Ilustrační FOTO - Haló noviny

O penzijním systému přece jen polemicky?

Celostránkový rozhovor s Miroslavem Opálkou příznačně nazvaný »Udržitelnost důchodového systému je závislá na politických rozhodnutích« (Haló Noviny 18. 1. 2019, str. 3) nelze vnímat jen jako jeden ze spousty expertních pohledů na současný důchodový systém a jeho problémy. Ve skutečnosti jde o vnitřně provázaný souhrn poznatků o povaze, možnosti posílení silných, a naopak tlumení jeho slabých stránek jednoho z klíčových pilířů sociálních jistot občanů této země. Popsaného zasvěceně člověkem, který se mu z poslanecké a expertní pozice systematicky věnoval skoro dvě dekády.

Nevím, zda použití minulého času u slovesa »věnoval« je tu úplně namístě, protože – a zmiňovaný rozhovor je toho důkazem – téma důchodů M. Opálka sice zjevně dodnes neopouští, nicméně z řady důvodů se přesouvá z role aktivního účastníka různých poradních orgánů a »důchodových« komisí spíše do volnější pozice konzultanta či komentátora. Ostatně tomu nasvědčuje i Opálkův hodně polemický článek, uveřejněný v Haló novinách předcházející den 17. 1. 2019 pod titulkem »Co přináší návrh na povinný III. pilíř důchodového systému«.

Tak či tak považuji oba texty za mimořádně podnětné, místy provokativní, nicméně vnímám je jako osobní Opálkovo »memorandum« předávané touto veřejnou cestou případným následovníkům. Tedy těm, kdo budou mít vědomosti, sílu a nezbytnou odvahu se v dalších letech zasazovat o demokratický, levicový a sociálně přívětivý profil českého důchodového systému jako celku, jako to dlouhodobě a poměrně nekompromisně dělal M. Opálka. I jeho zásluhou se nemáme – v porovnání s jinými postkomunistickými zeměmi – za co stydět.

Reforma je kontinuální proces

Vývoj ani zde nezastavíš, takže kultivaci důchodového systému (někdy se to honosně nazývá jako »penzijní reforma« i přesto, že na podvodné slovo »reforma« je už většina lidí po trpkých zkušenostech hodně a právem alergická), je třeba brát jako extrémně dlouhodobý proces. Proces prakticky nepřetržitý, má-li systém plynule a bez zbytečných otřesů reagovat na měnící se podmínky jeho efektivního fungování.

Proto ctít Opálkovy zkušenosti bude vyžadovat trpělivé hledání optima konfigurace důchodového systému jako celku, a to bez ohledu na to, v jakém mixu bude jeho další podoba dále utvářena. Nejspíše zůstane kombinací dnes již téměř stoletého pilíře prvního, možná doplněného i (dnes neexistujícím) pilířem druhým, déle než čtvrt století fungujícího pilíře třetího a ještě delší dobu existujícího pilíře čtvrtého. Pro přehlednost zopakujme, že pod pilířem prvním myslíme zaběhlý systém zaručující všech (státem) vyplácených důchodů (starobních, předčasných, invalidních a pozůstalostních), pod pilířem třetím dnes dvě alternativy soukromého penzijního připojištění či spoření, a pod pilířem čtvrtým pak všechny další formy akumulace kapitálu ze strany domácností (tvořeného ať již investicemi do životního pojištění, stavebního spoření, hypoték resp. nákupů nemovitostí, cenných papírů, uměleckých předmětů, drahých kovů či v podobě přírůstku úspor na běžných, případně spořicích účtech apod.).

Ilustrační FOTO - Pixabay

Názory jak na dnešní stav a tím spíše na další vývoj penzijního systému se obvykle různí. A přestože mezi M. Opálkou a mnou nebylo v minulosti nijak moc zásadních názorových různic a střetů, spíše naopak, nelze pominout, že jsou oblasti, kde se názorově úplně nekryjeme a kde považujeme vyvolání polemiky (a nepochybně nejen mezi námi dvěma) za obecně prospěšné pro ozřejmění přínosů i rizik jednotlivých zvažovaných variant, ať již jde o kteroukoliv část důchodového systému.

Navíc od ukončení činnosti poslední (Potůčkovy) důchodové komise už uplynulo půldruhého roku. Na »sumáři námětů a doporučení«, které jsme zanechali našim následovníkům (a pro který jsme s M. Opálkou společně hlasovali), asi není co do výčtu potřeba nic zásadního měnit, nicméně doba mezitím přinesla podněty v tom smyslu, že by bylo záslužné se podívat na skutečné priority, a tudíž odložit řešení otázek, které zas tak nespěchají, či kde bude extrémně obtížné hledat konsens u zákonodárců.

S ohledem na objektivně omezený rozsah této výchozí stati chci aspoň krátce zmínit následující dva okruhy otázek, které by měly mít prioritu: (ne)povinnost III. pilíře a dlouhodobá finanční (ne)udržitelnost prvního pilíře.

