Rozhovor Haló novin s historičkou docentkou PhDr. Hanou Kráčmarovou, CSc.

Připomínky osmičkových výročí přivádějí lidi k zájmu o naši národní historii

O tzv. osudových osmičkách pro český národ jsme psali mnohokrát. Vyjadřovali se historici a publicisté. Osobně znám i jiná často se opakující poslední čísla. Jak vy to vnímáte?

Domnívám se, že připomínky osmičkových výročí přivádějí lidi k zájmu o naši národní historii. Tu je dobré znát. Posiluje také vztah k naší vlasti, která není žádným »nevětraným pelechem«, jakým byla pro prezidenta Havla. V našich dějinách nacházíme hodně podnětů i pro budoucnost, a to nejen v těch nejslavnějších etapách.

Máte ovšem pravdu, ne všechna naše klíčová výročí končí právě osmičkou. Za zásadní historický mezník pokládám rok 1945. Po šestileté německé okupaci přinesl porážku fašismu, konec druhé světové války, osvobození Československa. Pamětníci nikdy nezapomenou, jak tehdy na jaře všech jar vítali nový, svobodný život. Je na nás, aby také poválečné generace pochopily dosah této i následujících událostí.

Ale jsme u osmiček. Nebyly jen ty, o kterých se dnes tak často píše. Nemyslíte, že i těm jiným, když už jsme u těch osmiček, osmičkovým zakončením by se měla také věnovat pozornost?

Při osmičkových výročích si připomínáme hlavně významné události dvacátého století. Ale vraťme se i hlouběji do minulosti. Sedmého dubna 1348 založil český král a římský císař Karel IV. v Praze nejstarší univerzitu ve střední Evropě. Stala se středem vzdělanosti nejen pro Čechy, ale i okolní země. Jedním z jejích nejvýznamnějších rektorů byl v letech 1409–1410 mistr Jan Hus. Celý již 670 let trvající vývoj Karlovy univerzity je úzce spojen s našimi národními dějinami.

Z řady významných událostí, jejichž letopočet je zakončen osmičkou, chci připomenout revoluční rok 1848. V Evropě i v našich zemích otevřel cestu kapitalismu. Hlavní feudální brzda – robota byla u nás zrušena, i když jen za náhradu. Radikální proud Slovanského sjezdu se přihlásil k demokratickým cílům evropské revoluce a protestoval proti národnostnímu útisku Slovanů. V pražském červnovém povstání, které bylo sice poraženo, poprvé vystoupil průmyslový proletariát a společně s ním studenti. A mohli bychom se rozhovořit i o dalších událostech tohoto významného roku.

Nelze opomenout ani rok 1878. Sedmého dubna byla v břevnovském hostinci U Kaštanu založena v úzké spolupráci s německým a rakouským dělnictvem Českoslovanská strana sociálně demokratická dělnická jako jedna z prvních sociálních demokracií ve světě. Základním programovým dokumentem se stal Manifest komunistické strany K. Marxe a B. Engelse z roku 1848. V této souvislosti je třeba zmínit letošní květnové dvousté výročí narození Karla Marxe, který byl v britské anketě BBC vyhlášen největším myslitelem druhého tisíciletí.

Letos nás ještě čeká, v souvislosti s osmičkami, vznik Československé republiky. Co bychom si měli, zvláště pokud jde o toto výročí, připomínat?

Sto let od vzniku Československa 28. října bude v letošním roce rozhodně tím nejvýznamnějším výročím. Připomeňme národně osvobozenecké hnutí v čele s dělníky, které nejdůsledněji bojovalo za rozbití rakousko-uherské monarchie a vytvoření samostatného Československa. Oceňme zásluhy zahraničního odboje, vedeného T. G. Masarykem za jeho mezinárodní uznání. I to, že Československá republika vznikla jako neoddělitelná součást revolučních přeměn v Evropě, podnícených Velkou říjnovou socialistickou revolucí. Tuto skutečnost současní historici často opomíjejí.

Vytvoření samostatného československého státu bylo jednoznačně oproti polofeudální monarchii velkým historickým pokrokem. Českému národu umožnilo státoprávní dovršení celého procesu národního obrození a slovenský národ zachránilo před násilnou maďarizací. Proto myslím, že je třeba také zcela odmítnout některé dnešní pohledy, idealizující Rakousko-Uhersko, i iluzorní pokusy o jeho znovuoživení.

