Německý dům - Brno. FOTO - archiv

Vzpomínka pamětnice na léta 1938–1939

Bylo mi pět a půl roku, když jsem přišla do Ženské útulny Marie Stejskalové v Brně, která byla na tehdejším rohu ulic Falknsteinerovy (dnešní Gorkého) a Úvoz. Byl to domov pro bezprizorné děti. Tam jsem začala chodit do první třídy. Naše škola byla na Mendlově náměstí. V útulně jsme se měly dobře, měly jsme pevný denní řád a pravidelnou stravu. Trestány jsme byly bitím, a to jen tehdy, když jsme nedodržovaly řád útulny.

Náš denní režim byl jednoduchý. Ráno jsme měly rozcvičku, mytí, úklid postelí, snídani a cestu do školy. Ze školy jsme se musely vracet včas, abychom se umyly a naobědvaly. Potom jsme psaly úkoly a učily se na příští den do školy.

Pak jsme mohly jít hrát si ven, a to do pěti až šesti hodin večer. Venku jsme hrály různé hry, které dnešní děti už pravděpodobně ani neznají. Byly to hry s míčem (školky), se švihadlem, na slepou bábu, rybičky, Rybičky, rybičky, rybáři jedou, Chodí pešek okolo a jiné dětské hry. Hrát jsme si chodily na Obilný trh, Špilberk, Tivoli (dnešní Komenského náměstí) a Kraví Horu. Vždy se k našim hrám přidávaly cizí děti z okolí, se kterými jsme se přátelily. Kromě her jsme zpívaly lidové, národní písně a učily se tancovat Českou a Moravskou besedu.

Bídu, která byla všude kolem nás, jsme příliš nevnímaly, i když jsme poznaly hladové děti, žebráky, potulné zpěváky a lidi, kteří nabízeli ke koupení různé drobnosti, i ubohá obydlí dětí, které si s námi hrály. Vše to patřilo ke všedním dnům tehdejšího života.

Potyčky začaly s rokem 1938

Pak přišel rok 1938 a najednou se kolem nás vše změnilo. Lidé začali hovořit o válce, nám v útulně změřili hlavy a dali plynové masky. Také nám ukázali kryt, kde se v případě války ukryjeme. Horší však bylo, že mnohé děti, které si s námi dříve hrály, se přestaly s námi stýkat, často nám nadávaly, že jsme něco špatného, že jim budeme jednou sloužit a svět bude patřit jim. Německé ženy začaly chodit v německém oblečení (dirndlu) a české ženy nosily svérazy.

Mezi námi dětmi začaly často četné potyčky a bojůvky. Za to jsme byly ve škole i útulně kárány. Ve škole jsme byly rozděleny na Češky a Němky. Mnohé z dětí nebylo německé, ani neumělo německy, a přesto tvrdily, že jsou něco víc než my. My jsme byly vychovávány k lásce k vlasti, ctily jsme pana prezidenta, stály v pozoru před naší vlajkou i při znění naší státní hymny, ať byla hrána kdekoliv.

Na jaře v březnu nebo v dubnu jsme přišly ze školy a v útulně bylo vše vzhůru nohama. Dospělí snášeli z půdy do jídelny slamníky. Útulna se změnila na ubytování rakouských uprchlíků. Všude bylo slyšet němčinu a nám byly přiděleny do ložniček děvčata, která přišla s rodiči. Chlapci zůstali spát s rodiči v jídelně.

Se mnou v postýlce spala Marie, se kterou jsem se spřátelila, i když jsem její řeči nerozuměla. Děti jsou už takové. Z její řeči jsem vyrozuměla, že do její země přišel Hitler, a tak musela s rodiči utéci, jinak by byli zavřeni nebo zabiti. Vyřizovali si dokumenty na odjezd do Ameriky. Tak jsme bydleli asi tři měsíce.

Když jsme odjížděly na prázdniny do Veverské Bítýšky, rozloučila jsem se s Marií, a když jsme se po prázdninách vrátily, už byla Marie se všemi rakouskými občany pryč. Na krátkou dobu se život vrátil do starých kolejí.

Asi v polovině září k nám přišel do třídy český důstojník a oznámil nám, že se prostory zabírají a bude v nich zřízen lazaret pro zraněné vojáky. Udělal nám přednášku, abychom zůstaly věrny vlasti a nezapomněly, že jsme Češky. Další den jsme šly z útulny pěšky do Veverské Bítýšky, kde jsme až do listopadu chodily do školy. V útulně byli zatím umístěni uprchlíci z českého pohraničí.

