Do světa muzikálu Sabina Rojková vstoupila jako Popelka.

Sabina Rojková. Čtyři dny kvůli práci nespala

Sabina Rojková možná ještě nemá tak známé jméno, aby kvůli ní omdlévaly davy, ale fakta, že ve 21 letech patří k hlavním hvězdám Divadla na Vinohradech, prošla divadly ABC, Rokoko, Ungelt, DJKT, že bezmála dekádu patřila k obyvatelům megaoblíbeného nekonečného nováckého seriálu Ulice, že je sladkou Maruškou ze štědrovečerních Tří bratrů, hrála ve vysoce hodnoceném filmu Colette, v životopisném seriálu Já, Mattoni a má za sebou řadu dalších filmových a televizních příležitostí, včetně dabingových; no a konečně že se stala divadelní Libuškou Šafránkovou v muzikálové Popelce – to všechno už jí nikdo neodpáře. Univerzální workoholička a vysokoškolačka jede dál na plný plyn, jako kdyby měl den nejméně 30 hodin. A ještě stíhá i svůj vlastní soukromý život, přítele, odpočinek, cestování, resp. třeba vytváření ekologických followerů na sociálních sítích…

Patříte mezi nemnoho skutečných dětských hvězd naší televizní a divadelní branže, které poslední dekáda vyplodila. Jak jste se dostala k téhle šanci?

Bylo to takové přirozené. Začalo to dětskými zábavnými kroužky – tanec, divadlo, zpěv, klavír, a tím, že mě to bavilo, zkusila jsem celostátní konkurz na Saxanu 2. Rodiče si totiž řekli, že už jsem ve věku, kdy se můžu rozhodovat o některých věcech sama (bylo mi asi devět, deset), tak mě na casting do Prahy odvezli. Pro mě to tady samozřejmě všechno bylo úžasné, nové, jakože »vaauuu«, tím spíš, že jsem postoupila do úplně posledního kola a nerealizovalo se to nakonec jen proto, že tvůrcům kleklo finanční jištění nebo tak něco.

Naši mě ale podrželi – že bysme to mohli zkoušet dál a vyhrála jsem v Divadle ABC konkurz na představení Jana Eyrová. Každopádně jsem to všechno tehdá brala jako takovou hru, určitě ne jako práci. Osud byl ale i tak zpečetěn (úsměv).

Ifigenie v Aulidě

Proto jste šla na Pražské konzervatoři na herectví?

Ano. Ale to mi nestačilo, tak jsem si po maturitě po zhruba půlroční pauze řekla, že půjdu studovat dál, abych na sobě mohla dál makat. Protože se ráda zajímám o nové věci, metody, chci se dál zdokonalovat v tom vzdělávacím procesu, nezůstat jen »hloupá herečka«. Tak jsem se rozhodla, že si z časových důvodů najdu soukromou školu, kde mi budou vycházet vstříc, abych studium mohla skloubit s divadlem a dalšími nabídkami, a nemusela utíkat během výuky, dělat načerno atp.

A jste na té škole, kterou nechcete blíže identifikovat, spokojená?

Určitě (smích). Ta náplň práce a studia je tam velmi pestrá a zajímavá i z teoretického hlediska. Musíme se také věnovat všem souvisejícím činnostem kolem herectví, na které v praxi narážíme jen z povzdálí. Taková perlička je, že jsem nedávno díky tomu dělala rozhovor s Kateřinou Brožovou, svojí kolegyní z Vinohrad, vlastně mou trojnásobnou divadelní mamkou (úsměv).

Tak aspoň víte, kam by vaše kroky mohly směřovat, kdyby vás osud zavál jednou jinam.

To jo. To kouzlo tam je. A je taky fajn, když nejste ten objekt dotazovaný, ale naopak (smích).

Teď to ještě chvíli prosím vydržte… Před lety jste v jiném rozhovoru prozradila, že vás baví hrát opozitum sebe sama, že je to pro vás vždy výzva. Jak to bylo s Viki Horákovou v Ulici, se kterou jste vyrůstala od dítěte po maturantku?

