Ilustrační FOTO - Pixabay

Rébus zvaný ochrana půdy, aneb Jak na to

Někdo se může ptát, proč rébus. V zásadě víme, jak bychom měli půdu chránit. V praxi se to ale dlouhodobě nedaří. Stav půdy, zvláště pak orné, se v České republice dlouhodobě zhoršuje a ohrožuje zemědělskou výrobu a s ní i produkci potravin.

Příčiny neutěšené situace jsou dlouhodobě známé. Jde zejména o:

* Pokračující zábory zemědělské (a lesní) půdy pro výstavbu všeho možného a nemožného.

* Rostoucí erozi zejména orné půdy.

* Rostoucí hutnění zejména orné půdy.

* Rostoucí degradaci zejména orné půdy.

* Rostoucí tlak klimatických změn, oteplování.

O záborech zemědělské půdy pro potřeby výstavby (nejednou pochybné), která vychází ze specializace ekonomiky ČR na subdodávky součástek a na silniční dopravně logistické centrum střední Evropy, se už psalo hodně. Proto stručně: trend všeobecného opovrhování ochranou půdy v zájmu výstavby vede ke katastrofě. Argument, že potraviny lze dovést, má zjevné vady: bude odkud? Pokud ano, za kolik, resp. budeme si to moci finančně dovolit?

Eroze, hutnění, degradace

Eroze půdy znamená její degradaci, ztrátu. Je vodní (jemné částečky půdy odnáší voda) a větrná (půda se rozpadá na prach a ten odnáší vítr). Základní pravidlo je zřejmé: nemá-li být půda ničena erozí, nesmí výše erozních ztrát půdy převyšovat tvorbu nové půdy z matečných hornin a z hnojení statkovými hnojivy. Hlášení odborníků na půdu (pedologů), že na našich úrodných půdách činí tvorba nové půdy 2,5 tuny na hektar a rok a odnos půdy erozí nejednou 100 tun na hektar a rok, přičemž nikdo za to není krácen na dotacích, natož aby byl za to pokutován (zemědělci se údajně vejdou do děravých kritérií ministerstva zemědělství ČR), mluví jednoznačně. Za takový hazard nás naši potomci proklejí. Budou mít ale smůlu. Obnova půdy probíhá velmi pomalu a vyžaduje určité podmínky, které nemusí být splněny.

Hutnění půdy způsobují přejezdy zemědělskou technikou. Čím je tato technika těžší a čím je přejezdů víc, tím vyšší je hutnění příslušné půdy. Výsledkem bývají pole, kde se po deštích tvoří jezírka a po jejich vyschnutí neméně zhoubné škraloupy. Hutnění do značné míry »napravují« mrazy. Těch ale s rostoucím oteplováním klimatu rychle ubývá. Problém hutnění se tak zvyšuje. Pravda, ne všechny přejezdy zemědělské techniky po polích jsou nutné.

Degradace půdy úzce souvisí s předchozími. Eroze začíná vyplavováním živin, kterých je pak v půdě nedostatek. Po roce 1989 se vystupňovalo nedostatečné hnojení chlévskou mrvou v rámci vytloukání zisku, často v podobě zoufalého zápasu o ekonomické přežití zemědělců, a to i z důvodu zásadní redukce stád skotu (zdroj kvalitní chlévské mrvy) a prasat (kejda je ale nekvalitní). Stavy skotu a prasat klesly v ČR asi na 40 procent roku 1989. Tím ČR ztratila svou potravinovou soběstačnost v mase, a to i při snížené spotřebě masa. Soběstačnost v mléce zachraňuje podstatně zvýšená dojivost krav. Drastická redukce stád skotu přitom zásadně snížila i poptávku po krmných plodinách – zlepšovatelích půdy.

