Zpravodajci ve službách nové moci

V Otázkách Václava Moravce se řešil problém, kdo smí a kdo nesmí být šéfem některého policejního kontrolního orgánu. Co totiž s člověkem, který byl dříve policistou a sloužil režimu, jenž byl svržen, a nyní by měl kontrolovat policii v tom novém? Jmenovat, nejmenovat? Zvolit, nezvolit? A když při změně režimu ho noví šéfové, a tehdy prověřoval předlistopadové policisty dokonce Jan Ruml, nechali sloužit, pak se asi z dnešního hlediska nijak neprovinil. Tak proč možnou volbu zpochybňovat? Pan Schwarzenberg, jeden z diskutérů, nanesl však zajímavou tezi. Prý v pětačtyřicátém do bezpečnostních orgánů byli také přijímáni agenti nacistické moci, zůstali kolaborující policisté a četníci. Polistopadový režim ještě neměl na jejich místa své lidi, a tak museli postupovat stejně. Nevím, kde pan »topácký« poslanec takové informace vzal, bylo mu v onom pětačtyřicátém tolik, že začínal chodit do základní školy. Z první lavice školy, umístěné nedaleko sídla jeho rodičů, to jistě nemohl uvidět, pokud ho ovšem nedoučovali přímo na Orlíku.

Jak to vlastně bylo po květnu, kdy SNB postupně nahrazovala starou policii a četnictvo? Ti, kteří aktivně plnili úkoly protektorátní moci, byli propuštěni, ti, kteří se provinili, byli souzeni a, prokázala-li se vina, byli dokonce odsuzováni k vysokým trestům (generál četnictva Otto Bláha dokonce k smrti), ostatní mohli dále sloužit a postupně odcházeli po nabytí důchodového věku. Pro informaci, v únoru 1948 šlo zčásti dokonce o vysoké policejní důstojníky, kteří měli nějaké dodatečně zjištěné problémy se svou okupační minulostí, a ministr Nosek je zamýšlel přesunout na jiná místa. Onen spor skončil 25. února.

Nepopírám, že v době, kdy se schylovalo ke studené válce, mohlo být jistě využito informací některých policistů a agentů, ale nebyla to obecná záležitost a pokud patřili ke gestapu, nemohli čekat - na rozdíl od zemí na západ od nás - milost. Jmenujme za všechny komisaře Jakobiho, Jantura, Rausche...

Pan Schwarzenberg zřejmě měl však jistě na mysli nikoli situaci jen u nás. Naši dnešní američtí a další přátelé tehdy totiž plně služeb nacistických zpravodajců využívali. Stačí si připomenout, kdo první řídil Bezpečnostní službu v Německu (BND). Ten pán se jmenoval Gehlen a za války byl zpravodajským generálem, stejně jako jiný generál, jenž se stal dokonce ministrem – jmenoval se Oberländer. Po roce 1955 z našich vězení propuštění gestapáci byli okamžitě, pokud byli věkově a zdravotně způsobilí, přijímáni do Gehlenových služeb. Američané využili dokonce německé vědce, kteří připravovali ty nejsmrtelnější zbraně, a dali jim americké občanství. Šlo například o raketového odborníka Wernhera von Brauna či Dr. Ing. Waltera Roberta Dornbergera, jednoho z dalších tvůrců raket V-2, jenž se později stal dokonce viceprezidentem Bell Aircraft Corporation, která vyráběla letadla pro armádu. Většina esesáků z koncentračních táborů, ač měli na rukou krev, po válce najednou zmizela a řada z nich se později objevila ve službách BND nebo dalších západních zemí, včetně samotného Skorzenyho, jenž po válce údajně pracoval dokonce pro izraelský Mosad.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 79 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2018-01-02 12:48
Ony už ty "služby" pracují podobně, bez ohledu komu slouží.
Jde spíše o vyvážený pohled. Na "druhé straně barikády"
se rúzných "týpků" s tunami másla na hlavě využívalo
daleko více a měli tak řečeno na "růžích ustláno".
Ostatně oni věděli, proč utíkali na Západ. U nás byl spíše
problém, který vystihl Ladislav Mňačko v knize "Ako chutí
moc". To je jedno z mých evangélií.
martin.harfa
2018-01-02 11:36
Druhá strana barikády se chovala naprosto stejně, jak ve využívání
příslušníků gestapa nebo Abwehru pro zpravodajskou činnost, tak i v
oblasti kosmonautiky, vtipů jak se ve vesmíru potká ruská a americká
raketa byl bezpočet... Jedním z nejznámějších příkladů
bezprecedenčního farizejství československých bezpečnostních
orgánů je mimo řady jiných kauza německého válečného zločince
Wernera Tuttera (1909 - 1983). Tento velitel SS Einsatzkommanda „
Josef“, má na kontě masakry na Valašsku v dubnu 1945. Jeho komado
vypálilo a vyvraždilo nejprve Ploštinu a poté další pasekářskou
obec Prlov, tečkou bylo vypálení Vavřákových pasek, celkový počet
zavražděných civilistů a tří zajatých partyzánů činil na šest
desítek osob. Werner Tutter (pražský Němec) skončil v americkém
zajetí, ze kterého byl v roce 1946 vydán našim úřadům a odsouzen
Státním soudem v Bratislavě. Zajímavá byla jeho „obžaloba“,
přestože jeho identita byla jednoznačně známa byl souzen pouze za
instruktážní vývikovou činnost příslušníků těchto jednotek SS.
Masový vrah byl odsouzen k pouhým šesti letům, získán pro spolupráci
se StB a po předčasném propuštění působil jako agent
československé kontrarozvědky ve Spolkové republice Německo až do
konce sedmdesátých (!) let. Tuttera ztvárnil Ladislav Mňačko, jako
Englchena ve svém autobiografickém románu „Smrt si říká
Englchen“. Jak patrno do Nového roku Haló noviny v oblasti publicistiky
vstupují tedy tradičně. Konstatovat, že starého psa novým kouskům
nelze naučit, je vůči psím seniorům nespravedlivé, i v tomto věku je
lze naučit aportovat...
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.