Jeden z exponátů Jafovy výstavy: bílé bestie se smějí nad třemi zlynčovanými černochy, USA, říjen 1919.

Autorská instalace Arthura Jafy v pražském Rudolfinu

Galerie Rudolfinum, věrna své dramaturgické koncepci, tedy prezentování především současné domácí i zahraniční tvorby, vystavuje u nás poprvé tvorbu amerického režiséra, kameramana, fotografa a výtvarníka Arthura Jafy.

Výstava uvádí také práce fotografky Ming Smithové a socioložky a výtvarnice Fridy Orupabové, které svým způsobem korespondují s tvorbou Jafy.

Autorská instalace Arthura Jafy osloví návštěvníka v prvé řadě doslova obrovskými formáty fotografií a videí, což reprezentační prostory Galerie Rudolfinum umožňují. Výstava je putovní. Po Londýně, Berlíně a Praze má pokračovat do Stockholmu. Návštěvník, po prvním ohromení obřími formáty, hledá to společné, tedy jistou ideu, poselství, po staru se tomu říkalo obsah. Vrací se k názvu výstavy: Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání, který se snaží si vyložit.

Naléhavá problematika

Postupně, když prochází sály, zjišťuje, že zpodobněná problematika je velmi naléhavá, někdy až drastická. Jedná se o různé vizuální záznamy dějin černé rasy v prostředí USA. Jsou to jak archivní záběry, autorem vizuálně přetvořené, tak také záběry aktuální, současné. Nejde však jen o vizuální zážitek, vždyť videa jsou doprovázena sugestivní hudbou vycházející z černošských hudebních jazzových tradic.

Vraťme se však k názvu výstavy - Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání. Pro koho jsou tato setkání nepravděpodobná? Je tato otázka položena jen pro současnou situaci v USA? Možná, že v přeneseném slova smyslu mohou tato setkání fungovat i pro nás. V tom vidím především podstatu Jafova apelu. V této souvislosti pak vůbec nejde o černošskou kulturu minulosti, bohužel i současnosti, ale v podstatě o všechny jinakosti, tedy i ty fungující v našich zeměpisných šířkách.

Na obřích formátech ve velkých prostorách Rudolfina jsou představeny sugestivní scény, dokonce například výjev oběšených černochů, za přihlížení spokojeného bílého davu. Je to sice původní historická fotografie, i když zase ne tak úplně stará (z roku 1919). Samozřejmě všechny fotografie a videa nejsou tak drastické. Vidíme zde pohledy do každodenního života. Hodně snímků je věnováno prezentaci domény černé kultury - jazzu. Jsou zde zpodobněni jak hudebníci, tak jejich nadšené publikum.

Jako jistá protiváha fotografií obřích formátů se návštěvníkovi nabízí doslova nepřehledná galerie fotografií instalovaných na hliníkovém panelu. Jsou to stovky většinou portrétů nebo drobných výjevů z denního i svátečního života, řada z nich zachycuje život v černošských klubech. Záměrem autora při výběru těchto fotografií asi nebylo nějaké jednoznačné sdělení, už jen z prostého technického důvodu. Část panelu sahá do takové výšky, že divák nemůže v podstatě zjistit, o co se jedná. Jistě tato instalace nebude podmíněna nedostatkem prostoru v sálech Galerie Rudolfinum. Řada portrétů, a tím nemyslím jen na tomto panelu, bude pravděpodobně patřit známým osobnostem a známým dějům. Bohužel, našemu průměrnému divákovi asi nic neříkají.

Tato do jisté míry omezená informovanost platí i o dalších exponátech. Mám na mysli řadu alb s množstvím fotografií, které jsou návštěvníkovi k dispozici. Chybějí zde popisy a překlady doprovodných textů. Zde bych chtěla podtrhnout právě tu skutečnost, že to, co se pravděpodobně zdá ve svém domácím prostředí známé, v jiných situacích tomu tak nemusí být.

V těchto souvislostech se pozorný návštěvník jistě musí ptát. Je tento problém, tedy postavení černochů, jejich kultury, v současných Spojených státech považován za kardinální? Je otázka černošského obyvatelstva ta, která je v centru zájmu? Dnes se zdá, alespoň z našeho pohledu, že aktuálnější je problematika hispánského obyvatelstva a snad ještě více problém bílé chudiny, a to nejen v USA.

Nebezpečí vyčleňování ze společnosti

Těchto posledních několik vět ve své podstatě souvisí se současnou výstavou v Rudolfinu jen okrajově. Přesto si myslím, že autor prostřednictvím jednoho příkladu, postavení černošského obyvatelstva jak historicky, tak i aktuálně, upozorňuje na velké nebezpečí, a tím je vyčleňování části společnosti. Preference jedněch nad druhými, což se děje stále (možná, že ne tak viditelně), ale každopádně nejen v USA. V tomto slova smyslu je výstava nejen poučná, ale výsostně apelativní.

Závěrem si nemohu odpustit jednu poznámku. Bohužel v rozlehlých výstavních prostorách se nás pohybovalo jen sedm. Dvě návštěvnice a pět milých kustodek, přesto, že vstup na výstavu je zdarma.

Výstava potrvá do 31. března.

Věra BERANOVÁ

FOTO – Haló noviny/Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 1 hlas.

Věra BERANOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.