Panel o grónském kroji

Zelená země v sevření ledu

Nepřežijí tam. Chybí jim speciální chata, vysílačka a část zásob. Profesor Alfred Wegener připravil plán velké expedice v letech 1929-31 tak, aby dva až tři její účastníci přezimovali uprostřed ledových plání Grónska a získali tak nové poznatky o místech, které původní obyvatelé považovali za sídlo zlých duchů.

Jenže tam bylo zapotřebí dopravit ještě další nezbytné vybavení. A tak se na konci října 1930 Wegener vypravil v čele zásobovací kolony k budované stanici. Prodírali se vánicí za teploty kolem mínus šedesáti stupňů pod nulou. Někteří složili náklad už po cestě a pospíchali na jih. Profesor se k cíli dostal.

»Hned nazítří, v den svých 50. narozenin se Wegener s Rasmusem vydal na zpáteční cestu. Od té chvíle je živé už nikdo nespatřil,« uvádí text v jedné z vitrín na výstavě Grónsko – země ledu, života a zemědělství v Národním zemědělském muzeu v Praze, která potrvá až do 4. dubna. Jedna z výprav za poznáním největšího ostrova světa, který stále z 80 % pokrývá ledovec, skončila tragicky. »Až na jaře příštího roku si pátrací skupina všimla páru lyží, zapíchnutých do sněhu v polovině cesty z Eismitte na pobřeží. Mezi nimi ležel profesor pohřben pod sněhem ve svém spacím pytli. Zemřel pravděpodobně na infarkt. Rasmus s jeho deníkem pokračoval dál a zmizel v neznámu.« Takový příběh z objevování drsného vnitrozemí ostrova bych očekávala. I to, že otřesení členové expedice Wegenerovo dílo dokončili a rozšířili znalosti o Grónsku.

Vyřezávané figurky

Lákal krajany na název ostrova

Slavný vikingský náčelník Erik Rudý zvládal umění marketingu dávno před dnešními specializovanými firmami. Chtěl nalákat své krajany, aby nasedli na lodě a následovali ho na ostrov, který objevil. Aby je rozhýbal, nazval ho Zelenou zemí, což se uchovalo i v českém pojmenování Grónsko. Povedlo se mu to, jak svědčí i nálezy například poblíž fjordu Igaliku, kde je vesnice »posetá« troskami budov z těchto dob. Vikingové věrní Erikově strategii nazývali osadu Gardar čili Zahrada. Na začátku 12. století se vesnice stala sídlem biskupa norského Grónska. První biskup Arnald, mnich švédského původu, nastoupil na stolec v roce 1124 a začal budovat katedrálu sv. Mikuláše. Jistěže teď je taky rozvalinou. A optimistický název se změnil na zmíněné Igaliku, což v překladu znamená Opuštěná kuchyně.

Musím se přiznat, že mi unikla informace, která mě na výstavě překvapila. Erik by z ní měl zřejmě radost. Kulturní krajina na jihozápadě Grónska byla loni zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO pod názvem Kujaata v Grónsku – farmaření Seveřanů a Inuitů na okraji ledovcového pokryvu. Autoři výstavy, obdivovatelé kultury mrazivého ostrova Alena a Jaroslav Klempířovi zveřejnili řadu zajímavých údajů o vývoji zemědělství v subarktické oblasti, o zdejší experimentální farmě a arboretu. Vědci dnes zkoumají také změny klimatu, které může život v Grónsku předznamenávat pro celou planetu.

Vlk převlečený za psa

Překvapeně jsem zůstala stát u jednoho z panelů věnovaných grónskému svátečnímu kroji. Ty kytičky poznávám. Co ale dělají na kroji v zemi ledu? Dozvěděla jsem se, že je ženy naučili vyšívat Moravští bratři. Po odchodu do ciziny po Bílé hoře se velmi intenzivně věnovali misijní činnosti v různých koutech světa. Od roku 1733 působili po dlouhou dobu 167 let i v Grónsku. Jen o několik let je předběhl norský misionář Hans Egede, který sem s rodinou připlul v roce 1721. Napřed se mezi místními se svým hlásáním víry nechytal. »Zlom nastal až v době zavlečení nemoci z Evropy – neštovic. Obětavou prací pro onemocnělé domorodce si získali žádaný respekt a uznání,« píše se na panelu. Poněkud kruté »prozření« místních obyvatel. Nicméně Egede, který zemřel v roce 1758 v Dánsku, si vysloužil přízvisko Apoštol Grónska.

Autory výstavy i návštěvníky zřejmě nejvíc zajímá kultura Inuitů, kteří zde žili dávno před »objeviteli« z různých zemí Evropy. Na jednom z panelů se rozebírá otázka odkud, a kdy asi přišli a jak vznikaly a zanikaly jejich kultury. Společně s nimi přibližně před čtyřmi tisíci lety připutoval také pes, kterému nyní říkáme grónský. Využíval se při lovu, zejména ledních medvědů, tuleňů a nejčastěji při přepravě nákladu jako tažný pes. Ukázka z inuitské poezie hovoří o nebezpečnosti ledových cest: »Sáně skřípou, ach jak skřípou, říkají, že se bojí. I já se bojím.« Grónský pes má ovšem pro strach uděláno, je to tvrdé a mimořádně odolné plemeno. Na panelu se píše: »V Grónsku jsou psi do saní zapřaháni vějířovitě. Eskymáci tvrdí, že grónský pes je vlk převlečený za psa.«

Biskupská berla z mrožího klu

Když v roce 1926 náhodně otevřeli jeden z hrobů v Igaliku, našli tam pozůstatky třetího biskupa Jana Smyrila. Lebku měl proraženou, takže zemřel násilnou smrtí. Společně s ním byla pohřbena i jeho biskupská berla zhotovená z mrožího klu. Řezbářství dlouho bylo vlastně jediným přístupným uměleckým oborem. Inuité, kterým také říkáme Eskymáci, používali nejen mroží a narvalí kly, ale také třeba medvědí drápy. Až misionáři či správci koloniálního úřadu jako třeba Jacob Ardoe přinesli mezi místní umění malby. Zmíněný správce se ve 30. letech 19. století věnoval zachycování pohledů na lodě kotvící ve fjordech, životu v osadách i na misijních stanicích. Významným malířem, který v kresbách vyprávěl původní inuitské legendy, se stal Aron z Kangequ (1822 - 1869). Na výstavě je kopie jeho obrázku Legenda o Ungiattaqovi a zkroceném medvědu.

Na jednom ze stolů jsou rozloženy papíry se slovy ze dvou jazyků a nad nimi je nápis Učíme se grónsky. To by mohlo zaujmout děti, které sem rodiče přivedou. Snad je jen zarazí, že kromě jmen zvířat žijících v Grónsku se mají naučit říkat i slovo škola.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.9, celkem 8 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.