Ilustrační FOTO - Haló noviny

Z vystoupení poslanců KSČM na březnové schůzi Sněmovny

K návrhu novely zákona poslanců KSČM o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, zamítnutému Senátem

Nezdanění finančních náhrad nemá opodstatnění

Stanislav Grospič, místopředseda ústavně právního výboru

Stojíme před krokem, kterým máme rozhodnout o osudu další novely návrhu zákona, kterým se mění zákon číslo 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který po třetím čtení projednal Senát a zamítl jej. Je tedy na Sněmovně, aby přijala konečné rozhodnutí. V této souvislosti bych chtěl připomenout, že tímto návrhem nedochází, jak tady už bylo mnohokrát řečeno z naší strany coby předkladatelů, ke zdanění vydaného majetku. Toho, který byl vydán na základě restituční části zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, ale dopadá na část rozsáhlého subsidiárního plnění, jímž jsou pouze finanční náhrady dle § 15 citovaného zákona, nikoliv však již příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností podle § 17 citovaného zákona. Nemohu se však znovu nezmínit o způsobu, jakým došlo k ocenění majetku, který v rámci zákona o majetkovém vyrovnání nelze vydat, a je za něj poskytnuta finanční náhrada. Z mnoha studií odborné veřejnosti, historických faktů, i dokumentů, jež měla k dispozici tehdejší vláda premiéra Nečase, vyplývá, že majetek, za který je poskytována finanční náhrada, nebyl nikdy hodnověrným způsobem specifikován.

Stanislav Grospič, místopředseda ústavně právního výboru.

Není jasné, za který majetek se náhrada poskytuje

Nikdy tedy nebylo a ani dnes není jasné, za který majetek je finanční náhrada poskytována, a zda skutečně tento majetek spadal do rozhodného období a byl majetkem církví a náboženských společností. Pokud jde o rozsah a ocenění církevního majetku, pak z hlediska zákona o majetkovém vyrovnání považuji za velmi důležité, jak tehdejší vláda jako navrhovatel tento rozsah určila, případně jak došla k číslům o jeho celkové hodnotě a jestli vše zdůvodnila racionálními a přiměřenými exaktními argumenty a důkazy. To se zákonodárci nikdy nedozvěděli a nikdy nedozvědí, stejně jako veřejnost. Přitom šlo o velmi důležitý krok, což zvýrazňuje fakt, že určený rozsah majetku posloužil přímo k odhadům majetku a následně pak k určení paušální finanční náhrady. Z dokumentu ministerstva kultury zabývajícího se a řešícího ocenění původního církevního majetku vyplývá, že ocenění původního církevního majetku bylo provedeno na základě údajů k roku 2007. Z tohoto roku mají pocházet i údaje o předpokládané tržní hodnotě tohoto majetku. Zde si dovolím ocitovat usnesení dočasné komise Sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi, přijaté 22. července 2008: »Dočasná komise pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi souhlasí s tím, že má být církvím a náboženským společnostem vydáno a nahrazeno to, co vlastnily nebo měly vlastnit k datu 25. února 1948.« Tento fakt nasvědčuje tomu, že při určení rozsahu majetku došlo k prolomení hranice stanovené zákonem a lze tedy shrnout, že o racionalitě a skutečné objektivitě údajů, na jejichž základě byl určen celkový rozsah církevního majetku, který následně posloužil pro určení finanční náhrady, nelze v této souvislosti mluvit.

K postoji Ústavního soudu

V souvislosti s uvedenými fakty bych se krátce zmínil o postoji Ústavního soudu k ocenění původního církevního majetku, který se nevydává. Na základě jeho vyjádření v bodech 255 a 256 nálezu spisové značky PL ÚS 10/13 nelze než konstatovat, že ÚS zcela rezignoval na posouzení tohoto problému z hlediska ústavnosti, o němž svědčí odlišná stanoviska, která zaujali k rozhodnutí pléna ÚS soudci Jaroslav Fenyk, Vojan Güttler, Jan Musil a Pavel Rychetský. Samotné finanční náhradě se věnuje Hlava III zákona o majetkovém vyrovnání nazvaná Finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, zejména ustanovení § 15. To svojí dikcí vychází spíše z politického než z právního posouzení. V této souvislosti se nemohu nezmínit o rozporu mezi komentářem k zákonu od autorů např. Jakuba Kříže a Václava Valeše a důvodovou zprávou k zákonu. Dle komentáře, z něhož cituji, »právní vztah mezi hodnotou majetku, formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje. Stejně tak neexistuje právní vztah mezi konkrétními věcmi, které se vydávají v režimu naturální restituce a samotnou finanční náhradou.«

