Rozhovor Haló novin se sociologem docentem Petrem Sakem

Jako lidstvo balancujeme na hraně zániku

Ve své odborné, loni vydané publikaci »Úvod do teorie bezpečnosti« jste se pustil i do bezpečnostního tématu. To je pro sociologa nezvyklé. Proč jste zvolil toto téma?

Krátce před křtem knihy jsem si, překvapivě až v tomto věku, uvědomil, že na rozdíl od mnoha lidí jsem neměl od dětství vyhraněnou představu, co chci dělat. Při maturitě a ještě později nejenže jsem nechtěl být sociologem, ale ani jsem nevěděl, že nějaká sociologie existuje, protože po vzoru Sovětského svazu byla tehdy prohlášena za buržoasní pavědu a vyhnána z vysokých škol i z výzkumných pracovišť. Vlastně ani neexistovala. Když jsem začal studovat na škole, která se později jmenovala fakulta sociálních věd a publicistiky, situace byla stejná, sociologie stále neexistovala. Avšak krátce po tom, co jsem začal studovat, si mne sociologie našla a naše fakulta byla v Československu první, na které se sociologie začala vyučovat. Na závěr studia jsem se stal nejen absolventem vzdělávání a výchovy dospělých, ale také sociologie kultury. Étos šedesátých let byl i ve studiu a mými učiteli byli všichni nadšenci z první generace, která sociologii revitalizovala. Ze současného pohledu je tato generace, která v polovině šedesátých let sociologii resuscitovala a zanechala za sebou úžasné výsledky, až nepochopitelná.

Také mé celoživotní téma sociologie mládeže jsem si nevybral, ale sociologie mládeže si vybrala mne. V období pražského jara byly vztahy mezi studenty a učiteli velmi blízké. Profesor Miroslav Disman mi chtěl ve svízelné době nastupující normalizace jako přednímu studentskému aktivistovi pomoci – byl jsem místopředsedou fakultního výboru a členem pražského vysokoškolského výboru, později předsedou Akademické rady studentů. Tehdy se u mého jména začala objevovat nálepka »pravicový oportunista« a profesor Disman očekával, že budu mít problém s nalezením zaměstnání. Proto mi na jednom výzkumném pracovišti domluvil, že tam mohu nastoupit. Než jsem tam došel, pracoviště zrušili a to se třikrát opakovalo.

Naposledy přišel s možností vědecké aspirantury se specializací sociologie mládeže a sociologie výchovy u prof. Františka Kahudy. Po přijímacích zkouškách jsem byl přijat spolu s dalším studentským aktivistou Miroslavem Tylem. Po politickém nátlaku na naše propuštění profesor Kahuda Miroslava Tyla neuhájil, ale já jsem se na dalších sedm let stal vědeckým aspirantem a spolupracovníkem významné osobnosti a zakladatele sociologie mládeže u nás. Sociologie mládeže se tak stala mým životním tématem. Tolik můj obšírný výklad o mé cestě k sociologii.

A podobně jsem se dostal k bezpečnostní vědě a teorii bezpečnosti. Neuměl jsem si představit, že bych měl něco společného s policií nebo dokonce pracoval na Policejní akademii. Avšak můj přítel z Akademie věd, kterého jsem znal jako vynikajícího odborníka a mimořádně mravně integrovanou osobnost docent PhDr. Jiří Semrád, CSc., se stal na Policejní akademii ředitelem Ústavu pro celoživotní vzdělávání a bezpečnostní vědu a zlákal mne, abych šel k němu pracovat. Řešil jsem grant MV ČR k sociální deviaci a realizoval výzkumy zabývající se rolí policie ve společnosti. Bezpečnostní vědě jsem se však vyhýbal.

Po odchodu docenta Semráda z Policejní akademie jsem přijal nabídku tehdejšího ministra školství Eduarda Zemana, z Policejní akademie jsem odešel a stal se ředitelem Ústavu pro informace ve vzdělávání.

