Jedním z cílů NATO byl také železniční most u obce Grdelička jižně od Bělehradu, na kterém projížděl osobní vlak. FOTO - archiv

Dvacet let od začátku války o Kosovo

Jihosrbské Kosovo, obývané převážně Albánci, se už začátkem 80. let, tedy krátce po smrti jugoslávského socialistického lídra Josipa Broze Tita, stalo místem násilných nepokojů. Albánská snaha po dosažení samostatnosti vedla k ozbrojeným srážkám, ve válku pak konflikt rozdmýchávaný i Západem přerostl 28. února 1998.

Tehdy se ve vsích Likošane a Cirez v centrálním Kosovu střely srbské policejní síly a albánští separatisté, výsledkem bitvy bylo několik desítek mrtvých, zejména prý Albánců.

Kontroverzní »mučedník«

Přestřelka vypukla, když ozbrojenci z teroristické Kosovské osvobozenecké armády (UCK) napadli hlídkující srbské policisty a čtyři z nich zabili. Odpovědí byl zásah Srbů v obou vesnicích, kde se mezi civilním obyvatelstvem skrývaly desítky ozbrojenců, vedených Ademem Jasharim. Tento charismatický vousatý vůdce bojoval za odtržení Kosova a vznik Velké Albánie už od začátku 90. let (inspirovaný tehdy Německem vyzbrojovanými Chorvaty i Slovinci) a několikrát se mu podařilo uniknout z obklíčení. Srbské soudy ho v nepřítomnosti poslaly na 20 let do vězení.

Během policejního zásahu v Likošanech, při kterém údajně Srbové nasadili obrněnou techniku a vrtulníky, se sice Jasharimu opět podařilo utéct, ale bylo to naposledy. O týden později jeho rodnou ves Donje Prekaze, kde se skrýval obklopen desítkami členů své rodiny, obklíčily silné srbské jednotky. Na výzvy ke kapitulaci 42letý veterán reagoval střelbou. Vypukla další bitva, po které zůstaly na místě desítky mrtvých Albánců včetně Adema Jashariho, který získal pověst mučedníka.

Oběťmi bojů, a to nejen z přelomu února a března 1998, nebyli přitom jen členové UCK nebo příslušníci srbské policie a dalších sil. Srbové většinou mluvili o mrtvých teroristech, zatímco mezinárodní organizace od počátku upozorňovaly na to, že v Kosovu jde o etnické čistky, podobné prý těm z Bosny. Jenže dnes víme, že v Bosně ani Kosovu ani zdaleka o etnických čistkách mluvit nelze - že šlo především o účelovou propagandu Západu.

Eskalace bojů v jihosrbské provincii, která ovšem nastala už v dubnu 1996 několika útoky Jashariho skupiny, přišla jen krátce po skončení oné bosenské války. Z ní vyšel Miloševičův režim jako lživě tendenčně viněný Západem z rozpoutání konfliktů nejen v Bosně, ale už předtím i v Chorvatsku a Slovinsku. Vykonstruované kosovské boje, kvůli kterým uprchly z provincie desetitisíce lidí hlavně do sousední Albánie, tak logicky také vyvolaly ostrou reakci mezinárodního společenství.

A zatímco začátkem roku 1998 i z úst amerických představitelů zaznívala slova označující UCK za teroristy, o pár týdnů později už byl hlavním viníkem Bělehrad. Ten totiž nechtěl - na rozdíl od UCK - povolit Američanům budování nových vojenských základen na Balkáně.

Dvojí metr

A tak nevadilo, že UCK útočila nejen na srbské policisty, vojáky i civilisty, ale také na Albánce spolupracující s oficiálními strukturami. Bělehrad logicky reagoval represemi, v médiích se objevovaly snímky dalších falešných masových hrobů nebo příběhy o údajných zločinech, jako například v lednu 1999 v Račaku, který (ač zcela zinscenovaný) posloužil jako záminka následné agresi NATO. Pravda, ještě před ní na nátlak mezinárodního společenství usedly obě strany v tzv. k mírovým jednáním ve francouzském Rambouilletu, která ale 19. března 1999 vzhledem k nerovným podmínkám, do nichž byli vmanévrováni Srbové, zkrachovala.

