Třešťský betlém

Motivy nejen nadpozemské...

Betlemářské tradice se svou tematickou ojedinělostí - a současně také osobitými odlišnostmi realizací - staly nedílnou součástí (před)vánočního času. Vlastně od adventu až do únorových Hromnic.

Jejich poselství neobsahuje pouze ryze katolickou substanci, jak se této obvykle lidové tvořivosti někdy přisuzovalo. Přiblížilo se lidem nejen v duchu »gloria in excelsis deo«, ale především oduševnělejšího »pokoj lidem dobré vůle«.

Betlémy mají mnohem světštější, tedy i univerzálnější  vyjadřovací prostředky, názorový náboj. Někdejší ryze rigidně vnímané poslání, resp. využití změnilo v posledním více než století své původní zaměření. Provedením i tematickými odlišeními se mnohé tyto soubory poněkud vzdálily původní veskrze ortodoxní podobě. Stále více v lidové i umělecké tvořivosti přejímají prvky obsahově obecnější, než jak tomu bývalo kdysi. Neplatí to jen o našem území.

Betlémy se liší zejména reflexí rázovitých regionálních zvyklostí, samozřejmě také způsobem realizací, tedy rovněž využitím různých materiálů. Známe dílka buď pouze dvojrozměrná, obvykle vystřihovaná z tvrdého papíru či vyřezávaná ze slabé dřevěné překližky, ovšem stále častější jsou komplety trojrozměrné. Liší se i svými sestavami: některé jsou jen komornější, jiné se naopak vyznačují až neuvěřitelnou panoramatickou šíří.

Aleš, Kvěchová, Lada...

U nás dosáhla mimořádné obecné popularity především zpracování betlémské tematiky v pojetí stále oblíbených malířů Mikoláše Alše (1852-1913), Marie Fischerové-Kvěchové (1892-1984) a také Josefa Lady (1887-1957). Jsou ze všech ostatních známých tvůrců – ať tradicionalistů či modernistů – nejznámější, jejich obliba má nadčasové parametry. Třebaže se vyznačují společnou tematikou a obdobnými seskupeními (sestavami), osobitý autorský vklad je u každého z nich svébytný a výrazově typický.

* * *

Alšovské pojetí betlémské zvěsti má podobu vycházející ještě z romantizujících tendencí, byť s výrazovou jadrností moderního typu. Aleš navázal na generace dřívější, prvky moderní zkratkovité čitelnosti jsou však již výrazné. Malířův rukopis je veskrze ovlivněn ryze českými elementy: vymanil se však z veskrze náboženských omezení. Betlémský výjev přiblížil obecnější veřejnosti, bez křečovité obřadnosti či dokonce mýtizace. Podobně tak činil v hudbě například rožmitálský kantor a varhaník Jakub Jan Ryba, zejména v proslulé vánoční mši Hej, mistře. Podobný přístup zaujali také mnozí další autoři pastorel a dalších vánočních žánrů. Melodikou nezřídka vycházeli z lidových nápěvů. Platilo to například o hojných nálezech starých hudebních rukopisů tohoto druhu v Cítolibech na Lounsku, ale i jinde, například na Hané (srv. Kroměřížsko aj.).

Tak i Alšův betlém je oproti mnoha jiným dřívějším civilnější, výpovědně bezprostřednější, neproblematicky reálný. Výrazovou poetiku ovšem nepomíjí. Zobrazuje život v mnoha jeho podobách s precizním zachycením nejen tváří, ale i dějů. Selky i kominíka, lidi různých profesí i nálad, bez patosu, ale s vnitřně laděnou přesvědčivostí.

* * *

Kdysi vyhledávaná a uznávaná výtvarnice Marie Fischerová-Kvěchová, žijící a tvořící dlouhodobě v Černošicích u Prahy, se oproti Alšově pojetí orientovala spíše na meziválečnou »měšťanskou« výtvarnou výpověď. Vznikala v duchu nově se rodící kapitalistické společnosti a tyto okolnosti se »podepsaly« na stylizaci jejího projevu. Autorka se sice snažila akceptovat moderní postřehy, ovšem strohost jejího výtvarného projevu nebyla tak přímočará, jak tomu bylo u Alše. Ozvláštňovala totiž svůj výtvarný rukopis jistou nápodobou až mírně barokizujících prvků, tedy i s typickými buclatými tvářičkami dětí či andělíčků. Tato výraznější »košatost« může dokonce poněkud až připomínat souvislosti s určitou náladově zpodobenou orientací například na dávný vlámský tvůrčí svět malířského vnímání významného rodu Brueghelů.

