Bělotín v době, kterou líčí Jiří Macek.

Z kroniky naší rodiny (I)

Jiří MACEK

Rok 2018 je pro nás všechny, kteří jsme se narodili v Čechách, na Moravě, ve Slezsku či na Slovensku, vzácným 100. výročím vzniku samostatného státu, abychom oživili ve vzpomínkách své bytí ve svobodné vlasti, jak o ní snily generace našich předků. Naše vzpomínky jsou různého charakteru, tak jak různá byla období vývoje v rodné zemi.

Ti, co byli účastníky zrodu a prvních let republiky, už mezi námi nežijí, stále živé jsou ale vzpomínky nás, kteří jsme prožili své dětství ještě v původním státě, než demokratické představy a konání našich rodičů a prarodičů ztroskotaly okupací hnědým německým fašismem. Přežili jsme oněch šest katastrofálních let, přičemž ale 360 tisíc našich spoluobčanů zahynulo v koncentračních táborech nebo na frontách zahraničního či domácího odboje a už se nedožilo osvobození v nezapomenutelných májových dnech roku 1945.

Prožili jsme i jiný společensko-ekonomický systém, socialismus, který uložil do historie našich národů zcela nové vztahy. Realizoval představy generací o spravedlivé ekonomické a morální rovnoprávnosti mezi občany a posunul vývoj lidstva o výrazný pokrok kupředu ke světu práce, sociální spravedlnosti a svobody. Zcela se nám to nezdařilo realizovat, doba zkušeností byla pro to krátká, byť už mnohem delší, než tomu bylo v podobných revolučních dobách v minulosti. Ale historický vývoj lidstva pokračoval vždy na poznaném a vždy se posouval dále. Posunul se i tentokrát a naši potomci se jednou budou učit, co bylo progresivní, co se nezdařilo, co je záhodné následování, co dělat jinak. Takový je zákon společenského vývoje a žádný člověk nikdy neměl, nemá a nebude mít prostředky, aby tomu mohl zabránit.

V současnosti jsme svědky silných ataků pravicových sil ve společnosti, těch, které v roce 1989 vystoupily na stupínek vítězů a nyní vykládají dějiny naší společnosti tak, aby uhájily své nynější postavení a konání a pokoušejí se to zejména v myšlení a konání mladších generací definitivně upevnit. Bez ostychu a s jasným záměrem nehistoricky záměrně falzifikují i historické období konce první republiky, poté okupaci naší země a zejména dny, kdy jsme byli osvobozeni. Pro nás, kteří jsme tu dobu prožili, je toto počínání urážlivé a absolutně nepřijatelné. Uklidňuje nás pouze obecně poznaná realita, že v minulosti takové snahy nakonec vždy, bez výjimky, ztroskotaly.

Mnozí z nás, kteří umějí vyprávět, falzifikovanou dobu popisují pro budoucí generace tak, jak ji prožívali, aby k obecným historickým faktům doložili další osobně prožitá fakta. Tak vznikla někdy kolem roku 2009 i kronika naší rodiny. V ní jsou uloženy zcela konkrétní příběhy z konkrétního prostředí tehdejšího pohraničí. Doba, o níž se v těchto dnech píše úmyslně smyšleně, záměrně se opouští historický princip příčiny a následku. Účelově nepravdivě se líčí tehdejší doba jako dny nepřátelství mezi Čechy a Němci a následky toho stavu jako výsledek chování tehdejší naší české generace, jako morálně odsouzeníhodné, nelidské a zlovolné. Jako příčina »vyhnání« Němců z jejich rodného prostředí.

Zkušenosti naší rodiny z té doby byly zcela jiné. Není ani pravda, že soužití občanů obou národností mělo jenom negativní znaky. Až do roku 1935, do republikových voleb s vítězstvím Sudetoněmecké strany, byl život v podstatě v pohraničí takový jako v jiných částech republiky. Přirozeně s určitými zvláštnostmi, které naznačovaly možný budoucí agresivní vývoj chování většiny německého obyvatelstva. V naší rodinné kronice se uchovaly pozoruhodné vzpomínky na sociálního demokrata pana Pommera, vzpomínky na vztahy mezi Čechy a Němci, kteří se společně bránili hnědému fašismu. V naší rodinné kronice i ve výběru je to zcela patrné, i tradiční dobré sousedské, lidské vztahy mezi generacemi, i zlé proměny po oněch volbách fašisty vyhraných, kdy v dalších letech všechno nabralo zcela jiný směr a posléze skončilo roku 1938 naším vyhnáním v lepším případě, v horším v následujících letech koncentračními tábory. Také v naší rodině.