To byla neskutečná škola. Ale pomohlo mi právě to, že Viki byla celá já. Ovšem tím, že jsem s ní začínala i před kamerou, když jsem byla ještě malá a nevěděla, co hrát, tak to byl i tak zprvu trochu extrém.

A těch protikladů si nejvíc užijete kde? Asi na divadle, že?

Tam a už i při dabingu. Zrovna teď jsem přišla z dabingového studia, kde jsem dělala silně závislou feťačku. Nebo často dabuju šílené horory, hotová psycha. A vždycky ty hlavní hrdinky, které tam řvou jak smyslů zbavené. Takže tam jsou ty extrémy maximální.

Jak se dvacetiletá slečna dostane ke stálému angažmá coby hvězda Divadla na Vinohradech? Tedy v mecce mezi prkny znamenajícími svět – to se jen tak nevidí. Přispěla k tomu Maruška ze Tří bratrů, z pohádky o dvanácti měsíčkách, tedy vlastně taková vaše první Popelka?

Možná také, každopádně je to tam teď pro mě těžší a těžší. Vždyť i tam jsem začínala někdy v 15 letech, takže v té době jsem si tu mimořádnost celé věci, té scény atp., až tak neuvědomovala jako dnes. Teď už mi fakt dochází, kde vlastně jsem, vedle koho všeho tam stojím a s tím přichází i respekt mnohem větší, pocit odpovědnosti za své výkony. Jsem na sebe mnohem tvrdší, protože se nechci dostat do situace, kdy bych musela přemýšlet o tom, jestli mi případný špatný výkon bude prominut.

Největší rolí na Vinohradech byla Julie v Shakespearově klasice?

Spíš Ifigenie (v Aulidě). Fakt nejtěžší a vyloženě životní role (bohužel už je na programu pouze derniéra zkraje února – pozn. autora). Navíc paralelně s ní jsme ještě zkoušeli Sňatky z rozumu, takže jsem doslova z jeviště běhala nahoru do zkušebny, do toho točila několik projektů, takže třeba i čtyři dny jsem nespala - to byl jako fakt záhul vloni. Takže až zpětně, když ten nápor povolil, jsem si začala oboje užívat plnými doušky.

Když u vás v dětství neproběhla láska k muzikálu, jak jste se nakonec dostala k Popelce?

Zavolali mi z produkce, jestli bych nechtěla přijet na konkurz. Já povídám, že ne, že jsem činoherečka, ale přemluvili mě (úsměv).

No a co? Jak to teď hodnotíte? Dobře jste udělala?

Jsem moc ráda, že jsem do toho šla, nejen kvůli nové zkušenosti, ale fakt se to představení moc povedlo. A když vidíte, že i děti si to užívají, tak to je ta největší odměna.

Zpívat Svobodu ale asi není legrace, co?

To určitě ne. Zpívám sice už odmalička, na konzervatoři jsme zpívali, Maruška ve Třech bratrech taky zpívá, koneckonců i ve Sňatcích z rozumu zpívám. Ale jasně, že Karel Svoboda je trochu jiná kategorie. Se vším respektem říkám, že je to pro mě velká práce a bude až do konce uvádění Popelky, protože nejsem zpěvačka. Určitě jsem proto ráda, že každý týden máme soukromou hodinu s paní učitelkou zpěvu, aby hlasivky nezahálely.

I herecky je Popelka náročná. A vy to máte o to horší, že na rozdíl od Libušky Šafránkové tam máte i ty pěvecké party. Jak tohle prožíváte?