* * *

Zatímco Fischerová - Kvěchová svým až girlandově květnatým pojetím nezřídka oslovovala spíše rodiny továrníků a úřednických vrstev, naopak mnohem širší sociální vrstvy obyvatelstva obdivovaly a spontánněji vítaly výtvarný svět Ladův. Byl totiž spontánně přirozený, nepřikrášloval. Někdy se mohl dokonce jevit jako poněkud snad až drsnější, nikoli však vulgárně. Určitá míra komického nadhledu měla však své vymezení, nepřesahovala nad možnosti umělecké nadsázky.

Josef Lada vycházel vlastně svou podstatou z alšovských výtvarných identit. Orientoval se především na novou moderní společnost, vnímající svět v odlišných rámcích nových názorových dimenzí, než tomu bývalo ještě v 19. století. Výtvarník oslovoval zejména okruh    pocházející především z prostších, o to ovšem širších vrstev. Oslovoval však nejen venkovské obyvatelstvo, ale také liberálně vnímající vrstvy městské. Záhy tak »přehlušil«, či spíše rozšířil  jistou estetickou výlučnost, až názorovou uzavřenost typu Kvěchové.

Díky Ladovi, tedy i jeho vánočním motivům, včetně betlémských, se zrodil nový výrazový fenomén: vracel se sice ještě k realisticky vnímanému alšovskému tradicionalismu, spěl však již k modernějším podobám. Blížil se k sociálně pojímanému vnímání světa i moderněji orientovaného umění. K obsahové zkratce, typické pro karikaturní ztvárnění, námětové typizaci, též k ryze »dětskému« chápání okolí. Byl v tomto směru blízko podobné obrazotvornosti jeho vrstevníka Josefa Čapka. Ladova jistá koncepční přímočarost, snad až záměrně konstrukčně pojímaná »primitivnost« projevu, jak bývá někdy neprávem nazývána, je ovšem geniální svou reportážně vnímanou dějovostí, spojující cit s prvky obsahovými, tedy dějem.

Ladovský svět

V osobitě vnímaném »ladovském« duchu (nikoliv jen v bezprostředním kopírování!) následně pokračoval i poválečný vývoj. Podobně se totiž prosazovaly i další výrazné výtvarné osobnosti. Podobné projevy, tedy typizační postupy, nacházíme například také u pozdějších reprezentantů české výtvarné moderny. Patřil k nim třebas Radek Pilař, Helena Zmatlíková a další. S určitými licencemi lze připomenout také svébytnou tvorbu Jiřího Trnky, po něm Oty Janečka či dalších neméně osobitých jedinců. Směřovali však již dále a odlišně.

Lada však nebyl tvůrčí solitér. Třebaže dosáhl osobitě vyprofilovaného projevu, navazoval důsledně na českou realistickou školu, byv zřejmě inspirován také dlouhodobými tradicemi loutkářskými. Jeho vazby na tradicionalismus českého typu, odlišného od vývoje německého, polského či rakouského, natož třeba anglického nebo ruského, vnímáme v celém Ladově ojedinělém odkazu, nejen kresebném. A genezi Ladovy osobitosti, ano přímo originality, můžeme porovnávat s progresí, jež je typická i v dílech nejen již připomenutého výtvarníka Čapka, ale také u Ondřeje Sekory a jiných. Za samostatné téma by jistě stálo zajímavé srovnání Ladova výraziva s podstatou tvorby autorů lašských, slezských či valašských. Vycházeli z obdobných principů, odlišovali se však ve výsledných podobách.

Výrazově progresivní výtvarné proudy Ladovy epochy se staly předzvěstí mnoha dalších tvůrčích modifikací, jež se i v betlemářských tradicích začaly později stále více prosazovat. Teprve poválečná éra tyto rozdíly ještě více rozšířila.

