Rozhovor Haló novin s Miroslavem Prokešem, předsedou Spolku zastánců dětských práv

Ročně je u nás utýráno k smrti průměrně několik desítek dětí

Jste předsedou Spolku zastánců dětských práv. Co je to za spolek?

Založili jej v roce 1991 osvícení pedagogové, kteří chtěli, aby žák už nebyl jen pasivním objektem ve vzdělávacím procesu, ale aby byl uznán (podle své rozumové vyspělosti) i subjektem. Právě tehdy se stala Úmluva o právech dítěte součástí právního řádu České a Slovenské federativní republiky. Sdružení zastánců dětských práv si vzalo za svůj hlavní úkol sledovat plnění Úmluvy v ČSFR, od roku 1993 v České republice, a to v celé její šíři. Po celých 27 let je u nás jedinou organizací, která to dělá, a to bez jakýchkoli dotací i přesto, že by to měl podle téže Úmluvy dělat nezávislý veřejnoprávní subjekt. Ten však nejenže dosud neexistuje, ale není vůbec žádná politická vůle jej vytvořit. Také proto se spolek stal českou národní sekcí mezinárodní organizace zastánců dětských práv DCI a členem obdobné evropské organizace Eurochild. 

Nedávno se konal v Praze seminář o plnění Úmluvy o právech dítěte v České republice. Než se budu ptát dál, co bychom o této Úmluvě měli vědět? 

Obsahuje základní práva dětí jako specifických bytostí, jako je právo na život, zdraví, vzdělání, na názor a vyjádření, na sdružování, netýrání, nezneužívání (nejen sexuální, ale například i vojenské) a nevykořisťování atd. atd. Dítě je zde definováno jako každý člověk od narození do 18 let věku.

Zcela zásadní je článek 3 Úmluvy, který stanoví, že dospělí mají při jakémkoli rozhodování, které se přímo či nepřímo týká dítěte (v politice ovšem i celé dětské populace), vždy upřednostnit nejlepší zájem dítěte. Nejen u rozvodových sporů, ale například i u zálohovaného výživného tedy nemají být rozhodující zájmy rodičů nebo ministerstva financí, ale právě nejlepší zájem dotčených dětí. Dopad na děti by měl být posuzován i při každém legislativním návrhu, což se však u nás dlouhá léta nedělo vůbec, od loňského roku ano, ale bohužel pouze formálně. 

Četl jsem jakýsi článek, v němž se píše, že s právy dítěte u nás je to horší než v jiných zemích Unie. Jste také toho názoru? 

Evropská unie nemá bohužel ohledně dětských práv vůči členským státům žádné pravomoci, není ani stranou Úmluvy. Plnění Úmluvy v jednotlivých členských státech kontroluje periodicky každých pět až osm let Výbor pro práva dítěte se sídlem v Ženevě, složený z osmnácti na slovo vzatých odborníků ze všech regionů světa, kterému každá vláda předkládá svou zprávu. Protože však mají vlády tendenci lakovat situaci narůžovo, vyžaduje si Výbor také alternativní zprávu od nevládních odborníků. Po důkladném posouzení obou zpráv vydá Výbor vládě svoje doporučení.

A zde je ten zakopaný pes: na rozdíl od závazných nařízení a směrnic EU, které vlády jakžtakž respektují, doporučení jsou bez sankcí, a tak je Výbor po letech neplnění nejvýš znovu zopakuje. To se v případě naší republiky děje už od roku 1998, aniž by došlo k výraznému posunu. 

Prý si nevíme rady se šikanou, inkluze neprobíhá tak, jak by měla, trestáme děti nepřiměřeně. Opravdu tak jsme my, jako společnost, jako rodiče, hodnoceni?


