Rozhovor Haló novin s Vlastislavem Janíkem, členem Mezinárodního mauthausenského komitétu

Snažím se připomínat hrdinství obyčejných lidí

Vím o vás, že jste autorem několika historických publikací, například o KT Mauthausen: Mauthausen – konečná stanice (vydáno 2017, společně s J. Čvančarou). Nakolik jsem mohla číst reakce čtenářů, kniha zapůsobila. »Kniha se čte na jeden zátah… z autentických fotografií běhá mráz po zádech…« Co vás vedlo k tomu, že jste se pustil do tak náročného tématu?

Kniha v podstatě vznikla na popud mé ženy, že v Mauthausenu není žádná publikace v češtině, která by českým návštěvníkům přibližovala jeho historii. Asi před více než deseti lety jsem měl to štěstí a pro Český rozhlas a Paměť národa jsem natáčel pamětníky, většinou bývalé vězně koncentračního tábora Mauthausen, a dostalo se mi do ruky z pozůstalosti Raji Tobiškové torzo překladu knihy Jana Maršálka Dějiny KT Mauthausen. Tento text vytvořil základ knihy. Pak jsem do něj vnořil autentické vzpomínky bývalých vězňů – Josefa Klata, Jana Maršálka, Václava Berdycha, Raji Tobiškové a dalších. O obrazovou přílohu se pak zasloužil Jaroslav Čvančara a takto sestavenou knihu vydal Michal Moravec, majitel nakladatelství Toužimský Moravec. Je tím alespoň z malé části splacen dluh, který vůči všem, kteří prošli KT Mauthausen i dalšími koncentračními tábory, stále splácíme.

Připomeňte, prosím, v čem sehrál právě tento koncentrační tábor tak velkou, ovšem tragickou roli pro náš protifašistický odboj.

Proč právě Mauthausen? Každý, když se řekne koncentrační tábor, tak si vybaví Osvětim, Treblinku či Sobibor. Ale že Mauthausen jako jediný byl v hierarchii koncentračních táborů samým Reinhardem Heydrichem označen III. nejvyšším stupněm, ví jen málokdo.

A pro nás Čechy je významný ještě tím, že jedno z prvních ustanovení zastupujícího říšského protektora Heydricha bylo to, ve stručnosti řečeno, že mají být Češi posíláni k likvidaci právě sem. O tom, jak Češi byli v KT Mauthausen vražděni, svědčí to, že procentuálně vůči celkovému množství vězňů jednotlivých národů byly české ztráty jedny z nejvyšších.

A pak ještě jedna věc. Nevím, proč se u nás vžil termín protifašistický odboj? My jsme přece nebojovali proti fašistické Itálii či Frankovu Španělsku, ale proti německému nacionálnímu socialismu. Tak by mělo být správně uváděno protinacistický či protiněmecký odboj.

Máte pravdu, je třeba termíny stále upřesňovat v souladu s historickou pravdou. Dovolte další otázku - Jste členem Mezinárodního mauthausenského komitétu. Jak se stalo, že zastáváte tuto čestnou funkci? Je váš vztah k Mauthausenu osobní? Padli v Mauthausenu někteří členové vaší rodiny?

Členem Mauthausenského komitétu jsem se stal díky samotným vězňům. Čehož si velmi vážím. Když jsem je tehdy začal navštěvovat a ptát se na jejich osudy, sami mně díky mému nadšení a zájmu ukazovali, za kým mám dále jít a na koho se obrátit. Již tehdy to byli pánové ve věku více než osmdesáti let a byli si vědomi toho, že na práci v Komitétu jim ubývá sil. Proto se »za mými zády« domluvili, jestli bych tu štafetu nepřevzal za ně já. Tak jsem Josefa Klata, jako posledního člena Komitétu, vystřídal.

A v rodině z mé strany nikdo v Mauthausenu nezahynul, ale ze strany mojí ženy ano. Jí v Mauthausenu zahynul dědeček, a my jsme se i v Mauthausenu seznámili.

Přibližte, prosím, čím se Mauthausenský komitét zabývá, z koho je složen, jak často se schází?

