Šťastný tatínek s dcerou Elou

Michal Vondrka: Jsem a budu vždy slávista

Kdo je hokejista Michal Vondrka? Klidně může taková otázka padnout. Znalci ledové hry se usmívají a ti, kteří mají v hlavě otazník, by se měli začíst. Michal Vondrka je jedním z nejuznávanějších hráčů nejvyšší domácí soutěže. Myšlení, bruslení a koncovka - tyto všechny hokejové předměty má Michal za jedna. Ve vrcholovém hokeji se pohybuje už dlouhých šestnáct let. Velmi silné je také jeho charizma. Zní to možná nadneseně, pravda je ale taková, že v každém angažmá byl vždy miláčkem ochozů. Mezi mantinely je znám také svou upřímností a lidskostí. Byl a je uznávaným lídrem týmové třinácté komnaty. Hokejové šatny Slavie, Slovanu Bratislava, Chomutova a aktuálně Mladé Boleslavi by mohly vyprávět. Kromě světového bronzu (2012) a mistrovského titulu (Slavia) se pyšní také cenou Nejlepší hokejista extraligy sezony 2016/2017, prestižním ohodnocením ve kterém rozhodují hlasy samotných hráčů.

Platí u vás »hokej je můj život«?

Platí. Už proto, že mě hokej obklopuje, vlastně od narození. Můj táta hrál. Já osobně jsem na ledě od nějakých čtyř let. Už nějakých třicet dva let se obklopuju hokejem. Nedávno kolem mě prolétla myšlenka, co bude, až skončím, jestli mi to bude chybět. Možná mně to bude chybět dlouho, možná chvíli, možná vůbec, ale život to určitě je.

Podle vás… Co by bylo »kdyby« - a hokej jste nehrál?

Těžko říct. Asi bych nejspíš vystudoval nějakou školu. Mě bavil management, ekonomika, podnikání. Asi tímto směrem. Hokej mě zformoval, ale kdybych měl jako teenager jiný vývoj, tak by mě to mohlo zavést kamkoli.

S cenou pro nejlepšího hokejistu extraligy

Jste sportovní celebritou. Jak to vás působí, jak to vnímáte?

Celebrita (úsměv)?! Je pravda, že mě občas někdo pozná, ale nejsem žádná obrovská star. Samozřejmě, někdy je to příjemné, ale nijak to nevyhledávám. Jsem hrozně rád, že jsem umožnil lidem, kteří mě osobně obklopují v životě, že na mě můžou být pyšní. Každý by měl být rád za své přátele - přátele na život a na smrt. Toho si cením nejvíc. Já toho využívám hlavně tak, abych mohl být inspirací pro mladé kluky. Nikdy jsem nikoho neodmítnul na podpis či focení. Vím to z vlastní klukovské zkušenosti. Když jsem se mohl vyfotit s hráčem z nároďáku, tak jsem z toho byl paf a byl to pro mě impuls, takže jsem rád, že to teď můžu vracet.

Jak moc si připouštíte váš hokejový věk (36)?

Moc ne, protože se cítím fyzicky dobře. Věk beru jako číslo. Musím zaklepat. Ti hráči, co hrají dlouho, tak většinou nemají problémy se zraněním. Ale jsou kluci, kteří museli skončit daleko dřív právě na úkor častých zranění, ale já se cítím výborně.

Hokejové dětství jste prožil v Českých Budějovicích. Co vás napadne jako první při této vzpomínce?

Je to pochopitelně velká nostalgie. Mohl jsem tam hokejově vyrůst. Dodnes vidím svůj první trénink, kdy mě vzal táta na zimák a já měl šedivou teplákovku s jedním pruhem, zato všichni už měli výzbroj, kterou jsem nafasoval až později. Pamatuji si vůni starého zimáku, protože každý z těch starých stadiónů má svou specifickou vůni. Na to nikdy nezapomenu.

I u vás platí, že jablko nepadlo daleko od stromu. Otec byl také hokejistou. Jak fungoval váš tandem na úplném začátku?

Táta mě k tomu příliš nenutil. Měl jsem na výběr, ale já jsem si to nakonec vybral sám. Je jasné, že jsem si vybral hokej, protože ho hrál táta. Bavilo mě to. Ty začátky byly takové, že mi to táta hlavně nechtěl znechutit. Až potom, když jsem začal hrát, tak mně k tomu začal říkat svoje, a mnohdy to bylo dost těžký. Já jsem na jeho kritiku nemohl říct ani půl slova, protože to hrál na nejvyšší úrovni. Většinou jsem sám cítil, že to nebylo dobrý. Táta moc nechválil. To už muselo být něco suprového. Z celé té mládežnické kategorie si pamatuji na spoustu probrečených obědů. Vždy, když jsem na tátu podíval během přestávky na tribunu, tak už jsem věděl, když začal kroutit hlavou, co se bude dít.

Kam se váš hokejový vztah s otcem postupem času posunul?

Když jsem tátu sportovně předčil, že jsem začal hrát za nároďák, tak nastal zlom a od té doby mně své výtky začal říkat opatrně.

Z Budějovic do Prahy jste odcházel v 21 letech. Teď už se dá říci, že to byl krok osudový!

Celé to bylo tenkrát hodně zamotané. Já jsem měl jít dokonce původně do Vsetína. Nakonec se ozvala Slavia, Vláďa Růžička. Bylo to hrozně rychlé. Jeden den jsem byl v Budějovicích a druhý den jsem se hlásil ráno v Edenu.

