Ilustrační FOTO - Pixabay

Strašidlo zvané inflace je obávané právem

Když se na jaře 1990 připravovala ekonomická reforma, nový polistopadový ředitel Ústředního ústavu národohospodářského výzkumu doc. Souček napsal mimo jiné zajímavý článek o strašidlu zvaném inflace. Že inflace spotřebitelských cen dosáhne v roce 1990 téměř 10 procent (9,7 %) a že Václav Klaus (starší) slíbí na rok 1991 inflaci spotřebitelských cen 35 % a skutečnost bude 57 %, málokdo tehdy tušil. Přesto dospěl k reálnému závěru, že strašidlo inflace je obávané, a právem. Zvláště pro nízko a středně příjmové vrstvy obyvatel a pro střádaly, kterým při nízkých úrocích za skandálního přihlížení národní banky nemilosrdně požírá úspory. Totiž, národní banka by se neměla vymlouvat na zkrachovalé neoliberální přístupy a prosadit zákon, že úroky drobných střádalů, například do dvou miliónů korun, musí vynášet alespoň tolik, kolik činí inflace spotřebitelských cen, a že komerční banky nesmí své klienty odírat četnými nemravnými poplatky.

Inflace znamená zvyšování cen za jinak nezměněných podmínek. Nejznámějším a nejostřeji sledovaným ukazatelem inflace cen je růst spotřebitelských cen zboží a služeb plus jeho rozklad na jednotlivé komodity. Známe ale i růst cen výrobků průmyslu (a výrobků jeho jednotlivých odvětví), zemědělské produkce, stavebních prací, růst cen vývozních i dovozních atd. Známe též inflaci měsíční a roční, tj. růst cen například v roce 2018 proti růstu cen v roce 2017. Měsíční inflaci známe v členění proti předchozímu kalendářnímu měsíci a proti stejnému předchozímu měsíci v minulém roce. Pokud ceny klesají, jde o deflaci. Ta se v ČR, na rozdíl od Československa let 1954-66, prakticky nevyskytuje. Rozhodně není strašidlem, jak nám někteří experti, apologeti velkých peněz, nalhávají.

Nejvýznamnější příčiny inflac

1. Tištění věcně nekrytých peněz. K němu u nás naštěstí nedochází, narozdíl například od Evropské centrální banky či Fedu ve Spojených státech amerických.

K masovému tištění nekrytých peněz se uchylovala Rakousko uherská monarchie za první světové války, takže 28. října 1918 se s monarchií zhroutila i její měna. Podobně nekryté peníze tiskli němečtí nacisté. Protektorátní měna se zhroutila na konci druhé světové války.

2. Snížení kursu měny (zdražuje dovoz, zlevňuje vývoz. V případě zvýšení kursu měny jsou dopady opačné. S obojím má Československo, resp. Česko zkušenosti.

Československý ministr financí Rašín po první světové válce prováděl politiku deflace a zabránil tak hluboké ekonomické krizi, ekonomickému rozvratu, který ve velkém postihl sousední poražené Německo, Rakousko, Maďarsko. Protože současně snižoval mzdy a důchody, šlo o politiku asociální. U levice byl proto právem značně neoblíben. To samozřejmě neomlouvá jeho zavraždění anarchistou. Následovalo přijetí represivních antidemokratických zákonů.

Snižování kursu koruny je častou praxí polistopadové Československé a po rozbití Československa k 1. 1. 1993 i České národní banky (ČNB). Ministr financí ČSFR Václav Klaus a předseda Československé národní banky Josef Tošovský začali ekonomickou reformu v roce 1990 ničemně trojí devalvací československé koruny na zjevně nereálný takzvaný vekslácký kurs, aby se daly podniky privatizovat, resp. prodávat za babku. Významně tak přispěli k znehodnocení československé měny, k vysoké inflaci a k hluboké transformační krizi Československa včetně jeho následného rozbití. ČNB v rozporu se zdravým rozumem opakovaně intervenovala za snížení kursu české koruny v zájmu exportérů, přestože tak zvyšovala inflaci, posilovala trend sestupné restrukturalizace ekonomiky ČR, posilování výrob s nízkou přidanou hodnotou a potlačování výrob s přidanou hodnotou vysokou. Naposledy tak činila 3,5 roku v letech 2013-16, v rozporu s platným zákonem o ČNB. S následky této zvůle se ekonomika ČR dosud dostatečně nevypořádala.