Vznik Komitétu se pojí s rokem 1944, kdy v Mauthausenu začala vznikat mezinárodní odbojová organizace. Od té doby se jednotliví zástupci států setkávají dvakrát do roka. Na jaře je setkání vždy v Mauthausenu v předvečer oslav osvobození tábora. Druhé setkání organizuje jeden z členských států. Několikrát se toto setkání uskutečnilo i u nás. A to hlavně zásluhou Josefa Klata v Mariánských Lázních, kde Pepík bydlel, či třeba v Bratislavě. Tehdy pro tyto věci byla větší podpora než dnes, což je velká škoda. Já jsem si dal za cíl toto setkání opět v České republice uskutečnit. Ale je to o penězích.

V jedné ze svých zpráv publikovaných v Národním Osvobození jste informoval (bylo to v roce 2015), že Ministerstvo vnitra Rakouské republiky nemůže propříště organizovat oslavy osvobození KT Mauthausen. Sám jste se pozastavil nad tím, že je to podivné. Jak tomu rozumět? Kdo je tedy jejich organizátorem ve dnech výročí osvobození, tedy kolem 5. května?

To je obecný trend a nařízení Evropské unie. To říká, že i takové akce, jako jsou oslavy osvobození tábora, nemůže organizovat stát, ale že i na tuto akci musí vypsat výběrové řízení, do kterého se může přihlásit jakákoliv společnost, která má zkušenosti třeba s pořádáním pouťových oslav. Naštěstí, jak je vidno, to trochu pominulo a organizátorem je pořád Mezinárodní komitét. I tak se dějí v celé organizaci různé podivnosti, které oslavy úplně změnily. Asi před třemi lety se totiž průvod národů změnil jen na jakési připuštění částí delegací k sarkofágu, který je umístěn na apellplatzu. Dříve to byl špalír všech zúčastněných, kteří pochodovali skrz apellplatz, kterému byla provolávána sláva. Byl založen na průvodu národů, a ne jako dnes z poloviny na politických organizacích, jak by člověk řekl,  od zahrádkářů počínaje, a po islámské organizace registrované v Rakousku konče.

A co je nejhorší - vedení památníku, tj. v podstatě Ministerstvo vnitra Rakouska, zakázalo vstup na Schody smrti a na další schodiště vedoucí k pomníkům se zdůvodněním, že neodpovídají současným technickým normám! Je fakt, že Mauthausen byl tábor absurdit, ale toto se za absurditu považovat nedá. Spíše za velmi promyšlený krok, jak vše předělat, a to, co bylo jen trochu autentické, zničit. A pak ukazujte na těch místech, jak tudy denně chodili vězni do práce v dřevácích, které se jim smekaly po žulové dlažbě, nebo padali na schodech, když nesli kameny z kamenolomu do tábora.

Je to krok všechna tato místa zakázat pod touto výše uvedenou záminkou a do lomu z »plošiny parašutistů«, odkud Němci házeli vězně do lomu, vybudovat výtah - ano, výtah! - aby si lidé na vlastní kůži nemohli vyzkoušet, jak na schodech vězni trpěli. Místo toho jim zůstane v mysli to, že tábor je vlastně pěkně upraven a že se o něj pěkně starají, a tím si nedokážou představit, že tu zahynulo na 120 000 lidí…

To je neuvěřitelné, a snad další ukázka postupné »úpravy« dějin… - Také pořádáte autobusové zájezdy do tohoto místa, a to právě v den, kdy se v květnu koná velká vzpomínka na mauthausenské oběti nacismu. Stále je dost zájemců, kteří zaplní autobus? A není tomu letos deset let, co jezdíte do Mauthausenu?

Je faktem, že jsem byl v roce 2008 na zájezdu, který pořádal ještě Míťa Čeřenský, poprvé. Tehdy jsem nasával jakékoliv informace. Jezdili s námi tehdy ještě poslední žijící vězni a to byla neopakovatelná studnice poznání. Vždy se na zájezdech sešla dobrá parta a bylo o čem povídat dlouho do noci. Nyní jsme již dvakrát květnový zájezd vypustili z důvodu malé účasti. Je nám to velmi líto. Ale bylo mi na druhé straně také velmi trapně, když jsem musel majiteli nějakého hotelu volat, že požadovanou blokovanou kapacitu mu nejsem schopen zajistit, protože se přihlásilo málo lidí. Ale příští rok to znovu zkusíme. Byl bych rád, kdyby nám to vyšlo.

Platí stále, že jezdíte do KT Mauthausen i 24. října, na výročí (rok 1942) masové popravy 254 spolupracovníků a příbuzných Josefa Valčíka, Jana Kubiše a ostatních parašutistů, kteří uskutečnili spravedlivou mstu na Heydrichovi?