První sezona v Edenu a hned finále! Vzpomenete, si jak jste to prožíval? Navíc se finálová série hrála ve zbrusu nové O2 areně…

Jasně. To bylo vše jinak. Jednak se vyhrávalo - úplně jiný život, strašná změna. Navíc se mně dařilo. Stále jsem hrál. Dokonce jsem hned koketoval s nároďákem. A samotné finále!? Myslím, že jsme to prohráli proto, že se hrálo v O2 aréně. To byla velká změna, hlavně co se týká velikosti ledové plochy. Ta byla oproti Edenu obrovská a Zlín nás tenkrát přejel.

Pod tím vaším hokejovým osudovým krokem je tlustým písmen podpis »Vladimír Růžička«. Trenér, který vás provázel, provází a bude provázet až do hokejového důchodu!

Já mám s Růžou výborný vztah. V posledních sezonách v Chomutově jsme si mohli říct cokoli. On důvěřoval mně a já jemu. Já jsem mu strašně vděčný, že mě vytáhl z Budějovic. Jsem přesvědčený na tisíc procent, že bych to jinak daleko nedotáhl. Budějovice jsou maloměsto. Fungují tam jiné vazby. Růža je prostě trenér, který mě provází celou kariérou.

Ve Slavii jste hrál dlouhých devět let. Zlato, dvě stříbra a bronz. To je bilance, ze které mrazí…

Bilance ohromná. Jsem strašně pyšný, že jsem dostal do takového týmu. V té době, když jsem tam přišel, tak tam bylo strašně peněz. Tam mohl hrát prakticky kdokoli, na koho si Růža ukázal. O to je to pro mě cennější. Navíc to prakticky trvalo deset let. Jsem a budu vždy slávista.

Vzpomínám si na vaše angažmá v Bratislavě. Slovan byl krátce v KHL a byl, jak se říká na hrušce. Vím, že vás město na Dunaji ohromilo… A mimochodem, slogan Slovanu, burcuje sportovně dodnes. Vpomenete si, jak zněl?

Je to tak. Bratislava to je nej vzpomínka vlastně na všechno. Perfektní. Atmosféra, lidi, prostředí. Navíc tam byla obrovská euforie z KHL. Jen pro dokreslení. První přípravný zápas v červenci a bylo vyprodáno. A ten slogan burcuje opravdu dodnes. Slovan, víc než hokej!

Váš návrat do extraligy po třech sezonách plnil tenkrát sportovní stránky. Zrádce Vondrka! V podobném duchu komentovala media váš přestup nikoli do Slavie, ale šokujícně do Sparty…

Ze Slovanu jsem odcházel, protože to tam bylo nejisté a jediná šance byla právě Sparta. Tušil jsem, co mě čeká, bojoval jsem s tím. Nakonec to bylo krátké angažmá, ale musím říct, že jsem byl překvapený, jak to tam fungovalo. Skvělá parta. Samozřejmě, že mně to spousta lidí nemůže zapomenout. Já jsem pražská naplavenina, ale ve Slavii jsem hrál spoustu let a se Spartou mám společného jen to krátké angažmá, ale na druhou stranu se za to rozhodně nestydím.

Fanoušky jste si tak trochu uchlácholil odchodem za koučem Růžičkou do Chomutova. Tam hrála a vlastně stále ještě hraje početná slávistická enkláva…

Paradoxně se o mém přestupu psalo a já o tom ještě nevěděl. Nakonec se to upeklo. Věděl jsem o kabině, věděl jsem, že to bude dělat dobrotu. Skvělá atmosféra. Byl to ten správný hokejový blázinec, který je pro výsledek nutný. A nám se opravdu v této atmosféře jedna sezona mimořádně povedla (2016/17 - 4. místo).

Momentálně kroužíte mezi extraligovými mantinely v dresu bruslařského klubu z Boleslavi. Jak vysoko pomýšlíte?

Je to nesmírně těžké, protože liga je neuvěřitelně vyrovnaná. Z mého pohledu musím říct, že po tom špatném začátku odvedli velkou práci trenéři (Miloslav Hořava, Radim Rulík), kteří to po svém příchodu celé nakopli.

Klub působí ve městě automobilů. Logo automobilky propagujete na svých dresech. Logicky tak musíte jezdit škodovkou!?

Škodovkou jezdím. A jestli musím? Chci (úsměv)…

Na začátku jsem zmínil, že jablko nepadlo daleko od stromu. Máte tři děti. Tak jak se ta »vaše« jablíčka kutálí?

Nejstarší dceři Rozárce je deset a ta si myslím, že sportovním životem nepůjde. Mladší Elince je šest. Chodí na tenis a v poslední době se doslova vrhla na balet. Ten ji moc baví. No a nejmladší Miki? Tomu jsou tři a půl a začíná s hokejem - a hlavně žije hokejem! Vymyslel jsem průpravu na kolečkových bruslích a zázračně to funguje. Co je důležité, táta i já hrajeme nalevo. Miki si vzal hokejku napravo. Mé zkušenosti mně říkají – kolik je nešikovných praváků? Když někdo hraje napravo a ještě k tomu píše pravou rukou, tak má daleko silnější cit pro puk. Takže parádní dispozice. Dělá mně radost. Jsem pyšný otec.

Jiří STUDECKÝ

FOTO – archiv


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 7, celkem 4 hlasy.

Jiří STUDECKÝ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.