Rozhovor Haló novin se spisovatelem, publicistou a historikem Vlastimilem Vondruškou

Jsem vděčný za krásné chvilky s Husitskou epopejí

V polovině listopadu vám vyšel poslední, již VII. díl Husitské epopeje. Kolik let jste žil s tímto eposem »v manželství«, a jaký to byl vztah?

Můj partnerský vztah s Husitskou epopejí musím logicky rozdělit na dvě fáze. Nejprve to byly námluvy, a pak vlastní manželství. Byl jsem asi příliš nesmělý nápadník, takže námluvy mi zabraly asi deset let, kdy jsem pouze osahával terén. Sbíral jsem fakta, formuloval postoje doby i možné osudy hrdinů. Teprve když jsem si ujasnil, že jsou pod povrchem ukryty pevné a lákavé tvary příběhu, nabídl jsem svou autorskou ruku. Od svatební noci až do současnosti uplynuly čtyři roky. Mé manželství s Husitskou epopejí končí a já jsem vděčný za krásné chvilky, spoustu zážitků, ale také za zápletky, které mne nutily k zamyšlení. Bylo to jako v každém dobrém manželství. Teprve kvalitní partner vás nutí klást si otázky o smyslu vztahu a o životě vůbec, a současně hledat odpovědi.

Pokud posčítáte všechny stránky, jež má sedm dílů dohromady, je to větší objem stran než sebrané Jiráskovy spisy?

To rozhodně ne. Husitská epopej má »jen« 4350 stran a oněch sedm dílů váží asi čtyři kilogramy. Kdo vlastní sebrané Jiráskovy spisy, ví, že dají dohromady určitě alespoň deset kilogramů. A pokud jsou v kvalitní kožené vazbě, určitě i více. Možná však mohu kvantitou konkurovat jeho spisům z doby husitské, tam si myslím, že jsem s ním uhrál co do počtu stránek remízu. Možná jsem dokonce zvítězil, asi v takovém poměru, jako se dnes vítězí ve volbách, tedy zhruba 51:49. Ale o to samozřejmě nešlo a nejde. Aloise Jiráska si nesmírně vážím a považuji za mimořádnou čest se k němu alespoň trochu přiblížit.

Jak odpovíte na otázku: Husitská epopej – literatura a realita?

Snadno. Román není vědecká studie. Není to odborná analýza našich dějin, ale umělecká stylizace. Jako autor musím při psaní neustále hledat rovnováhu mezi realitou a smyšleným příběhem. Věřte mi, není to vůbec snadné, ale za léta literárního působení jsem si formuloval pár zásad, kterými se řídím. Ta hlavní říká, že lze občas ve jménu děje kulisy nepatrně upravit, to dělají naprosto všichni autoři, ale je třeba v nich hrát věrohodné drama. Vždycky jsem se snažil postihnout morální a duchovní hodnoty dané doby a spojit je s dneškem. U husitství je to zvláště patrné. Odkaz té doby je totiž živý i dnes, ať se nám to líbí, nebo ne.

Říkáte - odkaz té doby je živý i dnes. Vy jste právě v souvislosti s Husitskou epopejí uvedl, že základní mechanismy chodu společnosti se neustále opakují, proto jste se snažil vykreslit problémy právě oné rozbouřené doby, neboť dnes v mnoha ohledech prožíváme totéž. Máte tím na mysli rozdělení společnosti, ideové a ideologické sváry, války?

Společnost byla vždycky rozdělená. Na křesťany a pohany, na bohaté a chudé, na proletáře a kapitalisty, na morálně spravedlivé a ty ostatní, dnes na stoupence evropanství a vyznavače národních principů a vlasteneckých hodnot. Ideologické sváry a války se vedly snad od té chvíle, kdy se člověk spustil ze stromu na zem a začal chodit vzpřímeně.

To, co jsem chtěl v souvislosti s husitstvím vykreslit jako memento pro dnešek, je nebezpečí, které s sebou nese neschopnost komunikovat, diskutovat, hledat řešení přijatelné pro obě strany sporu. Protože nikdy se nestane, aby pravdu měl jen jeden tábor. Každý má svou část pravdy a spravedlivé řešení je vždycky kompromisem. Stejně jako se v 15. století začali za svou pravdu zabíjet katolíci a kališníci, je naprostou katastrofou, že se dnes kvůli své pravdě urážejí a ostrakizují vlastenci s evropsky naladěnými odpůrci. To k ničemu dobrému nepovede. To platilo za husitů a platí i dneska.