Naopak se zájezdem 24. října nemáme žádný problém. Tam vždy minimálně jeden autobus naplníme, ač přesně ctíme uvedené datum. Je to dáno určitě atraktivitou tématu i spoluorganizátory, kterými jsou Jaroslav Čvančara a Vojtěch Šustek.

Zabýváte se i dalšími událostmi, také souvisejícími s parašutisty. Mám na mysli vaši knihu Operace Spelter Lenka-Jih. O čem ta vypráví?

Popisuje osudy paraskupiny Spelter, která byla vysazena v roce 1944 na Třebíčsku. V okrese, odkud pocházím. Je to také příběh odvahy a zrady až s přesahem do padesátých let. Vystupuje v něm totiž třeba Antonín Plichta zavražděný komunisty v babickém procesu. Zároveň první spolupracovníci této skupiny byli popraveni 27. září 1944 v KT Mauthausen.

Již mnohokrát jsme se potkali na akcích, které souvisejí s nejtěžším obdobím našeho národa – druhou světovou válkou a nacistickou okupací, naposledy na dubnové konferenci Bachmač – Sokolovo – Ludvík Svoboda. Proč se vlastně tolik angažujete právě na tomto dějinném úseku? V čem spatřujete význam toho, že je nutné se stále vracet do historie, která dnes již odpočítává 73 a více let?

Je to neustálá snaha připomínat hrdinství obyčejných lidí. Zjišťovat jejich motivace, přesvědčení a důvody, proč udělali to, co udělali. Ukazovat sílu tohoto národa a nepodléhat snaze vtloukat nám do hlav, že jsme národ, který nebojoval.

Myslíte, že ve škole, ale především v médiích, je dost poutavých a historicky přesných informací pro to, aby se tímto obdobím zabývala i mladá generace? Jaké jsou vaše zkušenosti s jejími znalostmi?

Ve školách jako všude jinde vždy závisí na osobnosti vyučujícího, co chce dětem sdělit a jakým způsobem. Mládež je dosud nenaplněná nádoba a pro školy děláme dost přednášek o heydrichiádě i výklad přímo v KT Mauthausen. Vždy se snažím dětem sdělit, aby si vážily své rodiny, protože to je ten základ, o který se můžou kdykoliv opřít, a potom, aby se vzdělávaly. Protože vzdělání bylo to, co Čechům dopomáhalo v KT Mauthausen přežít, a aby vzdělání potom vrátili své zemi, kde se narodili.

Vím, že se snažíte upoutat mladé a mladší například cyklovýjezdy po místech národního odboje. Plánujete letos také něco takového?

Koukám, že o mně víte téměř všechno. Je to takové naplnění mého sportovního ducha. Spojit turistiku, v tomto případě na kole, s kulturním či společenským děním. Na kole jsme schopni během jednoho dne navštívit dost míst v operačním prostoru té které paraskupiny. Vždy se snažím na tuto akci sehnat ještě nějakého pamětníka či místního písmáka, který nám může k věci něco zasvěceného říci. Pak se na těchto akcích setkáte s dalšími lidmi nadšenci a je to vždy příjemně strávený čas.

Co říkáte nabídce televizních filmů v době válečných výročí ve veřejnoprávní televizi? Filmy z východní fronty prakticky neexistují,  zřejmě se má zamlčet, kde došlo ke zvratu ve vývoji války. A letos 8. května v hlavním večerním čase na ČT pohádkový film a dokument o »apoštolu národní zrady« Emanuelu Moravcovi. Na Den vítězství!

Je to velká škoda. Téměř jakýkoliv příběh každého odbojáře je námětem na román a nemusí se na něm nic upravovat. Jen to chce hledat. A pohádka na 8. května, to hovoří samo o sobě a dramaturgii České televize.

Netrápí vás, že na pietní akce, kdykoli během roku, kdekoli po naší zemi, na konference a semináře, které pojednávají o historických událostech druhé světové války, přichází minimum mládeže?

To mně docela vadí. Protože jinak je to přesvědčování přesvědčených. A v tom by měl opravdu zasáhnout stát a říci si, co chce opravdu z této mládeže vychovat. Jestli masu lidí bez jakýchkoliv vazeb k rodině či státu a brát ji jen jako levnou pracovní sílu, či uvědomělé občany, kteří znají dějiny této země a byli by ochotni za ni položit v případě ohrožení i svůj život.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.9, celkem 53 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.