František Kovanda na slavnostním setkání k výročí činnosti Klubu českého pohraničí. FOTO - autorka
Rozhovor Haló novin s historikem Františkem Kovandou, předsedou Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd

Nic mi nevzalo vůli, sílu a naději na lepší budoucnost

V těchto dnech se dožíváte krásného jubilea – je vám 90 let. Jiní lidé ve vašem věku zpravidla již odpočívají a veřejně se neangažují. Čím to, že jste stále v takové fyzické a duševní kondici?

Od roku 1983 jsem důchodce, tedy 35. rok. Když se zamyslím, jak ta dlouhá důchodcovská léta prožívám, tak říkám – nezahálím. V letech 1983–89 jsem pracoval, již jako důchodce, na Obvodním národním výboru v Praze 4 na organizačním odboru jako vedoucí oddělení pro masově politickou práci. Co bylo obsahem mé činnosti? Podílet se na přípravách jednání rady a pléna ONV, pečovat o činnost poslanců a občanských výborů, spolupodílet se na spolupráci ONV s organizacemi Národní fronty, Obvodní správou SNB a dalšími institucemi, spolupracovat se sdělovacími prostředky a vydávat Zpravodaj ONV. Za ONV jsem byl členem některých pracovních komisí OV KSČ.

Při nástupu do práce mi tehdejší předseda ONV Zdeněk Dědič uložil, abych maximum času věnoval práci s mladou generací a abych se věnoval zpracovávání historie čtvrtého pražského obvodu. Dobře věděl, že se těmito otázkami dlouhodobě zabývám. Absolvovali jsme spolu před lety vysokou stranickou školu.

Podporoval jsem také činnost obvodního výboru Socialistického svazu mládeže. Např. v rozvíjení akce Paměť, posléze Cestami paměti. V obvodní radě ROH jsem byl předsedou komise pro dějiny závodů. Byl jsem lektorem VUML, svazáckého a odborového vzdělávání, politického vzdělávání příslušníků SNB a členů PS VB. Plnil jsem i funkci patrona čtyř brigád socialistické práce závodu ČKD Polovodiče. Bylo toho dost a rád na tuto činnost vzpomínám, zrovna tak i na dobrý kolektiv organizačního odboru a dalších pracovišť zmiňovaného ONV. Vážil jsem si toho, že po 35 letech »v uniformě« jsem se mohl podílet na rozvoji péče o občany v největším pražském obvodě.

A také další činnost, které se věnuji od roku 1990, je »přiměřená věku« a také důchodcovská. Takže k vaší otázce: Kondici si udržuji tím, že stále něco dělám.

Tři čtvrtě století se věnujete historii. Co vám dala tato činnost? Jaké poznatky či poselství nalézáte studiem historických materiálů a dobových listin?

Ano, historii se věnuji desítky let. Ale historie je široký pojem. Věnuji se především historii dělnického a komunistického hnutí, a dodávám, i historii mládežnického a odborářského hnutí v naší zemi. Je to zajímavá činnost, když máte k dispozici osobní knihovnu i svůj osobní archiv s množstvím zajímavých dokumentů, včetně výstřižků z tisku. Převážně se věnuji regionálním dějinám.

Poznatky získávané studiem jsou nejen zajímavé, ale v prvé řadě poučné pro současnou i budoucí činnost. Mnohým chybám i omylům by bylo možné předejít, kdyby byly vzaty v úvahu zkušenosti předešlých generací.

Jak vás naplňuje již osmiletá činnost Sekce regionálních dějin?

Klub společenských věd, osobně tehdejší jeho předseda Lubomír Vacek, iniciativně přispěl ke vzniku naší Sekce regionálních dějin. Sáhl dobře, dá se to tak říci, po naší odborné skupině pro regionální dějiny při OV KSČM Praha 4, kdy jsme se regionálním dějinám začali ihned věnovat od začátku roku 1990. Samozřejmě jsme využili zkušenosti OV KSČ na tomto úseku činnosti strany před rokem 1989. A zdůrazňuji, že to byl a je dobrý kolektiv zkušených pracovníků, a tak jsme mohli začít tuto práci rozvíjet v širším rámci, tedy v celé republice, a za pomoci mnoha desítek spolupracovníků a také za přispění územních orgánů KSČM. Začínali jsme s »čistým stolem«.

