Rozhovor Haló novin s Janem Eichlerem, vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů

Blízký východ je neuralgickým bodem této planety

Blízký východ. Jak mu dnes vůbec rozumět?

Blízký východ je neuralgickým bodem této planety již od roku 1945. Připomenu jenom čtyři velké války, které tam proběhly – 1948-9, 1956, 1967, 1973. A pak řada menších válek po roce devadesát, naposledy ta největší, nejvýznamnější, což bylo »Lité olovo« na Vánoce 2008, přelom roku 2008-2009. Takže tam je výbušný potenciál opravdu velice silný. Napětí je tam skutečně vysoké.

Pro nás Evropany se Blízký východ rovná »islamismus« v té či oné podobě. Je to správný, nebo nesprávný pohled?

Prvky islamismu, a dokonce džihádismu, tam jsou velice silné. Jde o velmi silné pocity hněvu, ukřivdění na straně Palestinců, kteří také sami neváhají jít kolikrát do teroristických útoků. A za druhé tato oblast, zejména Palestina, je takzvaným referenčním objektem všech islamistických teroristů. Tedy je to problém, na který se všichni odvolávají a kterým také zdůvodňují svoje teroristické útoky. Nakonec se to projevilo i 11. září roku 2001, kdy Usáma bin Ládin v jedné své zprávě tyto útoky mj. zdůvodňoval utrpením a ponižováním  palestinských bratří a sester.

Je tu i Izrael. Jak ten může ovlivnit klid na Blízkém východě?

Především je potřeba říct, že Izrael je ve velmi nepříznivé geopolitické situaci už ode dne svého vytvoření. A on sám to ovlivňuje také tím, že rozšiřuje okupovaná území. A že na nich staví své nové osady. Staví na nich však i školy, staví na nich také stanoviště armády a to je již v rozporu se ženevskou konvencí, která zakazuje osidlovat dočasně okupovaná území a uskutečňovat transfery obyvatelstva. Jestliže jsou ve válečném stavu, mohou to území obsadit, to ještě je přijatelné. Ale v zásadě je v rozporu se ženevskými konvencemi to, aby se na dočasně zabraná území přesunovalo vlastní obyvatelstvo. To je záležitost, která na těchto územích stále pokračuje. Věc, která umocňuje pocity vzteku, bezmoci, nenávisti a touhy po odvetě na straně Palestinců, ale i spousty dalších Arabů.

A co Trumpovo rozhodnutí uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele?

To neuznává většina světových politiků. Víme, že se takto vyjádřili dva prezidenti, jedním z nich ten současný, v pořadí už čtyřicátý pátý. Ale také je potřeba připomenout, že proti tomu protestovala většina bývalých amerických velvyslanců v Izraeli. Více jak dvě třetiny, skoro tři čtvrtiny bývalých amerických velvyslanců s tímto Trumpovým krokem nesouhlasí. A označují ho za chybu. Stejně tak rozhodnutí amerického prezidenta velice silně zkritizoval francouzský prezident Macron a řada dalších. Takže pozitivně ho přijala spíše radikálnější, bojovnější menšina politiků. Opakuji: většina s tím však nesouhlasí.

Nepřeceňuje se toto rozhodnutí? Nezapomene se na něj stejně rychle, jako na všechny rezoluce přijaté v Radě bezpečnosti či OSN týkající se tohoto regionu?

Nezapomene. Ono se o něm bude muset také diskutovat, jestli Jeruzalém takto uznat, nebo neuznat. Uvidíme, zda a kdy tam Spojené státy přesunou svou ambasádu, jak se k tomu postaví Česká republika, Francie a další státy.

A ty rezoluce? To je velmi složitá otázka. Již dříve byla schválena řada protiizraelských rezolucí a Izrael je nedodržoval, nerespektoval je, a v podstatě nic se nestalo. To je věc, na kterou například upozorňuje Pascal Boniface, ředitel francouzského Ústavu mezinárodních strategických studií, a ten už dlouhodobě píše o tom, že v Izraeli se zakořenil pocit beztrestnosti. K tomuto pocitu mají navíc silný diplomatický backing, tedy podporu ze strany Spojených států. Je jasné a známé, že byla přijata spousta návrhů tvrdých rezolucí, které velmi přísně a stroze odsuzovaly Izrael za politiku na okupovaných územích. Jenže pak do hry vstoupil americký velvyslanec nebo velvyslankyně, a texty rezolucí se začaly změkčovat. To všechno Palestinci, potažmo v širším měřítku Arabové vědí, znají, a tady hledejme důvod násilí, nenávisti a vůbec velmi výbušného potenciálu v této oblasti.

