Rozhovor Haló novin s historikem Jaroslavem Štraitem

Kniha je malou splátkou statečným učitelům

Ještě novotou voní vaše nejnovější historická publikace Učitelé východních Čech proti fašismu a válce (1938-1945). Je o lidech - jak jste uvedl - jejichž životní osudy vystačí na několik průměrných. Vy sám jste původní profesí pedagog, takže ptát se na důvod, proč jste se pustil do tohoto tématu, není namístě, viďte…

Knihu jsem nosil v hlavě dobrých 40 let. Po celou dobu mě mrzelo, že východní Čechy podobnou publikaci nemají. Existují jen dva celostátní tituly (Bosák a Uherek) a několik málo »okresních«, které reflektují učitelský odboj za druhé světové války. Učitelé se odboje neúčastnili jako celek, ale zapojovali se do prakticky všech odbojových aktivit. Protože učitelé–maturanti byli důstojníky v záloze, spolupracovali většinou s Obranou národa. Ve východních Čechách existovala ve své době ojedinělá sokolská skupina učitelů (S 21 B) na Červenokostelecku. Na Královéhradecku se kolem prof. Jiřího Purkyně shromáždili levicoví učitelé a vydávali a rozšiřovali ilegálně noviny Čin.

Protože se historií odboje zabývám mnoho let, vážím si každého, kdo dokázal zvednout zbraň a hlas v dosud nejdramatičtějších letech v novodobých dějinách. I proto jsem rozladěn, když na určitá výročí zapomínáme na studenty vysokých škol (17. listopad 1939), případně nahrazujeme jinou událostí (Mnichov 1938) jen proto, že je na konci letopočtu osmička. Stejně tak se zapomnělo v souvislosti s oslavami SNP připomenout, že první, co udělali povstalci v obci Sklabiňa u Martina, že se přihlásili k obnovení Československa.

Kniha je malou splátkou statečným učitelům a také mé celoživotní profesi.

Když si pečlivý čtenář prostuduje všech cca 150 stránek, je z toho množství bestiálního zacházení německých okupantů s českými vlastenci úplně vyděšen a rozesmutněn. Řekla bych, že jste napsal knihu o statečnosti na jedné straně, a o brutálním násilí na straně druhé. Zajímá to vlastně ještě dnes české občany? Najde vaše kniha uplatnění ve školách, spolcích, knihovnách?

Do jaké míry příklady hrdinství účastníků odboje za druhé světové války motivují dnešní generaci, opravdu nevím. Kniha je jen kapka v moři. Ale osudy statečných učitelů mohou inspirovat stejně jako v Červeném Kostelci. Základní školu pojmenovali po Václavu Hejnovi, který pomoc parašutistům výsadku Silver A zaplatil životem. Na gestapu v Hradci Králové učitele Hejnu nelidsky tloukli tak, že zešílel. Na popravišti v pardubickém Zámečku poté zastřelili jen bezduché torzo.

Budu rád, když se čtenář v knize »najde«. Já osobně jsem si mezi účastníky odboje připomněl řadu svých kantorů a později i kolegů (Sýkora, Petrtýl, Kratochvíl, Višňák, Srdečný, bratr A. Vašátka atd.).

Kniha nemá velký náklad. Bude k dispozici v části knihoven bývalého Východočeského kraje. Hodně knih jsem rozdal těm, kteří mi pomáhali. Dík patří i krajskému úřadu za pomoc s vydáním.

Formu, kterou ve svých knihách již dlouho uplatňuji, nazývám »historická reportáž«. Když literatura faktu, tak doslova. Za legionáři jsem letěl na Sibiř a cestoval Francií, Itálií a Bosnou. V této publikaci nejdelší má cesta vedla do polských Pomořan až k Baltskému moři. Nedaleko Štětína leží město Goleniów (dříve Gollnow). Návštěvu mi pomohlo zprostředkovat naše velvyslanectví ve Varšavě. V tamní velké nacistické věznici zemřelo mnoho našich krajanů i učitelů. Bohužel jsou pochováni na dnes neexistujícím vězeňském hřbitově. Případní návštěvníci chodí po jejich hrobech. Po válce své padlé exhumovali pouze Francouzi. Za osudy vlasteneckých kněží jsem cestoval do KT Dachau a za spolupracovníky parašutistů do KT Mauthausen a KT Flossenbürg. V knize jsou popsány i otřesné příklady z doby bezprostředně po Mnichovu 1938. Sudeťáci vyhnali učitele českých menšinových škol z pohraničí jako první. Školní inventář rozkradli, pokud přímo nezapálili. Východočeský kraj znám dost důkladně.