Ostatně, nedávno Haló noviny napsaly o naší činnosti, jak »mapujeme a milujeme« regionální historii. Základem všeho je soustavně se této činnosti věnovat, dát tomu své síly, které nám dosud život ponechává. Tedy: dále rozvíjet péči o regionální dějiny a přispívat k jejich pravdivému výkladu, vymezovat se proti jejich zkreslování a hanobení, jak jsme v současné době svědky ve sdělovacích prostředcích, nakladatelské i vydavatelské činnosti.

Sám jste vyrostl hned po skončení druhé světové války na mládežnickém hnutí. To vám bylo sedmnáct. Dokonce jste byl jako mládežník přijat prezidentem Gottwaldem.

Dobrým základem jsou osobní zkušenosti a poznatky z politické práce. Již od prvních květnových dnů roku 1945 jsem měl možnost pracovat ve Svazu české mládeže, ale také v odborovém hnutí a komunistické straně. Měli jsme výhodu, že se o nás tehdy starali starší soudruzi. Někdy nám také »zchladili« naše horké hlavy. Ale přiznávám, že to bylo jen v málo případech. Chápali jsme dobře úkoly té doby, a to jak v prvých poválečných letech, tak i letech dalších. Velmi rád vzpomínám na mládežnická léta prožitá v mladoboleslavské automobilce, v okrese, i tehdejším mladoboleslavském kraji. Byla to škola nejen politické práce, ale i života. Podporovali jsme činnost komunistické strany i revolučních odborů.

A to přijetí u prezidenta Klementa Gottwalda? To se odehrálo v říjnu 1948. Ústřední výbor SČM svolal tehdy na 1. a 2. října do Prahy I. celostátní konferenci dělnické mládeže. Jednali jsme tehdy o našich úkolech po únoru 1948. Z jednání byla vyslána delegace na Hrad a já jsem byl jejím členem. Předali jsme K. Gottwaldovi pozdrav dělnické mládeže, sdělili jsme mu, jak chceme dále pracovat v jednotné mládežnické organizaci a přispívat k výstavbě republiky. Vřele nás přijal a předal velmi cenné rady. Velmi rád vzpomínám na toto setkání. Podrobněji jsem o tom napsal v publikaci Hany Kráčmarové »Kdo byl Klement Gottwald«, vydané v roce 2016 ke 120. výročí narození prvního dělnického prezidenta československé lidově demokratické republiky.

V čem se liší současná mládež od té poválečné?

To by vyžadovalo hlubší rozbor. My jsme měli jiné podmínky, bylo po válce, republice bylo třeba pomáhat, přispět k jejímu budování, zabránit navrácení zpět ke kapitalistické společnosti, jak tomu bylo v únoru 1948. A ta dnešní? Má zcela jiné podmínky a možnosti ke svému životu, má jiné zájmy, a využívá je. Nelze jí však jednostranně činit nějaké výčitky. Žije a pracuje v kapitalistickém řádu.

V knize, kterou jste vydal v závěru loňského roku pod hlavičkou Sekce regionálních dějin KSV, »Antonín Zápotocký, dělnický prezident 1884-1957«, jste čerpal i z osobního archivu. To jste si již jako mládenec začal zakládat dobové dokumenty?

Ano. Vzhledem k tomu, že jsem svá prvá mládežnická léta prožíval mezi dělnickou mládeží, vykonával funkce ve Svazu české mládeže a mezi odborovou mládeží a právě s ohledem na tyto veřejné funkce jsem si zachoval řadu dokumentů z té doby, není náhoda, že jsme v naší sekci vydali publikaci »Antonín Zápotocký a dělnická mládež« (k 60. výročí úmrtí A. Zápotockého). Bylo tomu tak proto, že Zápotocký ve funkci předsedy Ústřední rady odborů významně podporoval jednotnou organizaci mládeže, dával nám cenné rady pro naši mládežnickou činnost.

Dnes my, žijící pamětníci té doby, právem na něj v dobrém vzpomínáme. K osobě Antonína Zápotockého mám ve svém osobním archivu desítky dokumentů.

Váš osobní archiv za ta desetiletí musí být rozsáhlý a jistě zajímavý. Nabídl jste tyto archiválie například Národnímu archivu ČR?

Osobní archiv jsem si začal zakládat, jak to ze začátku bývá, trochu živelně, ale postupně jsem vnesl určitý systém a řád. Jeho obsah jsem ve své práci vždy využíval, zejména v lektorské činnosti. A je tomu tak i dosud.