III. pilíř povinný, či ne?

Ministryně práce a sociálních věcí svým výrokem zkraje roku, že »…dá nově vznikající důchodové komisi k posouzení variantu učinit spoření na důchod v penzijních fondech místo dobrovolného povinným«, nutně vyvolala okamžitou, plošnou a bez výjimky odmítavou reakci zleva doprava – což už je samo o sobě pozoruhodné. Jakkoliv se dokážu se všemi argumenty oponentů »povinnosti« ztotožnit (ostatně jsem byl často jejich nositelem), současně – a paradoxně – musím tuto jednomyslnou negaci jasně odmítnout, a to z jediného důvodu: hrozí totiž jediný »efekt« – že se opět hystericky »vyleje s vaničkou i to dítě«.

Námět Jany Maláčové přece konečně otevřeně reaguje na drsný analytický fakt (byť to ona tak přímo neřekla), že III. pilíř dobrovolného doplňkového penzijního připojištění (či ve druhé etapě i důchodového spoření) naprosto neplní (a nikdy ani neplnil a bez zásadních změn ani plnit nemůže) svůj hlavní účel, ke kterému byl v první třetině 90. let zkonstruován. Připomeňme si jeho princip a zacílení: Občan měl – na základě smlouvy s penzijním fondem – na svůj účet u něj odvádět, a sice po velmi dlouhou dobu (řádově desítek let), takové množství peněz (tj. nejčastěji v podobě pravidelných měsíčních příspěvků samotného účastníka), aby jejich konečná suma byla tak vysoká (řádově mnoho set tisíc korun), aby mu umožňovala přilepšení k důchodu v řádu několika tisíc korun měsíčně, a to do konce života.

Napomoci k naspoření tak vysoké částky konkrétního účastníka měly i peníze, které na jeho účet odesílá v dané výši stát (v podobě čtvrtletně připisovaného státního příspěvku) a případně účastníkovi přispěje i zaměstnavatel, případně se připíší nezdaněné podíly na zisku fondu. Také J. Maláčová má spoluodpovědnost za stav veřejných financí a není jí jistě lhostejné, že do III. pilíře ročně nyní směřuje minimálně sedm miliard korun jen na státním příspěvku (a státní rozpočet násobně více tratí na odložené daňové povinnosti a výpadku na daňových příjmech od firem i zaměstnanců), aniž jsou patrné výsledné efekty této státní podpory.

Jaký je totiž reálný stav v naplnění našich původních představ o funkci doplňkového důchodového pilíře? Účastníků je sice asi tři krát více, než jsme v roce 1994 odhadovali, asi 4,5 milionu spořících (nepočítám ty, kteří už ze systému i s penězi odešli), bravo! Ale tím výčet úspěchu končí!

Problémy – a zcela fatální – jsou dva: drtivá většina (asi tři ze čtyř končících účastníků) si na konci spořící doby (obvykle v horizontu nástupu důchodového věku) naspořila tak málo peněz, že se jim absolutně nevyplácí si nechat posílat pár stokorun měsíčně a tudíž – velmi rozumně – volí výběr všech peněz najednou (svých vkladů i příspěvků od všech dalších plátců). Co hůře: v průměru asi každý pátý klient – zřejmě ve stavu finanční nouze – se uchyluje k výběru takzvaného odbytného, kdy oželí i státní příspěvek. Odhaduji, že pouze jeden účastník ze sta dnes naplňuje původní očekávání a požádá penzijní fond o vyplácení doživotní starobní penze… a to je naprosté fiasko původního smyslu penzijního připojištění.

Důvody jsou nasnadě: většinou velmi nízké měsíční příspěvky klienta (řádově jen jednotky stokorun, místo jednotek tisícikorun) a zpoždění u první platby odhadem okolo 15–25 let. A obyčejná násobilka nám ukáže, že za v průměru krátkou dobu trvání připojištění a při obvykle jen nízkých platbách účastníka jednoduše větší sumy nashromáždit nelze. Ani velkorysá (až marnotratná) a všestranná státní podpora, ani finanční pomoc zaměstnavatele to už nemůžou zachránit.

Proto Maláčové námět na zavedení povinného připojištění je zcela mimo, protože v (ne)povinnosti přece kámen úrazu nespočívá. Ostatně ve věkové kategorii cca deset let před nástupem nároku na starobní důchod je míra připojištěnosti okolo 80 procent, takže povinností ujařmit těch teoreticky zbývajících asi 20 % osob naprosto nic neřeší. To je zcela falešná stopa a komise to nejspíše právě tak vyhodnotí.