Neříkám to náhodou. Nezbývá, než si položit otázku, jak může existovat vztah mezi věcmi, které se nevydávají a samotnou finanční náhradou, když byly odhadnuty ze stejného základu, přičemž celková výše finanční náhrady dle důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání vznikla odečtením částky, která reprezentuje odhad hodnoty majetku, který je možné vydat, od celkové hodnoty majetku. Odpověď je jednoduchá. Pokud právní vztah skutečně neexistuje, je možný jediný závěr - že se v případě finanční náhrady jedná o disimulované, zastřené právní jednání.

Může jít o nepovolenou státní podporu

Jako další závažný problém je možný střet vyplácených finančních náhrad s právem EU, konkrétně s čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování EU, tj. zákazem tzv. státních podpor. K tomuto názoru mě vede skutečnost, jakým způsobem se tehdejší vláda jako předkladatel zákona s tímto problémem vypořádala. V důvodové zprávě se pouze v obecné rovině konstatuje, že legislativní úprava postavení církví a náboženských společností nespadá do pravomoci EU, nýbrž do pravomoci členského státu. Zcela zde tak rezignovala na projednání této otázky s Evropskou komisí a ani nijak nezdůvodňuje, proč by se případně nemohlo jednat o nepovolenou státní podporu. Na posouzení této otázky rezignoval i Ústavní soud ve svém již citovaném nálezu, když ani on se nepokusil vznést k této věci předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU dle čl. 267 Smlouvy o fungování EU, ač tak jednoznačně učinit mohl. Je zřejmé, že církve jako právnické osoby mohou být podnikem ve smyslu práva EU a ustálené definice judikatury Soudního dvora EU. Ten uvádí, že podporou se rozumí rozhodnutí členského státu, kterým udělí jednostranným a autonomním rozhodnutím určeným osobám či podnikům prostředky nebo jim zajistí výhody k podpoře dosažených ekonomických cílů.

Typická státní podpora dle stabilní judikatury Soudního dvora EU se dále vyznačuje tím, že jde o podporu pocházející z veřejných prostředků a opatření je přičitatelné státu nebo jiné korporaci veřejného práva, a podporou vzniká selektivní výhoda pro určitý podnik nebo odvětví. Za klíčové je potřeba mít, že k naplnění pojmu státní podpory může dojít pouze současným naplněním všech jeho znaků. Tedy zároveň musí být splněna podmínka zvýhodnění určitého podniku způsobeného zásahem nebo opatřením státu z veřejných prostředků, podmínka narušení hospodářské soutěže a také podmínka ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Všechny tyto znaky státní podpory byly osvobozením finanční náhrady od zdanění církví a náboženským společnostem naplněny. Otázka o možné nepovolené státní podpoře tedy zůstává stále otevřená a v budoucnosti může vyvolat i nemalé problémy. Nelze totiž v žádném případě vyloučit, že finanční náhradu by mohla Evropská komise posoudit jako nedovolenou státní podporu soukromému subjektu.

Senát návrh pokládá za protiústavní

Senát předložený návrh zákona zamítl, protože jej považuje za protiústavní z důvodu nejen porušení legitimního očekávání církví a náboženských společností, ale také z důvodu porušení uzavřených smluv mezi státem a jednotlivými náboženskými společnostmi. S tímto názorem se neztotožňuji a řekl jsem to i v Senátu. Tím, že se navrhuje zdanění finanční náhrady, nemůže dojít k porušení legitimního očekávání. Pokud by tomu tak bylo, muselo by se připustit i porušení legitimního očekávání ostatních občanů, kteří očekávali spravedlivé a legitimní vypořádání se s církvemi a náboženskými společnostmi. Musela by se připustit i skutečnost, že odpuštěním daní z finanční náhrady bylo narušeno jejich právo jako daňových poplatníků, kteří legitimně očekávají využití finančních prostředků státem získaných na daních ve prospěch celé společnosti, a nikoli upřednostněné určité skupině, jak určil sám zákon o majetkovém vypořádání.