Cennou součástí vaší publikace je přesný seznam učitelů a učitelek východočeského regionu, kteří byli účastníky protifašistického odboje. Mají všichni tito hrdinové odpovídající místo v historii, ti umučení mají pamětní desky? Vím, že po některých se jmenují školy, ale čestný název školy po Marii Korábové zastřelené na Zámečku již zkrátka není.

Na konci knihy je skutečně seznam na 400 učitelů z okresů bývalého Východočeského kraje, kteří se zúčastnili odboje. Je tam vždy poznámka o odbojové orientaci, případně smrti v KT nebo popravě. Neuvěřitelné jsou osudy učitelů Židů, profesorů teologie, zahraničních vojáků, partyzánů. »Černých ovcí«, udavačů, bylo na prstech jedné ruky.

Při svých cestách jsem se přesvědčil, že záleží jen a jen na místní samosprávě, aby dala impulz zřídit pamětní desku, pojmenovat ulici či jiným způsobem projevit zájem. Někde to jde, jinde mlčí a pamětní desky odstraňují (Chuchelna u Semil) či jinak mrzačí.

Pokud jde o příslušníka levicově orientovaného, nedej bože komunistu, vše je tabu. Nepomáhá ani veřejnoprávní televize. Snad není týdne, kdy by nevysílala o Hitlerovi, jeho manželce, kumpánech a jiných nacistických pohlavárech třetí říše.

Věnoval jste pozornost školství nejen v době protektorátu, ale také v době druhé republiky a za první ČSR. Zaujaly mě menšinové školy, tedy české školy v pohraničí, kde bylo více německy mluvícího obyvatelstva. Tyto školy se od roku 1918 potýkaly s problémy, fluktuací učitelů, nadávkami německého obyvatelstva, odlivem žáků. O tom se také málo ví, a první republika je vydávána za vzor.

Jak plyne z názvu knihy, za zlomový rok považuji rok 1938. Druhá republika (říjen 1938/březen 1939) znamenala předehru nacistické okupace. Se vším všudy. Historici se shodují, že »druhá republika« byla velice temnou dobou pro český národ (ale také pro Slovensko). Zdaleka nešlo jen o nacionalismus. Nemusím připomínat bratry Čapkovy, Hugo Haase a další. Na povrch vyplaval český fašismus, klerikalismus a antisemitismus. Nelze zapomenout na poklonkování Říši, a dokonce spolupráci s  gestapem. Pochopitelně i zákaz KSČ. Druhá republika končila fiaskem a političtí představitelé předali všechno Hitlerovi jako na talíři, i dlouho budované zpravodajské sítě včetně německých antifašistů. Ostatně nejde u nás o poslední kolaps tajných služeb.

Nemohlo být ušetřeno ani školství. Museli odejít učitelé-Židé. I sokolové se v této době »vyznamenali«. V pohraničí nastal velký zmatek.

Popisuji osudy jednoho ředitele menšinové školy Josefa Čapka. Na vystěhování školy a celé domácnosti měla jeho manželka po Mnichovu 24 hodin (on ještě v té době sloužil v armádě na Slovensku). Nešlo o odsun v poválečném pojetí, ale o útěk a vyhnání z pohraničí. České menšinové školství je fenomén dosud dostatečně nezpracovaný a nedoceněný.

Levicoví učitelé v první ČSR, to je také silné téma. Vy některé z největších osobností jmenujete, například Josefa Hakena, Karla Michla, prof. Josefa Píče, Jiřího Purkyně, Karla Metelku… Podle zákona na ochranu republiky měli problémy, museli stvrdit, že se nebudou věnovat politické práci. Také informace spíše neznámá.

Jedna z kapitol je věnována levicově orientovaným učitelům v době okupace. Šlo o »bruslení na tenkém ledě«. Věnovat se veřejně práci v KSČ za první republiky ani nešlo. Zákon na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.) podobné levicové aktivity nedovoloval. Trestalo se i za pouhé sympatie k SSSR. Hrozila ztráta zaměstnání, a dokonce vězení. Prakticky všichni se počátkem okupace ocitli mezi odbojáři a část skončila pod sekerou. Jaroslav Metelka z Úpice, Vojtěch Lavický z Vysokého nad Jizerou a ještě několik dalších přečkali válku v ilegalitě. Koncem války se ocitli mezi partyzány.

Uvádíte, že jedním z faktorů, proč docházelo k adresnému pronásledování antifašistů a Židů, byla dohoda mezi českou a německou policií z 26. ledna 1939 o poskytování informací o komunistech, levicových soc. dem., anarchistech a emigrantech. Byli kolaboranti a zrádci potrestáni?