Po letech se na mne obrátila tehdejší rektorka Policejní akademie ČR docentka Hana Bartošová, CSc., s žádostí o pomoc při akreditaci doktorského studia. Pro akreditaci jsem zpracoval předmět Metody vědecké a výzkumné práce a přišel jsem ho doktorandům na Policejní akademii přednášet. A tehdy mne rektorka požádala, abych pracoval také na tématu bezpečnostní věda. To byla výzva a počátek cesty, na jejímž konci je již zmíněná monografie »Úvod do teorie bezpečnosti«.

Zpracoval jsem teoreticko-metodologická východiska bezpečnostní vědy, což byla ta nejnáročnější práce. Pak skončilo rektorce Bartošové funkční období a na Policejní akademii se změnily podmínky pro vědeckou práci, na což jsem reagoval odchodem. Zdálo se, že kapitola bezpečnostní věda se v mém životě uzavřela. Ovšem bezpečnostní věda se mně hned tak nechtěla vzdát. Univerzita Jana Amose Komenského připravovala obor Bezpečnostní studia a rektor docent PaedDr. Luboš Chaloupka a docent PaedDr. Jiří Víšek, CSc., mne vyzvali, abych přišel přednášet právě tuto teorii bezpečnosti. Abych mohl předmět učit, musel jsem nejdříve teorie bezpečnosti zpracovat a následně jsem začal psát i monografii, kterou se mi podařilo dokončit a vydat ji.

Ale jistě to nebyly jen organizační okolnosti, které vás k tématu bezpečnosti přivedly...

Samozřejmě, že jsem měl i jiné důvody. Bezpečnost a zamýšlení se nad bezpečností provází lidstvo od jeho počátku. Vždy museli lidé jako jedinci, i sociální celky od rodů po lidstvo, bojovat o své přežití a čelit bezpečnostním hrozbám, a jak se vyvíjela civilizace, tak se také v souladu s těmito změnami měnila bezpečnost a bezpečnostní hrozby. Ve vývoji lidstva se přelévá směrování bezpečnostních hrozeb. Například v české společnosti je jedinec ve větší bezpečnosti, než tomu bylo v dosavadní lidské historii. Naopak pro celek lidstva se bezpečnost-nebezpečnost globalizuje. Vše se stává globálně propojené a tedy také bezpečnost.

Důsledkem západní agrese v Iráku, Sýrii, Libyi je migrační vlna, která řádově snížila bezpečnost v některých evropských zemích. Jako lidstvo jsme dospěli do dnešní situace, kdy se již nenacházíme v pozici za pět minut dvanáct, ale balancujeme na hraně zániku. Publikací jsem chtěl přispět k reflexi této bezpečnostní situace.

Hned úvod publikace informuje, že vaše pohledy na bezpečnost jsou nekonvenční. V čem?

V publikacích o bezpečnosti je běžné, že se píše o teorii bezpečnosti, ta je však obvykle omezena na bezpečnost státu a to ještě z pohledu mocenských elit. Čili tyto teorie mají v sobě zakomponované limity, čím a kým se mohou zabývat. Například zpětně je zřejmé, že pro německý národ byl větší bezpečnostní hrozbou Hitler a jeho NSDAP než židé, kteří byli v té době prezentováni jako hrozba. Konvenční teorie bezpečnosti nepočítají s tím, že by mohly analyzovat stávající mocenský establishment jako bezpečnostní hrozbu. Například kde se můžete setkat s kritikou generála Petra Pavla, který objíždí republiku a média a podle návodu Orwelova Velkého bratra provozuje pětiminutové mítinky nenávisti? Dokonce nevadí, že vlastně páchá trestnou činnost, protože po zkušenostech druhé světové války byly právně kodifikovány trestné činy proti míru, které svým chováním naplňuje. Jeho jednání je v rozporu i s Washingtonskou deklarací NATO.

Obrazně řečeno, konvenční pojetí bezpečnosti je jako omezení pohybu v mrakodrapu na jedno poschodí. Má abstraktní teorie umožňuje pohybovat se v různých patrech a aplikovat teorii na jednotlivé dimenze, vnitřní a vnější bezpečnost a druhy bezpečnosti, aplikovat bezpečnost na konkrétní entity.