Kromě kolísání kursu měny v důsledku rozhodnutí státu, resp. národní banky, dochází ke kolísání kursu také v důsledku tržních sil, zejména změny ekonomické síly toho či onoho hospodářství a tlaku spekulantů.

3. Zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty (DPH), spotřebních daní, poplatků, které lze zahrnout do ceny.

O tato zvýšení podnikatelé zvyšují ceny svých výrobků. Zde se v posledních letech mnoho nemění. V souladu se směrnicemi Evropské unie jsou zvyšovány spotřební daně na tabák a alkohol. Pro některé, sociálně citlivé komodity je snižována sazba DPH. V úhrnu si ale mohou stěžovat jen kuřáci a pijáci.

4. Zvýšení cen z rozhodnutí státu tam, kde plně nebo částečně ceny určuje stát (ministerstvo financí, různé regulační úřady, někdy i kraje, města, obce).

Zde k významnějším změnám nedochází. Ceny ovlivňují pouze starší chybná rozhodnutí.

Ilustrační FOTO - Pixabay

5. Tržní zvýšení cen, například v důsledku zdražování dovozu nebo vysoké poptávky po určitém zboží nebo z důvodu monopolní či oligopolní zvůle.

Můžeme se dočíst, že důvody zvýšení cen uvedené v 1., částečně i v 2., 3. a 4. odrážce jsou takzvaně z titulu rozhodnutí státu, resp. společnosti, zatímco důvody částečně obsažené v 2. a plně v 5. odrážce jsou z titulu tržní regulace. Pro kupujícího je takové rozdělení ale slabá útěcha, protože zvýšení cen kupovaných výrobků či služeb musí tak jako tak zaplatit.

Spotřebitelský koš

Za socialismu se sledovaly ceny spotřebního zboží a služeb snadno, neboť až na výjimky byly na celém území státu jednotné, stanovené státem, někdy také krajskými, městskými či místními národními výbory, a evidence prodávaného zboží a služeb byla bez větších problémů. Dnes je situace mnohem složitější, protože jednotná cena až na výjimky na trhu neexistuje a situace je někdy tak zlá, že mně příslušní odpovědní úředníci vysvětlují, že nejsou s to určit například cenu elektřiny pro velkoodběratele, protože množství spekulačních nákupů v rámci některými tolik opěvovaného trhu s elektřinou to znemožňuje. Znají prý pouze regulovanou část ceny elektřiny za rok.

Za socialismu i dnes je pro určení výše spotřebitelských cen směrodatný takzvaný spotřební koš, tj. soubor zboží a služeb, které dobře reprezentují průměrnou spotřebu občana, resp. rodiny. Samozřejmě, spotřební koš se poněkud liší u mládeže, rodin s dětmi, u důchodců. Otázkou vždy je, zda jde o reprezentativní spotřební koš. Čím jsou potřeby občanů více diferencované, tím hůř se typický spotřební koš určuje a tím víc bývá o něj sporů. Zatímco na základních potřebách panuje spíše shoda, u takzvaných vyšších či luxusních potřeb tomu tak obvykle není. Ale jak před lety řekl Miloš Zeman, »zlevnění výroby tanků jako důkaz zvyšování životní úrovně neberu!«

Spotřební koš má určité váhy: například podíl výdajů na bydlení, potraviny, ošacení a obutí, na zdraví, vzdělávání, rekreaci… Problém je, že váha jednotlivých skupin zboží a služeb ve spotřebním koši se časem mění, a mohou se měnit i její reprezentanti nebo jejich kvalita. Určitý problém způsobuje fakt, že váhy základních skupin potřeb spotřebního koše se mění jen jednou za čas. Pokud rostou zdaleka nejvíc náklady na bydlení (typická realita ČR po roce 1989), dochází k podhodnocování inflace spotřebitelských cen. Na místě je každý rok upravovat váhy podle skutečnosti dosažené v předchozím roce.

