Rozhovor Haló novin s právníkem a vysokoškolským pedagogem Josefem Bendou

Likvidace veřejných uměleckých sbírek po roce 1989

Přibližně dvě desítky let se systematicky věnujete problematice restitucí majetku po roce 1989 a také starému umění, zvláště pak Sbírce starého umění Národní galerie v Praze. Jaké pohnutky vás k této činnosti přivedly?

Můj profesní zájem o restituce majetku po roce 1989 vyústil v sepsání a vydání rozsáhlé publikace Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989. Ke starému umění mne přivedl zájem o osudy uměleckých sbírek císaře Rudolfa II. na Pražském hradě, jakož i pozdější velké obrazové galerie, která měla nahradit umělecké ztráty, ke kterým došlo po císařově smrti a jež vyvrcholily odvozem drtivé většiny císařských sbírek, které se v roce 1648 na Pražském hradě ještě nacházely, do Švédska. Jelikož ze sbírek Pražského hradu bylo v roce 1797 několik desítek obrazů, které původně patřily do této velké obrazové galerie, zapůjčeno do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, nejstarší předchůdkyně dnešní Národní galerie v Praze, rozšířil se můj zájem rovněž na Sbírku starého umění této instituce. Mimo to restituce uměleckého majetku po roce 1989 jsou úzce spjaty s restitucemi majetku bývalých šlechtických rodů a někdejších velkopodnikatelů, jakož i katolické církve a katolických řeholních řádů.

Souvislosti, na které přicházíte, jsou zjevné: registrujete nevratné ztráty uměleckých sbírek v důsledku tzv. restitucí. Jaké míry dosahuje tato nevratnost?

Ztráty, ke kterým ve veřejných sbírkách v ČR po roce 1989 došlo, jsou mimořádné rozsáhlé, a pokud bychom měli dobu po roce 1989 stručně charakterizovat, pak jde o téměř 30 let jejich postupného rozpadu. Přitom od počátku restitucí platí, že české veřejné sbírky výtvarného umění již nikdy v budoucnosti nezískají byť jen většinu ztracených děl zpět, a možnost nahradit je jinými stejně hodnotnými předměty je jen a pouze teoretická. Konkrétně v případě Sbírky starého umění Národní galerie v Praze jsou ztracená díla v některých částech expozice starého evropského umění, které před rokem 1989 představovaly její vrcholy (např. malby členů rodiny Brueghelů či Petera Paula Rubense) významnější než to, co zůstalo v majetku České republiky. Velmi špatná je i situace v oblasti fondů českého gotického malířství a českého barokního sochařství.

Na konferenci Nadace Nadání Hlávkových, která se věnovala 100. výročí vzniku ČSR ve světle odkazu mecenáše Hlávky, vaše vystoupení na téma »Sbírka starého umění NG v Praze po roce 1989: sonda do kulturní politiky ČR posledních desetiletí« vzbudilo velký zájem. Stává se vám často, že máte u publika pozitivní přijetí vašich kritických slov na adresu polistopadové státní kulturní politiky?


Téma restitucí majetku je velmi kontroverzní záležitostí, a dvojnásob to platí jak v případě restitucí majetku bývalých šlechtických rodů a někdejších velkopodnikatelů, tak i katolické církve a katolických řeholních řádů. Ve svých publikacích i přednáškách jsem se vždy snažil o maximální přesnost a preciznost závěrů, což je všeobecně pozitivně přijímáno. Můj osobní dojem z mého příspěvku na dané konferenci byl, že publikum bylo do značné míry šokováno rozsahem rozpadu Sbírky starého umění Národní galerie v Praze, který není běžně veřejně znám.

Jste autorem odborných publikací, které byly vydány právě s podporou této nadace, jednu jste již zmínil (vyšla ve druhém, podstatně rozšířeném vydání roku 2013 v nakladatelství Tuláček/Leges), a také nejnovější studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky Sbírka starého umění NG v Praze a její předchůdci – od počátků k marné současnosti (2018), dva díly. Jak dlouho jste na těchto studiích pracoval?

