili pouze dospělého panovníka

Na hradě v Edinburghu ukazují také místnost, kde se měl Marii Stuartovně narodit synek Jakub, který ve svých rukách později spojil anglickou i skotskou korunu. Je to tak maličká komůrka, že jsem o hodnověrnosti této informace zapochybovala. Ve středověku přece porodu následníka muselo přihlížet mnoho vysokých hodnostářů a dvorních dam, aby nemohlo dojít k záměně novorozenců. K tomu by se spíš hodil velký sál, kde jsou nyní vystaveny středověké zbraně, především meče, a součásti brnění. Edinburgh zvolil za nové hlavní město král Alby Malcolm III. (vládl v letech 1058-93). Vyrostl v exilu na anglickém dvoře, kde se mu náramně zalíbil princip primogenitury, čili nástupnictví nejstaršího syna. Ovšem ve Skotsku se dlouho udržela tradice tanistry, čili volby následníka ještě za života krále. Tím se předcházelo tomu, aby trůn obsadilo dítě a regentové se mezi sebou mydlili. Malcolm III. ovšem s pomocí anglického vojska vtrhl do Alby a uchvátil trůn. Jak to, že pak padl v boji právě s Anglií? To už ale byla »jiná země«, kde svou moc upevňovali na úkor původní anglosaské šlechty normanští baroni, které do země v roce 1066 přivedl Vilém Dobyvatel. Ten zemřel v roce 1087 a Malcolm III. již zřejmě žádné závazky necítil.

Nevěřila jsem, že liják může ještě zhoustnout. Mohl. A tak se jen domnívám, že Edinburgh je krásné město s historickým jádrem, proslulou Královskou mílí, na jejímž konci se nachází královská rezidence Holyroodhouse pro pobyt královny Alžběty II. nebo starobylá katedrála sv. Jiljí. Roztřesená zimou jsem směřovala dolů z hradní skály vysoké 135 metrů k ulici, po níž bych se dostala k hotelu. Na chvíli jsem se schovala v Národní galerii Skotska se sbírkami umění z 15.-20. století. Nelitovala jsem, protože tady vystavují díla Rembrandta, Rubense či slavných britských malířů. Ráda bych se v některém sále posadila na lavici v jeho středu a prohlížela si v klidu obrazy. Všechna místa ale byla obsazena mladými. Ti se však o umění na stěnách nezajímali. Hlavy měly skloněné nad mobily, kde stále cosi hledali. Doufám, že jednou zvednou zrak a zjistí, kolik krásy a příběhů poskytuje skutečný, nejen virtuální svět.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.4, celkem 5 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.