Rozhovor Haló novin s generálmajorem Michailem Markovičem Makarukovem

Za jakou cenu byl dobyt mír!

Setkali jsme se na mezinárodním setkání společností kubánských přátel, které se konalo 23. října minulého roku ve Slovinsku v Bohinji u ledovcového jezera. Přijeli tam zástupci 35 různých zemí a také kubánská televize. Mezi účastníky zaujal vzpřímený, zajímavý muž s vážným hlasem z Ruské federace - generálmajor Michail Makaruk a my dva jsme si ihned padli do oka, a tak nešlo nezaznamenat jeho názory.

Čím se zabýváte?

Zabývám se pomocí veteránům Karibské krize, vojákům-internacionalistům, kteří museli v roce 1962 na Kubu odjet, aby splnili svůj vojenský úkol nařízený státem, bez vidiny návratu na cestu zpět. Oni jej důstojně splnili a vrátili se domů. Ale v roce 1968 někteří z nich zůstali v kubánské zemi navěky. Vděčná kubánská vláda našim postavila památník věnovaný sovětským vojínům-internacionalistům. Tak tolik k mé účasti zde ve Slovinsku v Bohinji.

Ale teď o mých vztazích k vaší vlasti a mým letitým přátelům Čechoslovákům. Když se setkávám se svými československými přáteli, vzpomínáme na své mladí, kdy v roce 1968 bylo rozhodnuto provést experiment. Ten spočíval v ověření, zda je možné vyučovat piloty nikoli na obyčejných strojích, ale na reaktivních letounech, a tehdy bylo rozhodnuto provádět tento výcvik na československém L-29 (později se stal nejprodávanějším proudovým letounem ve své době na světě – pozn. aut.). Měl jsem štěstí, že jsem byl prvním pilotem tohoto skvělého stroje. A dodnes mám schovanou fotografii věnovanou konstruktérem L-29 s jeho podpisem a textem »Na památku prvního letu na L-29, Jan Čech, konstruktér«.

Mám v rodině ještě jednu zvláštní paralelu k Československu: Když v roce 1944 Rudá armáda osvobodila Bělorusko, můj otec tam šel na frontu a válku, v níž bojoval jako dělostřelec, ukončil v Praze. V Praze byl vyznamenán za bojové zásluhy, neboť zachránil život mladému poručíkovi, kterého zalehl vlastním tělem, když ho chtěl zastřelit německý ostřelovač. Táta vyvázl jen s lehkým zraněním ucha.

Po válce se setkával i se svými československými přáteli a dlouhá léta mezi sebou udržovali bratrské vztahy. Proto všem lidem v Československu přeji zdraví, štěstí, mír a úspěch. Ať nám hvězdy svítí na cestu!

Děkuji vám za nás, Čechoslováky. Řekl jste na tomto setkání, že u vás v Rusku pracujete s mládeží. V jaké oblasti?

Žiji v Moskvě od roku 1973, ale se svou rodnou vlastí, s Brestem v západním Bělorusku, neztrácím kontakt. My s manželkou, která byla i mojí spolužačkou, každý rok jezdíme do Brestu, navštěvujeme Brestské opevnění a naši školu.

Pro mládež na středních a vysokých školách a univerzitách, nejen v Moskvě, ale v různých oblastech Ruské federace, organizuji setkání s veterány druhé světové války i s veterány Karibské krize. Také otevíráme muzea bojové slávy, v nichž veteráni vyprávějí o svých bojových zkušenostech. Pořádáme setkání s veterány ve vojenských školách, aby jejich žáci věděli, za jakou cenu byl dobyt mír nejen na území tehdejšího SSSR, ale i v řadě našich bratrských států ve světě. Proto vždy vzpomínám i na své internacionální kontakty na Kubě, v Indii, Malajsii, vzpomínám na přátele z někdejšího socialistického bloku – z Bulharska, Československa, dnes už Česka a Slovenska, východního Německa. Ale připomínám i Španělsko, kde naši dobrovolníci podstoupili první boje s fašisty.

Byl jsem nedávno na Ukrajině a viděl jsem tam obrovské pochody nacionalistů s uskupeními neofašistů. Jaký máte názor na současné události na Ukrajině?

Osobně se smutkem v srdci sleduji vše, co se teď děje na Ukrajině. Deset let jsem létal po nebi nad Ukrajinou, ukončil jsem vojenskou školu v Černigově, tam jsem pak byl zástupcem letecké eskadry. Potom jsem byl povolán na službu do Moskvy. Ale se všemi svými spolužáky udržuji vztahy, hlavně s těmi, co tam zůstali. Teď si uvědomuji, že to je vlastně většina z nich, prakticky všichni. A nikdo z nich nepodporuje politiku současné nelegitimní vlády a nynějšího prezidenta Petra Porošenka, protože tato situace je připravená Američany. Potřebují zničit vztahy mezi Kyjevem a Moskvou, zničit vztahy mezi rodinami ukrajinských a ruských občanů a v budoucnu tam mít své vojenské základny.