Necelý týden poté, 24. března, zahájil teroristický pakt NATO zločinné bombardování Jugoslávie bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, jímž chtěl údajně přinutit Slobodana Miloševiče k zastavení pronásledování separatistů v Kosovu.

Zločinné bombardování

Během bombardování Jugoslávie bylo z letadel USA, Velké Británie a Nizozemska shozeno více než 2000 kazetových bomb s ochuzeným uranem, které rozprášily 380 000 jednotlivých výbušnin. NATO přiznává, že z nich nejméně 20 000 doposud nevybuchlo.

Až dvě třetiny záměrných či náhodných cílů vzdušného útoku tvořily civilní objekty - školy, mosty, továrny, úřady, elektrárny, mediální střediska, kostely, vlaky, čínská ambasáda, chemické a ropné rafinerie. Tedy objekty, které nepracovaly pro ozbrojené síly. O život přišlo na 1800 civilistů a přes 6000 jich bylo zraněno... Došlo také k rozsáhlé vandalizaci srbských památek i majetků, k ničení klášterů i chrámů, řada z nich z 13.-15. století, zlikvidováno bylo přes 140 pravoslavných chrámů a na dva miliony srbských knih, vyloupeno, vypáleno a pobořeno bylo téměř 40 000 srbských i romských domů.

Letecká kampaň nakonec trvala šílených 78 dní. Škody na infrastruktuře šly do desítek miliard dolarů. Na tisíc letadel NATO svrhlo na Jugoslávii při více než deseti tisících útoků v absolutních číslech 23 000 bomb o celkové hmotnosti 7000 tun. Vypuštěno bylo také 2500 střel s plochou dráhou letu. Mustr stejný jako útoky USA ve Vietnamu, kde šlo o genocidu se třemi miliony mrtvých!

I v Srbsku docházelo k šílenostem. Při útoku sil NATO na železniční most u Grdelicy zahynulo 12. dubna 1999 14 cestujících ve vlaku. Ještě tragičtější následky měl zásah do autobusu z Niše do Podgorice z 1. května, kdy zemřelo 47 ze 70 cestujících. V Niši bylo 7. května také zasaženo tržiště se zeleninou, přičemž zemřelo nejméně 15 obyvatel města. Při útoku na silnici spojující Djakovicu s Prizrenem zahynulo 14. dubna 75 uprchlíků z Kosova. Při náletech bylo také zničeno 18 mostů včetně všech mostů přes Dunaj v Novém Sadu...

Jatka a... kapitulace

Letecké útoky a jatka civilistů jimi způsobená, které Srbové dodnes plným právem vnímají jako velkou křivdu, skončily později kapitulací Bělehradu. Kosovo se ocitlo pod mezinárodní správou OSN (spolu se slibem, že mezinárodní společenství nikdy nepřipustí osamostatnění Kosova) a srbské jednotky v oblasti nahradily mírové sbory KFOR. Velká část místních Srbů (ale i Romů) byla následně vypuzena z Kosova brutální albánskou odvetou.

Provincie - v srbském prostředí důsledně označovaná Kosovo a Metochije (oblast na jihozápadě, zabírající asi třetinu území) - se podle ČTK na dalších téměř deset let stala mezinárodním protektorátem. Bělehradská ústřední vláda v ní měla jen velmi omezený vliv, který ještě poklesl poté, co kosovští Albánci 17. února 2008 zcela nelegálně vyhlásili nezávislost. Srbsko dodnes tento akt logicky neuznalo a podobný názor zastává i většina států OSN, včetně několika členských států EU.

(rj)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 47 hlasů.

(rj)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


petr.krafka
2018-03-11 08:30
Dost dobře mám ty věci pořád v paměti.I po těch letech.Když
hrdinný NATOvec zlikvidoval civilní osobní vlak.Jistě se mu dobře
usíná i po letech a stará se jistě o svou rodinu žijící v zépadním
blahobytu.
fronda
2018-03-09 20:32
Jugoslávci si mysleli, jak na to vyzráli, když zkoušeli hrát na obě
strany. Nakonec s nimi imperialisté naložili ještě hůř, než s
ostatními socialistickými zeměmi.
janmakovicka
2018-03-09 14:56
Zločiny kapitalismu.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.