Jak se rozhoupával zvon zrady: 1933 až 1939

Loňský rok byl ve znamení »osmičkových« výročí. Rok 2019 je rovněž bohatý na kulatá výročí, která dlouhodobě ovlivnila život několika generací nejen v Československu a České republice.

Krátce poté, co se v roce 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler, stala se likvidace sousedního Československa jedním z jeho hlavních cílů. V prvé řadě šlo o poněmčení středoevropského prostoru, druhým důvodem byla snaha získat rozvinutý československý průmysl pro další válečné plány. Tento Hitlerův záměr se stal bezprostředně aktuálním po anšlusu Rakouska 12. března 1938. Pro přepadení vypracovalo německé armádní velení plán Fall Grün (Plán Zelený), který počítal s vpádem pěti německých armád na československé území. Významnou roli měla sehrát německá menšina rozptýlená v pohraničních oblastech, která se v druhé polovině 30. let radikalizovala působením Sudetoněmecké strany (SdP) v čele s Konrádem Henleinem (SdP získala v posledních parlamentních volbách v roce 1935 ze všech stran největší počet voličských hlasů ve volbách do poslanecké sněmovny – 1 249 530, tj. 15,2 %, získala 44 z 300 křesel a stala se nejsilnější stranou ve sněmovně; KSČ obdržela 849 509 hlasů, tj. 10,3 %, získala 30 křesel).

Vyhrocení situace

Vláda ČSR si toho byla dobře vědoma, a proto ve třicátých letech budovala po vzoru Maginotovy linie opevnění na hranicích s Německem. Bohužel, souvislé pásmo v podobě lehkých objektů, pěchotních srubů a tvrzí nebylo do roku 1938 dokončeno. Základním předpokladem úspěšné obrany však byla pomoc tehdejších spojenců. Šlo zejména o spojenecké svazky v rámci Malé dohody (ČSR, Jugoslávie, Rumunsko) a spojenectví mezi Československem a Francií. Francouzskou pomocí pak byla podmíněna i případná intervence Sovětského svazu, který s ČSR uzavřel spojeneckou smlouvu v roce 1935.

Mezinárodní situace se vyhrotila v roce 1938. Záminkou a hlavním sporem se stala otázka práva sebeurčení národnostních menšin v Československu, zejména Němců, druhotně i Maďarů, Poláků. Bylo stále zřejmější, že skutečným jádrem krize je Hitlerova snaha o zlikvidování Československa. Mezitím atmosféra v pohraničních oblastech houstla a docházelo ke stále většímu počtu ozbrojených incidentů. Počátkem září československá vláda vystupňovala své úsilí na smírné řešení konfliktu s českými Němci. Aby toho dosáhla, byla ochotna k nevídaným ústupkům. Mnozí však tušili, že Sudetoněmecké straně ve skutečnosti o žádnou dohodu nejde. Velká Británie se pokusila krizi řešit vysláním tzv. Runcimanovy mise do Československa. Hitlerův projev na sjezdu NSDAP v Norimberku v září 1938 však ukončil veškeré pokusy o smírné vyřešení krize. V Sudetech vypuklo povstání českých Němců a Československo se připravovalo na vojenský střet s Německem. Trumfy v rukách však měly spojenecké velmoci.

Vlády Francie a Velké Británie vyzývají československou vládu, aby odstoupila pohraniční oblasti s více než 50 procenty německého obyvatelstva. Edvard Beneš po poradě s vládou 20. září odmítá britsko-francouzský plán na odstoupení pohraničních oblastí Německu. Po hrubém nátlaku velvyslanců Francie a Velké Británie na prezidenta Beneše a následném jednání československé vlády dochází k přijetí ultimativních požadavků Británie a Francie 21. září. Po oznámení veřejnosti však vypukají velké demonstrace v řadě míst, zejména v Praze. Na zasedání Společnosti národů vystupuje sovětský ministr zahraničí Litvinov na obranu Československa. Dne 23. září vláda mobilizuje, Hitler klade další ultimátum. Chystá se schůzka čtyř velmocí. Hitler zve zástupce Itálie, Francie a Velké Británie do Mnichova. Tam jsme spojenci 29. září zrazeni! Hitler, Mussolini, Daladier a Chamberlain dojednali a po půlnoci podepsali tzv. mnichovskou dohodu. Československo k jednání není vůbec přizváno. O nás a bez nás!

V pátek 30. září 1938 vláda přijímá mnichovskou dohodu a Československo se podřizuje diktátu. Polský ministr zahraničí Józef Beck požaduje okamžité odstoupení Těšínska, Fryštátska a Bohumínska, Oravy a Spiše. Vláda je nucena polské podmínky přijmout, vojenská obrana nepřichází v úvahu. Také Maďarsko získalo jih Slovenska až ke Košicím, jih Podkarpatské Ukrajiny. To je reálný výsledek politiky »appeasementu« uplatněný Francií a Velkou Británií vůči svému spojenci, Československu.