Přesuňme se do Sýrie. Odtud pomalu odchází ruská armáda. Nebude to znamenat novou eskalaci zdejšího napětí a další podnět k bratrovražedné válce?

To teprve uvidíme. Co se tam stalo, je jasné. Znovu se do toho vložily velmoci. Tak jako se po celou dobu studené války vkládaly do palestinsko-izraelského napětí. Východ stál za Palestinci, Západ, především Spojené státy, stály za Státem Izrael. A nyní nastala podobná situace. Rusko podporovalo Bašára Asada, zatímco Západ podporoval takzvané rebely, i když mezi těmi rebely byla spousta velmi krajních islamistů a doslova džihádistů.

Pokud jde o Trumpa… v jednom ze svých článků jste se zmínil o jeho »vůdcovství z pozice síly«. Byla to slovní hříčka, anebo to skutečně řekl? A jak to chce prosadit?

Ne, není to slovní hříčka. Je to takto napsáno i v nejnovější doktríně, která nese název »Národní bezpečnostní strategie pro USA na prvním místě«. Všechno je prokazatelné. Sice se zdůrazňuje, jak Rusko hodně zbrojí. Jenže problém je v tom, že ruský vojenský rozpočet je zhruba desetinou amerického. Spojené státy mají zhruba desetkrát větší rozpočet na zbrojení nežli Ruská federace, a připadá na ně zhruba padesát procent celosvětových výdajů na zbrojení a ještě větší procento zbrojních obchodů.

Navíc zde pokračuje i uplatňování bezpečnostní doktríny zvané »Priority pro 21. století«, to znamená další přesun jednotek ještě více na východ a ještě blíž k Ruské federaci podle strategie »A2AD«, to znamená Anti-Access and Area Denial (získání kontroly nad oblastí – pozn. red.).

V jiném svém článku jste psal o tom, že pokud jde o anexi Krymu, že jste toho názoru, že jde o záležitost neměnnou. Ukrajinská strana však stále svou bojovou rétorikou chce dosáhnout změny. Západ, tedy i USA, jsou na její straně. Proto se musím zeptat: Jde skutečně o neměnnou situaci? Není ona neměnnost jen zbožným přáním?

I to se teprve uvidí. Já vím, že ve Spojených státech i západní Evropě, tedy v zakládajících členských zemích NATO, narůstá počet specialistů, jsou to hlavně akademici, kteří říkají, že jde o neměnnou situaci, například jeden z nich, francouzský geopolitik Renaud Girard, jasně říká, že šlo o chybu Západu. Celé to, podle něho, byla chyba zejména Evropské unie, toho, že do Kyjeva poslala své tři ministry, kteří se s Janukovyčem na něčem dohodli a ještě téhož večera odletěli, No a pak se dělo, co se dělo…

Vzpomínám například takového Michaela O‘Hanlona ze Spojených států, z Brookings institutu, který jde ve svých tvrzeních ještě dále a zdůrazňuje, že byla chyba nabídnout Ukrajině a Gruzii členství v NATO. Říká, že NATO by mělo svůj slib odvolat, říci že je neplatný, že tyto dvě země už nebudou pozvány do NATO.

Dále tvrdí, že by se měl vytvořit velký oblouk, velký pás neutrálních zemí, který by vedle Švédska a Finska zahrnul postsovětské země, přičemž v rámci tohoto uskupení neutrálních zemí by velký vliv měli mít Finové a Švédi, kteří mají s neutralitou velmi bohaté zkušenosti a umí různé kličky, fintičky, vědí, jak v tom chodit… A ti by mohli dělat jakési morální mentorství, vůdcovství postsovětským zemím, které by zůstaly neutrální. A členství v NATO by se jim mělo nabídnout pouze v tom případě, kdy by Rusové vůči nim byli agresivní, kdy by je chtěli anektovat a podobně.

To jsou názory, které také na Západě zaznívají stále silněji, a to dokonce ve Spojených státech amerických.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.3, celkem 28 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.