Životní rolí je Eva Olmerová. Na snímku s Renátou Podlipskou (nad Zuzkou).

Příběh příběholožky Zuzky Dovalové

Zuzana Dovalová, rodačka z Frenštátu pod Radhoštěm, je prostě případ. Rozhodně žádná další její »krajanka« Iveta Bartošová. Naopak. Ač dokonalá rebelka a živel ve stojatých vodách našeho nejen hudebního či divadelního průmyslu, dělá svou práci vědomě, s respektem, čistou hlavou a touhou po poznání. Univerzálka, která zpívá, hraje, tancuje, produkuje, skládá (texty i muziku, scénáře i melodické linky); ale také humanistka, která sbírá knižní klenoty! Je jí jen něco přes 30, a přece už toho zvládla tolik, kolik mnozí jiní umělci těžko stihnou za dva životy. A to si přísně vybírá - odmítá jít cestou komerce, mainstreamu, ale odmítá být i za každou cenu pouze alternativním symbolem. První rozhovor jsme spolu dělali před více než 15 lety. To byla ještě nevybroušené malé roztomilé káčátko (vlastně Julča z divadelních Rebelů). A co z ní je dnes? Posuďte sami...

Vystudovala jste muzikál na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Tedy špičku v oboru. A přece jste nakonec téměř s muzikálem sekla. Dneska už jen Sibyla v Hybernii a jinak RockOpera - ale ta je ze značně jiného soudku. Proč?

Malinko bych to upřesnila. Nesekla jsem s muzikálem jako žánrem, ale trošku se nedokážu smířit s muzikálem v té jeho specifické formě české (úsměv)... Mám pocit, že moc nedodržujeme řemeslo. A to mi vadí.

No to asi trochu ano - podřizujeme se zákonu nabídky a poptávky.

Jasně, ale uvítala bych aspoň malou snahu to zlepšit.

Vyřádila se i v titulech holešovické RockOpery.

Tak produkcí je hodně a někde tu a tam nesmělé pokusy vidíme...

Produkcí je hodně, to ano, ale i tak si jen těžko vybíráte. Vadí mi už to, že jen velmi málo vznikají nové autorské věci. Buď se opakuje pořád to samý dokola, nebo se vytahují staré písně různých kapel a interpretů, což mi přijde jako nehorázný nešvar.

Myslíte hitmuzikály? Ale některé z nich jsou velmi povedené.

To ano, ale jeden, dva. Když se jich naseká už moc, tak pak... Každopádně je to jednodušší cesta, a to nevím, jestli je cesta umělecká v tu chvíli. Spíš cesta toho byznysu. To nemění nic na tom, že se můžou podařit. Ale za sebe si vybírám jiný způsob tvorby.

Takže za vás spíš Eva Olmerová (čili titul Nezemřela jsem)?

Určitě (smích). Ale i ten samozřejmě ne každému vyhovoval. Z mého pohledu to byl alternativní muzikál pro lidi (ve smyslu, že to nebyla komerce, ale ani variace na další pojetí »stojím na forbíně a rvu si střeva z těla«, a kdo to pochopí, tak to pochopí...). Akorát samozřejmě názor diváků byl buď a nebo. A teď někteří přišli a vlastně nevěděli, co si o tom myslet. Jedni přišli na muzikál a on to nebyl tak úplně muzikál, druzí přišli na alternativu a zjistili, že jsou na muzikále - což jim vadilo, protože muzikály baví lidi a správná alternativa přece ne... (pokrčení ramen).

Přitom komerce to nebyla.

Komerce rozhodně ne. Už kvůli harmonickým postupům v hudbě (smích).

A mně se to líbilo, a to jsem »komerčňák« a milovník kantilén!

Fakt? Tak to je skvělé. No, každopádně všechno to škatulkování mi přijde jako naprosto zbytečná věc. Ale když už bychom do toho rejpali fakt technicky, tak to byl muzikál od A do Zet. Protože všechna ta řemesla tak, jak tam mají proběhnout, proběhla.

Prostě jste se pokusili dostat doprostřed škatulek a povedlo se... No, my máme spoustu umělkyň, které jsou spjaté s nějakou rolí. Monika Absolonová bude navždy Kleopatra, Radka Fišarová Evita a Edith Piaf, a vy Eva Olmerová. Jak vás napadla právě Eva Olmerová?

Tak já jsem vždycky prahla po tom dělat autorské věci. Ať už hudební nebo divadelní. A už na škole, když jsme měli mít absolventské představení, tak jsem měla tajný sen, že si udělám něco svýho. A když jsem začala psát tehdy synopsi, tak to bylo spíš na nějakou veselohru s písničkama, než na nějaké kompletní dílo. Tudíž se nabízela nějaká persona. A teď jaká? Tak jsem hledala a došla k Evě. A sice proto, že jsem hledala česky zpívající dámy, na kterých by se dalo něco naučit. A ona ta jména tak nějak dojdou časem (úsměv). Tím spíš, že jsem to řešila zároveň hudebně, samozřejmě. No a když pominu ty současné umělce, tak jdu hloubš a hloubš a nakonec končím v zahraničí u Janis Joplin a Jimiho Hendrixe a tady u nás u Evy Olmerové...

A co taková Marta Kubišová?

