Rozhovor Haló novin se spisovatelkou Gitou Dudovou

Můj život nebyl žádná nuda

Několik roků jste v 60. letech žila na Kubě. Jak začalo toto dobrodružství?

Ano, prožila jsem tam čtyři roky a pět měsíců. Přiletěli jsme na Kubu s manželem a osmnácti měsíční dcerkou v polovině února 1960, takže zhruba rok po vítězství Kubánské revoluce. Byla to tehdy pro mě země v Karibiku, známá jen z manželova vyprávění a fotografií. On navštívil Kubu služebně dvakrát, ještě za Batisty. Já toužila od dětství poznávat jiné světy a lidi. Začátkem padesátých let se pro mě staly inspirací úžasné reportáže Hanzelky a Zikmunda z jejich cest do dalekého neznáma vysílané v rádiu a vydávané v tisku i knižně. Cílem mých snů se stal Orient. No a uplynulo deset let a mé cestovatelské snění se stalo skutečností. Sice na jiný konec světa, ale radost, že se dotýkám splněného přání o cestování, odsunula Orient na později.

Jakou atmosféru měla tehdejší Havana?

Jednalo se pochopitelně o pohnutou porevoluční dobu. Život ale v podstatě pravděpodobně běžel nebo spíše dobíhal jako za Batisty. Manipulátoři se zdroji nepředstavitelných příjmů z hazardu a organizování prostituce, hlavně z řad mafie, se snažili dál na Kubě působit.

Kde jste s rodinou bydlela?

Zpočátku jsme měli na měsíc pronajatý v Havaně ve Vedadu malý byteček, kousek od pracoviště manžela, který působil na Kubě jako první delegát československého lehkého průmyslu. Přímo naproti našemu provizornímu bydlení stále v té době ještě fungovalo casino ve známém hotelu Capri, který vlastnil známý mafián Mayer Lansky. Právě Lansky zbohatl i na hazardu a prostituci a otevřel ještě rok před vítězstvím Kubánské revoluce další luxusní hotel - Riviéra. Do casina v Capri každý den chodili dámy a pánové za hazardem. A hned první noc, když jsme do Havany přiletěli, se před zmíněným casinem, přes ulici, střílelo. Taková byla moje první noc v Havaně!

Jak si žila mafie začátkem 60. let na Kubě?

Mafiáni tam tenkrát měli ještě stále eldorádo, vždyť bylo těsně po revoluci. Neustále organizovali a kontrolovali luxus. Herny, kabarety, lehké děvy, drogy. Pro kulku nešli daleko. Naštěstí s jejich pořádky Fidel zanedlouho zatočil.

Máte další dobrodružný zážitek z Ostrova svobody?

Bohužel, ne dobrodružný, ale stresující. Tři neděle po přestřelce jsem vyjela s kočárkem, ve kterém spala moje dcerka, po Maleconu a obdivovala tuto nádhernou pobřežní promenádu. Rozhodla jsem se, že se projedeme až k již zmíněnému hotelu Riviéra. Jela jsem v klidu s kočárkem, bylo 4. března 1960. Náhle, vzadu, někde z oblasti pevnosti El Morro, několik ohlušujících explozí. Racci a kormoráni se zvedli nad hladinu moře, rybáři vysedávající na pobřežní zídce rychle balili vercajky a odcházeli. Začaly houkat sirény a já dostala obrovský strach, aby se něco nestalo mojí dcerce.

Jak to bylo dál?

Utíkala jsem s kočárkem kolem americké ambasády k domu, kde jsme tehdy bydleli. Před budovou na mě čekal manžel a hrozně se zlobil, proč v takové bouřlivé době chodím na procházky, že jsme mohly přijít o život. Já mu tehdy vyhubovala, že nás zavezl na Kubu do takového nebezpečí. První noc nám stříleli pod okny a pak se stanu málem obětí exploze, když jdu s kočárkem na procházku.

Co se stalo?