Bělotín, německy Bölten

Roku 1920 staříček Fr. O. využil nabídky jedné z českých bank. Ty tehdy nabízely majetek v pohraničí, který z nějakých finančně-ekonomických příčin propadl finančnímu kapitálu. Bělotín byl první převážně německou obcí směrem z Hranic na Moravě do Ostravy. Statek byl o výměře 20 měřic (5 měřic = 1 ha). Původním majitelem usedlosti byl Němec Jünger. Ten celý majetek prohýřil. Zůstal mu pouze na statku výminek, kde poznala moje matka ještě stařenku Jüngrovou, na niž, ačkoli byla Němka, měla samé krásné vzpomínky jako na člověka dobrého a laskavého. Usedlost byla ve štítu označená letopočtem 1822.

Později, za hospodářské krize ve 30. letech, vyhořela a byl zde postaven statek moderní, po roce 1945 byl dostavěn do současného stavu. Jüngrovi se už před válkou odstěhovali. O-vi se přistěhovali z českého prostředí a v podstatě německy neuměli, staříček se učit německy odmítal. Tak mu překládala jeho dcera Božena, později i moje matka. Vzpomíná si na některé ne právě příjemné události. Když ostrá Němkyně Klöslová, manželka tehdejšího starosty obce, začala na staříčka při úředním jednání dorážet, aby mluvili německy, tak jí odpověděl »A sakra, to jsme v Berlíně?«.

Moje maminka se učila velice lehce. Když přišla s rodiči do Bělotína z původní české školy v Tlumačově, chodila ještě jeden rok do třetí třídy německé školy. Česká se začala stavět, jak tehdy bylo všude v ČSR, kde to bylo možné a potřebné, až po roce 1920. Učila se tak dobře, že mluvila spisovnou němčinou lépe než samotné německé děti. Učitel Honus ji dával německým dětem za vzor. Jenže ty ji za to tím více neměly rády a dělaly jí všelijaké dětské nepříjemnosti.

Prakticky jistý rozpad příbuzenských vztahů v rodině znamenal rok 1938, kdy došlo k okupaci českého pohraničí Němci. Takový osud postihl tehdy tisíce českých rodin, které se musely vystěhovat. Tato situace je už dostatečně dokumentovaná tehdejším filmovým zpravodajstvím. Po roce 1989 česká politická pravice tuto historii, na niž navázal odsun Němců po 1945, zcela úmyslně falšovala a falšuje. V této souvislosti je odsouzeníhodná a absolutně nepřijatelná omluva, kterou vůči Němcům pronesl Václav Havel a která zahájila lavinu nejrůznějších nesmyslných omluv jedněch druhým po celém světě.

Rozdíly zpočátku nebyly

Moje matka často vzpomínala na své dětství, ačkoli ho měla dosti složité, českých rodin v Bělotíně bylo pomálu. Nicméně mezi běžnými občany se podle ní zpočátku velký rozdíl nedržel, kdo byl Čech a kdo Němec.

Republika se sice v době mého narození otřásala v ekonomických problémech, ale to se netýkalo státní služby. Otec se do ní dostal hned po ukončení měšťanské školy v Bludově. V jeho prostředí takové vzdělání a potom přijetí na poštu bylo výjimečné a považovalo se v rodině za úspěch. Pošta nových úředníků, kteří byli ještě svobodní, využívala pro zastupování na úřadech, kde potřebovali pro zaměstnance volno pro dovolenou, také tam, kde právě nějaké místo se nedařilo obsadit trvale. Tak můj otec cestoval po severní Moravě, velice často s matkou vzpomínali na pobyt v Libavé. Otec byl do jisté míry pro státní poštu výhodou, protože pocházel z pohraničí, a ačkoli Bušín a dosti široké okolí bylo českou enklávou, naučil se v dětství zcela přirozenou cestou i německy. Proto také »cestoval« jako poštovní úředník především po severní Moravě. Němčina mu přišla také vhod později, když za okupace, už na Sv. Kopečku, musel jako státní úředník umět komunikovat s veřejností a psát výkazy v obou jazycích.