Půdu vážně poškodilo zprůmyslňování zemědělství za socialismu, zejména rozorávání všeho možného i nemožného s cílem vytvořit velké lány, dobře obhospodařovatelné zemědělskou technikou. Stejným směrem působí rozsáhlé systémy odvodňování zemědělské půdy. Zásadně se tak zvýšila produktivita práce, ale i eroze, hutnění a jiná degradace půdy. Situaci zhoršuje i pokračující politika technických úprav vodních toků podle hrubě chybné rýnské koncepce z roku 1809 s cílem co nejrychleji odvést vodu z krajiny. Dodnes se v ČR tuto hrubě chybnou politiku nepodařilo ve větším rozsahu napravit. Samotné bezhlavé rozbíjení odvodňovacích systémů ale často vede k zamokření pozemků, resp. i zde je nutno postupovat citlivě.

Transformace problémy prohloubila

Zemědělská politika ČR po roce 1989 rozbíjela socialistické zemědělství takzvanou transformací. Ministr zemědělství v letech 1990-92 Bohumil Kubát (ODA) rozbíjel velké zemědělské podniky s tím, že vážně poškozují životní prostředí, Václav Klaus (ODS) v rámci tržního fundamentalismu ignoroval četná specifika zemědělství včetně praxe jeho rozsáhlého dotování ve státech Evropské unie. Rozsah zemědělské výroby klesal, výrazně se snižovaly stavy hospodářských zvířat, potravinová soběstačnost ČR v mase vzala za své. Potravinová soběstačnost je prý přežitkem komunismu. Chce to hodně tuposti a arogantnosti, aby takovou hloupost mohl politik vyslovit. Sociálně ekonomicky živořily velké zemědělské podniky (konkurence je nutí půdu plundrovat ještě víc než za socialismu) i drobné zemědělské podniky, vzniklé obvykle na bázi restitucí. Obojí krachovaly. Jak už psal před 150 lety Karel Marx, na trhu velké ryby požírají malé. Zvláště, když západní konkurenci reálně dotují mnohem víc. Že se někteří drobní restituenti snažili hospodařit mnohem ekologičtěji, na tom mnoho nezměnilo. Ani reálné sebeobětování některých.

České zemědělství vážně poškodily velmi špatné podmínky vstupu ČR do EU k 1. 5. 2004 a neschopnost či nemožnost podmínky pro zemědělství později narovnat. Jejich součástí je i perverzní podpora výroby biopaliv, vítaná většinou ekologů ČR i EU. U nás jde zejména o výrobu bioplynu z nejerozivnější kukuřice (údajně z poloviny kukuřičných polí) a bionafty z řepky olejky. Její pěstování významně přispívá k degradaci orné půdy. Na to jdou rozsáhlé dotace z EU. Ve spojení s uplatňovanou dotační politikou vznikla situace, při které je pro zemědělce ekonomicky zajímavé hlavně pěstování obilí, řepky olejky a kukuřice. Půdu zlepšující krmné plodiny, zvláště pak jeteloviny, nejsou potřeba. Půda se tak degraduje ještě podstatně víc než před rokem 1989.

Tragédii zemědělství ČR dovršují sílící klimatické změny. Vyšší koncentrace oxidu uhličitého a stoupající teploty sice mohou zvyšovat výnosy plodin, ale jen za podmínky dostatku vody. Rostoucí teploty i při stejných srážkách znamenají větší sucho (výpar vody z půdy roste, o ztrátě ochrany vrstvou sněhu v zimě nemluvě), navíc dochází k přesunu části srážek z léta na zimu a přibývá velmi suchých roků. K tomu suchem podporovaný kůrovec ve velkém hubí naše smrkové lesy. Perspektiva, že během několika let zničí až polovinu lesů ČR (asi 50 % tvoří dosud smrk, nahodilá, převážně kůrovcová těžba se pro rok 2019 odhaduje na neuvěřitelných 50 milionů kubíků dřeva), je děsivá. Negativní dopad na zadržování vody v krajině bude vysoký bez ohledu na spory o množství vody, které jeden hektar zdravého smrkového lesa v průměru zadrží. Zkáza významné části lesů podstatně zvýší ohrožení půdy erozí, zvláště větrnou. Přinese i další vážná negativa.