Ale jak léta přibývají, předávám jeho část na místa, kde může být lépe využit. Vy jste se zeptala konkrétně na Národní archiv České republiky - v prvé řadě jsem předal značnou část svého archivu z historie mládežnického hnutí v Československu právě této instituci. Další dokumentaci jsem předal OV KSČM v Mladé Boleslavi, OV KSČM Praha 4, Národní radě Klubu českého pohraničí, na další místa, a zejména do dokumentace naší Sekce regionálních dějin. Svého času jsem předal také hodně publikací a dokumentů včetně 69 700 výstřižků z tisku (osobnosti) Miloslavu Ransdorfovi. Celkem tedy z mého osobního archivu »putovalo« na uvedená místa 3730 publikací a dokumentů v rozsahu 74 000 stran, výstřižků z tisku 174 700.

Organizace Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků. Projevila zájem i o vaše vzpomínky? Byl jste jí nebo jiným paměťovým ústavem, který považujete za seriózní, osloven o zprostředkování vzpomínek?

Vzpomínky pamětníků tvoří významnou část dokumentace naší sekce. Jejich obsah je důležitým svědectvím doby, ve které lidé žili a pracovali. Jako příklad uvádím, že v roce 2004 jsem měl uloženo ve svém osobním archivu 62 916 výstřižků z tisku na celkem 3804 osobností. Soustředil jsem se v první řadě na žijící politické osobnosti.

Organizaci Post Bellum a její činnost sleduji. Osobně jsem jí nebyl požádán. Se zájmem jsem se seznámil s obsahem její nově vydané publikace »Normalizované životy« (A. Drda, M. Kroupa). Taktéž sleduji produkci Ústavu pro studium totalitních režimů. Jaké osobnosti si tyto instituce vybírají, je veřejně známo. Nechci to hodnotit jednostranně. Ale jejich vzpomínky jsou poplatné výzkumu a bádání. Většinou s jediným cílem – pomlouvat období výstavby lidově demokratického a socialistického režimu v naší zemi v letech 1945–1989.

Seriózní paměťový ústav? Ano, to je Národní archiv ČR.

Jste členem komunistické strany nepřetržitě sedm desetiletí. Když se ohlédnete za svým politickým životem, co o něm můžete říci? Je to období vzestupů i pádů komunistického hnutí, které jste navzdory všemu neopustil, prožíváte s ním vše dobré i zlé.

Členem komunistické strany jsem od února 1946, tedy 72 let, a dodávám – jsem 75 let členem odborů. Na všech místech svého působení jsem byl, a je tomu i dosud, stranickým funkcionářem. Prožil jsem se stranou všechna období po osvobození republiky. Byl jsem svědkem, a jak se dnes říká, pamětníkem významných období činnosti komunistické strany. Již jako mladí komunisté jsme se snažili přispívat k dílu, které si strana po zkušenostech z první republiky a z bojů proti fašismu vytýčila při budování socialismu. Připomínám např. únorové události roku 1948, svou účast jako delegáta sjezdu závodních rad a závodních odborových skupin 22. února.

Přišla však období, která byla složitá i tragická. I ta jsme museli překonávat. Je tomu tak i dnes. Strana se za ně omluvila. Ale nám, dlouholetým členům strany, nevzala vůli ani sílu a naději na lepší budoucnost. Poučili jsme se. Přeji si, aby tomu tak bylo i na blížícím se X. sjezdu KSČM. Jako delegát IX. sjezdu KSČ v roce 1949 (i IX. sjezdu KSČM) samozřejmě porovnávám s poválečnou situací tu dnešní, kterou prožíváme. Patřím k těm, kteří věří a podle svých sil přispívají.

Kteří lidé, které osobnosti veřejného života vás nejvíce v životě oslovili a ovlivnili – a to navzdory tomu, že dnes se o nich může psát všelijak tendenčně?

Těch osobností byly desítky. Nepřeháním - stovky, a je tomu tak i dnes. Sama jste uvedla, kolik spolupracovníků má Sekce regionálních dějin (kolem dvou set). Jak jsem již dříve uvedl: byli to funkcionáři strany a odborů mladoboleslavské automobilky, okresu i kraje. Gustav Souček, náš tehdejší krajský sekretář, Míla Jirků, Josef Haisler (žije v Doksech) a mnozí další. Byli to i ti, kteří od roku 1945 střežili naši státní hranici, ti, kteří se podíleli na činnosti brigád socialistické práce, přední úderníci. Není možné všechny jmenovat.