V obou případech jsem nejprve řadu let shromažďoval velké množství podkladů, studoval stovky domácích i zahraničních odborných publikací i soudních rozhodnutí a v případě starého umění rovněž navštěvoval světové galerie. Velmi mi přitom pomáhala znalost několika světových jazyků. Samotný soupis obou vámi zmíněných publikací představoval velmi detailní, náročnou a vyčerpávající každodenní vědeckou práci, která v obou případech trvala několik let.

Neskrýváte, že bylo chybou restituovat umělecká díla katolické církvi a katolickým řeholním řádům. Co je podle vás na těchto restitucích nejspornější?

Umožnění vydávání uměleckých předmětů katolické církvi a katolickým řeholním řádům v zákoně o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi bylo zcela jednoznačným legislativním omylem, jehož následky jsou katastrofální nejen pro Národní galerii v Praze, ale i jiné české státní galerie. Je politováníhodné, že si zákonodárce nevzal příklad např. z Ruska, kde byly z restituce majetku pravoslavné církve vyjmuty umělecké předměty v majetku státních muzeí a galerií.

Emblematickými uměleckými předměty vydanými Národní galerií v Praze v rámci církevních restitucí jsou devět desek Vyšebrodského cyklu Mistra Vyšebrodského oltáře, Umučení sv. Tomáše a Sv. Augustin, představující dvě velkoformátová mistrovská díla Petra Paula Rubense, a čtyři obrazy tzv. Puchnerovy archy Mistra Křižovnického oltáře. Tyto obrazy nevyčíslitelné ceny představovaly čelná díla Sbírky starého umění NG v Praze, a byly by perlou sbírek starého umění kterékoli světové galerie. Jejich vydání dohodou třem různým katolickým řeholním řádům na sklonku léta 2014 představovalo neodčinitelnou ztrátu uměleckého majetku České republiky, stejně tak jako pozdější vydání sochy Sv. Judy Tadeáše Matyáše Bernarda Brauna, představující emblematický kus českého barokního sochařství, Arcibiskupství pražskému.

Vedle toho bylo katolickou církví a katolickými řeholními řády vzneseno velké množství dalších požadavků na četná umělecká díla, a když jejich nárokům nebylo ze strany veřejných galerií vyhověno, nastoupila cesta soudních sporů. Nejvýznamnějším příkladem je zde soudní spor o Madonu z Veveří z dílny Mistra Vyšebrodského oltáře, která byla po skončení soudního sporu odvezena ze stálé expozice Národní galerie v Anežském klášteře do Diecézního muzea v Brně. Je nanejvýš politováníhodné, jak ostatně poznamenala i prof. Milena Bartlová, že tehdejší ministr kultury s vysoce nadstandardními vztahy s katolickou církví nedokázal vyjednat alespoň zápůjčku Madony z Veveří pro Národní galerii v Praze. Požadavky katolické církve a katolických řeholních řádů vznesené podle zákona o majetkovém vyrovnání zahrnovaly rovněž umělecký majetek, který byl zkonfiskován v roce 1945 podle dekretů prezidenta republiky a nelze jej tedy vůbec žádat podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jako je několik desítek velmi cenných uměleckých děl z kláštera v Oseku u Duchcova, kde aktuálně probíhá soudní spor, či majetek již vydaný v první vlně restitucí církevního majetku podle zákonů č. 298/1990 Sb. a č. 328/1990 Sb., nebo majetek, který církvi nikdy nepatřil, kdy lze jmenovat oltářní obraz Klanění Tří králů Petra Brandla v odsvěcené zámecké kapli smiřického zámku.

Jaká jsou vaše další největší zjištění?

Nejpodstatnějším faktem je, že v moderních dějinách Evropy a Severní Ameriky neexistuje příklad jiného státu, jehož sbírky výtvarného umění by se rozpadly způsobem, jakým se to stalo v ČR. Necelých 30 let po revolučních událostech listopadu 1989 bylo dobou neustálého zásadního ochuzování veřejných sbírek výtvarného umění. Na stránkách mé knihy popsaný příklad Sbírky starého umění NG v Praze platí bezezbytku i pro ostatní sbírky této instituce, tedy Sbírku kresby a grafiky, Sbírku umění 19. století, Sbírku moderního a současného umění a Sbírku umění Asie a Afriky, stejně tak jako pro ostatní veřejné galerie v České republice, z nichž nejpostiženější jsou Moravská galerie v Brně, Muzeum umění v Olomouci, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Galerie hlavního města Prahy, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně a především pak Středočeská galerie v Praze, jejíž sbírka starého umění, vystavená v expozicích na zámcích v Nelahozevsi a Mělníce, v důsledku restitucí zcela zanikla.

