Rozhovor Haló novin se Zdeňkem Jičínským, právníkem a publicistou

Vláda má potřebnou parlamentní základnu pro svou existenci

Menšinová Babišova vláda získala důvěru s podporou komunistů, vůči tomu se vymezovala především pravicová opozice. Co vy na to?

Vláda konečně dostala důvěru a stojí za to se nad tím zamyslet z řady důvodů. Po volbách, ve kterých jasně zvítězilo ANO, se očekávalo, že to bude hnutí a jeho předseda, kdo utvoří novou vládu, ale nebylo jasné, jak, protože stranické poměry ve Sněmovně jsou tak komplikované, jako snad ještě od vzniku ČR 1. 1. 1993 nebyly. Devět stran je příliš mnoho a nepoměr sil hnutí ANO a procentní zisky ostatních stran jsou tak nevyvážené, že bylo zřejmé, že bude obtížné sestavit vládu. Babišovi by nejvíc vyhovovala menšinová vláda ANO, často říká, že by si přál většinový systém, který by mu dával možnost vládnout samotnému. Ale zapomíná na to, že v ČR je systém poměrného zastoupení, většinový systém tu nikdy nebude. A pokud tyto skutečnosti a důsledky tohoto systému nevezme důsledně na vědomí, bude se dopouštět i různých politických chyb a vadných kroků.

Vznikla opravdu zvláštní situace a vytvoření nové vlády se velmi protáhlo. Babiš nejdřív vytvořil menšinovou vládu ANO a asi ani nepočítal s tím, že by dostala důvěru. Ale je otázka, zda z hlediska fungování systému a elementární důvěry v parlamentní politiku pro voliče bylo vhodné, že se tato první vláda tak dlouho ustavovala. A potom, když důvěru nedostala, což se dalo očekávat, že tak dlouho trvalo jednání o vytvoření vlády, která by důvěru dostala. Babiš opustil svou představu o menšinové vládě, kterou by tvořilo jen ANO, a musel se pokusit o nějakou koalici. Byly tam zvláštní zápletky, zda to bude koalice s ČSSD a SPD, nebo ČSSD bez SPD a s podporou nebo tolerancí KSČM. Jednání bylo velmi komplikované nejen pro překážky nebo vinu na straně Babiše a ANO, ale i ČSSD trvalo týdny, možná dva měsíce, než proběhla jednání o ustavení nového vedení, ujasnění si vztahu k Babišovi a rozhodnutí o vnitrostranickém referendu, které se mělo vyjádřit, zda ČSSD do koalice s ANO půjde, nebo ne. Referendum dopadlo pozitivně asi 60:40 procentům pro vládní koalici s Babišem. Rozhodlo o postupu vedení ČSSD a zase nastala poměrně dlouhá doba jednání o programových otázkách, a také o elementárních pravidlech koaličního fungování v situaci, kdy poměr mezi hlavní koaliční stranou a druhou slabší koaliční stranou je velmi v neprospěch slabší strany. Tam bylo třeba hledat určitá pravidla, aby nerovné spojenectví mohlo fungovat a dávalo i slabšímu partnerovi v určitých situacích možnost se chovat jako důstojný partner, který spolurozhoduje o tom, zda koalice bude či nebude fungovat. Musely se řešit složité otázky, podle mě se jednání podařilo, přestože jsem stoupencem názoru, že písemné dohody v politice mají relativní platnost. Pokud chybí elementární důvěra, písemné dohody velký význam v praxi většinou nemají. Doufám, že tady to tak nebude - jednání bylo dlouhé a ustavování vlády po volbách trvalo ve srovnání s předchozími vládami nejdéle.

Takže důvěru máme, a s ní jsou spojeny další momenty, které stojí za pozornost. O co nového, nevšedního jde?

Ještě pár slov k té dlouhé době ustavování vlády. Posuzování tohoto problému má několik rovin. Tu bezprostřední, tj. jednání mezi politickými partnery, kteří o koalici či určitou formu spojenectví usilují. Potom je to jejich jednání ve vztahu k opozici, tj. jednání na parlamentní úrovni. To má i svou mediální stránku, je předmětem mediálního posuzování, což má vliv na uvažování a jednání lidí. Já si myslím, že ta příliš dlouhá doba přispěla k tomu, že politici jsou nejméně důvěryhodnou vrstvou ve společnosti a že obecně důvěra lidí v politiku klesá. To je jistý negativní důsledek něčeho, co být nemuselo, protože účast ve volbách byla poměrně vysoká, větší než v předcházejících volbách. A důvěra, kterou mají lidé stále vůči ANO, svědčí o tom, že zase chtějí něčemu věřit, protože bez toho normální lidský život v civilizované společnosti není možný. Tady politici zacházejí s důvěrou dosti lehkomyslně.