Vzpomínám i na ty, kteří nám přednášeli v krajské škole KSČ v Ústí nad Labem v roce 1946, Karla Kreibicha, Květoslava Inemanna, Felixe Olivu a mnohé další významné stranické funkcionáře. Vážím si těch, se kterými v současné době spolupracuji. Nesouhlasím s tím, jak dnes jsou mnozí bývalí vedoucí funkcionáři pomlouváni a hanobeni.

Musel jste se také setkat s odchodem některých svých politických souputníků, kteří odešli z hnutí. Jak jste se s tímto vypořádal?

To je dobrá otázka. Ano, vzpomínám i mnohé, se kterými jsem se setkával a kteří, jak se říká, »přešli na druhou stranu«. Nejsou to vzpomínky jen zcela negativní. V našich mládežnických letech jsme společně usilovali o nový život. Spolupracovali jsme. Mohu uvést některé z období prvních poválečných let mládežnického hnutí. Byl to např. Zdeněk Mlynář, Ladislav Lis (v lednu 1949 jsme byli spolu na pohovoru na KV KSČ v Praze k tomu, abychom oba nastoupili do aparátu SČM. On jako předseda krajského výboru a já jako dělnický tajemník). Dále Karel Červinka, vedoucí mládežnický funkcionář ÚRO, ale i Zdeněk Hejzlar, předseda ÚV SČM, a také spolužáci z Ústřední komsomolské školy v Moskvě Vladimír Kolmistr a Jiří Kantůrek. Pojilo nás tehdy dobré přátelství, doba, která nastala, a nová politická situace nás rozdělily.

Jak hodnotíte současný výklad novodobých čs. dějin?

To je otázka, která by zasloužila větší rozbor. Právě prožíváme, a to každým dnem, blížící se výročí 100 let vzniku Československa. Kdo ho využívá, kdo ho zneužívá, kdo se snaží o objektivní reálný výklad vzniku a stoleté historie našeho československého státu? Těch otázek je mnoho. Kolik již dnes slyšíme a vidíme tendenčního výkladu významných období, událostí, osobností? Musíme si také sami položit otázku, jak v některých obdobích se i naši historici dopouštěli chyb ve výkladu historie. Že to také nebylo snadné úsilí napravovat je. Není to snadné.

Proto se i v naší sekci snažíme sledovat výklady novodobých čs. dějin, a to i v oblasti regionální historie, reagovat na ně. Proto jsme si dali úkol, že v letošním roce budeme získávat dokumenty pod názvem Fakta a události, na které nelze zapomenout – a to jsme již začali. Naším cílem je přispět k pravdivému výkladu toho, co je záměrně antikomunisticky předkládáno veřejnosti a mladé generaci. Rádi podpoříme ty, kteří mají zájem a kteří se snaží o pravdivý výklad naší historie.

Jaká je vaše prognóza dalších měsíců a let České republiky a Evropy? Udržíme mír a svornost?

Tato otázka je velmi důležitá a nejvíce náročná. Moje generace prožila část období první republiky, protektorát Čechy a Morava, lidově demokratické a socialistické Československo a nyní již 28 let, které neváhám nazvat kapitalistické. Znova opakuji - prožili jsme hezké a šťastné chvíle, osvobození naší země od fašismu, máme hezké vzpomínky na budování země, mírové období, ke kterému přispívala naše země spolu se spřátelenými státy, včetně bývalého SSSR. Byla to doba také složitá, prožívali jsme i krizová období. Neváhám říci, že značná část našich spoluobčanů vzpomíná na léta, která jsme prožili v míru.

Dnes je politická situace velmi složitá ve světě i v naší zemi. Je možné připomenout nedávnou štvavou prezidentskou kampaň. Mladí by měli hledat to, co je spojuje, tak jako nás v prvních poválečných letech, měli by pracovat ve prospěch země, aby se mohla rozvíjet k míru. V posledních letech se setkávám s řadou mladých lidí, někteří jsou našimi blízkými spolupracovníky. Zajímají se o pravdivý výklad historie naší země. Mladým upřímně přeji, aby mohli žít v míru a aby k tomu aktivně přispívali.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 61 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.