Zajímavé je také srovnání doby po roce 1989 s dobou první Čs. republiky. Zatímco v letech 1918–1938 byly veřejné umělecké fondy ČSR zásadním způsobem obohaceny, a to i ze zahraničních zdrojů, jak v oblasti starého umění (nákupy souborů českého gotického umění, holandského umění 17. století a mimořádných solitérů jednotlivých evropských škol; A. Dürer, El Greco, F. Goya), tak i moderního umění (státní nákup francouzského umění), doba po roce 1989 programově likvidovala veřejné sbírky nikoli jen po jednotlivých obrazech či menších sbírkách, ale rovnou po celých galeriích (výše zmíněné expozice Středočeské galerie na zámcích v Nelahozevsi a Mělníce) i významných zámeckých obrazárnách (Rychnov nad Kněžnou, kolekce 68 klíčových obrazů ze státního zámku Opočno), jakož i zabíráním objektů, které před rokem 1989 sloužily k výstavním účelům (zámek Zbraslav, klášter sv. Jiří na Pražském hradě, Lobkovický palác na Pražském hradě, hrad Kost, zámek Liběchov).

Rozpadu českých veřejných sbírek výtvarného umění se věnuje podle vás malá pozornost. Dle čeho tak usuzujete? Například náš deník se tzv. církevním restitucím, včetně toho, že se ztratila část národního majetku, věnoval systematicky.

Článků, které by se zabývaly rozpadem sbírkových fondů českých veřejných sbírek výtvarného umění, je poskrovnu, a povědomí veřejnosti o rozpadu uměleckých fondů v majetku ČR je mizivé. Jen zcela výjimečně se v médiích objeví článek, který by zmiňoval drastické ochuzení českých veřejných sbírek výtvarného umění po roce 1989 – naopak jsou zdůrazňovány skutečnosti, proč je namístě konkrétní dílo nebo sbírku vydat osobám jakýmkoli způsobem spřízněným s původními vlastníky. Oproti předlistopadové době, kdy byl upřednostňován veřejný zájem nad zájmem jednotlivce, je současná situace zcela opačná, kdy je zájem izolovaných jednotlivců a církevních subjektů prakticky ve všech případech nadřazen zájmům občanské společnosti a českého státu.

Jaký ohlas mají vaše zjištění u odborné veřejnosti? Reagují na to nějak ředitelé galerií, kurátoři sbírek, ministerstvo kultury?

Od doby vydání dvojdílné knihy o Sbírce starého umění NG v Praze uplynula velmi krátká doba, hovořit o ohlasu je zatím předčasné. Povědomí o existenci publikace a jejím obsahu se šíří, a to také díky Hlávkově nadaci, která ji poskytla velkému množství českých veřejných knihoven. O studii se zmiňuje prof. Milan Knížák, vyžádal si ji ředitel Sbírky starého umění Národní galerie v Praze Dr. Marius Winzeler, se kterým jsem o problematice v knize zpracované obšírně diskutoval, stejně tak jako řada dalších osob.

Uvedl jste, že není příklad soudobého moderního státu, jehož sbírky by se rozpadly tak jako u nás. Znamená to, že státní politika v ČR navrácením majetku příslušníkům bývalých šlechtických rodů, někdejších velkopodnikatelů a jejich potomků, jakož i výkonem tzv. církevních restitucí byla naprosto anomální ve srovnání se světem?