Je namístě si také připomenout, že obnova společného státu Čechů a Slováků, který chtěl Hitler navždy vymazat z mapy světa, byla jedním z cílů národně osvobozeneckého boje za druhé světové války. S Československou republikou pevně spojili lidé své životy za předmnichovské republiky i po válce. Bylo typické, že národně socialistický předák P. Drtina nazval své vzpomínky Československo můj osud. Nemohu se smířit s tím, jak polistopadoví politici lehkovážně rozbili společný stát a teď pokrytecky oslavují jeho vznik.

Bude i rok spojený s Mnichovem. A zase stejná otázka, tedy co bychom si na něm měli především připomínat?

Chtěla bych zdůraznit velké odhodlání a jednotu většiny národa bránit republiku proti fašismu. Rozhodně se nestali nejdůslednějšími obránci československých zájmů takoví přední předmnichovští politici jako například Rudolf Beran, Milan Hodža, Josef Zadina, Rudolf Bechyně, Hugo Vavrečka a desítky jim podobných, ani vysocí církevní hodnostáři, ale komunisté. V jarních obecních volbách roku 1938 také byli druhou nejsilnější stranou v Praze.

Zároveň si začali psát svůj poválečný osud příslušníci německé menšiny. Henleinovský puč v pohraničí 12. září 1938 znamenal už otevřené teroristické vystoupení proti československému státu, včetně vražd českých a německých antifašistů. Hitler neměl nikde v době trvání třetí říše tolik fanatických stoupenců jako v českém pohraničí. Více než milion sudetských Němců dostalo od Hitlera záslužnou medaili za svou činnost po Mnichovu. Na to někteří současní politici jaksi pozapomněli.

Odpůrci komunistů dosud užívají jako argument o spojení komunistů s fašismem německo-sovětský pakt o neútočení z 23. srpna 1939. Ale což mnichovská dohoda 30. září 1938 nepředstavovala spojenectví demokratických států Velké Británie a Francie s fašistickým Německem a Itálií?

A je tu rok 1948. Samotný Únor máme za sebou. Napsalo se o něm nemálo. Nechci se k němu vracet. Jenže rok 1948 neznamenal jen vítězný únorový střet. Byl spojen i s dalšími událostmi, k nimž se ještě dostaneme.  Tedy s abdikací prezidenta Beneše, Ústavou 9. května a volbami podle jiného než partajního systému, volbou Klementa Gottwalda prezidentem republiky, se smrtí dr. Edvarda Beneše. Jaké je z těchto mezníků poučení?

Tedy až k těm poúnorovým událostem. Nejdříve k prezidentu Benešovi. Pokládám ho za buržoazně demokratického politika, který chápal nutnost poválečných změn, vyjádřených jeho slovy jako »demokracie socializující« i potřebu spojenectví s SSSR. Rozpad protihitlerovské koalice a únor 1948 byly již v rozporu s jeho koncepcí. Proto, i vzhledem k zdravotním obtížím 7. června abdikoval. Třetího září 1948 umírá.

Myslím, že jsme prezidenta Edvarda Beneše neuměli dostatečně docenit. Zvláště za jeho realistické, prozíravé předpovědi do budoucnosti: »Že se najdou tak zvaní čeští vlastenci, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.« A takoví se po Listopadu skutečně našli v podobě pánů Havla, Pitharta, Bělobrádka, Hermana a jim podobných. Karel Schwarzenberg by dokonce poslal Dr. Beneše před haagský tribunál pro válečné zločince. Hodnotila bych postoje těchto politiků jako velezrádné.

Volbu Klementa Gottwalda prezidentem 14. června 1948 pokládám za logickou vzhledem k jeho autoritě i oblibě, kterou získal v boji proti fašismu, v prvních poválečných letech i v samotných únorových událostech. Svými politickými schopnostmi a zkušenostmi předčil všechny vysoce vzdělané buržoazní protivníky.

Zápas o přijetí ústavy se odehrával už od parlamentních voleb v roce 1946. Národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté se bránili ústavnímu zakotvení všech poválečných změn a chtěli jenom upravit ústavu z roku 1920. Doba se však zásadně změnila. A tak Ústavodárné národní shromáždění schválilo po všenárodní diskusi ústavu lidově demokratické republiky – Ústavu 9. května.

S volbami do Národního shromáždění 30. června 1948 to vidím složitější. Rozhodnutí o jednotné kandidátce Národní fronty se vysvětlovalo jako potřeba posílení jednoty. Mnozí komunisté i jejich odpůrci měli však k jednotné kandidátce, myslím, oprávněné výhrady. Zbytečně narušila svobodnou soutěž politických stran a omezila demokratičnost voleb. Přitom bylo jasné, že v atmosféře únorového vítězství by stejně přesvědčivě vyhráli komunisté.