Jednalo se údajně o sabotáž americké CIA. V přístavu explodovala francouzská loď La Coubre, která vezla náklad asi 75 tun zbraní nakoupených v Belgii. Osmdesát lidí tehdy po tomto teroristickém útoku zemřelo a několik set, především námořníků a dělníků u mola, bylo zraněno. Večer se chystala razie na kontrarevolucionáře a neviditelná síla přitiskla polštář dusivého strachu na tvář obvyklé kubánské živočišné radosti a optimismu. Jak je v Karibiku zvykem, druhý den se konal pohřeb obětí. Je to dáno zdejším tropickým klimatem.

Po pohřbu se konala smuteční tryzna. Zúčastnila se tehdy celá kubánská vláda, plná aktérů Kubánské revoluce. Následovala po pohřebním průvodu snad milionu lidi. Procházel na hřbitov Cristobalda Colóna Havanou, také přímo pod okny našeho bytu. Nekonečný, ztichlý dav. Jen kroky vydávaly zvuk ohromného včelího roje. Já to sledovala z okna. V čele průvodu jako hradba, těsně jeden vedle druhého, všichni, které jsem znala jen z obrázků v novinách. Prezident Dorticós, Che Guevara, Raúl Castro a další. Uprostřed nepřehlédnutelná, všechny převyšující atletická postava. Fidel Castro! I na tu dálku z něj vyzařovala síla jeho osobnosti.

Smuteční shromáždění tehdy dokumentoval dvorní fotograf Kubánské revoluce Alberto Korda, viďte?

Ano. A podařilo se mu při tryzně zachytit přímočarý, odhodlaný pohled Ernesta Che Guevary, který měl tvář potemnělou smutkem. Portrét z této tryzny, která se uskutečnila 5. března 1960, se stal po zavraždění Che Guevary v bolivijských horách ikonou mladých lidí, a symbolem jejich revolty při studentských bouřích ve Francii, v roce 1968, jež se rozšířila napříč světem. Dodnes dekorují výrobci suvenýrů trička, kšiltovky, hrníčky, a vím co ještě tímto portrétem Che.

Jak jste prožívala americkou invazi v Zátoce sviní v roce 1962?

Měla jsem pochopitelně strach hlavně o dcerku. I o kubánský ostrov a statečné, veselé, srdečné Kubánce. Vraždění, neštěstí a zkázu, kterou přináší válka, jsem jako dítě poznala a provždy si zapamatovala. Naštěstí celá invaze a boje skupiny zhruba 1400 kubánských emigrantů, naverbovaných v USA a vycvičených ve Střední Americe, kteří dorazili k bažinatému, jižnímu pobřeží u Bahía de los Cochinos, Playa Larga a Playa Girón trvaly jen 72 hodin. Výcvik i invazi organizovala CIA, které se opět podařilo »zabodovat« a operaci pohřbít ještě než začala. Ale zpátky k tomu, když mi přiběhla vyřídit kamarádka manželův vzkaz, aby mě nenapadlo vyjít z domu, protože se něco vážného děje. Pustila jsem televizi a vyrozuměla, že cca 150 km od Havany se bojuje. Svěřila jsem dcerku kamarádce s tím, že půjdu přes zákaz nakoupit. I pro její rodinu. Protestovala, ale já se přesto vydala do obchodu dokoupit zásoby potravin, především pro děti. Vyšla jsem před dům a strnula jsem. Na ulici podél zdi budovy byly naskládané pytle s pískem a za nimi, vojáci se samopaly, mířícími do ulice. Mezi nimi kubánští kluci, kterým mohlo být kolem 15 let. Ty samopaly byly z naší Zbrojovky a Kubánci jim říkali Checa = Češka. Vojáci si je nosili domů, mnohdy je ukládali doslova do postele. Vtipkovali pak, že každý Kubánec má v posteli svou Češku. Každopádně, když jsem viděla obpytlovaný dům a kluky, kterým pomalu teklo mléko po bradě, s kvérem mířícím před sebe, bylo mi docela úzko, ale nakonec mi nedalo a do obchodu jsem se rozběhla. Byla jsem tehdy taková, vycepovaná životem, ničeho a nikoho jsem se nebála. Jak praví české rčení – měla jsem pro strach uděláno.