Vadí vám, že vládu sice máme, ale chybí v ní ministr zahraničí?

Politická půlroční krize, jak o tom hovořil předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip, skončila, a můžeme se ptát, jak vláda bude fungovat. Ale zatím není vyřešeno obsazení ministerstva zahraničí. Dočasně je pověřen jeho řízením první místopředseda vlády Jan Hamáček, což nemůže být dlouho ze dvou důvodů. Jednak je ministerstvo zahraničí velmi důležitý rezort, který potřebuje někoho na plný úvazek, a Jan Hamáček je zároveň ministr vnitra. Za personálním trvalým neobsazením se skrývá spor, který ještě musí být vyřešen. Zbytečně vyvolává napětí uvnitř sociální demokracie a mezi ČSSD a premiérem Babišem a prezidentem republiky. ČSSD podle mě nepostupovala dobře. Její taktické úvahy nechci posuzovat, to mi není vlastní, nemám ani příležitost vyznat se v celostranických vztazích. Ale nepovažoval jsem za dobré, že referendum, které se má týkat otázek politického programu a toho, jak má strana politický program uskutečňovat, tj. metod politické práce, jednání v koalici a postupů, jak cílů dosahovat, bylo spojeno i se jmény. Jména jsou v politice důležitá, nepodceňuji význam lidí, kteří politiku dělají, ale politický program nemohu spojovat jen s tím či oním jménem. Pokud mám jména uplatnit v určitém jednání a v určitém politickém svazku, jakým je třeba koalice, musí tu být určitý prostor pro jednání s druhým partnerem, protože na jménech musí být dohoda. Tady se podle mě nebralo dostatečně na vědomí, že jde o jednání o ministerstvech v rámci koalice, kde o složení vlády rozhoduje premiér. Ten vládu navrhuje prezidentovi a nemůže v ní být nikdo, koho on tam nechce. A jestliže se v referendu objevila určitá jména jako jediná, premiéra to nepřípustným způsobem omezuje.

Jednání o koalici nemá přesná pravidla, kde bychom se mohli podívat do zákoníku, jak řešit tu či onu situaci. Ale přece jen základní politická nepsaná pravidla tu jsou a to, co jsem říkal o rozhodujícím vlivu premiéra na složení vlády, je nepopiratelné. Současně bylo třeba brát na vědomí fakt, že vláda se tvoří za zvláštní situace – úzký vztah, který se během jednání o vytvoření první vlády a potom o vytvoření druhé vlády vytvořil mezi prezidentem republiky a předsedou ANO. Miloš Zeman dal na začátku najevo, že dá Andreji Babišovi jako předsedovi hlavní strany velký prostor, že ho bude jmenovat předsedou první vlády a bude ho jmenovat i předsedou druhé vlády, která se bude ucházet po neúspěšném prvním pokusu o důvěru.

Nechávám stranou otázky, že premiér je trestně stíhán, to už bylo víckrát různě posuzováno a ti, kteří z toho, že nechtějí mít premiéra trestně stíhaného, učinili hlavní problém. Posunuli těžiště, které v politické demokracii mají volby jako rozhodující institut vytváření politické vůle. A zapomněli na to, že vůli voličů nelze nahrazovat nějakými dalšími problémy, které se jmenováním nebo sestavením vlády existují, jsou vážné, ale přece jen nemohou negovat rozhodující moment, kterým je vůle voličů. Voliči rozhodují, že si přejí, aby vládu tvořilo hnutí ANO, to dostalo nejvíc hlasů a nejvíc hlasů dostal i jeho předseda Andrej Babiš.

Má tato vláda šanci vydržet do konce volebního období, když hned při jejím vzniku je tu velký problém jménem Miroslav Poche?