Žijeme v režimu mediokracie. Jak se s tím jako sociolog odborně popasujete?

Je zajímavé, že politologové a sociologové již řadu let mluví o postdemokracii či mediokracii. Podle těchto teorií dochází k přebírání reálné moci nadnárodními korporacemi a kapitálem a politici jsou pouhými vykonateli jejich zájmu, nikoliv tedy zájmu lidu či společnosti. Kapitál si stát zprivatizoval. V mediálním a veřejném prostoru však k reflexi této skutečnosti nedochází. Naopak podobně jako v indické teorii iluze skutečnosti - mája, je realita skutečného držení moci zakrývána závojem iluze v podobě médii vytvářené náhražky skutečnosti – mediální reality.

V současné politice existují dvě roviny. Jedná politika je legální, ale bez skutečné moci, druhá je nelegální, ale se skutečnou mocí. A mezi těmito rovinami existují mechanismy, které lze srovnat se spojkou a převodovkou u auta. Jejich pomocí dochází k legalizaci skutečné moci. Do funkce, která je legální součástí systému, se pomocí mechanismů převodovky dostane připravená figura kapitálu, která následně vykonává funkci podle pokynů ve prospěch kapitálu.

Také připadá v úvahu varianta, kdy kapitál vynechá loutku a sám se prosadí do funkce (Berlusconi, Babiš, Trump, Porošenko). Obecně získávání moci kryptokracií připomíná slogan »Zloděj křičí ‚chyťte zloděje!‘« nebo využívání síly a pohybu protivníka v judu. Upozorňuje na to, co ve společnosti sama způsobila, kritizuje to a slíbí to vyřešit. Část společnosti na to skočí, posléze je zklamaná, to však již kryptokracie společnosti servíruje dalšího zachránce, přičemž zachránce z předchozího kola je odepsán a mizí v propadlišti dějin.

Zatímco probíhá hra na demokracii v podobě voleb a dalších rituálů, skutečná moc si vytváří skutečné nástroje získávání a reprodukování moci. V poslední době můžeme z konkrétních voleb vrcholných představitelů vyvodit, vedle barevných revolucí, další mechanismus reprodukce moci. V minulosti funkce prezidenta byla vrcholem politického života a každý občan věděl, co je za ním, v současnosti se objevují prezidenti jako králíci z kouzelníkova klobouku.

Co bylo za prezidenty, jako byl T. G. Masaryk, Charles de Gaulle, Francois Mitterand, Dwight D. Eisenhower, Ludvík Svoboda, ale i za Gustavem Husákem, než se stali hlavami svých států. Kolik konfliktů, problémů, stresu, jednání, kompromisů, úspěchů, neúspěchů a sebezapření měli za sebou, než se ocitli na vrcholu jako prezidenti. Předchozí dráha je připravila na výkon této vrcholné funkce. Člověk, který je vysazen bez předchozí průpravy, nemůže být kvalitním prezidentem. Ilustrací je prezidentská barbína Emmanuel Macron.

Jak byla ona barbína Macron stvořena?

Podívejte, síla médií je taková, že kandidátovi vytvoří image, která je dokonce i v rozporu se skutečností. Macron, který začínal kariéru jako bankéř v bance Rothschilda, pokračoval jako poradce prezidenta a ministr, a když se ukázalo, že ve volbách nevyhraje systémová strana, bylo mu vytvořeno hnutí s protiestablishmentovou nálepkou a dostatečný počet Francouzů médiím na tento iluzionistický trik skočil.

Také slovenská média byla velmi úspěšná. Prezidentkou se stala žena na základě toho, že se angažovala v přemístění skládky odpadu z jednoho místa na druhé. Tento trik přemístění byl doplněn mýtem vraždy, která souvisí se vším, co se občanovi nelíbí. Média dokážou prezentovat souvislost čehokoliv s čímkoliv a občan, který už neví, že při myšlení lze používat logiku, přijme cokoliv. Stačí, když se takových voličů najde čtvrtina. Politika a média se stávají další disciplínou magického eskamotérství.

V knize rozebíráte fenomén barevných revolucí, kterých jsme svědky. Jak fungují?