Řešení i ze stručné analýzy se nabízí samo: je tam, kde jsou skutečné rezervy – jak ve včasném zahájení platby příspěvků, tak v jejich smysluplné výši (samozřejmě v čase valorizované, a to minimálně úměrně roční inflaci plus růstu příjmu v závislosti na pracovní kariéře se stoupajícím věkem, plus růstu možností po zaplacení hypotéky a jiných nákladů spojených se startem do života). A z druhé strany – při ukončení spořící fáze – sofistikovaným tlakem odrazujícím od jednorázového finančního vypořádání s penzijním fondem směrem k motivaci na doživotní čerpání starobní penze. Nepochybně půjde o proces roztažený možná na desetiletí, bude složitý na komunikaci, ale jinou cestu ke smysluplnosti a efektivitě fungování třetího pilíře opravdu nevidím.

Dlouhodobá finanční

(ne)udržitelnost 1. pilíře

V poslední – velmi tezovité – poznámce se spokojím s komentářem jen ke stabilitě prvního pilíře (byť s vědomím, že samostatné téma je i finanční stabilita třetího pilíře, ale ta se tady »dá odbýt« jednou větou: jeho stabilita je kriticky závislá na tom, jak mezinárodní finanční trhy, na kterých jsou umístěny peníze mj. i českých účastníků třetího – a zčásti i čtvrtého – pilíře, zvládnou další globální finanční krizi, zřejmě ne nepodobnou té odstartované před cca deseti lety...).

Co se týče současné stability prvního pilíře (spíše jeho přechodně mírné přebytkovosti), je to nečekaně příznivý důsledek souběhu makroekonomické Bonanzy dnešních dnů – úspěchu odborářského hesla Konec levné práce!, ústícího jednak do rychlého růst mezd a platů, jednak do zvýšeného objemu odvodů z nich, a konečně sešupu míry nezaměstnanosti na technické dno.

Pokud jde o jeho stabilitu v horizontu příštích dekád, vše podstatné již napsal v citovaném rozhovoru M. Opálka a není důvod to opakovat. Zájemce o detaily je možné odkázat na publikované výstupy ze všech tří důchodových komisí, případně na specializované studie (včetně nedávno zveřejněného prvního výstupu Národní rozpočtové rady). Konsensuálně platí, že má-li být první pilíř v budoucnu finančně aspoň přibližně v rovnováze, je nezbytně nutné průběžně korigovat jeho rozhodující parametry, a to jak na straně jeho příjmů (tj. v míře odvodů a reálného zatížení jednotlivých skupin poplatníků – zaměstnanců, OSVČ i firem včetně státu pokud jde o státní zaměstnance a jejich fyzické počty, případně stranu příjmů transformovat do vícekanálové struktury), tak jeho výdajů (především měnit nástup hranice důchodového věku, možná s mnohem výraznější bonifikací jeho odsunu, vážit výši důchodů vyplácených konkrétnímu počtu příjemců, modifikovat podobu valorizace apod.).

Obecně známé jsou i finanční dopady nastupující demografické krize, vedoucí k dlouhodobému absolutnímu poklesu počtu plátců kontra růstu počtu příjemců penzí, a to poměrně přesně prognózovatelné v horizontu příštích až dvou generací. Co podle mého soudu spočítat zatím přesněji neumíme (a dopad do finanční bilance důchodového systému může být ještě dramatičtější než zmíněné demografické pasti), jsou roky, kdy nejspíš dojde k citelnějšímu náběhu čtvrté průmyslové revoluce, resp. jejich projevů na trhu práce. Byť její zvládání bude nepochybně spojeno s vytvářením spousty nových pracovních pozic, často v profesích i dnes ještě neznámých (hlavně u sofistikovaných služeb ICT), početně bude nejspíše (i násobně) překryto vytěsňováním dnešních zaměstnanců všude tam, kde budou levněji nahrazeni stroji, roboty, automaty apod.

Odhady středně a dlouhodobých finančních dopadů těchto nezastavitelných změn (a jejich alokace jak co do rozsahu, tak v čase a sektorech ekonomiky) do budoucího důchodového systému i s tím souvisejícího systému sociální péče jsou mimořádně obtížné a v tuto chvíli i zřejmě hodně zatíženy neurčitostí. Nicméně to není důvod, abychom s nimi již v dnešních úvahách o budoucnosti důchodového systému snad nepočítali.

O to horší by již brzy mohlo být naše procitnutí.

Jaroslav ŠULC, člen poslední důchodové komise za ČSSD

ILUSTRAČNÍ FOTO – archiv Haló novin


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.4, celkem 9 hlasů.

Jaroslav ŠULC

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2019-01-26 23:08
To je důsledek privatizačního puče, nastolení kapitalismu, výprodeje
národního bohatství, spotřeby namísto investic. Nakupte si banány a
spotřební zboží dovezené na dluh z Číny, vycestujte svobodně do
Austrálie a neřešte, že celý život jste platili polovinu svých
příjmů do systému, kapitalistický režim vás okradl a nemáte nic, to
je normální. Tak to zaplatíte ještě jednou, no.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.