V čem CIA tak »zabodovala«?

Jednak nevyšpiónili, že v Zátoce sviní vybudovali Kubánci silnici v močálech až k plážím, a to k Playa Larga a Playa Girón, po kterých se dostali s těžkými zbraněmi přes bažiny až k moři a byli na útok připraveni. Fidel totiž měl pravděpodobně spolehlivou rozvědku a věděl, že se útok chystá a dokonce kde a kdy. Informoval o tom jen prezidenta Dortikose, údajně mu nakreslil i plán útoku. Kontras o tom neměli ponětí a CIA asi také ne, a pokud ano, tak jim to neřekli. Takže kontras žili v domnění, že přes močály se Fidel s tanky nedostane, oni se vylodí, zakopou na plážích a bez velkého odporu, naopak s pomocí tisíců Kubánců nespokojených s režimem zvítězí, což se ukázalo jako nepravdivě vykonstruovaná informace CIA. Každopádně, když začaly boje, bylo to pro nás napjaté období, protože jsme nevěděli, jak vše skončí. Američané kontrarevolucionářům sice pomáhali letecky, a podpůrnými plavidly, ale když do nich začaly pálit tanky a kubánští kluci jim sestřelili letadlo, viděli, jaké fiasko je čeká. Tak se obrátili, nechali kontras jejich osudu a neslavně se vrátili do bezpečí, na Floridu. Asi 200 gusanos (španělsky červy, což byl název pro kontrarevolucionáře, pozn. red.) utonulo v bažinách a zbytek, asi 1200 jich Kubánci pochytali a zavřeli na baseballový stadion v Havaně. Tam čekali skoro rok, jak dopadnou jednání, o jejich dalším osudu.

Jak gusanos dopadli?

Nakonec byli vyhandlováni za 40 milionů USD ve zboží. Sušené mléko pro kubánské děti, léky a několik dalších nedostatkových, životně důležitých produktů. Krásné bylo, když před jejich odletem Fidel přišel na stadion a asi tři hodiny k nim, jak u něj bylo zvykem, plamenně hovořil. Nakonec, když skončil, došlo k téměř groteskní situaci. Všichni kontrarevolucionáři povstali a dlouho mu před televizními kamerami tleskali.

Jak se na to tvářili Američané?

Prezident Kennedy v této souvislosti měl prohlásit, že kdyby věděl, jak tajné služby odfláknou plán invaze, nikdy by nedal souhlas k provedení akce, schválené ještě jeho předchůdcem, prezidentem Eisenhowerem. Svému nejlepšímu příteli Bradleemu se poté Kennedy prý dokonce svěřil, že první věc, kterou jednou poradí svému nástupci, bude, aby nedůvěřoval generálům. Protože dle jeho mínění fakt, že jsou vojáci, ještě neznamená, že jejich názory na vojenské záležitosti jsou správné a hodnotné.

Bydleli jste dlouho v malém bytečku ve Vedadu?

Již po měsíci pobytu v Havaně jsme se přestěhovali do obrovského 130 metrového mrakodrapu jménem Focsa (Fomento de Obras y Construcciones  Apartamentos - česky Podpora výstavbě bytů, pozn. red.), kde jsme bydleli v 17. patře v apartmánu 17D. Stavba měla 39 poschodí, byla svého času druhou největší betonovou strukturou v modernistickém stylu a bylo v ní 373 docela luxusních bytů. Nahoře je dodnes vyhlášená restaurace. Kubánští stavitelé Ernesto Gomez Sampera a Martin Dominguez ji dokončili v roce 1956, a to za rekordních 28 měsíců, bez použití jeřábů. Byty do revoluce vlastnili bohatí Kubánci a buď tam bydleli oni, nebo je pronajímali cizincům. Bydlel tam také jistý Američan, jméno už si nepamatuji, vážený člen narkomafie. Tak jak dosavadní obyvatelé opouštěli porevoluční Kubu, stěhovali se tam postupně mnozí zaměstnanci našeho velvyslanectví nebo techničtí experti a časem se z Focsy stala jakási komunita obyvatel spřátelených socialistických zemí.