Senát při svém rozhodnutí argumentoval také porušením uzavřených smluv. Nesdílím ani tento názor. Smlouvy o vypořádání jsou koncipovány jako nástroj finančního vypořádání. V rámci českého právního řádu se jedná o unikátní řešení. V právním řádu nenalezneme žádné podobné řešení, které by bylo v plném rozsahu vtěleno jak do zákona a zároveň se také stalo předmětem dvoustranné smlouvy. Celá koncepce tak slouží dle mého názoru jen k vystavění další překážky možného budoucího přehodnocení majetkového vyrovnání. To však nemůže bránit výsostnému právu státu činit opatření v daňové oblasti. Pokud by tomu mělo být jinak, došlo by k vytváření nerovnosti před zákonem, kterou projednávaný návrh zákona naopak odstraňuje, protože nezdanění finančních náhrad nemá své opodstatnění.

Nebudu se již zabývat samým ohodnocením jednotky metru čtverečního zemědělské a lesní půdy. Na to téma tady toho také zaznělo již mnoho.

Co uvedl Pavel Rychetský

Závěrem si dovolím citovat z disentního stanoviska Pavla Rychetského k nálezu Ústavního soudu spisové značky PL ÚS 10/13, v němž mj. uvedl: »Nezpochybňuji právo zákonodárce rozhodnout svrchovaně o rozsahu zmíněných majetkových křivd způsobených v minulosti, a dokonce přijetí zákona, který by zmírňoval majetkové křivdy způsobené církvím a náboženským společnostem v minulém režimu považuji za nezbytné. Ale přesto soudím, že i takové jeho rozhodnutí musí respektovat alespoň v elementární míře principy rovného přístupu k jednotlivým skupinám oprávněných subjektů a ostatní platné právní normy.«

Dle mého názoru a soudu míra uplatnění nerovného přístupu nesmí přesáhnout únosnou míru z hlediska testu proporcionality a přiměřenosti. To se při stanovení finančních náhrad paušální výměrou stalo. To se také stalo tím, že došlo k odpuštění daní církevním subjektům v rámci majetkového vyrovnání. Žádám vás tedy proto, zda by Poslanecká sněmovna nesetrvala na svém původním názoru a podpořila svou původní verzi.

Návrh KSČM je spravedlivý, církve nemohou být osvobozeny od daně

Miroslav Grebeníček, místopředseda kulturního výboru

Je skutečností, že 27. února 2019 Senát odmítl návrh KSČM na zdanění finančních náhrad církvím. Podle většiny senátorů jde prý o nestoudnou, či dokonce protiústavní novelu. A tak nám ji vrátili do Poslanecké sněmovny k novému projednání, přičemž si neodpustili ani pravicovými politiky tolik oblíbené vyvolávání údajných komunistických strašidel. Jejich diskuse postrádala fakticitu, byla plná trapnosti, invektiv a kompilací polopravd a účelových lží. Vše pak převedli do ideologické roviny, jako by zdanění církevních náhrad bylo jen věcí komunistů.

Jistě, podle komunistů je návrh zákona o zdanění finančních náhrad církvím spravedlivý, protože není možné, aby církve - na rozdíl od ostatních - byly osvobozeny od daně. Všechny příjmy mají být zdaněny. Náhrada, poskytovaná pojišťovnou, je také daněna, protože to je příjem - prohlásil veřejně předseda KSČM Vojtěch Filip. Arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka však začal mluvit o salámové metodě, kterou prý uplatňuje právě KSČM. Dokonce se veřejně zeptal - nenesou tyto vaše kroky známky porušování zákona o zločinnosti komunismu? Rezolutně pak dodal - nezapomeňte, že pokání očišťuje, že pokání je předstupněm odpuštění a také předstupněm k morálnímu životu. Ne. Nikomu jeho víru neberu. Ctím a respektuji práva poctivých věřících. Stejně tak nikomu neodpírám právo na názor, že náboženství je pošetilá pověra. A vzal jsem na vědomí i to, co 6. března 2019 veřejně prohlásil religionista Ivan Odilo Štampach - Duka má svoji optiku církevního bosse, který nepřipustí, že by se v církvi mohlo dít něco špatného. V souvislosti s církví a kardinálem Dukou Štampach dokonce použil termín »mocenská deviace«.