Regionální znaky

Pominout ovšem pochopitelně nelze ani stále se vyskytující kontinuální   tradicionalismus. I v betlemářství vypovídá o niterných citových vztazích tvůrců k dané tematice. Podobně jako nás stále oslovují tak typické »ladovky« s nejrůznějšími tematikami a výjevy, obdivujeme současně také historická, ba až historizující zpodobení. Jsou výrazně svébytná ve vztazích k jednotlivým regionům, charakterizují jejich typičnost. Vzájemně se totiž zpravidla liší v různých znacích výtvarného projevu – nejen vnějškově, ale i ve výrazové specifičnosti. Jinak se totiž »tváří« rázovité betlémské postavičky z typicky se projevujícího chudého Podkrkonoší na rozdíl třeba od »movitěji« halených figurek betlémských celků z bohatší Hané. Jsou typické nejen »oděním«, ale i dalšími znaky (výraz a podoba tváří aj.).

Ostatně jisté paralely, ovšem současně také výrazné výtvarné odchylky nacházíme třeba v odlišeních známého díla Proboštova z východočeských Třebechovic pod Orebem na Královéhradecku od podobně svébytných Krýzových jesliček v Jindřichově Hradci. A zcela jinou osobitou strukturou se vyznačují díla tvůrců moravských či slezských. Třebaže mají zpravidla stejné či podobné námětové prvky, velmi odlišně vnímáme betlémy kupříkladu z Brněnska oproti artefaktům vzniklým třeba na Vysočině či v jihovýchodních částech českého území (Hlinsko, Polička aj.).

Jihlavsko

Za vpravdě svébytné lze pokládat betlémské komplexy z Vysočiny, především z Jihlavska. Světoznámé jsou až do naší doby každoročně stavěné rodinné betlemářské komplety v Třešti. Jejich obecná popularita je enormní. Desítky rodin tam každoročně téměř celoročně sbírají různé druhy přírodnin, aby jimi ozvláštnily své rukodělné stavby. Někdy mají dokonce šíři či délku několik metrů.

Každý z těch betlémů je ovšem zcela unikátní, byť je někdy navzájem dělí vzdálenost jen několika málo metrů, dokonce jediná zeď... Jde o světový unikát! Jejich majitelé zůstali tradicím věrni i během celého 20. století, včetně poúnorové epochy. Soubory se tam dědí z pokolení na pokolení.

Podobně je tomu i jinde, třeba na Českotřebovsku, Hlinecku, Hořicku, Jičínsku, Novopacku, Poličsku, Rumbursko-Šluknovsku, Třebíčsku či Ústeckoorlicku a jinde. Osobitostí se vyznačují také betlémy jihočeské a šumavské, včetně tradic chodských či podkrušnohorských. Podobně bychom mohli uvádět i různé oblasti moravské.

Některé soubory betlémů jsou typické svou striktně (až ortodoxně)  původní a neměnnou podobou, téměř až s prvky archaizujícími, naopak jiné se snaží rozvíjet stanovenou ústřední tematiku i do současnějších poloh, včetně aktualizačních proměn. Nelze se s jistotou domnívat, že jen jeden z nich je hodnotnější.

Učí nás vnímat i milovat

Betlemářství sice může na první pohled připomínat snad až svět jaksi omezeně sebestředný, nicméně jeho komunikativnost měla nesporné osobité rysy kdysi stejně, jako je tomu nyní. Není to přežitek doby, spíše výpověď o kontinuálních proměnách, svědectví tradic vedoucí až k současnosti. Jsou svébytné, mají namnoze vysoké hodnoty obsahové i estetické. I etické! Učí nás totiž milovat bližního svého i bez uhrančivého vymezení, bez religiózního příkaznictví.

Jsem vděčen svému dávnému »mentorovi«, skvělému novináři z někdejšího Svobodného slova a současně ojedinělému znalci českého betlémářství dr. Vladimíru Vaclíkovi z Hradce Králové. Jeho až neuvěřitelně laskavá trpělivost a snaha, s nimiž se mi snažil některé své cenné znalosti kdysi před půlstoletím velkoryse předávat, jsem však tehdy – žel - nedokázal ve svém mladistvém rozletu (a se zájmy jinými) dokonaleji vnímat, docenit, tedy později i využívat... Lituji toho velice! Vaclíkův osobitý přínos je však pro tuto oblast mimořádný, aniž si to naše doba obvykle uvědomuje.

Tomáš HEJZLAR

FOTO - archiv


Tomáš HEJZLAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.