Kam jste z Focsy chodila na procházky?

Většinou jsme zpočátku, kromě nákupů, nikam přes týden nechodili. V přízemí Focsy byla rozlehlá, udržovaná, krásná zahrada s velkým bazénem. To ale s odstěhováním bývalých obyvatel přibližně po roce skončilo, protože nový majitel – stát- neměl finance na údržbu. Manžel v té době výhodně koupil ojetinu, anglické autíčko Hilman-Singer, já se naučila řídit a v týdnu jsem občas naložila dcerku s kamarádkou a jejími kluky a jeli jsme se koupat do bazénu ve velvyslanecké rezidenci nebo na pláž. O víkendech, v létě, se jezdilo k moři, na pláže nebo potápět se, a když se ochladilo, za poznáním po Kubě. Jednou jsem se byla vykoupat i v bazénu, v zahradě mystického hotelu Nacional de Cuba. Z okna balkonu v bytě bylo nedaleký hotel vidět a mě očarovala krása hotelové zahrady. S dcerkou v kočárku jsme se tam šly vykoupat. Do slavného hotelu s neslavnou pověstí. Tuto rovněž mafiánskou investici postavili ve stylu art deco za pouhých 13 měsíců v roce 1930. Celé jedno patro mafiáni vyhradili kabaretu a obrovskému casinu, zaplněnému automaty, ruletami, black jacky a dalšími lákadly k odírání lidí. Hotel »proslavila« největší sešlost mafiánů všech dob, která se konala v roce 1946. Padlo na ní rozhodnutí o vybudování Las Vegas. Nicméně i na západním pobřeží Kuby mělo vzniknout podobné impérium hazardu.

Jak jste prožívala Karibskou krizi?

Když došlo ke známým událostem Karibské krize, stál svět asi opravdu na pokraji jaderné války. Myslím, že na třech místech ostrova byly tajně vybudovány vojenské základny se sily pro sovětské jaderné hlavice raket krátkého a středního doletu. Jako obvykle, CIA se vyznamenala a situaci přehlédla jak krajinu. Pouhé tři dny před doplutím sovětských lodí s nákladem jaderných hlavic pořídil náhodou americký pilot špionážního letadla U2 snímky podivných útvarů, po jejichž prostudování Pentagon zjistil, že se chystá vyzbrojení Kuby sovětskými raketami a jedná se o již vybudovaná sila, údajně zatím bez raket. Američané zahájili okamžitě blokádu Kuby. Válečné lodě zablokovaly námořní dopravu do havanského přístavu. Z našeho bytu ve Focse byl ze dvou stran pohled na moře a přímo proti kuchyňskému oknu kotvila nedaleko americká válečná loď s namířenými děly. To vážně nebyl příjemný pocit.

Naštěstí i tato stresující situace měla po nekonečných několika dnech jednání mezi sovětským Chruščovem a americkým Kennedym dobrý konec. Bylo dohodnuto, že Sověti demontují základny a stáhnou vše z Kuby a Američané nenapadnou Kubu a stáhnou z Turecka rakety Jupiter, namířené na Sovětský svaz. Fidel byl rozlícený. Na přání Kennedyho Sověti vyloučili Kubu z jednání. Fidel prohlásil, že je to druhý Mnichov. Dával Sovětům svou zlobu nad dohodami o nich bez nich silně najevo. On totiž původně rakety na ostrově nechtěl a souhlasil teprve, když ho emisaři, vyslaní osobně Chruščovem přesvědčili o důležitosti umístění raket pro obranu země.

A co Kennedyho vražda?

To byl další malér. A stalo se to navíc přibližně rok po Karibské krizi. V den, kdy do Havany přijel jistý francouzský novinář, kterého údajně Kennedy pověřil, aby s Fidelem tajně jednal o možnosti zlepšení vzájemných vztahů. Fidel s novinářem vyrazil rybařit na moře a zmíněný žurnalista mu tlumočil Kennedyho mírový záměr. Fidel prý nebyl proti. No a ten den odpoledne Kennedyho zavraždili. Tak nevím, zdali to byla náhoda...