Co je nutné neprodleně udělat

Stát by měl v prvé řadě zákonem prohlásit rýnskou koncepci technických úprav vodních toků a odvodňování krajiny za hrubě chybnou a skoncovat s praxí její podpory. Ministerstvo zemědělství, v této oblasti reálně řízené nepoučitelnými podniky Povodí, ji ale rozhodně hájí, předstíraje boj proti suchu. Nejvýrazněji je to vidět na prosazování nákladné výstavby dalších přehrad k zadržování vody v situaci, kdy v důsledku rostoucího sucha se i významné stávající přehrady ocitají bez vody a situace se bude podle všeho dále zhoršovat.

Ilustrační FOTO - Pixabay

Nutné je revitalizovat vodní toky. V obcích a městech to místy znamená zrušit případné zatrubnění jejich koryt. V intravilánech sídel je nutné zrušit četná napřímení koryt vodních toků a nahradit je obnovou přirozených, meandrujících a podstatně mělčích koryt, bez železobetonových prvků. Přirozenými koryty voda odtéká mnohem pomaleji, mnohem více se vsakuje do okolní půdy. Není pak v půdě tak deficitní, jako když se vodní příval technicky upravenými koryty čas od času doslova přežene a níže po proudu nejednou i leccos vyplaví.

Nutná je obnova mokřadů všude, kde je to bez velkých komplikací možné. Pravda, část mokřadů je nenávratně zničena. Jen pod vodami lipenské přehradní nádrže skončila asi třetina šumavských mokřadů.

Nutné je obnovovat územní systémy ekologické stability krajiny (ÚSES) na zemědělské, zejména orné půdě, tj. protierozní meze, zasakovací pásy, rozptýlenou zeleň, aleje podél cest. Velké lány je nutné rozdělovat pásy dřevin, větrolamy, na menší. Větrolamy významně pomáhají tlumit větrnou erozi, snižují i erozi vodní. Nelze ale opakovat idiotský postup na Pálavě, kdy velmi potřebné větrolamy vysázené v 50. letech byly vykáceny v 60. letech s tím, že slíbený přínos nenaplňují. Přitom byly ještě nedorostlé.

Více než 26leté úsilí o obnovu ÚSES jsou hubené. Zvláště v regionech intenzivní zemědělské výroby, kde jsou potřebné nejvíce. Velké naděje byly vkládány do pozemkových úprav, zejména těch komplexních. Údajně byly uskutečněny asi na jedné třetině katastrů. Opticky je ale jejich přínos při obnově ÚSES téměř neviditelný, viditelné jsou snad jen tu a tam nově vysázené aleje podél zemědělských cest. Vážným problémem je skutečnost, že bez souhlasu vlastníků pozemků je velmi obtížné je prosadit a realizovat, podobně revitalizace četných napřímených úseků koryt vodních toků.

Je nutné zásadně transformovat podnik Lesy ČR, a to na systém řízení před jejich transformací z první poloviny 90. let. Je potřeba obnovit provozní část podniku. Ten musí ve vlastní režii provádět výsadbu a pěstování lesů i prodej dřeva. Hajný musí disponovat dělníky, kteří v případě zjištění výskytu škůdce provedou okamžitě zásah, vypisování výběrového řízení na zásah proti škůdci totiž i v případě jeho hladkého průběhu garantuje prohru s časem. Hlavním kritériem hodnocení podniku nemůže být zisk. Kvalitní plnění mimoprodukčních funkcí lesa je mnohem větším ekonomickým přínosem pro společnost než výnos všech jeho produkčních funkcí. Kůrovcová kalamita se ale rozjela do obřích rozměrů a zastavit jí bude velmi těžké. Obnova lesů musí respektovat sílící klimatické změny, byť jejich konečný rozsah neznáme a v dohledné době ani znát nebudeme.