Jak vyplývá z odpovědi na předchozí otázku, neplní-li Úmluvu vláda, proč by ji plnily nižší složky? Metodika inkluzivního vzdělávání i boje se šikanou je dávno vyvinutá, ale pokud škola negativní jevy místo řešení tutlá, aby si »nepoškodila dobré jméno« nebo protože tatínek provinilce školu sponzoruje, doplatí na to vždycky děti. Naštěstí, po předloňském případu šikany učitelky studenty v Praze, který vyvolal bouři rozhořčení, už snad školy ani jejich zřizovatelé nebudou takové negativní jevy tolerovat. Problémem celé společnosti pak je, že běžně toleruje psychické i fyzické týrání dětí v rodině. Podle platného zákona totiž dospělý může použít »přiměřený výchovný prostředek«. Různí rodiče považují podle vlastní rodinné výchovy za přiměřené různé stupně násilí – a teprve až se dostanou před soud za zmrzačení nebo zabití děcka, soud konstatuje, že »výchovný prostředek« přiměřený nebyl. To už je však pro dítě pozdě. Nejde o ojedinělé jevy – ročně je u nás utýráno k smrti průměrně několik desítek dětí a stovky jsou jich zraněny. Není výjimkou mlácení plačících kojenců či batolat opasky. Tohle snad opravdu nechceme. 

Musím si »přihřát svou polívčičku«. Jsem kantor, učil jsem. Brzy po Listopadu, a nyní je to horší, bylo dítě ve škole nedotknutelné. Kdykoli si mohlo na svého učitele něco vymyslet a na jeho straně byla pravda. O šikaně učitelů jsme slyšeli už mnohé. Trestat takové provinilce je těžké. Jak tedy postupovat, aby se splnily litery zákonů a nakonec se nedostaly do praxe norského Barnevernetu? 

Jde o Barnevernet, který pracuje s rodinou v problémech celá léta a teprve, když se nedaří situaci zlepšit, doporučí náhradní výchovu. Ve Skandinávii také nikdy neberou dítě z rodiny kvůli její nedostatečné sociální a bytové situaci (jak se to stává u nás), ale rodinu pomocí terénních odborníků i finančních injekcí sanují – právě v nejlepším zájmu dětí.

U nás jsou dětské přídavky ostudně nízké a navíc nejsou brány jako nezcizitelný příjem daného dítěte, ale rodičů. Když tedy součet příjmů rodičů a přídavků překročí (nízký) limit, přídavky na děti jsou jim odebrány! Zájem dítěte je často daleko za zájmem státní pokladny nebo i neodpovědných rodičů. Dítě je však svébytná bytost, není v žádném případě majetkem státu ani rodičů.

Díky iniciativě JUDr. Zuzky Bebarové Rujbrové a dalších poslanců KSČM platí u nás velice dobrý zákon o soudnictví nad mládeží, který již od roku 2005 posílá děti, resp. mladistvé, kteří spáchali trestný čin, soudit před speciální soudy, a ty jim případně nařídí ochrannou výchovu ve speciálním výchovném zařízení v Děčíně-Boleticích, odkud za celou tu dobu ještě žádný neutekl. 

Ale vraťme se ke zmíněnému semináři. Tam jste mluvil o strategickém rámci udržitelného rozvoje ČR pro rok 2030 ve vztahu k dětem. Co bychom my neúčastníci tohoto semináře měli vědět? 

Evropská komise chce po vládách členských států, aby si vypracovaly a schválily Strategii udržitelného rozvoje do roku 2030. Ta by měla obsahovat vizi společnosti z ekonomického, ekologického, ale hlavně ze sociálního hlediska a na její tvorbě by se kromě vlády měly podílet všechny složky občanské společnosti. Jsem velmi silně přesvědčen, že by (specifickou formou, například přes sociální sítě, nebo ve školách jako součást občanské nauky) měly být osloveny i děti, aby se vyjádřily, jaký si představují svět a společnost, v níž budou jednou žít.

Možná se budete divit, na debatách, které s nimi organizujeme, se vždy najdou i čtrnáctiletí či sedmnáctiletí s rozhledem a nápady, kterými mnohé dospělé lehce trumfnou. A proč by společnost, kterou jednou budou řídit, měli formovat výhradně dnešní vševědi mé generace? Jsme si jisti, že jen my vždycky víme nejlépe, co pro ně bude dobré?

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.9, celkem 12 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


ezpn
2018-06-04 11:49
Ďalšia z otrasných štatistík dnešného kapitalistického
režimu...smerujeme do predmníchovskej ČSR, smutná to vizitka
spoločnosti!!!
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.