Dvacetileté euro: výhody jen pro některé

Prezident Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi kdysi přirovnal euro ke čmelákovi - záhadě přírody, která by neměla být schopna létat, a přesto létá. Draghi tuto metaforu použil v roce 2012 v době vrcholící řecké dluhové krize, kdy se mnozí domnívali, že se blíží bezprostřední zánik jednotné evropské měny. Připomněla to agentura Bloomberg.

Počet zemí s eurem se rozrostl na 19 z původních 11 a objem ekonomiky eurozóny se zvýšil o 72 procenta na 11,2 bilionu eur (289 bil. Kč). Eurozóna je tak druhou největší ekonomikou světa za Spojenými státy.

Tento fakt však zakrývá rozdíly, kterým se zřejmě nedalo vyhnout kvůli obrovské ekonomické a kulturní rozmanitosti jednotlivých zemí. Když evropské země vyměnily pravomoc stanovovat si každá svou úrokovou sazbu za povinnost dodržovat fiskální limity bloku, předpokládaly, že spolu s tím se dostaví i větší ekonomický blahobyt. Agentura Bloomberg vytvořila řadu testů, aby zjistila, jak se jim to podařilo. A výsledky ukazují, že jen hrstka zemí díky tomu prosperuje.

Euro se v bezhotovostním platebním styku začalo používat 1. ledna 1999 a o tři roky později se do oběhu dostaly bankovky a mince. Od svého debutu zažilo citelné zvraty. Zvlášť neklidné období přišlo v tomto desetiletí, protože záchrana zadlužených členů a dvojitá recese měnovou unii téměř rozdělily. Draghimu se tím, že zaplavil eurozónu hotovostí, podařilo udržet sen o evropské měně při životě. To ale neodvrátilo škody, jaké utrpěla pověst eura. Jeho podíl na globálních rezervách od vrcholu v roce 2009 klesl o téměř 30 %.

Bloomberg Economics ve snaze zhodnotit projekt podrobil země eurozóny deseti ekonomickým testům, které měly zjistit, do jaké míry země využívají výhod větší stability a hospodářské integrace, ale i to, jak si dokázaly udržet konkurenceschopnost a stabilizovat své ekonomiky v době dluhové krize v eurozóně. Z testů nevyplívá, zda by členským zemím bylo lépe mimo eurozónu, ani neměří celkovou prosperitu a ekonomické zdraví. Spíše ilustrují, jak země využily příležitosti a jak se jim podařilo překonat rizika související se sdílením měny.

Testu bylo podrobeno jen 16 zemí. Nebyly testovány tři pobaltské republiky, které se připojily k eurozóně v roce 2011, a nejsou tak součástí bloku dost dlouho. Bloomberg podle výsledků rozdělil země do tří skupin, podle toho, jestli pro ně je členství velmi dobré, uspokojivé nebo průměrné.

Do nejlepší skupiny se dostalo šest zemí. Není překvapením, že je mezi nimi Německo, protože euro znamenalo pro největší evropskou ekonomiku devalvaci a tedy podporu obchodu a konkurenceschopnosti.

Podmínkou »úspěchu« i skromnější mzdy

Nicméně do této skupiny se zařadili také pozdější členové Slovensko a Slovinsko, hlavně díky tomu, že euro drasticky snížilo riziko výkyvů směnných kurzů a umožnilo jim prohloubit obchodní vztahy v bloku.

»Klíčem k úspěchu těchto zemí byl rozvoj hluboce integrovaných výrobních sítí v celé eurozóně, ale ještě více jejich schopnost udržet pod kontrolou náklady na pracovní sílu a zlepšit jejich konkurenceschopnost v první dekádě, často prostřednictvím strukturálních reforem. Do hospodářského poklesu pak vstoupily ze silnější pozice, takže byly i lépe připraveny čelit krizi eura,« uvedla ekonomka Bloomberg Economics Maeva Cousinová. Dále do nejlepší skupiny podle kritérií Bloombergu patří Rakousko, Belgie a Finsko.

Pro dalších pět zakládajících zemí nemělo členství v měnové unii tak výrazné výhody. Státy v druhé kategorii zůstaly v těžkých časech vůči vnějšímu okolí převážně konkurenceschopné, zvláště Irsko a Portugalsko však utrpěly tím, že neměly dostatek prostoru, aby si mohly samy upravovat fiskální politiku, a flirtovaly s deflací. Řecko sice utrpělo velké škody v době dluhové krize, přesto podle Bloomberg patří do této skupiny. To, že je součástí eurozóny už 18 let, mu přes všechny těžkosti umožnilo vytvořit si nové obchodní vztahy s bohatším jádrem Evropy. Z dalších zemí do této skupiny patří Lucembursko a Nizozemsko.

Do nejhorší skupiny se dostaly tři z pěti největších ekonomik eurozóny - Francie, Itálie a Španělsko. Těmto zemím výrazně uškodila ztráta možnosti devalvace, kterou se dá reagovat na krizi. Je to hlavně proto, že mají omezený prostor pro snížení mezd, takže jejich konkurenceschopnost se zhoršila. Dokonce i v době před krizí se nepodařilo těmto zemím využít měnové unie k prohloubením obchodních vztahů v bloku a od té doby se situace začala měnit jen ve Španělsku. Zbývajícími zeměmi v této skupině jsou Kypr a Malta.