Protože se nedbalo na to, že při prvním jednání nemohou figurovat jako danost pro politický postup jména, došlo k tomu, že Poche jako kandidát na ministra zahraničí se stal základním politickým problémem ve vztazích ČSSD – ANO - prezident republiky. Když jméno Poche bylo vysloveno, prezident řekl, že ho nejmenuje. Nechme stranou, nakolik může prezident definitivně rozhodnout, že kandidáta na ministra nejmenuje. Podle mě Miloš Zeman neměl takové kategorické úsudky vyslovovat, ale zároveň jeho vztah ke kandidátovi není zanedbatelný. Prezident ústavně, a zejména politicky má po přímé volbě velmi silné postavení. I proto, že ostatní političtí hráči – devět politických stran ve Sněmovně, jsou oproti němu podstatně lehčí politické váhy, a Miloš Zeman si je toho vědom a dává to i jasně najevo. Jestli to je politicky dobře, nechť čtenáři posoudí sami. V tomto případě z toho vznikl vážný problém. V rámci ČSSD se to chápe jako prestižní záležitost, po mém soudu zcela zbytečně. Souhlasím s místopředsedou ČSSD Jiřím Zimolou - otázka obsazení funkce nemůže záležet jen na jednom jménu, ČSSD může dát další kandidáty. Takže tento problém zbytečně zatěžuje vztahy uvnitř koalice i vztahy ČSSD k prezidentu republiky. Problémů, které má vláda a ČSSD jako nyní nová vládní strana před sebou, je dost. Měly by se soustředit na vážnější věci, než činit těžiště z jednoho osobního problému.

Jakou má vláda šanci? Jak už jsem řekl, jednání o vládním programu a o vládní politice jako teď neprobíhala při sestavování žádné vlády v polistopadovém období tak dlouho – za trvání samostatné ČR. Je to zajímavé i pro zvláštní charakter jednání v tom smyslu, že jednání o koalici ještě nezajistila, že vláda dostane důvěru, protože hlasy ANO a ČSSD nestačily k získání většiny ve Sněmovně. Takže přistoupil do hry další činitel, KSČM, která se vyslovila pro určitou podporu vlády. Nechci detailně rozlišovat podporu a toleranci. To je vyjasněno v jednáních. Šlo především o to, aby poslanci KSČM dali své hlasy při hlasování o důvěře vládě, což se stalo. A je to dobře. Vláda má potřebnou parlamentní základnu pro svou existenci. KSČM není přímo členem vlády v tom smyslu, že by její představitelé byli jejími členy, ale má zvláštní roli, která je vyjádřena v příslušných dohodách, zejména v té, která se dá nazvat tolerančním patentem.

Byť je to situace zvláštní - vláda vedená miliardářem má koaličního partnera levicovou ČSSD a toleranci jí vyjadřuje druhá levicová strana, KSČM. To je moment, který lze posuzovat z různých stran. Je to už delší dobu předmětem polemik a diskusí v tisku, a ve Sněmovně se to opět projevilo někdy až překvapivě nenávistným způsobem. V parlamentní diskusi, kdy představitelé pravicových stran odsuzují tuto vládní účast KSČM, v tom vidí nebezpečí nového »února«… To je novým fenoménem v politice, a klade se otázka, jak se to osvědčí. Přál bych si, aby doba a úsilí, věnované jednání o dosažení potřebných dohod, se projevilo i v tom, že vláda si bude vědoma této odpovědnosti, složitosti vztahů a bude na základě toho postupovat obezřetně tak, aby jistá vnitřní napětí, logicky s tímto uspořádáním spojená, nepřesáhla míru umožňující potřebnou kooperaci na vládní úrovni.

Reakce mnohých médií i pravice se za 30 let nezměnila. Proč?

V návaznosti na to, jak byla tolerance ze strany KSČM negativně přijata určitými médii, a zejména pravicovou politickou opozicí v parlamentu, je až překvapující, jak Václav Klaus už v polovině 90. let měl určité srovnání. Říkal, že zpětné zrcátko nemůže být větší než přední sklo. A v chování pravice se projevilo zcela jednoznačně, že pro ni pohled zpět je rozhodující a nehledí na to, že za téměř 30 let se česká společnost změnila. Změnily se nejen vnitropolitické, ale i vnější podmínky, v nichž ČR existuje, a je třeba se dívat na věc z hlediska současné politiky, a ne se utápět v problémech minulosti, nebo vidět nebezpečí, která jsou překonána a neexistují. Ale je to důsledek toho, co se pravici po listopadu podařilo – ideologické vítězství primitivního antikomunismu zastřelo střízlivý postoj ke společenskému vývoji čtyřiceti let, kdy dominovala komunistická strana a kdy na složité jevy z ideologických důvodů a záměrů současné pravicové politiky se hledí především průzorem zločinů 50. let. A nejlepší 60. léta, která byla také součástí tohoto dějinného období, jsou zcela zapomenuta. Je až překvapivé, s jakou nenávistí se někteří diskutující ve Sněmovně vraceli do těchto dob.

