Tři generace: babička – maminka – dcera. Maminka Mariny Hužvárové Ludmila Hofmanová i ve svých neuvěřitelných 98 letech maluje obrázky. Výstavu měla v rámci setkání rozhlasových seniorů.
Rozhovor s vědeckou novinářkou Marinou Hužvárovou

Místo holčičích časopisů četla odbornou literaturu

Jako novinářka se zabýváte vědou a jste dokonce předsedkyní Klubu vědeckých novinářů České republiky. Jak jste se vlastně k tomuto oboru dostala?

K vědě jsem přišla během působení v časopise Český dialog. Každá totalita mrhá svými nejlepšími mozky, když je vyhání z vlastní země, a nejinak tomu bylo v bývalém Československu. Do zahraničí odešla spousta vědců, však tam taky vznikla ve své době velmi silná Společnost pro vědy a umění. A když jsem začala psát pro krajanský časopis, měla jsem hned zpočátku tu čest seznámit se s mnoha skvělými zahraničními vědci a pedagogy českého nebo slovenského původu. Dělala jsem s nimi spoustu rozhovorů; je těžké vyjmenovávat, ale asi »nejtěžším prubířským kamenem« byl pro mě rozhovor s prof. Jiřím Březinou z Německa. Tehdy jsem se zařekla, že vědce již nikdy více. Jak to bývá, odříkaného chleba největší krajíc – nedlouho nato jsem nastoupila do měsíčníku Akademie věd, který jsem vedla přes 15 let.

Ale zpět k Českému dialogu, s nímž spolupracuji dodnes – je to moje srdeční záležitost. Moc ráda vzpomínám na manžele Kabešovy nebo Mílu Rechcígla z USA, manžele Outratovy či Tonyho Martinka z Kanady, sýrařského krále z Tasmánie Milana Vyhnálka, profesorku Helenu Kopeckou z Francie, ve Švédsku jsem dělala rozhovory třeba s profesorkami Miloslavou Slavíčkovou, Věrou Stejskalovou, když zmíním ženy. Měla jsem štěstí, že jsem potkala celou plejádu báječných lidí…

Mohla jste psát třeba do módních časopisů, kde působí velké množství novinářek, a vy jste zvolila opravdu náročný obor...

Psát do módních časopisů mě nelákalo nikdy. Jako dítě jsem poslouchala Meteor, měla zmapovaná všechna ptačí hnízda v okolí, jezdila do přírody s oddílem. Místo holčičích časopisů jsem četla odbornou literaturu a čas trávila na závodech a výstavách se psy, které pak doplnili ještě koně. Chtěla jsem na veterinu, jenže ta byla dříve pro holku z Prahy bez protekce nedosažitelná. Ale ani rodinná situace mi to neumožnila. Měla jsem výtvarné nadání, pořád jsem si kreslila a malovala, tak bylo rozhodnuto, kudy má cesta povede. Když se pak cestička stočila do novinářských šlépějí mé maminky, říkala jsem si, že se tak vlastně dostanu k vytoužené veterině, jen z trochu jiné strany. Takže jsem asi k vědě inklinovala od počátku.

Marina a Jüri Engelbrecht, bývalý předseda Estonské akademie věd, v Tallinnu.

Jak dlouho pracuje Klub vědeckých novinářů a kolik sdružuje žen-novinářek?

Současný klub funguje od roku 2004. V oněch dobách vrcholného eurooptimismu se v Praze konala ohromná akce – udílení Descartesových cen. Čeští žurnalisté a žurnalistky zaměření na vědu, kteří byli samozřejmě v kontaktu se svými zahraničními kolegy, při té příležitosti zformovali klub, aby se Česko jeho prostřednictvím mohlo stát členem Evropské asociace vědeckých novinářů EUSJA. Fungujeme pod záštitou Syndikátu novinářů ČR, ale členství v něm není podmínkou.