Příběh členů rodu Prokopů, který čtenáře provází všemi sedmi díly, jste pojal navzdory různým peripetiím jako oslavu moudrosti a odpovědnosti. Jsou toto vlastnosti, které v současnosti postrádáme u lidí, kteří cokoli a kohokoli vedou – u politiků, státníků, ředitelů, starostů, manažerů, majitelů…?

Nerad bych paušalizoval. Znám spoustu odpovědných a čestných lidí na nejrůznějších postech, ale jedna věc je realita, a druhá medializace reality. Já osobně vyčítám médiím to, že se raději věnují názorům dogmatickým, které poklonkují pomyslné vrchnosti, než aby dala prostor moudrým a odpovědným politikům, starostům, manažerům, učencům. A pokud to i udělají, pak s dovětkem, že tohle je názor pochybný, protože všichni přece vědí, že správné je... Dosaďte si sami. Tím se pak vytváří názor, že těch pár mediálních oblíbenců jsou reprezentanti celé společnosti. Jenže v dějinách to bylo vždycky tak. Lidé nejsou hloupí, a pokud se podíváte kolem sebe, pod tlakem veřejného mínění se spousta věcí pomalu mění. Doufejme, že to bude pokračovat dál.

Jak se změnil váš život poté, co jste loni převzal státní vyznamenání? U nás je to tak, že kdo je oceněn prezidentem Milošem Zemanem, musí se ze společnosti vyštípat. A to nemluvím o oceněném písničkáři Nohavicovi, který byl loni vyznamenán spolu s vámi a letos dostal od ruského prezidenta Puškinovu medaili.

Mnohé mé knihy a články si našly kritiky dávno předtím, než jsem státní vyznamenání obdržel. Záhy poté, co jsem ho na Hradě převzal, mi nějaký čtenář poslal v balíku zpět mé historické romány, aby zdůraznil, že jsem mu odporný. A připsal, že je vyřadil z knihovny, protože chce děti vychovávat v pravdě. Co na to říci?

Získal jste tak balík knih, které můžete darovat někomu, kdo si jich bude považovat… Kromě Husitské epopeje leží na pultech knihkupectví také volné pokračování vašeho Breviáře pozitivní anarchie, nazývá se Epištoly o elitách a lidu. Jaké své myšlenky jste tam svěřil?

Jak rád říkávám, dějiny se opakují. A s tím se samozřejmě v různých polohách opakuje role elit, ať již těch, které tak lze nazývat oprávněně a jejich role je pozitivní, nebo těch, které se jako pseudoelity chovají povýšeně a v rámci ideologické zaslepenosti říkají nesmysly. V téhle knize se podrobně zabývám teoriemi elit, počínaje středověkým dělením společnosti na trojí lid, a konče moderními sociologickými teoriemi amerického funkčního strukturalismu a vídeňské Popperovy školy. K tomu jsem přidal exkurz o postavení různých společenských vrstev v běhu času - vládců, politiků, umělců, kazatelů, novinářů atd. Jak se na ně společnost dívala, zda je jako elity chápala. A samozřejmě jsem si neodpustil ani trochu humoru.

A na závěr: Rozmýšlíte další velkou historickou epopej? Pokud ano, do jaké doby ji zasadíte?

V současné době pracuji na nové epopeji, která se jmenuje Křišťálový klíč a popisuje proměny české společnosti po třicetileté válce. Tedy zabývám se opět »jiráskovským« tématem, dobou, kterou on nazývá Temno. Ale já tu dobu rozhodně tak chmurně nevidím. Naopak, chtěl bych na příkladu severočeských sklářů, pláteníků, kupců a dalších »lidiček« zobrazit vzestup společnosti v časech budování manufaktur a rozkladu feudalismu. První díl by měl vyjít příští rok v květnu a prezentovat ho chci na veletrhu Svět knihy v Praze.

Monika HOŘENÍ

FOTO - Petr KŘÍŽ


Poslední díl Husitské epopeje její autor slavnostně představil dne 13. listopadu v Prácheňském muzeu v Písku. Vše bylo stylové, hudební doprovod obstarala skupina Elthin, jež zahrála mj. chorál Ktož jsú boží bojovníci v původní verzi, jak je zapsána v Jistebnickém kancionále. Knize požehnal biskup církve husitské. Knihu vydalo nakladatelství MOBA.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 24 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.