Ilustrační FOTO - Pixabay

Japonsko: vražedné přesčasové hodiny

Problematika japonských sebevražd se do světových médií dostala v roce 2015 spíše náhodou. V době vánočních svátků si vzala život Macuri Takahasiová, skočila z okna ubytovny ve svých 24 letech.

O svátcích klidu a míru mívají světová média nouzi o témata, a tak »vánoční sebevraždě« věnovala pozornost. Hlavně ve světových bulvárech se objevily historky o nešťastné dívce, která pod tlakem největších svátků roku ze zoufalství zvolila krajní řešení.

Jenže v Japonsku se Vánoce neslaví, snad jen komerčně připomínají, ale nejsou pro Japonce velkým svátkem, napsal britský The Telegraph. Macuri skutečně zoufalá byla, jenže proto, že se cítila vyčerpaná a zneužitá. Jako každý měsíc měla odpracováno kolem stovky přesčasových hodin. Pracovala v největší reklamní společnosti v zemi Dentsu. Na sociální sítě před skokem napsala: »Umřu, jsem k smrti unavena.«

V Japonsku se vůbec nejedná o ojedinělý případ. Každý den končí život sebevraždou 60 Japonců, ročně 21 000. Většina spadá do kategorie, která se v Japonsku, jako v jedné z mála zemí na světě, statisticky sleduje. Kategorie se nazývá »karosi«, smrt z přepracovanosti. Patří sem například mozkové příhody a infarkty na pracovišti, ale hlavně sebevraždy z přepracovanosti.

Jeden zaměstnavatel

Po druhé světové válce se v Japonsku prosadila firemní kultura celoživotního zaměstnání. Vedení firmy i její zaměstnanci tvořili jednu »rodinu«, která se společně starala o prosperitu firmy. Mnoho Japonců považuje právě kulturu »rodiny« za příčinu překonání poválečné mizérie a ekonomického vzestupu.

Jenže jak přicházely cyklické ekonomické krize, firemní rodiny se začaly otřásat. Musely propouštět. Ti zaměstnanci, kteří zůstali, se o to víc snažili »rodině« vyhovět. V současnosti to podle sociologických výzkumů vypadá tak, že se nepracuje osm, ale až dvanáct hodin denně a po práci se kolektiv »socializuje« ještě v některém baru při skleničce. Onemocnění s neschopenkou se považuje za »neúctu k rodině«. Vybírání dovolené rovněž. Přitom vedení podniku nic nepřikazuje, sami zaměstnanci touží »ukázat se«, zůstat v podniku či postoupit v kariérním žebříčku. Dokonce si na víkend berou práci domů, což považují za »úlevu«, protože alespoň část času mohou trávit s rodinou. V průběhu pracovního týdne ji prakticky nevidí.

Firemní kultura rodiny nutí zaměstnance, aby se usilovně snažili setrvat v jednom zaměstnání. Pokud jej opustí, či spíše musejí opustit, začnou v jiné rodině prakticky od nuly. O to usilovněji se snaží pracovat.

Mladí, co se nežení a nevdávají

Ve čtvrtině japonských společností je obvyklé, že zaměstnanci za měsíc odpracují 80 přesčasových hodin, v desetině 100 a více hodin »přesčasů« měsíčně. Po válce se přesčasová práce týkala jen mužů, nyní však také žen. Japonky nespěchají s vdavky, dávají přednost pracovní kariéře, i s přesčasy. Vzniká začarovaný kruh, není čas se seznamovat, snad jen při »socializaci« zaměstnanců, vytvořila se celá vrstva mladých lidí, kteří se ženit či vdávat vůbec nechtějí. Kultura celoživotního zaměstnání je »vcucla«. Profesor university Kansaj Kodzi Morioka glosoval: »Lidé jsou tak zaměstnaní, že ani nemají čas a energii stěžovat si.«

Stres od dětství

Japoncům nastává stres už od začátku školní docházky. Samozřejmostí jsou každoroční zkoušky a výsměch těm, kdo zaostávají. Učitelé dětem neustále vštěpují, že pravidla splní jen ten, kdo se neodlišuje, kdo tvrdě pracuje. Učitelé všemi způsoby podporují soutěživost, slabším žákům se vysmívají. Právě zde spatřují sociologové zárodky budoucích sebevražedných nálad. Vždy po prázdninách zaznamenávají statistiky kolem 500 sebevražd mladých lidí do dvaceti let věku. Navíc sebevražda se v Japonsku tradičně považuje za »čestné řešení«. Ve středověku páchali po prohraných bitvách rituální sebevraždy velitelé vojsk a samurajové, aby »neztratili čest«.

Vláda se snaží, ale...

Vláda si je vědoma, že poválečné tradice se přežily, že ohrožují nejen životy, ale i zakládání rodin - a tím základy státu. Přinutila některé společnosti k činům, ne radikálním, ale alespoň k nějakým. Společnost Dentsu, kde pracovala Takahasiová, vydala závazný pokyn, že zaměstnanci si musí brát každého půl roku pět dní dovolené a ve 22 hodin večer se v podniku vypíná elektřina. Toyota umožňuje ročně jen 360 hodin přesčasů. Desítky menších společností vyhlásily »dny bez přesčasů«, kdy zaměstnanci musejí podnik opustit do půl šesté večer. Zatím poslední návrh, který vláda projednává, počítá s tím, že se do pěti procent sníží počet lidí, kteří odpracují týdně 60 přesčasových hodin. Jenže tradice se láme těžko a pomalu. Ve většině firem se daří omezovat jen páteční přesčasy a už to se považuje za velký úspěch, uvádí The Telegraph.

(jo)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 4 hlasy.

(jo)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.