Rozhovor Haló novin s Miroslavou Moučkovou, novinářkou a spisovatelkou

Důležité není číslo na konci letopočtu, ale příčina událostí

Zeptali jsme se několika historiků na osmičková výročí. Tedy na to, zda skutečně podle nich jsou osmičky na konci letopočtů pro náš národ tak fatální. Jaký je váš názor?

Od doby, kdy lidé místo neurčitého mnoho a málo začali počítat, byla některá čísla považována za magická či osudová. Stačí si připomenout v naší kultuře číslo tři a trojjedinost křesťanského boha. Ostatně i v pohádkách se setkáváme tu se třemi sudičkami, jinde třeba se třemi zlatými vlasy děda Vševěda. Osmičky na konci letopočtů jsou ale vlastně náhodou, kterou někdy kolem roku 500 způsobil mnich Dionysius Exiguus, který se snažil podle zmínek v bibli vypočítat údajný rok narození Ježíše Krista. Když se do stejného úkolu pustili moderní křesťanští badatelé, tak jim vyšlo, že se tak mělo stát o čtyři nebo sedm let dříve. Mnichův výpočet se ovšem neopravoval, protože jde vlastně o zvyklost, kterou nejlépe označuje slovní spojení náš letopočet.

Prosazoval se obtížně, začal se používat o čtyři sta až pět set let později, než doufal počtář Dionysius. Proto mě nijak nefascinuje nějaká osudovost osmiček. Vždyť řada událostí důležitých pro náš národ se odehrála i v letech končících jinou číslicí. Vždy jde hlavně o příčiny a důsledky určitého společenského vývoje. Stopy starověkých a středověkých pověr v našem myšlení ale přece jenom zůstávají, proto mnohdy slyšíme i na tuto magii čísel.

Přesto bych se chtěl zeptat na to, jak některé události, které se odehrály v tzv. osmičkových letech, ovlivnily naše dějiny. Tak třeba rok 1278 a porážka Přemysla Otakara II. na Moravském poli…

Král železný a zlatý padl a mocní se hladově vrhli na kořist. Syn Václav II. byl příliš malý, aby tomu mohl zabránit, a jeho poručník Ota Braniborský chtěl z dané situace také vytěžit zisk hlavně pro sebe. Krajem bloudily nejen jeho tlupy ozbrojenců, ale i jiní vojáci z německých zemí, kteří loupili a zabíjeli. Bezvládí využili i někteří čeští pánové a přepadali své sousedy, aby si urvali nový kus země a další vesnice. Rozvrat vyvrcholil děsivým hladomorem v zimě roku 1282, který tak sugestivně popisuje Druhé pokračování Kosmovy kroniky. Lidé se vraždili pro pár skrojků chleba a zaznamenány byly i drastičtější případy. Zřejmě až to vedlo k tomu, aby se alespoň někteří církevní a světští hodnostáři vzpamatovali a mladého krále od Oty Braniborského vlastně vykoupili. Zkáza Českého království v těchto letech ukazuje, co může způsobit chamtivost mocných a jaký je osud země v době bezvládí.

A co rok 1348 a Karlova politika včetně založení univerzity?

Karel IV. promýšlel kroky na povznesení Českého království už dlouho. Ale nehodlal jít do  sporu s otcem, který mu dopomohl k volbě za římského krále, jakkoli mezi nimi panovaly rozpory. Poté, co Jan Lucemburský padl v bitvě u Kresčaku v roce 1346, začal Karel své plány naplňovat. Napřed si upevnil moc a pak se pustil do zakladatelského díla. V případě univerzity se poučil z nezdaru krále Václava II., který ji chtěl založit již dříve, ale narazil na odpor českých pánů. Univerzita znamenala důležitý krok k tomu, aby se studenti nemuseli domáhat vzdělání v cizině, což bylo přístupné vlastně jen pro ty nejbohatší, ale mohli vystudovat doma. Zároveň zvyšovala prestiž království i za jeho hranicemi. Patřím k mnoha generacím absolventů Univerzity Karlovy, takže k ní mám vztah jako ke své alma mater. Karel IV. byl nesporně významným panovníkem a právem si zasloužil pojmenování Otec vlasti. Nicméně ani jemu se všechno nedařilo. Také narazil na nevůli šlechty, a to při snaze vydat písemný zákoník Maiestas Carolina. Šlechtici nechtěli přijít o možnost vykládat to, co se jim právě hodilo, jako staré zvykové právo. Karel IV. je zároveň příkladem toho, že sebesilnější osobnost nedokáže sama překonat rozpory své doby. Zatímco mnohoobročníci těžili z výnosných církevních postů, vzrůstal počet chudých kněží bez šance na získání vlastní farnosti. Na sklonku Karlovy vlády nenasytnou církví zmítalo schizma, kdy se o moc prali dva papežové. V Českém království vzrůstal pocit nespravedlnosti, zejména u prostých lidí. To vše nakonec vyústilo v husitské hnutí. Takže ani rok 1378, kdy Karel IV. zemřel, nelze považovat za nějaký fatální předěl, protože společenské problémy se vršily už před ním.