Tzv. barevné revoluce se staly již standardní výbavou ovládání světa. Nezbytnou výbavou k provedení barevné revoluce jsou zkorumpovaní politici, ovládaná média, společenská frustrace ve společnosti a několik tisíc zmanipulovaných lidí a jejich přetvoření v dav. Jak zjistil již José Ortega y Gasset, splynutím s davem jedinec bez ohledu na svou inteligenci ztrácí schopnost vlastního myšlení. Optimální dobou pro spuštění barevné revoluce jsou volby, kdy stávající moc ztrácí legitimitu a nová ji teprve získává. Tato situace je pro odstavení celého politického systému nejefektivnější. Několik tisíc lidí v ulicích je nositeli té správné demokracie oproti milionům voličů v demokratických volbách. Stokrát opakované fráze v médiích nahradí skutečnost mediální realitou.

V případě neúspěchu barevné revoluce je na řadě humanitární bombardování a dovoz lidských práv a naší demokracie prostřednictvím letadlových lodí, raket a speciálních jednotek, samozřejmě doprovázené ekonomickými sankcemi, zmrazením aktiv v bankách a jejich vytunelováním, minimálně úroků.

Proti nadnárodní profesionální organizaci zaměřené na manipulaci voleb má šanci pouze člověk schopný kritického myšlení, analyzující fakta. I když proklamujeme kritické myšlení ve vzdělávání, opak je pravdou a spolu s formátováním mladých lidí sociálními sítěmi s lajkováním a sdílením schopnost vlastního posuzování společenské skutečnosti u generace žijící v historickém bezvědomí je stále menší.

Neskrýváte, že současná civilizace prokazuje znaky úpadku. Nerodí se dostatek dětí a demografická situace je největším bezpečnostním rizikem. Uvědomují si politici, že již »hoří«?

Vaše otázka vnucuje představu, že by si politici mohli nějaký problém uvědomit a řešit ho. Takový přístup je však zavádějící. Politici problém neřeší, politici jsou součástí problému, politici jsou problém. Společnost, civilizace a člověk se změnili, ale uspořádání společnosti ve vývoji ustrnulo. Jeden z problémů je politický systém, způsob výběru politiků, v němž dochází k negativnímu výběru deprivantů a psychopatů a k předání jim absolutní moci bez jakékoliv odpovědnosti. Mluví se sice o politické odpovědnosti, to je však pouze skrytá ochrana před trestní odpovědností. Jejich nejvyšší a jedinou skutečnou prioritou jsou osobní a skupinové zájmy a to ostatní ve společenském zájmu dělají pouze z donucení a z nezbytnosti, aby zakryli své skutečné zájmy. Vaše otázka, zda si politici uvědomují, že hoří, je stejná, jako kdybyste se ptala žháře, který založil oheň, zda si uvědomuje, že hoří, nebo George Sorose, že dochází k destrukci evropské kultury prostřednictvím islámských migrantů.

Není bez zajímavosti, že v poslední době se mluví o tom, že v popředí evropské politiky jsou politici, kteří nemají děti (Merkelová, Macron, Mayová), a ti mají jiné vidění světa.

Podle známého kosmologa Hawkinga současnou lidskou civilizaci může zničit umělá inteligence. Já však doufám, že technologický pokrok bude stále pod kontrolou člověka. Nebo se s Hawkingem ztotožňujete?

Člověk se pojmenoval homo sapiens sapiens, ale zvířata, která se nevyčlenila z přírody a chovají se instinktivně, se chovají rozumněji než člověk. Problém je, že lidé s velkou vůlí k moci mají deficit intelektu a poruchu osobnosti, a ti, kteří jsou rozumní, nemají vůli k moci a odvahu se těmto predátorům postavit. Proto balancujeme na hraně zničení a může rozhodnout náhoda. Pokud má náhoda dostatečně dlouhou dobu, přestává být náhodou a stává se zákonitostí.

Zásadní otázkou bezpečnosti je neexistence válečného konfliktu, tedy mír. Od konce druhé světové války neuplynul ani jeden den bez války. Nyní jsme připomínali 80. výročí německé okupace našich zemí, což v důsledku přešlo do nejstrašnějšího válečného konfliktu. Myslíte si, že bylo toto výročí dostatečně u nás připomenuto? Kde například byli politici?