Mnozí pak mluví o tom, že nejsilnější morální autoritu měla církev na konci 80. let minulého století za kardinála Františka Tomáška. Po jeho odchodu tuto morální autoritu zjevně ztratila. Přispěl k tomu i téměř mafiánský příběh provozní budovy Národního divadla, kterou podle výčtového zákona z roku 1990 prý omylem v první restituční vlně získaly sestry komunity Římské unie řádu svaté Voršily v Praze a za tři roky ji tajně a podezřele za desítky milionů prodaly. Ten příběh zaměstnával naše soudy celých 26 let. Šlo o restaurační budovu s číslem popisným 1435, která byla postavena v roce 1983 pro Restaurace a jídelny Praha 1. V budově byla provozovna restaurace a kavárna pro veřejnost a rozsáhlé zázemí.

Mazané voršilky

Podle prohlášení lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana z 23. září 2014 se prý nedalo říci, zda je spor vhodný a zda nepoškodí řád Voršilek. Skutečně se to nedalo říci. Vždyť mazané voršilky provozní budovu Národního divadla v první restituční vlně získaly zjevným podvodem. Následně ji prodaly a pak zase požadovaly její navrácení. Šokující je i to, že zástupci první české scény v květnu 2016 za ni museli vysolit 290 milionů korun. A to už neokecal ani lidovecký ministr Daniel Herman.

Mnohé vysvětlují i slova patriarchy Církve československé husitské Tomáše Butty, který 7. ledna 2008 přiznal, že zjištění poměru majetkové náhrady jednotlivým církvím bylo velmi komplikované, neboť církevní nemovitosti nebyly vždy konfiskovány státem. Uvedl, že se některých budov či památek dobrovolně vzdaly nebo je darovaly, protože neměly prostředky na jejich údržbu. Není žádným tajemstvím, že po roce 1989 zejména římskokatolická církev pejorativně skloňovala ve všech pádech příjmení mnohých někdejších komunistických funkcionářů. Dokonce tvrdila, že nebýt 25. února 1948, nemuseli bychom s odstupem času řešit ani tzv. církevní restituce.

Ovšem o tom, o co je připravila tzv. druhá pozemková reforma, ani slovo. Tu totiž posvětila i tehdejší lidová strana v čele s římskokatolickým knězem Mons. Janem Šrámkem. A toho lze jen těžko vydávat za komunistu. Mons. Šrámek navíc zastával v letech 1945-1948 funkci náměstka předsedy vlády, v jejímž programovém prohlášení z 8. července 1946 se praví: Pokud jde o otázky půdy, považuje vláda za nutné přesně, urychleně zakončit konfiskaci půdy zrádců a kolaborantů. Za druhé bude třeba provést revizi všech případů, kdy při prvé pozemkové reformě zabraná půda byla propuštěna ze záboru, ač podle zákona do záboru patřila. Za třetí hodlá vláda, tedy i Mons. Šrámek a jeho dva lidovečtí kolegové, ministři František Hála a Adolf Procházka, také přikročiti k revizi přídělového řízení při tzv. zbytkových statcích. Takto získanou zemědělskou půdu zamýšlí vláda jednak přidělit drobným zemědělcům z řad zemědělců, rolníků, domkářů a bezzemků, jednak ji zachovat v celých objektech jako vzorné výzkumné, pěstitelské a šlechtitelské stanice ve veřejné správě.

Josef Plojhar na 13. sjezdu KSČ

Za zmínku rozhodně stojí i postoje českého doktora teologie Josefa Plojhara, který byl za fašistické okupace vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Od roku 1948 byl řadu let ministrem zdravotnictví v tzv. komunistické vládě a od roku 1951 byl nejen předsedou Československé strany lidové, ale i předsedou Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva. Za zmínku pak stojí jeho slova, pronesená na 13. sjezdu KSČ v roce 1966: »My, členové Československé strany lidové, organizující ve svých řadách poctivé, křesťansky smýšlející občany naší země, jsme se z vlastního přesvědčení přihlásili k cílevědomé spolupráci v Národní frontě, vedené KSČ. Činíme tak v pevném přesvědčení, že politika naší Národní fronty, prodchnutá duchem socialistického humanismu, vědecky podloženou službou člověku a všestrannému rozvoji jeho schopnosti, odpovídá též plně křesťanským představám o harmonickém uspořádání vztahů mezi lidmi, ale vytváří skutečně reálné a konkrétní podmínky pro vskutku svobodný a důstojný život člověka.«

K tomu pak Josef Plojhar dodal: »V neposlední řadě se domníváme, že tato otevřená, plodná a úspěšná spolupráce s komunisty v socialistickém státě může být příkladem i křesťanům v zemích s jiným společenským zřízením k naplnění navýsost odpovědného a mravně zavazujícího historického poslání - bojovat v jednotě s nejprogresivnějšími silami za odvrácení nové, ničivé války, hájit mír a štěstí všeho lidstva.« O tom se však někdejší premiér Petr Nečas, když 22. února 2013 jménem vlády podepsal se 16 církvemi a náboženskými obcemi prý jednostranně nevypověditelné smlouvy, které církvím údajně zaručují výplatu finančních náhrad navýšených o inflaci, ale vůbec, vůbec nezmínil.

