MJP: Foťák jako zápisník

Po letech jsme se s žádostí o takové odlehčené letní povídání obrátili zase na našeho externího fotografa Martina J. Poláka (MJP), jednoho z nejuznávanějších divadelních fotografů v zemi. Co všechno baví specializovaného »foťáka«? Jen ten jeho žánr, nebo se vyžívá i u klasického cvakání na zájezdech? S Martinem je každopádně vždy o čem povídat. Ostatně posuďte sami...

Blíží se čas prázdnin a dovolených, vy už s partnerkou ale máte hlavní útěk za hranice všedních dnů za sebou. Opět jste se vydali za architekturou do Itálie. Kam to bylo tentokrát a proč právě Itálie?

V letošním roce to byla Sicílie, vlastně jen její východní polovina. A co je na Itálii to největší lákadlo? Kromě architektury, která je opravdu výjimečná a velmi pestrá, má Itálie svou neopakovatelnou atmosféru, klid a pohodu. Člověk se tam na každém kroku nesetkává s tím, že je něco problém, nebo že to nejde. Jinak Itálie je kolébkou naší současné civilizace. Člověk tam staví zděné domy už víc než 2,5 tisíciletí. A po všech obdobích tam něco zůstalo!

Takže pro památkového »retrošťourala« země zaslíbená?

Dalo by se říct. Ne že by bylo vše ideální. I tam je vidět, že na památkovou péči není tolik peněz, kolik by bylo třeba. Ale tím, že se neřeší zbytečnosti, výsledný dojem je lepší, než tady u nás. Rozhodně je tam méně míst, která se podřizují turistickému byznysu. Snad s výjimkou Benátek, tam už prakticky ani nemá cenu jezdit. Jsou plné lidí, co jim jde jen o to, »že tam byli«...

Jezdíte na vlastní pěst, i v době migrační krize. Limitovala vás nějak tato okolnost?

Naprosto ne. Sicílie to zatím skvěle zvládá. Až mě překvapilo, že za dva týdny jsem snad jednou, dvakrát viděl skupinku lidí, kteří vypadali, že jsou z Afriky. Solidně vypadající rodina nebo rodiny, celkem asi deset lidí, přespávali na zahradě kostela. Pod širým nebem, jen na matracích od nějaké charity. Vůbec nikde v Itálii jsem neviděl žádné migranty, kteří by působili nebezpečně. Bohužel o Německu tohle říct nemohu. Stačí vyjít na periferii města, mnohdy jen pár set metrů od centra a člověk potká skupinky neevropsky vyhlížejících mladíků, kteří se nechovají příliš civilizovaně.

Předpokládám, že jako profesionální fotograf, i když se doma soustředíte hlavně na osobnosti, tak jste se vyřádil i v té Itálii. Co jste fotil nejvíc?

Na dovolené odpočívám. Ne že bych nefotil vůbec, ale foťák je v automatickém režimu a funguje jen jako zápisník toho, co jsem viděl a chci si pamatovat. Chodíme osm i víc hodin denně, ať už městem, nebo krajinou. Na většině míst jsem poprvé a většinou i naposledy. To si nejde globálně zapamatovat. Útržky zůstanou a vzpomínky se oživí fotkami. Ale takové moje specifikum je vylézt, pokud to je možné, na nejvyšší místo ve městě, rozhlédnout se a udělat pár fotek. Ideální je kostelní věž (úsměv).

To máme stejně. Jen já coby laik nahoře nemůžu posoudit, jaký je největší rozdíl mezi focením tanečníků, herců, živých bytostí v akci, a právě míst, památek? Krom toho, že u nich máte jistotu, že neutečou!

Rozdílů je hodně, ona i dvě focení v divadle se mohou diametrálně lišit. Ale pořád zůstává alfou a omegou, že fotka má mít obsah a formu. A největší rozdíl? S kostelem si nepokecáš (smích).

To asi ne. Nicméně cítíte u těchto kamenných svědků minulosti onu příslovečnou duši?

Spíš hledám duši a příběhy těch, kteří je vymysleli a postavili. Moc rád přemýšlím o lidech, kteří před staletími vytvářeli místo, na němž zrovna jsem. O tom, kdo si to objednal, o staviteli, o obyčejných lidech, kteří tam roky pracovali. Jak žili, co znali, co měli za technické prostředky...