Já jsem měl subjektivní pocit dobrý v souvislosti s tím, jaký se pomocí Overtonova okna vede útok na český národ. Historik-učitel na filozofické fakultě UK v rozhovoru na internetu uvedl, že vše, co vytvořil český národ, vlastně vytvořili Židé a Němci, a protože během a po druhé světové válce o ně české země přišly, tak od té doby proto Češi nic nevytvořili, a nemají proto nárok na existenci. Tehdejší děkanka napsala prohlášení na podporu tohoto učitele. Nic takového jsem v připomínkách k výročí nezaznamenal. Dokonce ani BIS neprotestovala proti kritické reflexi německé okupace. Ale možná, že má spokojenost vyplývá z mé přílišné skromnosti.

Ve společnosti se velmi zdůrazňuje nárůst antisemitismu, což je varující, ale přechází se nárůst neonacismu - viz pochodující pohrobci lotyšských esesmanů v Rize nebo příznivci banderovců na Ukrajině dvakrát do roka. Proč jsou takové rozdíly v připomínání těchto negativních fenoménů?

Už tradičně se svět tváří, že za války existoval jenom židovský holocaust, ale genocida jiných národů, kde bylo možná ještě více obětí, se přehlíží. Vzhledem k tomu, jak někdy politické strany a ministerstvo vnitra reagují a zakazují politické strany z důvodů neonacismu a následně se nechají (někteří) fotografovat s nacistickými symboly a neonacisty, lze vyvozovat, že ani nevědí, co je to nacismus a neonacismus a někdo jim vždy poradí, kdy mají být pohoršeni.

Základní obavou o bezpečnost země je potravinová bezpečnost a v rámci ní dostatek pitné vody. Potravinovou bezpečnost jsme vědomě a nezodpovědně ztratili a s vodou je to také na pováženou. Děláme pro zajištění obojího dost?

Voda a potraviny jsou základní komodity strategické bezpečnosti. To, jak byla za hubičku česká voda předána zahraničnímu kapitálu a zničena potravinová soběstačnost kvalitními potravinami, má charakter vlastizrady.

Na ransdorfovské konferenci v únoru v Praze jste hovořil o tom, jak mladí vnímají vlastenectví, jaké mají znalosti našich národních dějin. Jaké máte poznatky?

Z mladé, dnes již střední generace znám jen jednoho člověka se znalostí historie a to je Michal Macháček, který napsal neuvěřitelně kvalitní historickou monografii. Jeho obrovský talent česká společnost a historická věda dokáže využít pouze pořádáním archivu zoologické zahrady. Symptomatické je, že v pozadí jsou historici, kteří v normalizaci byli ze svého oboru vytlačeni. Na jedné straně generace bez znalostí historie, na druhé straně mladý talentovaný historik, který není puštěn do oboru. Když si k tomu přičteme snahu zpravodajské služby určovat historii a její výuku, a to osobně jejím ředitelem, vyznamenaným ředitelkou CIA (která se zase »vyznamenala« mučením vězňů), ukazuje se, o jakou znalost historie mladé generace je zájem. Pro ilustraci, jaké znalosti historie mají vysokoškolští studenti, tak za řadu let, kdy jsem se ptal minimálně 2000 studentů, ani jeden nevěděl, že souběžně, kdy probíhaly v červnu 1989 v Pekingu studentské demonstrace, byl v Pekingu na státní návštěvě M. S. Gorbačov, nebo nevěděli, že B. Jelcin poslal tanky na parlament a zabito bylo téměř tři sta lidí. Československé a české prezidenty znali čtyři studenti.

Celoživotně se zabývám velkými sociálními skupinami – generacemi v toku dějin. Jejich komparace přináší nové pohledy na aktuální společnost i na její dynamiku a proměny v dějinách. Podle mého vnímání, současná historie se stala spíše politickou propagandou, která ohýbá minulost podle politických zájmů.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.5, celkem 50 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.