V naší relativně malé skupině je žen přibližně polovina, takže máme docela dobré skóre. Nepotrpíme si příliš na formality, ani se úplně neženeme za kvantitou, ale máme za sebou řadu pěkných akcí – skvěle se vydařila například společná návštěva Evropského zařízení pro jaderný výzkum CERN u Ženevy, podařilo se nám několikrát pozvat zahraniční kolegy-novináře na vědecká a univerzitní pracoviště v Česku. Kdo něco takového někdy organizoval, ví, co to dá práce…

Můžete definovat, jak se pozná vědecký/á novinář/ka?

Pokusím se o velmi stručnou typologii – člověk většinou s vysokoškolským vzděláním, výrazným vztahem k náročným tématům a nechutí k bulváru, rád čte a poměrně nerad plýtvá časem nad tématy plytkými.

A je nutné splňovat nějaké odborné znalosti?

To trochu souvisí s výše formulovanou typologií. V dnešní době si vlastně každý může dělat, na co se cítí (bohužel do jisté míry i třeba v medicíně). Ale neznám nikoho v našem klubu, kdo by šel nepřipravený na rozhovor, kdo by neověřoval informace a nesháněl spoustu podkladů, kdo by průběžně nestudoval v literatuře. Vybudovat si jméno, dobrou pověst, důvěru – to je běh na velmi dlouhou trať. A jak snadné je všechno shodit, udělat si ostudu. Riskovala byste něco takového?

To by jistě zodpovědný novinář neriskoval… Kdy jste se ocitla v ryze vědeckých vodách?

Už to vlastně zaznělo – ve vědeckém rybníce jsem se ocitla po mateřské »dovolené« v roce 2001 (povšimněte si uvozovek – dovolená to jistě nebyla). Tehdy jsem nastoupila do měsíčníku Akademie věd. V Akademickém bulletinu jsem jako šéfredaktorka působila do roku 2016, než byl v té[M1] podobě zrušen. Měli jsme skvělé webové zpravodajství – jako rozhlasácké dítě a poté i sama rozhlasačka jsem tu potřebu aktuálnosti asi měla v krvi. A s hrdostí vždy říkám, že jsem odchovankyní profesora Františka Šmahela, velmi náročného a přísného člena naší redakční rady. Nesmírně si vážím přátelství s již zesnulým profesorem Janem Svobodou a dalšími lidmi. A to nemluvím o redakční kolegyni Sylvě Daníčkové.

Ovšem když jsem z naprosto bohémského prostředí Českého dialogu »spadla« mezi vědce, mělo to zpočátku do selanky hodně daleko. Nutno připočíst, že moje tři malé a hodně činorodé děti mi celkem úspěšně dokázaly srazit »intelektuální sebevědomí« na míru přiměřenou dlouhodobé péči o domácnost, abych se kulantně vyjádřila. Vždycky jsem se smála, že potenciálnímu zaměstnavateli řeknu, že ze všeho nejlépe umím upéct štrúdl, a to v jakýchkoli podmínkách. Takže psaní pro časopis po celou dobu mateřské byla vlastně sebeobrana.

Nyní jsem novinářka na volné noze. Mám rozepsanou knížku – jak jinak, než o vědcích, ovšem z jiného úhlu pohledu – a tady musím velmi poděkovat za podporu řediteli CzechGlobe AV ČR profesoru Michalu Markovi. Víc zatím prozrazovat nebudu, jen bych ráda, aby se povedlo knihu letos vydat.

Pokud dlouhodobě sledujeme vědeckou sféru, zdá se mi, že v posledních letech do ní silně pronikají ženy. Jaké zajímavé vědkyně jste ve své profesi poznala?

Nemyslím, že by ženy pronikaly až v poslední době, jen se teď o nich víc mluví. A jen pro zajímavost, prof. Helena Illnerová, která stála v letech 2001 až 2005 v čele naší Akademie věd, byla první ženou na takovém postu i ve srovnání s podobnými institucemi ve světě. Namátkou ještě zmíním třeba profesorky Blanku Říhovou nebo nynější předsedkyni Akademie Evu Zažímalovou. Všechny zvládly kariéru vědkyně skloubit s mateřským posláním a péčí o rodinu, a to v době, kdy jim společnost rozhodně nic neusnadnila. Jak jednoduché na papíře, jak nelehké v  reálném životě.