Další zájemci ve frontě nestojí

Kromě ekonomických rozdílů je zde ještě něco důležitého pro budoucnost eura - a to, jaký postoj k němu mají Evropané. Jednotná měna byla součástí širšího politického projektu, který měl zajistit mírové soužití v Evropě, přiblížit k sobě lidi a země po dvou světových válkách. Tuto soudržnost otestovaly v poslední době dluhové krize, nárůst podpory populistických radikálně pravicových stran a hlasování o odchodu Británie z Evropské unie. Průzkumy ukazují, že podpora eura v poslední době klesla v Itálii, kde se nedávno dostala k moci euroskeptická a populistická vláda. Itálie také v posledních měsících válčila s Evropskou komisí kvůli rozpočtu na příští rok.

Nicméně v zemích používajících euro je stále většina fanoušků této měny. Nálada se od zavedení eura zlepšila ve 13 členských zemích, v Rakousku, Finsku, Německu a Portugalsku bylo procentní tempo růstu dvouciferné. Dokonce i v Itálii zhruba 60 % obyvatel podporuje euro.

To však neznamená, že je zde fronta zájemců, kteří se chtějí připojit. Podle průzkumu z roku 2012 pouze 35 % Poláků a 23 % Čechů se nemůže dočkat zavedení eura. Stejně jako mnozí Maďaři se obyvatelé nechtějí vzdát svých národních měn, přestože to po nich technicky vyžaduje maastrichtská smlouva. Ze zemí, které mají nárok na zavedení eura, přesahuje podpora této měny hranici 60 % pouze v Rumunsku.

Euro používá 19 zemí unie

Evropská měnová unie má 19 členů: zakládajícími členy jsou Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Později přistoupily Řecko (leden 2001), Slovinsko (leden 2007), Kypr a Malta (oba leden 2008), Slovensko (leden 2009), Estonsko (leden 2011), Lotyšsko (leden 2014) a Litva (leden 2015). Euro používá 341 milionů občanů EU.

Euro používají i Kosovo, Černá Hora a na základě smluv s EU také Andorra, Monako, Vatikán a San Marino.

Británie a Dánsko mají výjimku ze Smlouvy o EU, takže se jako jediní dva členové unie k eurozóně připojit nemusí. Zatímco Dánsko je již součástí mechanismu směnných kurzů ERM-2, ve kterém země musí před přijetím eura strávit nejméně dva roky, Británie v roce 2016 odhlasovala v referendu odchod z EU.

Pro vstup do eurozóny musí země EU splnit tzv. kritéria konvergence: mimo jiné deficit rozpočtu veřejných financí nižší než tři procenta hrubého domácího produktu (HDP), měna země ve směnném mechanismu ERM-2 či veřejný dluh maximálně 60 % HDP. Tato pravidla a postihy za jejich nedodržování stanoví Pakt stability a růstu z roku 1997.

Pravidla stanovená paktem stability většina zemí léta nedodržovala a místo vynucování disciplíny si státy rozšiřovaly možnosti jak se sankcím vyhnout. I samotné udělení pokuty bylo tak zdlouhavým procesem, že ještě nikdy nebyla udělena, a to přesto, že pravidla porušuje řada zemí EU. V důsledku světové finanční krize byla EU nucena pravidla zpřísnit - přijetím takzvaného Paktu rozpočtové kázně (též fiskální pakt).

Fiskální pakt byl přijat na mimořádném summitu EU 30. ledna 2012; týž rok 2. března ho podepsalo 25 zemí EU, vyjma Británie, ČR a Chorvatska, jež tehdy ještě nebylo členem EU. V platnost vstoupil 1. ledna 2013. Česká vláda schválila přistoupení ČR k fiskálnímu paktu EU až 24. března 2014. Nejedná se o smlouvu, ale jen o mezivládní dohodu, platnou pro země eurozóny. Přistoupit k ní mohou i další země EU, jež ji budou muset dodržovat až s přijetím eura.

Finanční krize i krizí eurozóny

Světová finanční krize donutila pět zemí EMU požádat unii o finanční pomoc. Jako první tak učinilo na jaře 2010 Řecko, jež se přitom do eurozóny dostalo díky pravicovou vládou zfalšovaným statistikám. Později o pomoc požádalo Irsko, Portugalsko, Španělsko a Kypr. Jako poslední opustilo záchranný program letos v srpnu Řecko.

Kvůli finanční krizi EU zřídila několik překlenovacích fondů (Evropský fond finanční stability, EFSF; Evropský stabilizační mechanismus, ESM).

EU také začala budovat bankovní unii. Ta má stát na třech pilířích: jednotná pravidla pro banky (stran jejich kapitálu, pojištění vkladů aj.), jednotný bankovní dozor (vykonává ECB od loňského listopadu) a jednotný řešící mechanismus (SRM), jehož jádrem je záchranný bankovní fond (SRF). V platnost vstoupil 1. ledna 2016 a podle schváleného opatření bude obsahovat 55 miliard eur (1,49 bil. Kč).

(eko)

ILUSTRAČNÍ FOTO - euobserver.com, en.delfi.it


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5, celkem 7 hlasů.

(eko)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.