Pak přišlo chladné ráno…

Od konce září jsme viděly, jak lidé kolem nás pláčou, stojí v hloučcích a mluví o zradě. Ve škole nám učitelka sdělila, že přes mobilizaci našich vojsk a veškerou snahu bránit svoji vlast musela se naše vojska stáhnout, protože jsme byli zrazeni velmocemi Francií a hrdým Albionem – Anglií a naše pohraniční území (tzv. Sudety) bylo odevzdáno Němcům. Češi opouštěli svůj rodný kraj a před Němci prchali do vnitrozemí, které se teď jmenovalo Böhmen und Mähren. Naše vláda v čele s prezidentem Edvardem Benešem opustila republiku a usídlila se v exilu v Anglii. Prezidentem se stal Dr. Hácha a s ním ve vládě zůstalo pár zrádců jako jednooký generál Syrový, na kterého se národ nejvíce spoléhal a přirovnával ho k Janu Žižkovi z Trocnova.

Přešlo pár zimních měsíců a přes smutné Vánoce se pomalu blížilo jaro. Pak přišlo ráno, kdy mrzlo a padal sníh, a my slyšely velmi hlučnou vojenskou hudbu, která přicházela z Mendlova náměstí.

Velké překvapení nás čekalo, když jsme šly do školy. Na všech domech vlály prapory s hákovými kříži a obrazy Adolfa Hitlera. Na Mendlově náměstí stály polní kuchyně s velkými kotli, u kterých stáli v řadě čeští lidé s konvičkami a němečtí vojáci jim cosi do nich nalévali. K tomu hrála hlučná hudba a němečtí vojáci vše fotografovali.

Ve škole nám paní učitelka řekla, abychom od vojáků nic nebraly, protože oni nás fotografují a fotky posílají do světa, aby se lidé ve světě přesvědčili, že nás Němci přišli zachránit před hladomorem.

Němečtí vojáci zatím vykrádali naše obchody zejména s potravinami. Kolem krku nosili věnce buřtů, pod pažemi tlačenku a na velkých táccích nosili zákusky a různé dobroty.

Praha vítala Hitlera zaťatými pěstmi a jen pražští Němci ho při příjezdu vítali s prapory, když mířil k Hradu.

Hitler v Brně

V Brně však byla velká sláva u příležitosti příjezdu Hitlera a celá proněmecká lavina se stahovala k německému domu, dříve Lažanskému náměstí. Před kostelem svatého Tomáška byla postavena tribuna. Byla jsem tehdy malá holka a díky tomu jsem se dostala až pod tribunu. Vše jsem viděla zblízka, napřed šli Hitlerjugend s bubínky, kteří vytvořili špalír od Německého domu až k tribuně. Pak nastoupili vojáci s prapory pod tribunu. Nakonec vyšel z Německého domu za obrovského jásotu Hitler a za ním celý jeho doprovod. Hitler vystoupil na tribunu, zvedl ruku, dav ztichl a on začal hovořit. Dál jsem na nic nečekala a drala se ven z davu. Ten mě však jen tak pustit nechtěl a dostat se ven nebylo vůbec jednoduché. Lidé v davu mi nadávali, strkali do mne, a když jsem se dostala daleko od nich na Údolní ulici, skoro jsem neviděla, z nosu mi tekla krev, a tak ani nevím, jak jsem se dostala do útulny. Tam jsem dostala velký nářez, že ještě dnes vím, že s Němci si nikdy nemám nic začínat a Hitlera nemohu považovat za člověka.

Poválečných 41 let krásného života

Tenkrát mi bylo devět a půl roku a dnes, když se mi věk kloní k devadesátinám, vím, že jsem svůj život po válce věnovala práci a 41 let prožila, aby se všichni měli dobře, měli střechu nad hlavou a krajíc chleba do úst, řádné školní vzdělání, v nemoci všem bylo pomoženo a všem zůstaly sociální jistoty. Proto jsem celý život žila a věřte, ten život byl dobrý a krásný.

A dnes mám dělat pokání za život, ve kterém jsem dala mnoho sil, aby má vlast byla socialistická?

Snad se jednou budou kát všichni ti, kteří ukradli republiku. Za všechny vraždy, sebevraždy, za mládež, jež je vychovávána bez citu, ve lži a neúctě k hodnotám, ale k touze po penězích, k bezohlednosti, chtivosti mít všechno bezpracně a nic dávat. Jejich pokání by mělo být mnohem a mnohem těžší, protože jejich zlo, které napáchali, je propastné.

A tak se těším, až budou činit pokání ti, kteří letos opět budou vítat potomky sudetských Němců, kterým už loni v Brně postavili i maketu Německého domu, a s otevřenou náručí v čele s primátorem panem Vokřálem slibují vrácení všeho jejich majetku, protože Brno prý bylo německé. Ale toto město bylo vždy české a Němci zde byli vždy jen přistěhovalci.

Jaroslava ŘEZÁČOVÁ

(Mezititulky redakce)


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 42 hlasů.

Jaroslava ŘEZÁČOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.