Velcí neekologičtí a malí ekologičtí?

V rámci všeobecného rozeštvávání po roce 1989 se podařilo na dlouho rozeštvat velké, málo ekologické zemědělce, proti malým, někdy i značně ekologickým zemědělcům. Inu, klasické rozděl a panuj, aby se snáze v zájmu zahraniční konkurence likvidovali jedni i druzí.

Základním problémem velkých zemědělců (obvykle obhospodařují stovky hektarů převážně orné půdy) je, že významně vydělají jen na pěstování obilí, řepky olejky a kukuřice. V jejich rostlinné výrobě tyto plodiny naprosto dominují. Je to jistě v hrubém rozporu se zásadami řádného střídání plodin. Těžko ale chtít po zemědělcích, aby pěstovali půdu zlepšující jeteloviny, když nemají dobytek, který by je zkrmoval. Mnozí velcí zemědělci provozují jen rostlinnou výrobu. Je to hrubě chybná politika EU i ČR, navíc požadovaná významnou částí ekologů, která nutí velké zemědělce dále zhoršovat beztak mizerný stav orné půdy.

Menší zemědělci (obvykle obhospodařují desítky hektarů luk a pastvin, nikoliv Kubátem kdysi požadovaných pět až deset hektarů) pěstují ponejvíce pícniny. K nim mívají přiměřenou živočišnou výrobu, zpravidla skot, ovce, někdy i kozy. Je to ekologicky mnohem šetrnější zemědělství. Má ale jednu podstatnou vadu: pokud bychom ho rozšířili na celou ČR, soběstačnost v potravinách země se ještě více sníží.

Lze jistě namítat, že ztráty potravin cestou z pole na stůl spotřebitele činí v průměru celou jednu třetinu. Leč jejich razantní omezení naše společnost nezvládá. V řadě zemí našich vzorů je situace podobná a nejednou je procento ztrát potravin ještě vyšší. Lze jistě namítat, že by Češi mohli konzumovat podstatně méně masa, zejména vepřového a hovězího. Jak je ale o tom přesvědčit, nikdo neví. Konečně, i nejúspěšnější ministr životního prostředí ČR Ivan Dejmal říkal, že člověk je, podobně jako prase, ze své podstaty všežravec.

Je pravda, že nejméně deset menších ekologických zemědělců dokázalo na svých pozemcích obnovit i v minulosti zničené ÚSES. Vysadili potřebnou zeleň, vystavěli tůně, menší rybníčky a přivedli do nich vodu. Je s tím ale hora byrokracie, zde je dluh státu velký. Jednání o udělení dotace trvá nejednou tři roky a ještě to nestačí. Žádost o povolení výstavby jízku k odklonění části vody potoka na nově stavěný rybník narazí na rozporná stanoviska příslušných orgánů státní správy: správa chráněné krajinné oblasti žádá postavit levný, šetrný jez ze dřeva, podnik Povodí žádá postavit drahý, nešetrný železobetonový jez. Pak přijde na zemědělce úřad s tím, že ignoruje odvodňovací zařízení, o němž ale nevěděl. V katastru nemovitostí zapsáno nebylo. Podivné je, že na některých pozemcích existuje z dob socialismu stále funkční odvodňovací zařízení a současně se tyto pozemky zavlažují.

Velmi těžko se komentuje skutečnost, že i 29 let od převratu stále neexistuje plán ochrany a obnovy české krajiny. Kromě menšího počtu ekologů to málo komu vadí. Přitom se stav naší krajiny dál zhoršuje.

Těžko se komentuje skutečnost, že takzvaná protierozní vyhláška se připravuje již pět let a pro postup ministerstva zemědělství stále nebyla schválena, takže řadu ustanovení poslední novely zákona o ochraně zemědělského půdního fondu nelze realizovat. Eroze ale nečeká.

Jan ZEMAN


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 14 hlasů.

Jan ZEMAN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.