Po Mnichovu

Wehrmacht začal obsazovat české pohraničí 1. října a zábor Sudet končí 10. října. Prezident Beneš abdikuje 5. října a 22. října odlétá s manželkou do exilu. Dne 6. října Slovensko vyhlašuje autonomii na základě tzv. Žilinské dohody. Armáda a četnictvo opouští poslední města v okupovaných pásmech a demobilizuje. Nyní můžeme spočítat ztráty.

Mnichovská dohoda připravila Československo o 28 680 kilometrů čtverečních území a snížila počet obyvatel o 3 653 292. Čechů a Slováků z toho bylo 570 až 730 tisíc. Celkem bylo registrováno 171 401 uprchlíků ze Sudet, z nich 141 037 Čechů, 10 496 antinacistických Němců a 18 673 Židů. Zábor se týkal 40 procent větších průmyslových podniků a 43 procent lidí zaměstnaných v průmyslové výrobě. Z 14 000 km železničních tratí zůstalo na teritoriu republiky jen 8 800 km. Prakticky všechny hlavní trati okupace pohraničí narušila. V odtržených oblastech zůstala třetina orné půdy a téměř polovina lesů.

Je historickou a tragickou ironií, že územní ztráty ČSR dle mnichovské dohody byly potvrzeny Vídeňskou arbitráží (2. 11. 1938) a nové hranice ústně slíbil garantovat Západ i Německo! Není bez zajímavosti, že již necelý měsíc po Mnichovu, 21. října 1938, Hitler vydal tajnou směrnici o likvidaci Rest–Tschechei (zbytku Česka).

Druhá republika

Nastoupilo období tzv. druhé republiky, které trvalo jen 167 dní.  Došlo k radikálnímu omezení demokratických hodnot. Velký počet politických stran bývalého Československa byl redukován na dvě – Stranu národní jednoty a Národní stranu práce, na Slovensku už byla pouze jedna – Hlinkova slovenská ľudová strana (Komunistická strana začala působit ilegálně od zákazu své činnosti 20. října a úředním rozpuštěním KSČ 27. prosince 1938 přešla do ilegality).

Parlament byl zbaven své kontrolní i legislativní funkce, které předal zmocňovacím zákonem z 15. prosince 1938 vládě a prezidentovi. Vláda s prezidentem tak mohla vydávat ústavní zákony, nicméně hlava státu představovala jen ceremoniální loutku. Na rozdíl od sekularizované první republiky katolická církev získala v druhé republice nezastupitelnou a výsadní úlohu ve veřejném, kulturním a státním životě. Druhá republika se přejmenovala na Česko-Slovensko, nastal státoprávní rozpad dosud jednotného československého státu.

Bránili se

I když německý diktátor tvrdil, že obsazování začne až 15. března 1939, ve skutečnosti již o den dříve v podvečer překročily útvary německého VIII. sboru a pluku SS »Leibstandarte Adolf Hitler« státní hranici v prostoru Moravské Ostravy a Místku, aby obě města obsadily. Došlo při tom ke střetu, ve kterém svá kasárna před okupanty bránili vojáci III. praporu 8. pěšího pluku Slezského v Místku jako jediní v naší vlasti. Střelbou zastavili německý motorizovaný předvoj projíždějící kolem kasáren. Přestřelku ukončilo vyjednávání, na něž německé velení přistoupilo, neboť s českým branným odporem se v německém scénáři nepočítalo. Do půlnoci obsadili nacisté město a všechny okolní vesnice, až po československo-polskou hranici. Přibližně jako Místek a Frýdek byla nacistickým vojskem obsazována Ostrava. Dne 15. března 1939 ve tři hodiny 35 minut obdržely vojenské jednotky z Hlavního štábu československé armády rozkaz ke kapitulaci. V brzkých ranních hodinách za sněhové metelice vstoupily německé jednotky i mimo Ostravsko a zahájily obsazování zbývajícího území Čech a Moravy.

Historie jednoznačně potvrdila slova velitele praporu podplukovníka Štěpiny, který po boji a kapitulaci posádky napsal ve svém hlášení ministerstvu obrany, že byla zachráněna čest vojáků místecké posádky. Proto plným právem byli 18. července 1946 velitelé a několik příslušníků hrdinného odporu vyznamenáni v Místku prezidentem Československé republiky Edvardem Benešem.

Zatímco české země obsazoval wehrmacht a na Slovensku přebírali výzbroj a výstroj příslušníci nově vzniklé slovenské armády, na Podkarpatské Rusi se stále bojovalo pod praporem již neexistujícího státu. Teprve 17. března se na Slovensko a do Rumunska stáhli poslední čeští vojáci a příslušníci Stráže obrany státu (SOS).

Důsledky

Okupaci českých zemí okamžitě odsoudily USA i SSSR. S bezprostřední reakcí neotálel ani bývalý prezident Edvard Beneš. V exilu ihned napsal proti okupaci memorandum adresované velmocím a Společnosti národů. Francouzi vůbec nereagovali, Velká Británie odpověděla a také hned proti okupaci podala protest. Žádná z uvedených mocností neuznala, že by šlo o dobrovolný akt. Za cenu české oběti pak Británie s Francií konečně ustoupily od politiky usmiřování, což se projevilo později, kdy už jednaly jinak.