Respekt k baptistům

S úctou a respektem však dodnes mnozí občané vzhlížejí k Bratrské jednotě baptistů, jejichž představitelé odmítli smlouvu podepsat. Důvod? Považovali finanční náhradu, podobně jako dnešní premiér Andrej Babiš, za přemrštěnou. Předseda výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů Milan Kern jejich rozhodnutí zdůvodnil následovně: Už tady fungujeme více než 120 let, a po většinu té doby jsme působili skrze samofinancování, ne skrze dotování státem. K tomu poznamenal. »V zákonu o majetkovém narovnání je napsáno, že má sloužit k tomu, aby si církve vytvořily majetkovou základnu a mohly být nezávislé na státu. My si nechceme vytvářet majetkovou základnu z cizích zdrojů, tedy od státu.«

Baptisté tedy nechtěli vytvářet majetkovou základnu z cizích zdrojů a odmítli převzít držhubné ve výši 227 milionů korun. I to je důkaz o hanebné účelovosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, který spatřil světlo světa nejen zásluhou prokorupční vlády Petra Nečase, ale i římskokatolické církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou. Výstižně to vyjádřil i někdejší premiér Bohuslav Sobotka, když v červenci 2012 napsal: »Církev by měla být poslem milosti a odpuštění, nikoliv podléhat hrabivosti a využívat arogantního zneužívání síly ze strany pravice.« Takzvané církevní restituce pak Sobotka označil za předražené, nespravedlivé a riskantní.

Ozývali se i mnozí jiní. Zpěvák, muzikant a vzděláním právník Janek Ledecký veřejně prohlásil, že tzv. církevní restituce jsou výsměchem principu směřování našeho státu od roku 1918 a státotvorným demokratickým idejím T. G. Masaryka. Ten měl, jak uvedl Ledecký, o pojmech, jako je čestnost, pravdomluvnost, či poctivost v souvislosti s katolickou církví a násilnou rekatolizací českých dějin, víc než jasno. Ledecký se jednoznačně vyslovil pro zdanění finančních darů církvím, přičemž uvedl i příklad, kdy Apoštolská církev s necelými pěti tisíci členy má podle zákona o církevních restitucích získat finanční vyrovnání ve výši jedné miliardy a více než padesáti šesti milionů korun. A to přesto, že byla zaregistrována až v roce 1989!

Čím přesvědčíme ateisty, aby dal každý 13 tisíc Kč církvi?

Majetkový církevní tahák veřejnosti názorně přiblížil i praktikující katolík a psycholog Jeroným Klimeš. Ten totiž v červenci 2012 prohlásil: »Žil jsem v Líbeznicích u Prahy. Ze dvou tisíc obyvatel nás chodilo do kostela čtyřicet, tedy přesně dvě procenta populace. Podle současného návrhu restitučního zákona zaplatí každý Čech církvi 13 tisíc korun, čili v Líbeznicích celkem 26 milionů.« Následně si položil tři řečnické otázky: Co bude těch 40 lidí dělat s 26 miliony? A proč má 1960 lidí zaplatit těm čtyřiceti takovou sumu? Čím přesvědčíme ateisty, aby nám dali každý třináct tisíc korun? Nelze opomenout ani následující Klimešovu poznámku: »Myslím si, že každý by si měl platit kroužek, na který chodí. Ať si fotbal platí fotbalisti a katolickou církev katolíci. Velmi dobře vím, že církve nejsou spolek zahrádkářů ani rybářů nebo myslivců, i když je tak mnozí vnímají. Je tady totiž jeden zásadní rozdíl. Zahrádkáři totiž nikdy neusilovali o moc a nikdy ji taky neměli. To se však o římskokatolické církvi říct nedá.«