Na relativně malém území východních Čech zřídili Němci v letech 1938 a 1939 šest služeben gestapa: v Hradci Králové, Pardubicích, Havlíčkově (Německém) Brodu, Jičíně, Trutnově a Lanškrounu. Ochotné spolupracovníky, především tlumočníky a znalce místních poměrů, získali mezi sudetskými Němci a ojediněle i Čechy. Nešlo o začínající policisty – přemístili celé úřadovny státní tajné policie z Říše. Celkem šlo ve východních Čechách o cca 200 lidí. Nelze nevzpomenout také na SD (bezpečnostní službu) s širokou sítí informátorů.

K vaší otázce: Jen velmi malá část byla po válce souzena a potrestána. Přední »úředníci« potlačovatelského aparátu zmizeli (říkáme, že se »potopili«) a s pomocí Vatikánu dožili. Bezprostředně po nástupu nové garnitury v roce 1989 přestal fungovat vládní výbor pro stíhání válečných zločinců. Škoda. Musíme se jen usmívat, když přivlečou z USA stoletého dozorce z nacistického koncentračního tábora! Velitel jičínské služebny gestapa Eduard Fischer (v kritických dnech heydrichiády služebnu vedl od 1. května 1942 do června 1943) se po válce objevil v Mnichově, kde také v poklidu zemřel. Stejně tak zmizel i Wilhelm Schulze z pražské řídící služebny. Připomínám ho proto, že rozhodujícím způsobem vedl a ovlivňoval vyšetřování kolem atentátu na R. Heydricha na Pardubicku. Zachránil se údajně jako spolupracovník britské tajné služby Secret Service. Nepotrestaní příslušníci německých okupačních složek (policie, soudci, gestapo, SD…) jdou do stovek.

Na jedno místo ve východních Čechách nesmíme nikdy zapomenout – pardubický Zámeček a tamní popraviště.

Ano, Pardubičtí připravují generální rekonstrukci popraviště a Česká obec legionářská Zámečku. Jak jsem se osobně přesvědčil, místo popraviště je velmi zašlé a Zámeček je v katastrofálním stavu. Povědomí o tomto doslova »posvátném« místě pro český národ i v samotných Pardubicích je velmi malé. Dříve se tam organizovaly školní exkurze. Sám mohu potvrdit, že někdy v deseti letech to byl cíl našeho školního výletu. Prožitek, na který nešlo nikdy zapomenout.

Znal jsem i Ležáky, otec pocházel z Lipky u Horního Bradla. Nezapomenu na ležácké děvčátko Marii Hrdou (1930-1942), kterou si četník »vyzvedl« ve skutečské škole. Zmizela někde v polském Chelmnu jako desítky dalších dětí z Lidic a Ležáků.

V závěru publikace si kladete otázku, jak jsme jako součást protihitlerovské koalice potrestali viníky tak velkého a neodčinitelného hoře. Kancléřka SRN před nedávnem řekla, že odsun Němců neměl žádné ospravedlnění, a o roku 1968 v ČSSR – »smutné vyvrcholení politiky útisku ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců«. Zajímavé výrazy od reprezentantky německého národa

Lze předpokládat, že se vysokoškolsky vzdělaná kancléřka, která navíc ještě vědecky pracovala v ČSSR a SSSR, dokáže k otázkám mezinárodních vztahů vyjadřovat kultivovaněji. Bohužel. Hovoří slovníkem, který připomíná Konrada Adenauera. Nelze také pominout snahy čas od času publikované v SRN.

Vy jste jako vysokoškolský učitel do konce 80. let vedl diplomové práce studentů na pedagogické fakultě, a to i na témata protifašistického odboje učitelů někdejšího Východočeského kraje. Čerpal jste pro knihu i z podkladů vašich diplomantů?

Dodatečně musím ocenit úsilí diplomantů, kteří se nejméně rok (v pátém ročníku studia) zabývali učitelským odbojem. Přímo z diplomových prací se čerpat nedá. Největším přínosem jsou ale zaznamenané vzpomínky učitelů, přímých účastníků odboje. Před 40 lety jich ještě v kraji žilo relativně dost. Rozhovorů jsem pochopitelně v knize použil vždy s uvedením autora, který vše zaznamenal. Škoda, že nemohu bývalé studenty, dnes učitele a učitelky občanské nauky, oslovit a věnovat jim knihu. Všechny práce jsem v knize uvedl. Bohužel s původními příjmeními posluchačů. Většina je dnes asi v důchodu. Čas je neúprosný. Navíc tomu dnes brání demagogicky chápaná »ochrana osobních údajů«. Zažil jsem dobu, kdy mi matrikářky na národním výboru pomáhaly zorientovat se v příbuzenských vztazích. Nikdy mě nenapadlo údaje zneužít. Je to zvlášť podivné v době bezbřehého internetu, kdy si můžete »vygůglovat« velikost spodního prádla manželky amerického prezidenta. Jsem přesvědčen, že diplomanti na rozhovory s tehdy autentickými hrdiny nezapomněli.