A jsme třeba u roku volby Jiřího z Poděbrad českým králem…

V roce 1458 česká šlechta vybrala muže, který prokázal mimořádné schopnosti vládnout »dvojímu lidu«. Nezanedbával ani kališníky, ani katolíky. Ostatně symbolem tohoto přístupu se stala jeho druhá svatba, kdy si vybral katoličku. Narážel ovšem na nenávistný postoj tehdejšího papeže Pia II., který zrušil kompaktáta a brojil proti Jiřímu z Poděbrad. Ten se snažil situaci zvrátit mezinárodní aktivitou, která předběhla jeho dobu. Vyslal poselstvo k ostatním panovníkům, aby se společně postavili proti náporu Turků a vytvořili unii. I když neuspěl a vládci zahledění do vlastních potíží ho nevyslyšeli, jde o výjimečný čin, který stojí za to připomínat. Schopný Jiří z Poděbrad prokázal prospěšnost vzájemné tolerance, jakkoli ani část domácích katolických šlechticů to nechtěla pochopit a král musel potlačit jejich vzpouru. Nepříznivé, zejména mezinárodní okolnosti znemožnily, aby založil novou českou dynastii. Zájem o osud země ho vedl k tomu, aby před svou smrtí doporučil zvolit za českého krále polského Vladislava Jagellonského.

Jiřího z Poděbrad považuji za představitele těch, kteří prosperitu vlasti považují za důležitější než úzké osobní zájmy. Byl posledním českým králem, pak na trůn usedali už jen cizinci.

Nebo co třetí pražská defenestrace?

Tu by se dalo zjednodušeně charakterizovat jako důsledek neuvážené volby a nesplněných volebních slibů. V zemi převládali nekatolíci, přesto si v roce 1617 nechali vnutit volbu Ferdinanda Štýrského, po smrti Matyáše Habsburského v roce 1619 císaře Ferdinanda II., za českého krále. Ten jistěže sliboval uznat platnost Rudolfova majestátu a potvrdit stavovské svobody. Ale katolík vychovaný jezuity sliby nedodržoval. Matyáš ve Vídni stížnosti stavů ignoroval. Následoval výbuch nespokojenosti vedený snahou svrhnout nespolehlivé Habsburky, což se projevilo i zmíněným vyhozením dvou místodržících a písaře z oken Pražského hradu. Za promarněnou příležitost ukázat to, co vedlo k českému stavovskému povstání, považuji film Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře, který Česká televize uváděla ke 400. výročí této události. Nedlouho poté jsem hovořila s jedním mladým historikem, jistěže na mé oblíbené téma Přemyslovců, ale dostali jsme se i k tomuto filmu. Líčil mi, jak reagovala jeho přítelkyně. Prohlásila, že ještě jednou manželka Matyáše Thurna, velitele stavovských vojsk, pronese: Já ti to říkala!,  tak vyhodí televizi z okna. Vlastně tak vystihla to, co rozladilo řadu dalších diváků. Kdyby se lidé nepokoušeli změnit to, co v dané době považují za špatné, z obavy, že neuspějí, vývoj společnosti by ustrnul. Teď bychom stěží spolu hovořili, protože bychom někde u Mělníka tahali kameny na stavbu pyramidy pro českého faraona. V historii zřejmě nikdo neměl větší moc než králové Staré Říše v Egyptě a přece jejich vláda pohasla v první písemně zaznamenané sociální revoluci. Když se obnovila, už nebyla stejná jako dříve.

A co vestfálský mír v roce 1648?

To, že ukončil zničující třicetiletou válku, asi nelze moc oslavovat. Dospělo se k němu až po vyčerpání všech bojujících stran.

Kruté na tomto celoevropském konfliktu bylo nasazení žoldnéřských armád, kterým bylo jedno, čí území drancují. Obyvatelé Českého království se báli stejně císařských jako tzv. nepřátelských sil, protože loupily a vraždily bez rozdílu.

Vysílení lidé umírali hlady i na různé nemoci. Úbytek evropského obyvatelstva byl zdrcující. U nás k tomu přibyly represe proti nekatolíkům po Bílé hoře.