Jak již v roce 2005 konstatoval předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský, žádná jiná země v dějinách právní civilizace nepřijala tak rozsáhlé restituční normy jako Česká republika. Ve Sbírce starého umění Národní galerie v Praze se to konkrétně projevilo tak, že z akvizic let 1934–1965 získaných jinak než koupí, darem, nebo převodem z jiné státní instituce zůstaly prakticky výhradně pouze poválečné německé konfiskáty a umělecká díla ze sbírek státního zámku Konopiště. Poněkud se při poukazování na potřebu nápravy křivd pod neustále opakovaným heslem »co bylo ukradeno, musí být vráceno«, zapomíná na to, že fondy řady nejvýznamnějších světových sbírek starého umění jsou ve své nejpodstatnější části konfiskáty bývalých panovnických sbírek: platí to například pro Louvre v Paříži, Museo del Prado v Madridu, Ermitáž v Sankt Petěrburgu či Kunsthistorisches Museum ve Vídni. Kombinace snahy po nápravě starých křivd, jdoucí až před druhou světovou válku, posuzování řady záležitostí izolovaně bez kontextu historických souvislostí ze strany soudů, ignorance a nepochopení ze strany politiků ze všech stran politického spektra, sahající do nejvyššího patra politiky bez ohledu na politickou orientaci, jak to dokazuje mj. odvolání všech zápůjček uměleckých děl ze sbírek Pražského hradu v letech 1992–2016, z nichž většina byla v Národní galerii v Praze a jejích předchůdcích již od konce 18. století, jakož i s tím paralelně jdoucí naprostý a chronický nedostatek finančních prostředků na jakékoli významnější akvizice dovedly Sbírku starého umění Národní galerie v Praze do současného neutěšeného stavu, kdy je v jejích stálých expozicích ve Šternberském a Schwarzenberském paláci i Anežském klášteře snadnější hledat umělecká díla, která od poslední návštěvy zmizela, než nové akvizice.

Je pro vás toto téma profesním zájmem, nebo »jen« koníčkem? Jste vysokoškolským pedagogem na Fakultě sociálních věd UK. Jaké jsou ohlasy mladé generace na to, co jim říkáte?

Pozornost tématu restitucí obecně, stejně tak jako restituce majetku bývalých šlechtických rodů, restituce majetku církve a katolických řeholních řádů i staré umění a NG v Praze již dávno přerostla z koníčků v profesní zájem, který je reflektován i v mé přednáškové činnosti na FSV UK. Současným stavem v této oblasti jsou studenti často překvapeni, neboť je jí věnována minimální mediální pozornost.

Kritizujete také, že v našich galeriích ustrnula akviziční činnost. Čemu to přisuzujete?

Akvizice Sbírky starého umění se po roce 1989 soustředily prakticky výlučně na výkup nepatrné části uměleckých děl vydaných v restitucích, což přesvědčivě dokládají i výroční zprávy Národní galerie v Praze, které, upozorňujíce na nemnoho akvizic, až na naprosté výjimky jakkoli nezmiňují tisíce a tisíce ztrát, ke kterým po roce 1989 došlo, z nichž stovky a stovky byly ve Sbírce starého umění. Obdobná situace je v ostatních sbírkách Národní galerie v Praze i dalších veřejných galeriích.

Zdaleka nejpodstatnějším důvodem pro ustrnutí akviziční činnosti je chronický nedostatek finančních prostředků. Galerie mají v rozpočtu mimořádně omezené finanční prostředky na akvizice, které neumožňují vykoupit jakékoli hodnotnější umělecké dílo. Jedinou praktickou možností tak pro ně je využití programu ISO C ministerstva kultury, jehož finanční prostředky jsou však velmi omezené. Akviziční politika je kvůli tomu chronicky podfinancovaná, i přes možnosti nákupů na mezinárodním uměleckém trhu nejsou prostředky ani na nákup bohemik, která se tu a tam vyskytnou ke koupi. Řada předmětů, které byly restituenty nabídnuty českému státu k odkupu, byla následně prodána na aukcích v České republice a v posledních letech i v zahraničí, neboť nejenom že předkupní právo nebylo Českou republikou využito, ale nadto bylo restituentům – a to zejména v posledních letech – aktivně ze strany ministerstva kultury vydáno vývozní povolení, v důsledku čehož byly ochuzeny umělecké fondy na území českého státu. Za všechny lze jmenovat vydání zcela mimořádného obrazu Kytice v hliněné váze Jana Brueghela st., který byl po desetiletí vystaven v expozici Národní galerie v Praze ve Šternberském paláci, jeho následné vyvezení z České republiky a prodej na aukci v Londýně 6. července 2016 za 3 845 000 liber, tehdejší ekvivalent více než 120 milionů korun.