Zejména v hromadných sdělovacích prostředcích hlavního proudu často čteme palcové titulky, jak rekordně rostou mzdy a sociální dávky, zejména důchody. Malými titulky nebo vůbec se uvádí, že se také významně zvyšují ceny. Jak už to bývá, za průměrem bývají značné rozdíly. Jistě znáte ten vtip o dvou pánech, kdy každý měl v průměru půlku kuřete. Problém byl, že jeden ho snědl celé a druhému nenechal ani kosti. V průměru ale měly každý půlku kuřete.

Je pravda, že významné zvyšování minimální mzdy, platů ve veřejném i soukromém sektoru v podmínkách relativně vysoké konjuktury a relativního nedostatku pracovních sil a významné zvyšování starobních a dalších důchodů pomohlo nejvíc těm příjmově zjevně podvyživeným vrstvám obyvatel a snad i teď velmi mírně sevřelo nůžky. Pravda ale také je, že platy bohatých se absolutně zvyšovaly mnohem víc, byť relativně většinou méně. Je též pravda, že zvyšování cen významnou část tohoto zvýšení znehodnocuje.

I když je aktuální sociální situace mnohem lepší ve srovnání s léty pravicových vlád, zvláště pak Miroslava Topolánka a Petra Nečase, přesto se domnívám, že nebezpečí drahoty je zcela reálné a stát proti němu ani dnes nekoná dost.

Hlavní problémy

1.Přístup ČNB, devalvující korunu v zájmu vývozců a na účet dovozců a spotřebitelů. Přitom je ČNB ze zákona povinna na prvním místě bojovat proti inflaci, a ne ji zvyšovat intervencemi za účelem znehodnocování koruny české.

ČR učinila některé orgány státní správy, zvláště pak soudy, ČNB, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a regulační úřady (ÚOHS) nezávislými na vládě. Problém je, že ty svou nezávislost pojímají nejednou i jako nezávislost na platných zákonech a někdy i na zdravém rozumu. Společnost si s tímto problémem neví rady, resp. ani se ho nesnaží řešit.

2. Politika ponechání bydlení prakticky výlučně na vůli trhu.

Bydlení není zboží jako každé jiné, jak tvrdí neoliberální ekonomové v čele s Václavem Klausem starším, ale právo občana. Politika prakticky výlučně tržní regulace bydlení ožebračuje významné vrstvy obyvatel (nájemce bytů a ubytoven) a vytváří stále větší počet bezdomovců odsouzených bez soudu k živoření a předčasnému umírání mrazem, na snadno léčitelné nemoci atd. Nepřekvapují akce squaterů, tj. obsazování nevyužívaných budov za účelem zajistit si jakous takous střechu nad hlavou.

3. Politika nedostatečné regulace cen v odvětvích technické infrastruktury a monopolů či oligopolů vůbec.

Názorně je to vidět na příkladu vodného a stočného, jež od převratu v roce 1989 zdražilo již více než stokrát. Jistě, podílí se na tom i odstranění někdejších dotací, budování a modernizace chybějících vodáren, vodovodů, kanalizací a čistíren odpadních vod a celková inflace spotřebitelských cen ve výši 557,6 % (1989-2018), ale také neodpovědná privatizace (obvykle provozu, nikoliv trubek) podniků vodovodů a kanalizací vedením mnohých měst. Mnohá města dlouhodobě pronajala provoz svých podniků za nápadně nevýhodných podmínek. V důsledku toho se v nich neúměrně zdražuje vodné a stočné a významná část takto dosažených zisků odplývá do zahraničí. Na místě je opětná plná nacionalizace podniků vodovodů a kanalizací a zákaz jejich přímé i nepřímé privatizace.

Podobně by měly být ve veřejném vlastnictví služby sběru, třídění a zpracování tuhých komunálních odpadů. I když se na více než stonásobném zvýšení cen za odvoz a zneškodnění těchto odpadů zpočátku podílelo i odbourávání dotací (jsou ale města, která plně hradí náklady na svoz a zneškodnění komunálních odpadů, prý ze sociálních a současně antiekologických důvodů), inflace a zásadní zpřísnění požadavků na skládky a spalovny tuhých komunálních odpadů, nedá se ono obří zdražování jen tímto plně vysvětlit.