K roku 1968 se ještě v řadě rozhovorů vrátíme. Byl nadějí i neúspěchem. Byl skutečným mezníkem ve vývoji, anebo se mu přikládá větší význam, než mu patří?

Na události roku 1968 panují ve společnosti, ale i v naší straně, tedy KSČM, asi nejrozpornější názory vůbec. Jedni v nich vidí vrchol druhé poloviny dvacátého století. Druzí upozorňují na to, že by zde nastoupil kapitalismus už o dvacet let dříve. Ostatně někteří protagonisté »pražského jara« po listopadu 1989 veřejně prohlašovali, že usilovali o právě takový převrat.

Faktem je, že potřebné ekonomické i demokratické reformy, očekávané od lednového pléna ÚV KSČ, se vedení strany nepodařilo uskutečňovat a situace se mu postupně vymkla z rukou. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 vyvolal odpor velké části společnosti a dlouhodobě narušil tradiční přátelské vztahy československých a sovětských lidí. Celé tehdejší dění je však třeba chápat v mezinárodních souvislostech tehdejšího světa, rozděleného na dva nesmiřitelné tábory. Ale to všechno by bylo na delší diskusi.

Byl tu i rok 1998, který zdánlivě nepřinesl nic podstatného. Ale je to tak? Tehdy byl bombardován Irák, vrcholilo i Kosovo, připravoval se náš vstup do NATO, což se týkalo i nás. Tedy i tento rok bychom si měli připomínat. Nemyslíte?

Upamatujme si, že v červnu roku 1998 se konaly předčasné parlamentní volby, ve kterých zvítězila sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana. Ten také sestavil menšinovou vládu s podporou ODS, garantovanou tzv. opoziční smlouvou. A tato vláda v roce 1998 připravovala a v následujícím roce uskutečnila bez referenda náš vstup do NATO. Česká republika se pak bezprostředně poté podílela na agresi proti Jugoslávii, na onom podle Havla humanitárním bombardování. Je mi stydno za tyto válečné zločiny, kterými Češi pošpinili dlouholeté přátelství se srbským národem.

Koncem roku 1998 bombardovalo NATO Irák pro podezření z výroby zbraní hromadného ničení. Vymyšlená záminka vyšla po letech na veřejnost. Podobně je také v současnosti lživě obviňováno z nejrůznějších přečinů Rusko. Agrese NATO za sebou nechávají zničené země a miliony lidí bez domova.

Prezident Zeman doporučoval komunistům na X. sjezdu KSČM pokání za období socialismu, které zhodnotil jednoznačně negativně. Nebude ale třeba spíše sebereflexe polistopadových vlád, že poprvé v jejích dějinách zařadily Českou republiku po bok agresora a že ji přivedly do postavení kolonie?

A nyní akademická otázka. Historie, říká se, je věda věd. Někdy se mně zdá, že však je »děvka prodejná«. Stačí si připomenout, jak jsme leckteré události vnímali v průběhu našich životů a jak jsou vsugerovávány našim vnukům nyní. Necítíte to také tak?

Dějiny píší vítězové. Ti listopadoví z roku 1989 to vzali hodně od podlahy. A to jak ve vědě, výuce na školách, tak i v propagandě. Nové pojetí naší historie má ospravedlnit a posilovat moc vládnoucí buržoazie. Zároveň se pokoušejí diskreditovat předcházející období socialismu. A tak se také z většiny pořadů ustavičně dovídáme, co hrozného se za socialismu dělo, jak umělci i ti ostatní za socialismu trpěli, nebo aspoň, jak dokázali na poměry vyzrát. Bourají se nejen pomníky, ale i některé zcela zdařilé budovy. Ruší se i to, co se za socialismu osvědčilo.

Znepokojuje mě, tak jako vás, výuka na školách. Tam na děti kromě učitelů deformovaně působí i různé pochybné instituce jako Ústav pro studium totalitních režimů, Post Bellum, Člověk v tísni a další. Většinou v duchu zákona z roku 1993, který praví, že předlistopadový režim byl »zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný«. Mimo to, jak ukazují dnešní průzkumy, se úroveň vzdělanosti naší mládeže právě nezvyšuje. Naše vnoučata to mají složité, orientovat se v minulosti i v současném světě.

Ale abychom nekončili tak pesimisticky. »Vstanou noví bojovníci...« Na nich bude dnešní neutěšené poměry změnit.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 36 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.