Prožívám to takhle. Představení začíná ve 14 hodin. Sabina Rojková se dostaví do Kongresového centra Praha v 11.30, ale už ráno v devět se rozezpívává. Pak tedy přijde. Na jevišti se rozezpívává, pak si to tam zazpívá celé, pak se jde na chvíli uklidnit, pak je zvuková zkouška s portem, tak si to tam zase celé zazpívá, pak jde do maskérny, do kostymérny a u toho si pořád zpívá. Celé to z ní zkrátka spadne až po první písničce v rámci představení. Pak už se cítí líp (úsměv). Vůbec nejlepší je to po děkovačce, kdy obvykle chodí za mnou spousta dam a říká mi, že jsem celá Libuška, že ani nevěřily, že to není ona. Já nevím, no, ale když jim to tak přijde, tak je to samozřejmě hezké.

Bude další muzikál?

Uvidíme. Já šla do Popelky, že tam je hodně činohry a je to Popelka, takže legenda. A není to vyloženě muzikál, ale taková velká rodinná show.

Když se přeneseme k natáčení. Vloni jste toho měla hodně. Byly tam i nějaké detektivky zase?

Ano, třeba Případ dvou básníků, který patří do série vysílané Českou televizí teď od ledna (příběh se Sabinou ČT vysílá 3. února večer – pozn. autora). Mě detektivky baví, ale zatím jsem si ještě nezahrála vyšetřovatelku, nebo nějakou vražedkyni, která se bude tvářit, že je hrozně nevinná (nadšeně). To by mě hrozně bavilo.

A je něco takového na obzoru?

Teď mě čeká jeden seriál s názvem Zločiny Velké Prahy, ale nebude to detektivka. Půjde o historický seriál. A budu natáčet i pohádku, takže jsem spokojená a natěšená (úsměv).

Prozradíte něco víc?

Tak snad jedině kolem toho historického seriálu ČT. Tam zatím vím, že budu brát kokain a nebudu hodná holka, což je super (smích).

Co vás baví nejvíc – když děláte skoro všechno už dnes?

Primárně to divadlo. A taky jsem začala milovat dabing. Ale pokud nazkouším nějakou divadelní hru, tak se pak zase strašně těším i před kameru – na nějaký kvalitní projekt.

Plánujete?

Nerada. Beru to krůček po krůčku. Teď doufám, že dodělám 2. ročník VŠ, půjdu do 3. a začnu dělat bakalářskou práci. A že to budu dál stíhat s novými rolemi v divadle i před kamerou – že se mi povede nějak hezky je nastudovat, zpracovat.

Máte vůbec nějaký volný čas při tolika aktivitách?

Na relax si najdu čas. To jinak nejde. Mám ráda kino – chodíme na filmy, kdykoli to jde, taky mám ráda české hrady a zámky, výlety po ČR, no a když je víc času, tak miluju i vypadnout odsud a poznávat svět. A vloni mě začalo bavit surfování.

Na internetu?

Ne, na super vlnách (smích). Už se těším na pořádné vlny i letos. Bez aktivního odpočinku bych to všechno nezvládala.

Využíváte své popularity i k něčemu užitečnému – s přesahem vaší branže?

Snažím se jít cestou followerů – třeba aby lidi kupovali papírové tašky, třídili odpad, co nejvíc omezovali plasty. A teď jsem četla, že právě to se daří, tak mám radost, že v záplavě negativních zpráv se také dá najít něco pozitivního.

Roman JANOUCH

FOTO – Klára BARTHELDI, Herminapress a Roman ČERNÝ


Anketa

Oblíbená herečka: Eva Holubová, Audrey Hepburn, Cameron Diaz, Jennifer Aniston

Herec: Nevím, neřeším.

Filmy: Ty s Audrey Hepburn. A ve škole jsem našla spoustu krásných – třeba Řím, otevřené město od Rosseliniho, což je krásný neorealistický film, ale mám moc ráda i dokumenty, všechno, co se doopravdy stalo a je to zfilmované.

Barva: levandulová

Květina: Pivoňka – jen a jedině. A chryzantémy ještě…

Pití: voda s citrónem

Jídlo: čočková polévka

Značka auta: Taky neřešííím!


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.1, celkem 11 hlasů.

Roman JANOUCH

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.