Česká spolková činnost v Bělotíně neexistovala, a pokud někdo po takové činnosti toužil, musel za ní do Hranic. V tu dobu to bylo sice malé město, ale s mimořádně bohatým českým kulturním, společenským a politickým životem. Scházeli se významní intelektuálové, spisovatelé, pěstování hudby bylo na vysoké úrovni. Mezi hudebníky se vyjímal skladatel a varhaník v chrámu na náměstí Rudolf Heider. Byly tu české hospůdky, společenskou a intelektuální úroveň povyšovala významná vojenská posádka, ale zejména už z doby Rakouska-Uherska pěstovaná proslulost kadetní školy v Drahotuších.

Bydleli jsme v domě na vrcholu kopce u silnice od nádraží směrem do Oder. Tady jsme měli v prvním patře kuchyň a dva pokoje. Ze síňky se chodilo do kanceláře s přepážkou, druhá místnost byla pro umístění pokladny, spisovny, třídírny došlé pošty, balení pytlů přijaté pošty pro odvoz na železnici atd. Vše bylo ocelově zamřížované. Uvádím to proto, poněvadž od roku 1936, kdy henleinovci i v Bělotíně předváděli svou destruktivní nenávist vůči republice a Čechům, všechno dobře posloužilo. Přes mříže to dovnitř nešlo a poštovní zaměstnanci dostali ke své bezpečnosti zbraň. Otec ji potom použil tak, že si udělal v oné druhé místnosti na stole palebné postavení, k oknu na stůl vyložil všechny spisy a předpisy, které měl, za ně si postavil proti oknu onu pušku a cítil se tak za touto papírovou barikádou bezpečný. Tehdy to otec ale nemusel nikdy použít, henleinovci a davy rozdováděných německých sousedů po posezení a pití ve vedlejší hospodě z toho měli kupodivu strach.

V sousedství pošty stála hospoda s řeznictvím a s velkým společenským sálem. V této hospodě se scházeli z celé vesnice henleinovci a z původního kulturního prostředí Němců, kde se pořádaly národní německé výstavy a německé společenské akce, taneční zábavy atd., se stalo po roce 1936 politické centrum místní nacistické agrese. Henleinovci si nejdříve pitím v hospodě dodali kuráže, poté v nočních hodinách vyšli před poštu, zaplnili prostranství a způsobem, který známe ze světové literatury, filmových záběrů atd., vyjadřovali hlučným křikem své politické názory. Tady vyhrožovali, že nejdříve pověsí Beneše, a potom hned mého otce, jen co se domohou moci. Když jejich agresivita dosahovala nebezpečné úrovně, otec požádal v Hranicích o zajištění bezpečnosti úřadu. Obvykle přijelo na koních několik desítek čs. vojáků či studentů vojenské akademie v Drahotuších, kteří konali hlídky po vsi. Pro nás, české děti, to byl svátek. Naši vojáci nás vozili na koních, dávali nám pít vojenskou kávu z cikorky a jíst komisárek. Po nějaký čas byl ve vsi klid, po jisté době se vše opakovalo.

Fašistická shromáždění se konala v dnešním kulturním domě. Za rohem domu byl vchod do řeznictví. Provozovatel řeznictví byl Němec, velmi zdvořilý, vůči nám dobrým zákazníkům přátelský, ba srdečný, pokaždé pro mne pětiletého měl kornout vlastních vepřových škvarků. Asi také jeden z těch, kteří na tuto dobu vzpomínali v roce 1945 se slovy: »Nezlobte se na nás, my jsme to nechtěli.« Kdyby ho rodiče byli viděli na nacistických setkáních, zcela určitě by u něho nekupovali. Ale my jsme u něho kupovali.

Stále častěji nás v noci budilo otřásání domem a burácení motorů. To hranická vojenská posádka či kadeti z vojenské školy jezdívali v malých obrněných autech uklidňovat fanatické fašisty v Odrách, kde hrozilo přímé lynčování českých lidí a napadení státních orgánů. Odry byly pro nás v Bělotíně vedle Opavy nejnebezpečnějším místem s aktivitami henleinovců.

Dům, kde jsme bydleli a v němž byl tedy i poštovní úřad, patřil Němcům. Domácí byl snad správcem či ředitelem nedávno v obci postaveného skladiště obilí, v jednání býval korektní a v obci měl významné postavení. Sám se politicky příliš neangažoval, zatímco jeho manželka, paní domácí, patřila naopak také k aktivním henleinovcům. Naše spolužití bylo dobré v celém domě.