S obsazením českých zemí spadla Adolfu Hitlerovi do klína bohatá kořist nejen v podobě lidských a hospodářských zdrojů, ale především zbraní a obrovského potenciálu zbrojovek, z nichž nejcennější byly bezpochyby Škodovy závody v Plzni. Kapacita německého zbrojního průmyslu díky tomu vzrostla zhruba o 25 procent! Továrníci většinou nestihli zničit nebo ukrýt uskladněnou výzbroj, výrobní dokumentaci a zařízení, takže zbrojařský potenciál českých zemí nacisté získali v zásadě neporušený a navíc se zapracovaným personálem.

Pokud jde o získané zbraně, Hitler vyčíslil jejich množství ve svém projevu z 28. dubna 1939 následovně: 469 tanků, 1582 letadel, 2175 polních a 501 protiletadlových děl, 43 876 kulometů, 785 minometů, 1 090 000 pušek, 114 000 pistolí a k tomu obrovské množství munice. Jen co se týkalo obrněnců, Němci získali například 244 lehkých tanků LT vz. 35, které byly svými parametry téměř srovnatelné s německými středními tanky PzKpfw III. Těch měl wehrmacht v dubnu 1939 k dispozici 230 a zařazením českých strojů se tak počet německých středních tanků více než zdvojnásobil.

Tato bohatá kořist pak výrazným způsobem napomohla německým vítězstvím v Polsku, během tažení na západ, při operacích na Balkáně a použita byla i v rámci operace Barbarossa. Při obraně Atlantického valu Němcům sloužil například pevnostní kanon vz. 36, ráže 4,7 cm. Během spojeneckého vylodění v Normandii v roce 1944 o sobě dal vědět výrobek plzeňské Škodovky – 21cm pobřežní kanon K 39/41. Jednalo se o moderní výkonné dělo schopné pálit granáty těžké 135 kg na vzdálenost až 33 km. Dělostřelecké pobřežní baterii Crisbecq na pobřeží poloostrova Cotentin, vyzbrojené právě těmito zbraněmi, se 6. června 1944 podařilo potopit americký torpédoborec USS Corry.

Prapor s hákovým křížem nad Prahou zavlál 16. března 1939, kdy Adolf Hitler podepsal výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava a shlížel z oken Pražského hradu na okupovanou Prahu. Prvním zastupujícím říšským protektorem Hitler jmenoval šlechtice, svobodného pána Konstantina von Neuratha, druhým byl od 27. září 1941 SS-Obergruppenführer a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), prezident Interpolu v letech 1940–1942, Reinhard Tristan Eugen Heydrich, zvaný kat českého národa.

Okupační režim

Po vzniku protektorátu byl ihned nastolen tvrdý okupační režim a nacistické bezpečnostní složky okamžitě rozběhly první rozsáhlou zatýkací akci zaměřenou na své politické odpůrce. Dostala krycí jméno Mříže (Gitter) a stala se jasnou ukázkou toho, co lze od nových pánů očekávat. Konečné řešení české otázky nastínil Reinhard Heydrich 2. října 1941, když prohlásil ve větším kruhu posluchačů, že »Čech v tomhle prostoru už nemá koneckonců co pohledávat«, a on se nebude pokoušet »předělávat tuhle svoloč českou podle staré metody na Němce«.

Ne všichni se s okupací smířili. Skutečný odboj se proto rodí hned po 15. březnu 1939, kdy se ukázalo, že veškerá proněmecká propaganda byla vylhaná. Vznikaly doma odbojové organizace, řada vojáků a občanů utíkala z protektorátu s jasným cílem – aktivně bojovat proti okupantům. K nim patřil i velitel obrany Czajánkových kasáren kapitán Karel Pavlík. Za účast v ilegálních odbojových organizacích Za vlast a Obrana národa a další odbojovou činnost byl po atentátu na Heydricha gestapem chycen, mučen a poslán do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl 26. ledna 1943 popraven. V roce 1999 byl prezidentem republiky vyznamenán medailí Za hrdinství in memoriam.

Komunisté společně s Českým svazem bojovníků za svobodu, občany města a veřejností si každoročně výročí ozbrojeného odporu v Místku připomínají pietou a položením květin u památníku 8. pěšího pluku Slezského v místech, kde stávala Czajánkova kasárna. Jsou symbolickým poděkováním všem, kteří projevili odvahu a hrdinství v protifašistickém odboji, ale také závazkem, že poválečné generace komunistů nezapomínají na jejich odkaz a vysokou cenu, kterou museli za naši znovunabytou svobodu zaplatit. Nikdy nezapomeneme!

Svatomír RECMAN


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.6, celkem 15 hlasů.

Svatomír RECMAN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.