Ale přece jen - vzpomínáte si na některou mimořádnou vědkyni nebo vysokoškolskou pedagožku?

Těch je tolik! Vlastně všechny ženy, které, obrazně řečeno, dokázaly zároveň »koukat do mikroskopu, rodit děti, zvládat nesnadné interakce rodina-manžel-děti-rodiče a prarodiče-práce«. Explicitně zmínit některou z nich by nebylo spravedlivé. Hlavou mi prolétla vzpomínka, že jsem potkala v letadle nějakou paní mířící na bohemistickou konferenci. A jak jsme se rozpovídaly, přišla řeč na jazykovědkyni Markétu Pravdovou. Tu mám moc ráda, tak mě to potěšilo. Nebo si plánuji rozhovor se slečnou z nastupující vědecké generace v oboru fyziologie, kterou jsem potkala v úplně jiném prostředí – Kristýna Malenínská mj. vede jezdecké kurzy a na jednom z nich byla mou trenérkou.

Již jste zmínila Evropskou asociaci vědeckých novinářů EUSJA, v níž zastáváte funkci místopředsedkyně. Co zajímavého se děje na této platformě?

Tato organizace už bezmála půl století sdružuje vědecké novináře a novinářky z evropských zemí, ze zakládajících sedmi v roce 1971 jich teď je přes dvě desítky. Stejně jako novinařina obecně, i ta vědecká prochází v současné době krizí. Sociální média a všudypřítomné PR hodně zamíchalo karty, což se na mezinárodním fóru probírá už dávno, jenže k nám se vše dostává s určitým zpožděním. V poslední době možná začíná probleskovat, že přílišné agresivní PR může hodně uškodit. EUSJA, která je též členem Světové federace vědeckých novinářů (WSJF), je pravidelně zvána na významné konference, jiné pořádá či spolupořádá, vzdělává své členy prostřednictvím studijních cest na vědecká pracoviště, účastní se některých evropských projektů apod.

A teď jen pro pobavení – před měsícem jsem zastupovala EUSJA na konferenci v rámci estonského předsednictví EU v Tallinnu. Během doprovodné akce mi bývalý předseda tamější Akademie věd přinesl celý štos Akademických bulletinů. Časopisy má schované a moc se mu líbí (jak úžasné, když se vám špičkový zahraniční vědec pochlubí, že pečlivě střeží výsledek vaší práce). V relativně krátkém sledu na třech konferencích v různých zemích zaznívala táž palčivá otázka: Jak upozornit politiky a tzv. stakeholdry (ty, kteří mají s věcí co do činění – pozn. aut.), že je věda důležitá? Tak přesně tuto »mezeru v trhu« u nás vykrýval Akademický bulletin – oblíbený i v zahraničí…

Prozradila jste, že máte tři již dospělé děti (ve věku 28, 23 a 21 let), a naťukly jsme i koníčky…

Celé dětství mých dětí mám spojeno se skautováním v 35. středisku, které je mým domovským. Jezdila jsem se světluškami (pozn. malými děvčaty) na tábory a výpravy; ovšem lilie v srdci zůstává trvale, takže nám funguje oldskautský oddíl.

Taky jsem rekreačně jezdila na koni, než došlo k velkému skoku »z lodiček do holínek« - kobylku Amálku rodu Kinských jsem totiž po smrti její majitelky zdědila do domácího opatrování. A taky poničku Máničku, něco koček, nepekáčové husy, jejichž kejhání později ukončil taky poděděný pejsek. Toto působiště nazval můj bývalý kolega-redaktor Literární koňárna Amálkov. Ale to by bylo na samostatné vyprávění...

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv M. HUŽVÁROVÉ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 21 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.