V domě majitele mlékárny Schlösera bydlel ještě lékař MUDr. M-k, důstojná osoba vzezřením generace mladých masarykovců. Jeho děti po vyhnání žily v Brně a tam později i vědecky všichni zakotvili. Tehdy byl vedle strážmistra četnické stanice jediný, kdo k nám chodíval. Jinak všechno byli Němci a pochopitelně tedy i jejich děti a pochopitelně tedy i moji kamarádi. Dokud jim nebo jejich rodičům nezakázali fašisté s námi komunikovat, bavili jsme se, jako se baví mezi sebou a hrají si děti. S tím rozdílem, že se mluvilo německy. Německé děti nikdy česky neuměly. Nakonec jsem z toho profitoval, protože se mi němčina stala po celý život druhým jazykem, ve kterém jsem nemusel při hovoru přemýšlet o překladu. Nejlepší kamarády jsem měl v rodině Klöslových, kteří měli statek na druhé straně louky za potokem za naším domem. Hrávali jsme si ve stodole, na dvoře, tu a tam se u nich peklo, takže byly voňavé, teplé čerstvé koláče. Také sousedské vztahy byly dlouho pěkné.

Vlídné slovo pro české dítě

Když jsem chodíval přes potok z našeho domu ke staříčkům, staří výměnkáři Němci, po jejichž loukách jsem po vyšlapaném chodníčku chodíval, mívali vždycky pro české dítě, jímž jsem tehdy byl, vlídné slovo, vtip pro obveselení. I tu a tam upečený koláč mívala pro mne německá stařenka, která bydlela vedle statku staříčků O., nešetřila laskavým pohlazením české dětské hlavičky. Jak to staré ženy umí, ani mluvit k tomu nemusí. Náznaky pozdějšího tragického vývoje se už asi tehdy rýsovaly, ale nás dětí se to pořád ještě netýkalo. Naší rodiny zejména ne, protože otec byl ve vsi státním úředníkem – Herr Postmeister, vedle českého lékaře, který měl také jenom pacienty, ne Němce či Čechy, vedle policejního strážmistra, který byl českým představitelem státní moci stejně tak, jako jeho podřízený kolega Němec. Nepoznal jsem pořád nic, protože jsem měl jako dítě těchto společensky trochu nadřazených lidí v této komunitě trochu výjimečné postavení. Přirozeně, že zejména u dalších zaměstnanců pošty. On to byl vlastně zaměstnanec jediný, ale byl to příkladně dobrotivý člověk. Doručovatel pan Kallup (či Kalup).

Pan Kallup byl tedy Němec, který česky neuměl ani slovo a jeho paní také ne. Ale oba jsme si padli do oka, a tak mi dělal pomyšlení. Pošta se do Bělotína dovážela a odtud odvážela vlakem. Pan Kallup k tomu měl takovou dvoukolovou poštovní káru. Na vysokých kolech. Modrou. Jak jinak. Modrá byla tehdy barvou státní pošty. Dvoukolák se tlačil dvěma podélnými držadly, a aby na pytle se zásilkami nepršelo, měl přiklápěcí víko.

Cesta k vlaku i od něho byla v obou směrech z polovice do kopce a povrch byl prašný. Jako předškolní dítě jsem už každý večer netrpělivě čekal, až pan Kallup všechnu poštu vypraví, zaváže do pytle, zapečetí a vhodí do káry. Pošty nikdy nebývalo tolik, že by kára byla plná. Pan Kallup mě k pytlům a balíkům přiložil, káru zavřel víkem a já jsem pomalu každý den cestoval na nádraží a zpět. V tajemném temnu, za venkovního hrkotu kol, protože cesta byla nerovná, štěrkovaná. Pan Kallup se zřejmě potil námahou, ale přál mi. A takové radosti mi popřával člověk, který neuměl ani slovo česky. Otec ho také nikdy nevyměnil a všichni jsme žili spokojeně až do okamžiku, kdy mě a dvě tašky vezl pan Kallup na vlak naposledy. Káru nepřiklopenou, po boku mu šla moje matka a v náručí měla mého pětiměsíčního bratra. Oba dospělí si poplakali a rozloučili se, já se těšil na cestu vlakem. Dospělí – oba Kallupovi a moji rodiče si poplakali také šest let poté, kdy Kallupovi opouštěli navždy Bělotín a omlouvali se, že rok 1938 si nikdy nepřáli. Těm jsme věřili. Jenže to byli obyčejní Němci, na boží dar pracovali vlastníma rukama a na politický vývoj vliv neměli a ze »soukmenovců« měli omluvitelný strach.

(Pokračování zde)

Pozn.: Text byl krácen, plné znění bude součástí publikace, kterou připravuje Klub společenských věd.

FOTO – archiv autora


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 19 hlasů.

Jiří MACEK

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.