Jak na vás zapůsobila neuvěřitelná koncentrace pořadů, besed a filmů v médiích k výročí 21. srpna 1968?

K otázce jsem se nedávno vyjádřil na stránkách Haló novin. Došlo k šílenství. Jde však o promyšlené vymývání mozků.

Na obálce vaší knihy je fotografie skupiny učitelů. Znáte jejich jména?

Ano. Na obálce v skvostném rámu je profesorský sbor jednoho starobylého gymnázia v Královéhradeckém kraji z roku 1933. Koho by tehdy napadlo, že bude nová světová válka, která změní osudy většiny kantorů. Jeden zahyne v KT Osvětim, dalšího budou věznit v KT Buchenwald, jiného v KT Dachau. Dva skončí v internaci ve Svatobořicích. Češtináře pošlou do penze proto, že na závěr školního roku 1939–1940 pronesl ve školním rozhlasu projev »Mistr Jan Hus a český jazyk«. Syn profesora Š., kpt. Miroslav Š., velel výsadku Iridium. Do protektorátu z Anglie nedoletěl. Němci letadlo sestřelili nad Říší. Profesorský sbor museli opustit legionář a mladá profesorka, která nezvládla zkoušky z němčiny. Pokud někdo fandí válce, a taková poslankyně PČR se nechala slyšet, měl by rychle zapomenout. Dost se »proslavil« u našich bratrských Srbů Václav Havel svým humanitárním bombardováním. Žádná válka nepřinesla nikdy nic dobrého. Jen vdovy, sirotky, ruiny a hoře.

Nemohu souhlasit s dnes často uváděnou tezí, že »v zemi X se bojuje za Prahu«. Platilo to jednoznačně o španělské občanské válce. Dnes se bojuje za cizí zájmy, a především o suroviny. Jen těžko se napravují důsledky zahraničních intervencí.

Koncem září si připomeneme 80. výročí mnichovské zrady, obsazení pohraničí a vyhnání tisíců Čechů, zatýkání Židů a německých antifašistů. Očekáváte, že to bude stejně mediálně intenzivní, jako ono 50. výročí Srpna?

O některých souvislostech jsem se zmínil. Čekám, že především naši politikové a sdělovací prostředky se událostmi budou zabývat stejně intenzivně, jak se činili kolem 21. srpna. Jeden námět mám. Zpravodaj České televize v Německu by mohl navštívit Mnichov a budovu dnešní Hochschule für Musik und Theater (dříve Führerhaus) na rohu ulic Arcisstrasse a Briennerstrasse. Tam se rozhodovalo 29. září 1938 »o nás bez nás«.

Lze náš rozhovor, navzdory trudnému tématu, zakončit optimisticky?

Domnívám se, že ano. Dr. Ing. Otakar Runa (1915–1941), vysokoškolský učitel a rodák z České Třebové, patřil mezi skupinu odbojářů, kteří vyráběli výbušné a zápalné systémy pro destrukční práce. V říjnu 1941 byla skupina zatčena a bez soudu v prvním stanném právu zastřelena. Ing. Runa zůstal do posledních okamžiků života nezlomen. V pankrácké cele se před popravou svěřil spoluvězni: »Jsem komunistou tělem i duší, umírám za lepší zítřek, nelituji, co jsem udělal. Snad jen, když si vzpomenu na maminku, to mně svírá srdce žalem. Ona udělala všechno pro to, aby mi uskutečnila můj sen – stát se inženýrem. Chtěl jsem být mamince oporou a tíží mě myšlenka, že tu zůstane sama s malou penzí, protože náš otec zemřel velmi mlád. Podporoval jsem z mála vdovy a děti našich umučených. Ať nikdo na svou povinnost nezapomíná. Poděkujte všem profesorům, kteří mě učili, aby se těšili z nové republiky, neboť pevně věřím a jsem přesvědčen, že zvítězíme.« (Dr. Ing. Runa má pamětní desku na budově Hlávkovy koleje v Jenštejnské ulici v Praze – pozn. aut.)

Ještě snad malou osobní poznámku. Nedokážu již dnes kvantifikovat, kolik času Česká národní rada a Poslanecká sněmovna PČR věnovaly řešení pseudohistorických témat. Dnes je situace stejná. Věnujme se přítomnosti a budoucnosti a minulé války nechme historikům.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 23 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.