Do toho všeho vstoupil v březnu 2013 občanský demokrat a ministr Nečasovy vlády Martin Kuba, který byl v televizním souboji zaskočen otázkou, kde a kdy koalice vyčíslila peněžní náhrady za majetek, u kterého církve nemusí prokazovat, že jim patřil, na rozdíl od nemovitostí, u kterých to prokázat musí. Teď se přiznám, zněla jeho odpověď, že úplně přesně nevím, v čem je tento rozdíl a neumím na tuto otázku odpovědět. Na uvedenou otázku ministr Kuba ani odpovědět nemohl. Protože neexistoval komplexní soupis majetku, ze kterého by se vycházelo, jak při ocenění, tak při celkovém výpočtu. Navíc asi vůbec netušil, že již zástupci nově vzniklého československého státu po roce 1918 na mezinárodní půdě oprávněně hájili stanovisko, že církevní statky jsou státním majetkem a církvi jsou pouze svěřeny do užívání. Bylo to v době, kdy postoj veřejnosti k zákonu o tzv. církevních restitucích byl vytrvale negativní. Pravidelně jej odmítali čtyři z pěti dotazovaných.

Dary se daní...

Nelze se pak divit, že veřejnost zaujal návrh zákona na zdanění církevních náhrad. Tenkrát šlo o iniciativu vedení Jihočeského kraje, v jehož čele stál sociálnědemokratický hejtman Jiří Zimola. Toho plně podpořil šéf KSČM Vojtěch Filip, který v červnu 2016 v Partii TV Prima prohlásil, že stát církvím nevyplatil náhradu, ale poskytl dar, a ten by se měl jako jakékoli jiné dary zdanit. Tuto iniciativu podpořil i Andrej Babiš, který k tomu poznamenal: »Restituce proběhly nekorektním, podvodným způsobem. Ta náhrada je předražena o 54 miliard, které stát vydal navíc.« A nelze opomenout ani předsedu SPD Tomia Okamuru, jehož poslanecký klub zdanění rovněž podpořil. Církev ovšem neustále tlachá o snaze naši společnost stmelit, údajně za pomoci obecně přijímaných hodnot. Nějak se jí to ovšem nedaří. Hamižnost církevních hodnostářů naopak přispěla k tomu, že společenské příkopy se mnohonásobně prohloubily. A mohou se prohloubit ještě více, neboť se stále řeší spousta nechutných sporů u soudu.

Legislativa se měnit dá, se smlouvami je to složitější

Jistě, někdejší koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných si velmi dobře uvědomovala, na jak tenký led se pouští. Právě proto na zákon o tzv. církevních restitucích navázala smlouvy státu s jednotlivými církvemi. Zatímco legislativa se měnit dá, se smlouvami je to složitější. A tak mnohým našim občanům už vůbec hlava nebere, že jde obrovskou finanční transakci zmanipulovat běžnou smlouvou momentálních zástupců státu s jakýmkoli partnerem. Právem si pak publicita Lukáš Jelínek položil otázku: »Pokusí se příště vláda navázat na nějaký ideologický zákon podobnou smlouvu, kterou prodá půlku země třeba Horní Voltě? Budeme také potom slýchat, že couvnout se již nedá?« Ano, právě tak to dopadá, když politiky posedne nutkání realizovat historickou spravedlnost bez potřebných informací a důkladné analýzy, zato s ideologickým zápalem či dokonce fanatismem. Nelze se pak divit, že v souvislosti s danou problematikou mnozí naši spoluobčané mluví o údajném právním kretenismu.

A to je důvod, proč nemohu souhlasit se stanoviskem Senátu, který docela neomaleně odmítl naši iniciativu ke zdanění finančních náhrad církvím. Budu tedy znovu hlasovat pro usnesení Sněmovny, které alespoň dílčím způsobem reaguje na oprávněné požadavky našich spoluobčanů.

Ne Bůh, ale majetek a obchod

Dokud bylo křesťanství pronásledovaným hnutím, většina jeho duchovních hlásala jednoduché, srozumitelné a svým způsobem i silné poselství svobody, jež v římském světě oslovovalo značné množství lidí. Avšak spojením církve a říše se křesťanství dramaticky změnilo. Začalo šířit různá prapodivná tvrzení o tom, že lidská přirozenost je hříšná, podlá a že potřebuje absolutní vedení od nadřazené morální autority, kterou údajně není nikdo jiný než právě církev. A v tomto novém nábožensko-politickém společenském řádu víra přebila rozum, poslušnost nahradila vědění a podřazenost upozadila svobodu.