Jaký mají Kubánci charakter?

Víte, podle mého názoru jsou veselí, laskaví, přátelští, milují svou rodinu, děti, kulturu mají rádi zábavu, doutníky a rum, nejsou žádní zbabělci. Svůj ostrov by tvrdě bránili! To není tak, jako když k nám přišli Němci. Měli jsme v roce 1938 jednu z nejlépe vyzbrojených armád na světě a nebránili jsme se. Kdyby tehdy žil Tomáš Garrigue Masaryk, došlo by určitě k lítým bojům! Kubánci, to je jiná nátura, ti se nevzdávají, ale brání se! A drží pospolu.

Proč Češi neradi chodí s kůží na trh?

Protože si neváží sami sebe. A není možno čekat, že když si nějaký národ neváží sám sebe, že si ho budou vážit jiní, zvláště velké národy. Kubánci si naopak váží jako národ sami sebe a i proto je Američani nakonec začali respektovat, i když jim dělali nejhorší, co mohli!

Kdyby byli Kubánci tak strašně nespokojení, jak se propagandisticky uvádí v českých médiích, jak by postupovali?

Udělali by to stejné, co kdysi Fidel. Vygenerovali by lídra, vzbouřili by se, sehnali zbraně a šli by proti establishmentu. Vždyť Fidel se postavil tehdy s pár flintami silné, Američany vyzbrojené Batistově armádě. Víte, člověk má mít svou hrdost, má si vážit sám sebe a hlavně by neměl nikomu dělat štěkacího psa. Vezměte si třeba naše bývalá ministerstva zahraničí. Štěkacího psa nebo spíše mopslíka předváděla, ne tak dávno, proti všemu kubánskému. Bez znalosti Kuby, jejich obyvatel, jen aby se komusi zavděčila. Je komické a zároveň smutné, když malé národy se navzájem dehonestují a navážejí se do sebe v zájmu těch velkých, místo aby se spojily. Nyní se snad vztahy mezi Kubou a Českou republikou naštěstí trochu zlepšují.

Přidejte ještě další příběh na závěr…

Dobrá. Bylo to někdy začátkem února 2010, při mojí předposlední návštěvě Kuby. Přímo v baru na náměstí nádherného, starobylého města Trinidad. Při šestnáctidenním cestování Kubou od Pinar del Río až po Oriente jsem dělala průvodkyni skupině osmi podnikatelů z Brna. Oni mi pak na oplátku velkoryse přispěli na vydání mého románu s názvem Život a soužití, který byl vydán v roce 2010 a vzpomínám v něm právě na svou dobrodružnou pouť a čtyř a půl letý život na Kubě začátkem 60. let.

Teď k tomu příběhu. Popíjíme v baru restaurace na náměstí a najednou se u našeho stolu objevil sympatický kubánský malíř s nabídkou, že nám namaluje portréty. Dali jsme se do řeči. Po chvilce jsem zjistila, že se jedná o malíře, který žije v Trinidadu, pracuje pro místní radnici a přivydělává si večerními návštěvami míst, kde se baví hlavně turisté. Slovo dalo slovo, a když jsem mu řekla, že jsme Češi, rozzářil se. Jeho učitelem a rádcem byl významný český akademický malíř Dimitrij Kadrnožka, který koncem 60. let na Kubě zakládal malířskou školu a sám na Ostrově svobody sedm let žil, učil a tvořil. Dodnes na něj tento jeho bývalý student vzpomíná a prosil, abych vyřídila jeho nejsrdečnější pozdravy. Při setkání s Mistrem na vernisáži výstavy Latinskoamerických výtvarníků jsem pozdrav vyřídila a pan profesor měl velkou radost, že ho žáci po několika desetiletích uchovávají v paměti. Tak se tvoří přátelství mezi národy, které žádná propaganda nemůže rozbít. No a kubánský malíř? Ten nám všem namaloval vydařené portréty a popil s námi Cuba Libre.

Radovan RYBÁK


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.4, celkem 43 hlasů.

Radovan RYBÁK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.