Rozhovor Haló novin s Markétou Kabourkovou, ekonomkou a manažerkou zabývající se problematikou sportu

Nastavit spravedlivý systém není jednoduché

Máme za sebou ZOH v Pchjongčchangu. Česká výprava byla mimořádně úspěšná, ale… Ale nemáte pocit, že to není záležitost systému, nýbrž jednotlivců, kteří jdou tak trochu proti němu? Například Janek Ledecký, který platí za přípravu své dcery miliony? Nebo Petr Novák, který vychoval úspěšnou rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou, aniž by v ČR stála specializovaná hala?

U Ester Ledecké bych jen připomněla známou pravdu, že nejlepší investice je do dětí. A protože měla štěstí na fungující a vydělávající rodinu, je dnes hvězdou. A je to úžasné. Martina Sáblíková je fenomén, ale dovolím si říct, přes veškerý respekt k ní, nemyslím si, že stavba specializované haly ze státních prostředků, je na místě. Potřebujeme spíše vytvořit jednoduchou metodiku budování sportovních infrastruktur, kdy se můžeme inspirovat zkušenostmi z 30tých let 20. století týkající se sportovišť a potřeb na jednoho obyvatele. Musíme mít ale ujasněné priority. Co by mělo být záležitosti systému, je vyhledávání, podpora a péče o sportovní talenty. A tady jsme trochu pozadu. Objevit sportovní nadání je dnes spíše náhoda. Většinou je to zásluha trenérů, a to ještě těch dobrovolných.

Jak vůbec český stát podporuje sport? Je to dostatečné?

Náš stát financuje především organizovaný sport. Je třeba také říct, že dopočítat se přesné částky, kolik jde vlastně veřejných peněz do sportu (tzn. ze státu, krajů i měst a obcí) není v současné situaci možné. Neexistuje evidence, a to nejen financí, ale ani sportovců, sportovních zařízení a v podstatě ani podporovaných akcí. Dosud byly prostředky rozdělovány převážně metodou „urvi, co můžeš“.  Abych byla fér, uznávám, že nastavit spravedlivý systém není jednoduché. Protože jediný spravedlivý systém je takový, že dáte všem, o co si řeknou nebo nikomu nic. A to nejde. Proto je čas, abychom si prostě zvolili priority a cíle a ty podporovali. Není to jiné než v jakékoliv jiné oblasti.

Jak dostat mládež ke sportu v dnešní době, kdy existuje tolik lákadel, počínaje mobily až po počítače?

Proto láska ke sportu musí začít už ve školce.

V minulém roce vzbudila rozruch aféra kolem bývalého předsedy FAČR Miroslava Pelty a údajného zneužívání státních dotací. Jak na celou kauzu zpětně nahlížíte?

Celá situace je velmi nešťastná a je otázkou, jaký bude závěr Tam, kde nejsou nastavená jasná pravidla, těžko se dokazuje, co bylo porušeno. To, co je ale vážné, je stav, který následoval a vlastně trvá. Obavy z jakéhokoliv rozhodnutí a ochromení sportovního prostředí.

Nebylo by podle vás vhodné, aby do českého sportu proudilo více peněz z loterií? Jako to bývalo za éry šéfa Sazky Hušáka? Samozřejmě s tím, že nepůjde o divoké plýtvání těmito financemi jako tehdy.

Určitě ano. V podstatě se všichni shodují na tom, že za dob Sazky, nebyly ve sportu problémy. A pro sportovní organizace to byl asi ráj. V momentě, kdy, byť i peníze z hazardu půjdou přes státní rozpočet, stávají se veřejnými prostředky, a tudíž pro ně platí pravidla dané zákonem. Řešením by určitě bylo stanovení procenta, které by připadlo sportu. Přesto, že hazard považuji za zlo, nevymýtíme ho, a tak by mohl sloužit ušlechtilejším věcem.

Z vašich zkušeností ze zahraničí - která země by mohla být vzorem pro ČR ohledně péče o sport?

Samozřejmě Francie, která má systém velmi propracovaný a funguje. Ale zaujal mě přístup ke sportu u sousedního Slovenska, kde bychom se mohli učit. Je to země, která je nám historickým vývojem, kulturním prostředím i mentalitou blízká.

Ještě se vraťme k ZOH. Souhlasíte s tím, jaký trest dostali ruští sportovci? S kolektivní vinou i pro ty, kteří nepodváděli?

Pro sportovce, kteří s dopingem nemají nic společného, to musí být hrozné. A člověk se na to musí podívat ze svého pohledu. Olympijské hry, přestože dnes jsou už hodně o penězích (viz. vysílací práva Eurosportu), tak přece jen v nás zůstal ten posvátný symbol míru a vlastenectví. Představte si, že jste sportovec, trénujete, dáváte do toho vše. Je to opravdu mnohdy dřina a odříkání. A chcete startovat pod vlajkou své země. A nemůžete. Při vítězství chcete slyšet svou hymnu, tam se valí všechny ty emoce. A nemůžete. Stejně jako nemůžete za to, že jiní dopují. Je to příliš tvrdý trest.

Doping hyzdí sport, to je neoddiskutovatelné. Jak s ním účinněji bojovat? A byla byste pro případné legalizování dopingu?

Ozývají se hlasy, že legalizace by byla východiskem. Souhlasím, že některé výkony jsou na hraně lidských možností. Ale není možné zlegalizovat doping. To by bylo popření smyslu sportu. Celá problematika dopingu je ale složitá, také proto, že výzkum v oblasti dopingových látek je vždy o krůček napřed. Přestože máme kodexy, směrnice, seznamy zakázaných látek a metod, zavádíme biologické pasy sportovců, tak boj bude nekonečný a za cenu zdraví nebo některého lidského života. Je to v lidech. Náprava musí začít u výchovy. U dětí. Když máte svůj vnitřní kodex fair play, pak porušením selžete sám před sebou, a to je mnohdy horší než porušení pravidel, které vám stanoví jiní.

Dovolte otázku, vlastně dvě, na závěr. Pro který sport máte největší slabost a proč? A dostanete se vy sama, při své vytíženosti, k nějaké pohybové aktivitě?

Mám slabost pro krasobruslení. Líbí se mi především ono sladění pohybu, hudby a emocí. Cvičím jógu.

(pk)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 4 hlasy.

(pk)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.