Spojenectvím církve a říše začal katolicismus (později po schizmatu zvláště ten římský) stále důrazněji démonizovat každého, koho považoval za svého odpůrce či nepřítele. Katolicismus rovněž přišel s myšlenkou, že církev je v neustálém boji se Satanem a silami zla. A právě z ní také vzešlo inkviziční obludárium a smrtonosné křížové výpravy.

Katolická církev vždy učila, že to, co slouží měšci, hubí duši, a přednost by před tím měla mít duchovní blaženost. Stejně tak se tvářila, že neuznává za mravné hromadit více peněz, než ten či onen člověk potřebuje k životu. Ale to, co katolická církev říkala, a co ve skutečnosti dělala, nebylo a není ani dnes totéž. Vždyť celá jedna generace Čechů, Moravanů i Slezanů nezná katolickou církev jinak než jako hlasitého křiklouna, který se prý domáhá »svého bývalého majetku«. Divadlo, jež církev rozpoutala kolem majetkového vyrovnání s českým státem, nepokrytě ukazuje na její touhu po majetku, která je rafinovaně zakrývána slovy o spravedlnosti a právu.

Ne, nejde ani o restituce, ani o nápravu, ale o pragmatickou snahu urvat kus státního vlastnictví, domoci se za každou cenu peněz ze státního rozpočtu. Získat nezávislost nejen na státu, ale do jisté míry i na vlastních věřících.

Bůh prý odpouští těm, kteří nevědí, co činí. Církev katolická to ovšem velice dobře ví. Proto ji nehodlám prezentovat jako pouhé divadlo nabízející obyčejným lidem jen svérázné představení, v němž hábity, které si jistí pánové oblečou, nejsou pro mnohé z nich ničím jiným než divadelními kostýmy.

Pro dnešní katolický klérus, stejně jako pro jejich inkviziční předchůdce, žádné slovo Boží ani žádný osobní závazek skromnosti, chudoby a pokory neplatí. Ne Bůh, ale majetek a obchod, ne víra a skromnost, ale pachtění se po politických konexích, mediálním vlivu a mamonu je programem většiny katolických prelátů...

Ne, nikomu jeho víru neberu. Ctím a respektuji i práva poctivých věřících. Stejně tak nikomu neodpírám právo publikovat názor, že náboženství je »pošetilá pověra« a slovo bůh (či Bůh) není ničím víc než označením lidské slabosti.

Nalézat v dějinách tu pravou »spravedlnost« je z hlediska vyššího principu mravního značně ošidné, protože finanční kompenzace církvím zcela absurdně platí ze svých daní i mladí lidé, kteří nemohou za něco, co se přihodilo v době, kterou na vlastní kůži nezažili. Nevidím jediný důvod, proč bych neměl stát na jejich straně a jednoznačně oponovat těm, jejichž mysl ztemněla touhou po majetku a zákulisním kšeftováním s mocí.

Z úvodního slova Miroslava Grebeníčka k jeho nedávno vydané knize Ve znamení kříže.

Marie KUDRNOVSKÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 31 hlasů.

Marie KUDRNOVSKÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


svaty_vaclav
2019-03-26 15:11
Husovy knihy a Husovy myšlenky jsou nežádoucí a nebezpečné pro
katolickou církev i v dnešní době. Při jejich čtení si člověk
uvědomí, že všechno proti čemu brojil Mistr Jan Hus katolická církev
dělá i dnes. Břichopasectví, hamižnost a mamonářství katolické
církve můžeme sledovat v přímém přenosu v Havlem rozbitém
Československu. Církevní preláti a příslušníci katolické církve
se svých majetků jen tak nevzdají a udělají všechno pro to, aby s
hamižností sobě vlastní tyto neprávem nabyté majetky z cizího
rozmnožovali. K tomu je jim dobrá jakákoli lež a podraz a spřažení
se s kýmkoli, třeba i s TOP-09, ODS, STAN, KDU-ČSL a Piráty, ta
„naše“ „apolitická“ katolická církev.
Prokopic.Karel
2019-03-26 12:39
Je to plné "chtěných nepřesností", když to nazvu
diplomaticky. Ale je tady rovněž znevažováno stanovisko Ústavního
soudu! (mimo jiné - ta Rozhodnutí ÚS byla k této věci dvě). Zřejmě
by to chtělo, aby Ústřední výbor Komunistické strany České
republiky měl opět ony super pravomoce jako v letech 1948-1989.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.