Neutěšená situace je v oblasti cen elektřiny. Stát zde selhává hned dvakrát. Jednak trpí vysoké ceny elektřiny při velmi vysokém zisku polostátní akciové společnosti ČEZ a dalších, převážně soukromých dodavatelů a distributorů elektřiny, jednak trpí velký fotovoltaický tunel z doby vlád Mirka Topolánka (ODS) a Jana Fischera, který citelně zdražuje elektřinu. Jde reálně opravdu o velký finanční tunel, který neslouží ani tak podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie, jako hromadění super zisků solárních a dalších baronů. Efektivní podporu využívání obnovitelných zdrojů energie těžce kompromituje. Letitý nezákonný soud s předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou reálně za to, že se pokoušela zrušit alespoň zjevně protiprávní podpory i při respektování jádra citovaného tunelu ukazuje otřesné podmínky v české justici a bere důvěru občanů v právní stát.

Tvrdě selhává i Evropská unie

Unie prosadila a donutila ČR zavést též trh s elektřinou, který ve spojení s hrubě defektní politikou podpory využívání takzvaných obnovitelných zdrojů paliv a energie a dalšími opatřeními podlamuje rozvoj velké energetiky. Současně přináší cenové šoky. V minulých letech byla cena silové elektřiny nízká, což bylo sice příjemné, ale také paralyzovala rozvoj velké energetiky, nyní se výrazně zdražuje, což je naopak nepříjemné.

Nedostatečná je i regulace cen dodávek centralizovaného tepla. Drahota, vytvářená za účelem dosažení vysokých zisků soukromých subjektů, a v některých případech také nevyužívání tepla kondenzačních elektráren (zejména Dukovan a Temelína) k vytápění některých měst ohrožuje místy i existenci ekologicky šetrného centralizovaného vytápění. Stejným směrem působí i neinvestování do řady teplárenských podniků či jejich částí.

Neutěšená je i situace v oblasti spojů. Pošta byla transformována tak, že jí byly odnímány a následně privatizovány všechny ziskové činnosti, takže byla nucena jednak sdírat z kůže masu svých řadových pracovnic a pracovníků, jednak drasticky zdražovat své služby. V roce 1989 stálo poslání běžného pohledu 50 haléřů a běžného dopisu 1 Kčs. Dnes obojí stojí 19 Kč (!!!) a stát musí i tak ztrátový provoz pošt dotovat ze státního rozpočtu, o opakovaných snahách rušit ztrátové venkovské pošty a ještě víc ničit venkov nemluvě. Zásadně zdražil i telefon. Máme i velmi drahý internet, alespoň ve srovnání s jinými členskými státy EU. Jistě k tomu přispívá i vybudování tří paralelních sítí v rámci soukromého podnikání, resp. konkurence (odpisy představují vysokou položku nákladů u těchto služeb) a zařazení spojových služeb do základní, dnes 21procentní sazby DPH (zvláštní to státem deklarovaná podpora těchto pro rozvoj velmi důležitých služeb a zjevná pasivita ÚOHS). Cenová regulace, resp. věcné usměrňování také zde selhává.

Má-li se společnost rychle a efektivně rozvíjet, měl by veřejný sektor, zejména stát, vlastnit a rozvíjet odvětví technické infrastruktury, dále velkou energetiku včetně jaderných elektráren a některých dalších, silně rizikových výrob (zbrojovky apod.). Místo toho ministr dopravy Dan Ťok řeší, jak nenápadně maximálně oslabit národního dopravce České dráhy a jak privatizovat některé jeho ziskové části. Nemá být řečeno, že stát musí podnikat efektivně. Případ státních investorských organizací Ředitelství vodních cest a Ředitelství silnic a dálnic je odstrašující. Je to ale v prvé řadě neomalenost mnoho politiků, kteří se dožadují rychlé výstavby dálnic za »jakoukoliv cenu«, takže bychom se pak neměli divit.

Jan ZEMAN


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.7, celkem 23 hlasů.

Jan ZEMAN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2019-02-02 17:46
Trochu by pomohla progresivní daň za zisku, konstruovaná tak, aby se
příliš vysoký a "snadný" zisk nevyplatil.
e173rb
2019-02-01 21:52
Nacházíme se v systému, v němž je stát, potažmo občan, v postavení
dojné krávy. Dokud se to nezmění, vše v článku uvedené bude
standardem a bude se jen prohlubovat.
Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.