Jen skutečně zcela výjimečně jsou ze strany státu poskytnuty finanční prostředky na mimořádný nákup děl výtvarného umění mimo program ISO C ministerstva kultury, a pouze v jediném případě – výkupu dvaceti obrazů ze sbírky Jindřicha Waldese – byla poskytnuta skutečně významná částka, a to formou rozhodnutí vlády České republiky. Tato situace vede k nemožnosti nákupu velkého množství uměleckých děl, která by před rokem 1989 vždy skončila ve veřejných uměleckých sbírkách a dnes namísto toho jsou dražena soukromými osobami, přičemž nezřídkakdy končí v zahraničí.

Ve studii uvádíte, že pokud by náhodný návštěvník přišel do expozice starého evropského umění ve Šternberském paláci v roce 1990 a nyní, postrádal by při druhé návštěvě mimořádně vysoký počet klíčových obrazů. To jsou vážná slova…

Oblast výtvarného umění, stejně jako celého českého muzejnictví, je téměř 30 let bez větší nadsázky na naprostém okraji zájmu českých politiků. Bylo by více než vhodné, aby politici i veřejnost konečně začali projevovat zájem o veřejné sbírky výtvarného umění jako veřejné statky, které představují nadčasovou hodnotu a symbol kulturní úrovně státu stejně tak jako zdroj mnohostranného poučení pro domácí i zahraniční návštěvníky od útlého věku až po vysoké stáří. Především je pak třeba zastavit další rozpad veřejných sbírek výtvarného umění, jakož i vyčlenit mnohonásobně vyšší finanční prostředky na akvizice, aby bylo možno vykupovat díla nejen na českém uměleckém trhu, ale i vybrané předměty v zahraničí, zejména pak ty, které pocházejí z teritoria zemí Koruny české. V každém případě je třeba aktivně bránit vývozu klíčových uměleckých děl do zahraničí. V těchto oblastech je velký dluh ministerstva kultury a českého státu obecně.

Do budoucna není vyloučena snaha rozšiřovat okruhy osob pro další restituce, jak jste uvedl. To by se šlo až kam - před rok 1948, 1945 či snad do první republiky?

Restituční hranice 25. února 1948 je fakticky již nyní v mnoha ohledech prolomena. Dosavadní vývoj legislativy i judikatury s sebou přináší neustálé rozšiřování okruhů oprávněných osob, jak se v posledních letech ukázalo na příkladech církevních restitucí, resp. restitucí majetku katolické církve a katolických řeholních řádů, jakož i darů věnovaných tehdejší Státní sbírce starého umění v letech 1938–1939, které jsou v současnosti na základě změněné judikatury Nejvyššího soudu ČR vydávány potomkům původních dárců. Soudní rozhodnutí, činěná v jejich značné části čistě mechanicky a technokraticky bez jakékoli znalosti historického kontextu, otevírají prostor k dalšímu kolu rozpadu uměleckých sbírek. Církevní restituce naprosto zásadně ochudily umělecké fondy veřejných sbírek České republiky, a pro Sbírku starého umění Národní galerie v Praze byly ztraceny i klíčové zápůjčky z veřejného majetku.

Do budoucna není přitom vůbec vyloučeno, že buď ze strany některých politiků, nebo ze strany některých soudců, bude snaha z nejrůznějších důvodů i nadále tyto okruhy oprávněných osob rozšiřovat, například v oblasti poválečných konfiskací německého majetku.

V mnoha ohledech se tak dá vysledovat naprosto jednoznačná paralela mezi rozpadem sbírek Pražského hradu v průběhu 17. až 19. století, rozpadem šlechtických sbírek v průběhu 18. a 19. století, ztrátami Obrazárny společnosti vlasteneckých přátel umění po smrti její zakladatelské generace, a komplexním rozpadem Sbírky starého umění Národní galerie v Praze po roce 1989.