Určitě, ale Eva je nejen tajemnější, ale taky (aspoň pro mě) hudebně pestřejší. Marta je pro mě symbol, to každopádně. Stejně jako třeba Hana Hegerová. Ale když jsme začali řešit Evu, tak ta mě fascinovala hlavně onou úrovní jazzové hudby, která se tady nedělala. Nebo dělala, ale víceméně to bylo schovaný tak nějak prapodivně - před lidma. Takže ani Evu nikdo neznal. Ani muzikanti, kterým jsem to pouštěla, tak nevěděli a dost často na mě otvírali pusu a ptali se, odkud je? Protože zpívala anglicky, tak prý, jestli z Brooklynu? A já povídám: Nenene, tady z Kampy!

Takže to rozhodlo?

Ano. A samozřejmě její neuvěřitelný specifický příběh ve specifické době. Vůbec přitom nechci škatulkovat - s ohledem na dnešní politickou situaci - jestli pravičáci/levičáci, komunisti/nekomunisti; prostě to byl systém, který jí komplikoval život. Tyto »systémové chyby« se však děly a dějí i jiným velikánům, i ve světě, bez ohledu na tamní politické zaměření. To bez debat. Za zaznamenání to každopádně stálo.

A splnilo to vaše očekávání? Očekávání tvůrců?

Nesplnilo, bohužel. Myslím si, že jsme to měli hrát víc a doteď. Ale je to o penězích, o nalezení vhodného sálu - přece jen jsme byli menší produkce a Nezemřela jsem je komornější titul... Ta Dlouhá k tomu seděla. Akorát Divadlo v Dlouhé je městské divadlo a z pochopitelných důvodů nám nemůže dát podmínky, které my bychom potřebovali ve snaze to prodat. Víceméně se jednalo o termíny, o délku prodeje termínů atp.

Přemýšleli jste o zájezdové verzi?

Přemýšleli a přemýšlíme, už tak asi rok kolem toho našlapujeme po špičkách, koketujeme s nějakými oblastmi, uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Samozřejmě ta snaha projekt obnovit nás stíhá každou chvíli. Protože potkáváme neustále lidi, kteří to viděli, nebo v tom hráli a ti i ti vzpomínají nostalgicky.

Dlouho děláte také Popelku na ledě, což je trochu pravý opak, ne?

Svým způsobem... Ale to vzniklo zase nedaleko od nás, ve Frýdku-Místku na zimáku, v roce 2011, a zas to bylo prostě něco jiného. A je o ni pořád obrovský zájem.

No až takový, že jste se dostali i do O2 areny - to jsem nevěřil.

A bylo úplně plno! Bylo to krásný. Já vím, že je to megalomanské, ale stát tam na děkovačce a vidět 10 000 nadšenejch lidí, to je kouzelný.

A jak jste se dostala do Národního divadla, do Prodané nevěsty?

Všechno je to souhra náhod. Do Národního konkrétně právě přes RockOperu, přes jednu z jejích choreografek - Terezu Georgievovou, která v té době spolupracovala s divadlem Continuo (pouliční divadelní společnost zabývající se převážně pohybovým divadlem), a to bylo osloveno, aby postavilo číslo v Prodance, konkrétně ve 3. dějství, když tam přijedou komedianti, co vyskáčou z krabice v pruhovaných overalech s panákama v rukou a tančí.

Takže vy v Kapličce tančíte.

No, mně se splnil dětský sen a tančím v Národním divadle (úsměv), což je jako naprosto božský!

Pořád jste ale hlavně zpěvačka a plánujete první CD. V jakém žánru a jak na něm budete zpívat? Po našem, nebo světovém - anglickém?

Po španělském taky... Ten jazyk mám moc ráda. Ale bude to asi od každého trochu. A žánr? Taky tak. Ona je otázka, kam posouvat muziku v dnešní době? Vyzkoušeli jsme všechny možné harmonické postupy, pak i disharmonické - prostě už nevíme kudy (smích), tak uvidíme. Ale ráda bych se blížila jedné fakt zajímavé dámě, která se jmenuje Björk...

Aha, tak to bude zajímavé, až z vás bude česká Islanďanka. Proto tak ráda čtete, jako Islanďané?

Možná taky (úsměv).

Vy ale jen vášnivě nečtete, ale knihy i sbíráte. Kam se vám všechny vejdou doma?

No to je mé neustálé trauma. Já taky když se stěhuju, tak stěhuju jen knihy. A to umím i několikrát za rok... Nemám nábytek, ale mám krabice s knihama (úsměv). Ne, ale je to první věc, kterou mám vždycky sbalenou a první, kterou vybalenou.

To stěhováci koukají, co? A co čtete nejraději?

To jo (smích). Tak sběratelka knih je trochu nadsázka, ale pravda je, že mě fascinují příběhy a ty jsou hlavně v knihách (které neumím vracet zpátky do veřejných knihoven, proto jsem si je radši začala kupovat), jsem prostě tzv. příběholog. Jsem posedlá příběhy. Vymýšlím si je v hlavě, chodím, píšu a tak. Proto i ta chystaná deska by měla mít příběh... A co se čtení týče, mám za sebou období posedlosti ruským realismem a následně francouzským naturalismem. Prostě jsem velký fanoušek Dostojevského a Émila Zoly.

Tak případné dárky máme směřovat tam?

Kdo ví, kam se dostanu za čas. Ráda zkoumám věci dozadu. V tomto životním období jsem někde v devadesátkách - co se týče hudby, no a co se týče knih, tak někde v padesátkách. Takže předem dík (smích).

Roman JANOUCH

FOTO - Martina JURASOVÁ (2) a archiv NaDřeň Production


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.5, celkem 10 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.