Pokud vím, rád jezdíte také na letecké dny fotit létající stroje. To je zas o jiné technice (nejen focení), protože ty rychlé mršky naopak kolem vás prosviští, že je našinec sotva zaregistruje. Nemluvě o tom, když jde o stíhačky (tedy nikoli ty dvounohé)...

(Smích). Jezdím, jezdím. Je to ale spíš koníček a odreagování se. A taky nesplněný sen. Ale vojenský pilot je dnes tak jeden na půl milionu obyvatel. A prvním kritériem je dokonalý zdravotní stav. Takže smůla. Ale na různé airshow už jezdím méně. Vzhledem k situaci v leteckých silách evropských zemí není moc na co se dívat. Šetří se všude. A čím dál tím přísnější předpisy zdražují nebo úplně znemožňují provoz historických letadel.

Vraťme se ke komerčnímu focení. Nefotíte jenom herce a tanečníky, ale i managery, politiky a lidi mimo mediální svět. S kým se nejlépe spolupracuje? A spíš s muži nebo se ženami?

Není to o profesi toho, kdo stojí před objektivem. Spíš o jeho povaze a sebejistotě. Zažil jsem profesionály zvyklé na televizní kamery a jeviště, se kterými bylo hodně těžké pořízení. A na druhé straně automechanika, který byl šoumen k pohledání. Nejlépe se fotí extrovert, který si věří a dokáže se uvolnit.

Nejvíc si ale užíváte divadelních představení a focení v ateliérech čistě podle svého scénáře. Jenže to všechno má svá ale ještě posléze... Hodiny a hodiny trávené u počítače, kde vybíráte z tisíců naklikaných fotek ty nejpřijatelnější, kde upravujete, retušujete, hrajete si, aby finální produkt měl skutečně tu nejvyšší kvalitu. Nejde na vás už někdy únava - po těch tisícovkách hodin u compu? A co oči? To musí být hrozný nápor na ně, ne?

Nejvíc si užívám live divadelní focení na posledních generálkách bez diváků. Můžu si dělat, co chci, a představení už z 95 % vypadá tak, jak má. To je pro mě třešnička na dortu. Ateliérové focení je fajn, pokud člověk má čas. Ale toho je čím dál tím méně. A snažím se každý rok v létě v době divadelních prázdnin si udělat pár volných půldnů na focení někoho z dobrých kamarádů. Pustit uzdu kreativitě, neřešit čas... A co se postprodukce týče, ano dělám všechno sám. Je to mnohdy dvakrát víc času u počítače než s aparátem. Oči trpí hrozně, u monitoru si jedinec postupně vyrobí vetchozrakost a dioptrie rostou. Nechal jsem si letos odoperovat dioptrie, v běžném životě to hodně uleví. Takže jdu zase proti trendu, vrací se totiž móda brýlí (úsměv).

Takže se přece dá říct, že ta architektura a příroda jsou nejlepší, protože na nich není co dokrášlovat?

Zase to dá mnohem víc hledání a přemýšlení při tom focení a chce to zkušenosti, cvik a speciální vybavení. Já fotím tyhle »obory« spíš cestovatelsky, potřebuju něco vědět o tom, co fotím, co je na tom zajímavé, ojedinělé. Jde mi o fakta. Klasické focení architektury rád nechám jiným.

Uměl byste si představit život bez foťáku, velkého či malého, se stativem či bez? Na čem byste ulítával nejvíc, kdybyste nemohl cvakat?

Hodně nerad bych. Ale člověk nevidí do budoucna. Třeba by mi chyběl méně, než si myslím. Kdyby zbyla kamera (úsměv)... Cestování by mě bavilo i bez focení, tím jsem si jist. Dokonce mám občas pocit, že mě focení odvádí od prožitku z toho, kde jsem. A možná že bych zase po XY letech vzal do ruky kytaru. Struny už mám na stole rok. Už se cítím provinile, dárkům se nedává košem (zasněně).

Roman JANOUCH

FOTO - archiv MJP (1) a MJP


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.3, celkem 8 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.