Copak Miroslav Kalousek nebyl první, kdo chtěl už před lety požádat o spolupráci KSČM?

Připomněl mu to minulý týden i Andrej Babiš, ale Miroslav Kalousek je natolik nepromokavý, že po něm všechno steče, takže si z toho nic nedělá. Doufám, že parlamentní éra TOP 09 se blíží ke konci, je třeba, aby česká politická scéna dostala jasnější tvary a aby tam nevegetovaly určité skupinky, které už nemají politický význam. Ale tím, že ještě jsou v parlamentu, dodávají si význam, který jim reálně nepatří, a ztěžuje to normální politický život, který potřebuje jasné kontury, jasné obrysy a jasná silová pole. Ne to podivně rozplizlé společenství současné parlamentní scény.

Někteří voliči si můžou říci, proč volit levicové strany, které budou podporovat miliardáře, to přece mohu přímo volit Babiše…

Úvahy lidí jsou různé a složitá situace, která tu je, dává k takovým úvahám dost podnětů. Zejména tím, že v minulém volebním období ČSSD jako vládní strana udělala velké chyby. Premiér Bohuslav Sobotka se pak chtěl Andreje Babiše zbavit, ač mu muselo být jasné, že reálné politické poměry se změnily a ČSSD už není z hlediska voličského nejsilnější stranou. A chtěl představitele nejsilnější strany z vlády vyhodit. Tím pozici ČSSD výrazně oslabil a projevilo se to pak ve volbách. Kdyby k tomu nedošlo, mohly by vztahy vypadat jinak a nemuselo dojít k tak drastickému propadu ČSSD, jejíž účast v minulé vládě byla pozitivní a nová vláda na ni jistým způsobem navazuje. Předseda klubu ANO Faltýnek také hovořil o tom, že předchozí vláda byla úspěšná.

Zároveň přece jen rozdíly mezi Babišem a ANO a mezi KSČM a ČSSD programové jsou. Je dobře, že celkově vládní politika je relativně sociálně orientovaná a že to umožňuje, aby jak KSČM, tak ČSSD se ve vládním prohlášení našly. To dává jistou politicko-programovou záruku, protože ta vláda může fungovat, ale jde o to, aby se vytvořily správné metody parlamentní spolupráce, kdy se vzájemně partneři budou respektovat. To platí pro Babiše, jehož chování je někdy dosti nevybíravé a nezajišťuje elementární vztahy důvěry. Musí si uvědomit, že je sice předseda menšinové vlády, ale ta má menšího partnera, který ve vládě je také důležitý, bez něj by důvěru vláda nezískala.

Ještě jeden moment považuji za důležitý. Velmi se hovoří o úloze Miloše Zemana a říká se, že on tu vládu spolutvořil a spolutvoří ji ještě dnes.

Osobně považuji za důležité a pozitivní, že v této zvláštním způsobem politicky nestabilní situaci na parlamentní i vládní straně, tu je silný prezident republiky, který zajišťuje určitou elementární politickou stabilitu pro normální občany, kteří se někdy v tom nemohou dobře orientovat. Takže i při možných výhradách k tomu či onomu kroku prezidenta, považuji tuto jeho roli za pozitivní. Zejména i proto, že Babiš v zahraniční politice není dostatečně zkušený. A myslím, že správně to označil europoslanec Jan Keller, který řekl, že může trpět iluzemi v zahraniční politice, protože jeho jazykové schopnosti jsou výjimečné a umožňují mu snadnou komunikaci. Ale jazyková komunikace ještě nezajišťuje, že si porozumí také o věcech obsahových, a na těchto mnohdy jednoduchá dohoda není.

Marie KUDRNOVSKÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 47 hlasů.

Marie KUDRNOVSKÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


reich.mir.fan
2018-07-17 17:17
A nyní jak se zdá bude následovat druhé dějství a to postupné
odstupování jednotlivýcííh ministrů pro plagiátorství diplomových
prací.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.