I kdyby nebylo základen, svou ideologickou a informační válku budou provádět nadále a šířit nenávist proti Rusku ve všech směrech a za pomoci řady evropských států i států na jiných kontinentech. Proto jsem z tohoto velmi smutný a mám informace, že většina Ukrajinců je proti zničení blízkých vztahů s Ruskem. Vše, co provádí dnešní vláda v Kyjevě, je proti zájmu ukrajinských občanů. Pod taktovku USA dělají vše pro to, aby co nejvíce uškodili přátelským vztahům mezi občany bývalého Sovětského svazu, a především s nejbližšími sousedy! Nyní tak činí na Ukrajině, vážná situace je v Bělorusku a budou se dále snažit o podobné »úspěchy«, které mají v pobaltských republikách.

Co by měla udělat Evropská unie, aby Ukrajině pomohla?

Ano, Evropská unie nic konkrétně nedělá, jen umožňuje ukrajinským občanům získat pracovní víza v Evropě, a tím pomáhá udržovat ukrajinskou ekonomiku ve větší krizi, ze které má obrovské zisky, a ukrajinský národ tímto doslova likviduje. Nejsem analytik, ale z mého pohledu, na základě informací získaných od mých blízkých přátel a přes média, chci říci, že EU se dopustila obrovské chyby, když podpořila Majdan a onu tzv. revoluci, kterou připravili Američané, aby tam dosadili současnou vládu.

Myslím si, že nadcházející volby ukážou, že situace není tak optimistická, jak doufali Američané. Z médií a dostupných informací vidíme, že občané na Ukrajině doufali v lepší zítřky a kvalitnější život, a teď zjistili, že nic takového nenastalo, naopak, vše se jen zhoršilo. Nejsem si jist, jestli občané podpoří v prezidentských volbách současného prezidenta Porošenka nebo jestli vůbec půjdou k jakýmkoli příštím volbám, jelikož začínají pochybovat o legitimnosti současných vládních představitelů Ukrajiny.

V Evropě je zřejmá tendence nárůstu nacionalismu. Mohl byste podle vaší představy definovat patriotismus, vlastenectví?

Nutno říci, že seskupení antiruských a antisovětských představitelů existovala na Ukrajině i dříve. Dnes už generace banderovců a generace dříve narozených ještě mohou nějak společnost ovlivňovat, ostatně to dělají na podporu Američanů. Ovšem dobrou zprávou je, že všechny státy EU začínají chápat, že žádné demokracie na současné Ukrajině nikdy nebylo, a být nemůže. Poznávají to již na základě státních návštěv řady evropských politiků. Nevidím onu podporu současné vládě, která byla zjevná v roce 2014. Všichni již vědí, že na Ukrajině nemůže být reálných pozitivních výsledků, kterými se chlubily EU, ale i samotný Evropský parlament.

Jak chápou mladí lidé situaci, která převládá ve světě? Byl jsem na Ukrajině jako pozorovatel a tam jsem bohužel zjistil, že většina tamní mládeže nemá představu dokonce ani o Hitlerovi. Jak ruská mládež vnímá národní zájmy? Ještě máme šanci uchránit ji před nacionalismem jako nástrojem západních mocností?

Po ukončení střední školy jsem snil stát se pilotem. A splnilo se mi to. Ale když jsem vyšel školu, nebyl jsem ještě plnoletý a na leteckou školu jsem mohl až za rok. Tak jsem se zapojil v Komsomolu jako starší výchovný poradce pro mládež a od této doby pracuji s mládeží prakticky dodnes.

Když jsme v letech 1962-63 šli cestami našich otců, pomáhali jsme ovdovělým ženám, jejichž mužové zahynuli ve válce. Já pak jsem jako posluchač vojenské školy, po absolutoriu jako důstojník, navštěvoval školy, scházel se se studenty a studentkami pedagogické školy v Černigově. Tenkrát jsme byli přesvědčenými obránci míru a to mi zůstalo dodnes.

Setkávám se s dnešní mládeží na středních a vysokých školách. A vaše otázka je správná, nejenže o válce a válečných hrůzách nevědí nic na Ukrajině, ale i v řadě dalších států. Mládež neví o těch, komu vděčíme za mír, který jsme vybojovali vlastní krví.

Říkáte z vlastní zkušenosti, že ukrajinská mládež ani neví, kdo byl Hitler. U nás je situace jiná, naši mladí lidé vědí, kdo byl Hitler, protože aktivně spolupracujeme s veterány, otevíráme muzea, vystavujeme plakáty na svátky 23. února (Den obrany vlasti) nebo 9. května. Nyní máme další datum – 15. únor. To je den na památku těch, co zahynuli mimo svoji vlast. A jich je více než 20 milionů.

Dosáhli jsme toho, že jsme otevřeli památník v Moskvě na Poklonné hoře. Tam budou zvěčněna jména všech našich vojáků padlých mimo vlast. Bude uvedeno jejich jméno, příjmení, rok narození, rok a místo úmrtí. Nedaří se nám všechno, internet zabírá u dětí mnoho času na zábavu. Naším úkolem je přinést jim pravdu o vítězství, kterou nám přinesli naši dědové a předci.

Ačkoli nejsem účastníkem války, jak jsem již řekl, mám za povinnost vysvětlovat naší mládeži historii našeho vítězství. Spolu s mými přáteli na tom dále pracujeme. Proto jsme i zde, v Bohinji, abychom vyjádřili solidaritu s vítězstvím revoluce na Kubě. Jsem rád, že jsou zde i představitelé Česka. Děkujeme vám, jste jistou rezervou pro nás pro všechny, a vaše práce si zaslouží poděkování.

Roman BLAŠKO, Bohinj, Slovinsko


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.7, celkem 21 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.