Jsou některé osobnosti u nás, například spisovatelka Lenka Procházková, prof. Václav Pavlíček a další, a také politické síly, například KSČM, které restituce jako ztrátu národního bohatství systematicky kritizovaly. Ovšem potýkají se s cejchem kverulantů, potížistů, těch, kteří »nechtějí vrátit ukradené«. Takže nelze říci, že by nikdo o tomto u nás nehovořil.

Skutečně nelze říci, že by o problémech spojených s restitucemi nikdo nehovořil, to jsem ostatně ani nikdy netvrdil. Problémem ovšem je, že tohoto upozorňování i významných osobností, které na problémy spojené s restitucemi poukazují, je významně méně, než by jich mělo být. Tak se i rozpadu českých veřejných sbírek výtvarného umění, jehož rozsah nemá a ani nikdy v moderní historii neměl obdobu kdekoli jinde na světě, věnuje pramalá pozornost laická i odborná. Zatímco historie předchůdců NG v Praze, zejména pak Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění a Státní sbírky starého umění, jakož i Obrazárny Pražského hradu a prakticky všech významných sbírek bývalých šlechtických rodů byla zpracována v mnoha odborných pracích, vývoj Sbírky starého umění NG v Praze po roce 1945 je reflektován jen omezeně, a její postupný rozpad po roce 1989 jako by v odborných pracích téměř neexistoval.

Monika HOŘENÍ

 


JUDr. PhDr. Josef Benda, Ph.D., LL.M., Ph.D., (*1978) přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Dlouhodobě se věnuje problematice restitucí majetku a starého umění, včetně jejich mediálního obrazu.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 54 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


jaroslavprchal
2018-11-12 19:44
joska.korinek - Už nevíte, chudáku, co plácáte. Tak vás cituji:
"Jisté a smutné je to, že zájem širší veřejnosti o umělecké
a kulturní sbírky je čím dál menší."
joska.korinek
2018-11-12 10:45
Prchale, zase jste vedle. Já bych byl přece rád, kdyby bylo všecko
dobře. Tak jak jste přišel na tu pitomost? Kritizoval jsem snobismus –
a vy na to, že „na Kupku“ bylo narváno. Máte ale pravdu v tom, že
jsem dlouho nikde nebyl. No, nikde, asi myslíte Prahu. Tak tam jsem byl
asi před půl stoletím na výstavě díla Maxe Švabinského; a Kupka by
mě nebavil ani zadarmo.
jaroslavprchal
2018-11-11 16:32
joska.kořínek - Vy jste asi hodně dlouho nikde nebyl, že? Na
znovuotevřené Národní muzeum se stojí fronty, Národní galerii loni
navštívilo 700 000 lidí a vše nasvědčuje tomu, že letos bude tento
rekord překonán. A to navzdory faktu, že vstupné je na můj vkus
nekřesťansky drahé. Na výstavě Františka Kupky ve Valdštejnské
jízdárně bylo narváno, stejně jako na Českém impresionismu v
Jízdárně Pražského hradu. Vyprodaná je i většina operních
představení. Vím, že byste byl rád, aby bylo všechno špatně, ale
není tomu tak. Naštěstí.
joska.korinek
2018-11-10 14:17
Jisté a smutné je to, že zájem širší veřejnosti o umělecké a
kulturní sbírky je čím dál menší. Spočívá to v popřevratovém
směřování společnosti ke snobismu, bezohlednosti a všeobecném
úpadku úrovně a kvality mezilidských vztahů. Nejtemnější stránky
primitivního kapitalismu dostaly „zelenou“, takže není divu, že se
o posty a majetek derou „hlavanehlava“ ti nejhorší, vydávajíce se
za elitu společenskou i intelektuální. Pojmy, jako je národ, národní
hrdost, čest, či prostá lidská slušnost, se dnes „nenosí“.
jaroslavprchal
2018-11-09 16:57
Z logiky věci vyplývá, že restituované věci státu nikdy nepatřily,
protože je ukradl. Nemohl tedy utrpět žádnou škodu.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.