Obnovené zřízení zemské vydané v roce 1627, pro Moravu v roce 1628, mimo jiné uznávalo pouze katolické náboženství. Následoval císařský mandát, který přikazoval stavům buď do půl roku přestoupit na »pravou« víru, nebo opustit zemi. Asi čtvrtina šlechticů a měšťanů odešla do exilu, mezi nimi přední vzdělanci typu Jana Amose Komenského. Nastaly velké majetkové přesuny, na nichž vydělali zejména cizí důstojníci ve službách Habsburků a katolická církev. Dnes je tendence některých historiků představovat pobělohorské období jako šťastnou barokní éru. Jak pro koho. Tvrdá rekatolizace a prodej konfiskátů za zlomek hodnoty jako by vypadly z dějin. Nebylo zásluhou nových pánů, že se země z přestálé katastrofy vzpamatovala. Rolníci, řemeslníci, kupci se pustili do obnovy zpustošených statků a ruin měst a městeček. Nestačilo jim k tomu nějakých magických osm let, ale často museli pracovat po celá desetiletí, než svůj kraj vyzvedli z trosek.

Rok 1848 znamenal nejen snahu o jistou rovnost mezi lidmi, ale i nadechnutí se českého obyvatelstva. Co podle vás z hlediska dalšího vývoje převažovalo?

Myslím, že obojí mělo velký význam. Když si letos s takovou okázalostí připomínáme sto let od vzniku Československa, neměli bychom zapomínat na generace národních obrozenců, které k tomu vyšlapaly cestu. V 18. století sice česky hovořilo mnoho obyvatel, ale nikoli většina měšťanů, šlechty a vzdělanců. Čeština byla považována za jazyk »sloužících«, tedy nízko postavených lidí na venkově a ve městech. První generace buditelů sice propagovala oživení jazyka, ale nepředpokládala, že by v něm šlo psát důležitá, natož vědecká díla. Druhá generace už dokázala, jak je čeština bohatá a že to jde. Probouzela se národní sounáležitost a rozšiřovaly se znalosti společných národních dějin. Myšlenky buditelů ovlivňovala i Velká francouzská revoluce se svými ideály rovnosti. Když na jaře roku 1848 zasáhla habsburskou monarchii revoluční vlna, stáli tu už vyzrálí představitelé českého národa, kteří formulovali požadavky například jednotného sněmu a tomu odpovídajících úřadů pro českou Korunu, většího zastoupení měst na sněmu či zrovnoprávnění češtiny s němčinou.

I když revoluce byla nakonec potlačena a mnozí vlastenci zklamaní, přece jenom se vytvořily podmínky pro další národní sebeuvědomění a uvolnění tvůrčích sil dosud přehlížených obyvatel. Někdy se zapomíná, že jedním z hlavních výdobytků tohoto roku bylo zrušení poddanství a roboty, i když z ní se museli lidé vykupovat. Každopádně rozvířené myšlenky nešlo zcela potopit, což se nakonec v dalším vývoji prokázalo.

Ale shrňme si to. Jsou jiné letopočty, které by se zmíněným doslova »kulminačním« bodům vyrovnaly?

Mýtus osudovosti osmiček se zrodil především z událostí 20. století. Nicméně v našich dějinách je mnoho roků, které nesou na konci jinou číslovku a přece znamenaly důležitý mezník. Stačí připomenout význam Zlaté buly sicilské z roku 1212 pro naši státnost nebo naopak drama roku 1306, kdy byl zavražděn poslední mužský příslušník starobylého domácího panovnického rodu Václav III. Husitské období obsahuje řadu významných událostí, které na konci letopočtu nemají osmičku. A právem jsme hrdí na to, jak si naši předci prosazovali svůj názor na nápravu církve a společenských poměrů. Čelili křížovým výpravám a přece se nezalekli. Vážím si z novodobých dějin třeba dat spojených s protifašistickým odbojem a každoročně chodím pokládat květiny k památníku padlým při Pražském povstání v květnu 1945 u Mostu barikádníků.

Proč tedy, podle vás, jsme stále vmanipulováváni do fatálního vlivu osmiček?

Narodila jsem se osmnáctého, takže je se mnou také jedna osmička spojená. Měla bych být tedy shovívavá. Ale vážně. Žijeme v době mediálních zkratek, které nahrazují rozbor příčin událostí. Je jednodušší tvrdit, že jsou pro nás osudové letopočty s osmičkou na konci, než se vymanit ze svěrací kazajky takových klišé a pátrat, proč se něco stalo tak a tak a zda nás oficiální propaganda současného režimu nevodí za nos. Myslím si ale, že řada lidí si už začíná uvědomovat, že osudovost není v datech, ale v našich rukou. Zatím mnozí tápají a hledají cosi »nového«, co by je vyvedlo ze začarovaného kruhu. Doufám, že se naopak vrátí k přemýšlení nad našimi dějinami bez vnucovaných předsudků, třeba o fatálnosti osmiček.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.3, celkem 38 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


svaty_vaclav
2018-06-27 09:34
1918 vznik Československa. Rok 1948 zbavení se kapitalistů. Rok 1968
záchrana před rozkradením, vytunelováním a rozkradením republiky,
oddálena o 21 let. Rok 2018 nová revoluce, ale ne už sametová - CZEXIT
a vystoupení z NATO.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.