Rozhovor Haló novin s profesorem Zdeňkem Jičínským, právníkem a publicistou

Uvidíme, jaké zrcadlo nám nastaví výsledky voleb v ČR

Zanedlouho tu máme volby do Evropského parlamentu. Co od nich můžeme čekat? Co nám napoví a proč právě to?

Blížící se volby do Evropského parlamentu budou určitým barometrem toho, jak vypadá i politická situace v České republice. A bude to barometr jistým způsobem zvláštní, protože se v něm v této situaci neočekává zásadní změna. Podle mě se tu opět projeví to, co v minulosti - že k volbám do EP chodí relativně málo voličů. Možná, že se letos to procento poněkud změní, ale zásadní změnu nečekám. Jsou to takové zvláštní věci, protože v ČR nízkou účast musíme spojovat se značně rozšířeným euroskeptickým vztahem občanů k Evropské unii. Zvláštní je to proto, že na Slovensku lze mluvit o velmi pozitivním vztahu k Unii. Slováci nelitují, že padla slovenská koruna a byla nahrazena eurem. A také se tam jinak projevuje snaha patřit do jádra EU. Ale i tam účast ve volbách do EP je nízká. Takže musíme v politické oblasti počítat se zvláštními jevy, které nemají vždy jednoznačné, jasné vysvětlení.

Ale abych se vrátil k české politice. Nepochybně se v hlasování našich občanů promítne zvláštní situace, ve které se Evropská unie nachází. Nevím, zda se má hovořit přímo o krizi, ale rozpory, které v EU jsou, jsou nepochybně hluboké a projevily se zejména v souvislosti s migrační krizí v roce 2015. Její důsledky zdaleka nejsou překonány. A projevují se v rozporech různých skupin států Unie i při vnitřním chování EU a jejích orgánů. Tady musíme počítat s tím, že například Visegrádská skupina má v tomto směru jednoznačný postoj – přeje si posílit postavení národních států, čili národní suverenitu, a změnit vztahy mezi Evropskou unií a její Komisí, a Evropskou radou jako nejvyšším orgánem členských států. Jednota uvnitř Unie rozhodně není.

Tendence, kterou jsem naznačil, se však zdaleka netýká jenom Visegrádské skupiny, podívejme se například na chování italského ministra vnitra a vicepremiéra ve vládě Giuseppa Conteho Mattea Salviniho a na jeho podporu maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi. Vztahy jsou tady prostě mnohem komplikovanější. To je jedna tendence.

Na druhé straně je tu tendence vyjádřená francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, jehož silnější snahou je posílit federalizaci. A k tomu je tu i podobné úsilí o posílení integrace představované dosavadním předsedou Evropské komise Jean-Claudem Junckerem.

A to zdaleka nejsou všechny rozpory, které uvnitř Evropské unie jsou. My můžeme s větší mírou znalostí posuzovat rozpory uvnitř EU v tom směru, že se nepodařilo výrazněji překonat rozdíly v sociálně ekonomické úrovni mezi starými členskými státy a státy novými. Výrazně se tento rozpor projevil v probíhajících jednáních o zrušení trvajícího rozdílu mezi kvalitou potravin. Ale zdaleka to neskončilo dost pozitivně, a závěr, který je přijímán na úrovni Evropské unie, není uspokojivý.

Takže je tu řada rozporů, které trvají, a nepochybně se to projeví i v blížících se volbách do Evropského parlamentu, protože kandidující strany na popsanou situaci svým způsobem reagují.

Ale EU přece pro nás nepředstavuje jen samá negativa...

Teď jsem mluvil jen o nedostatcích Evropské unie. Ale lidé by neměli při tom všem zapomínat na to, že existenci Unie děkuje Evropa za desítky let poválečného klidného mírového vývoje. Někdejší hluboké nacionální rozpory, které vedly předtím ke dvěma děsivým světovým válkám, se podařilo sice ne zcela zrušit, ale alespoň je udržovat v přijatelné míře. Například se podařilo mezi dvěma hlavními představiteli těchto rozporů, kterými byly Francie a Německo, vytvořit takový vztah, že se tyto dva státy staly hlavními představiteli integrující se Evropy.

Svět je opravdu velmi komplikovaný a do evropských vnitřních věcí zasahuje i skutečnost, že americká exekutiva představovaná prezidentem Donaldem Trumpem má také zvláštní vztah k Evropské unii. Místo upevňování vztahů s Unií jako celkem dává přednost bilaterárním vztahům s různými státy, což působí podle mého soudu nepříznivě na vnitřní vývoj v EU. To jsou všechno věci, z nichž většina má obecný charakter, věci, které přesahují rámec České republiky, ale v té či oné podobě se to projeví v evropských volbách. O těchto věcech totiž česká média referují ať už tak, nebo onak, a také strany na tyto rozpory a tendence uvnitř Evropské unie reagují ve své předvolební kampani.

A jak se to podle vás projeví právě u volebních uren v ČR?

Z hlediska obecného rozložení českých politických sil si myslím, že nedojde k nějaké výrazné změně oproti tomu, jak je česká politická scéna zastoupená v českém parlamentu, ale může tu přece jen dojít k tomu, že se v nějaké podobě posílí pravicové nacionální tendence. To se vyloučit nedá.

Zajímavé změny budou zřejmě i v personálním složení. Vznikla řada samostatných kandidátek i s některými dosavadními europoslanci, z nichž někteří mají v Evropském parlamentu i vlivné postavení. Zmíním třeba Pavla Teličku (zvolen za ANO), který je místopředsedou Evropského parlamentu. Ale nebudu rozvádět jednotlivá jména a jejich šance. Osobně si však nemyslím, že všichni z dosavadních europoslanců, kteří usilují o znovuzvolení na kandidátkách jiných stran než těch dosavadních parlamentních českých, mají šanci zasednout v EP na dalších pět let. Lituji zejména jedné věci - že na kandidátce ČSSD už není významný europoslanec a levicový představitel Jan Keller. Je mi to líto, ale co se dá dělat. Rozhodl se nekandidovat.

Prožíváme předvolební kampaň, která byla opožděná kvůli vnitřním politickým problémům. Ty mají vrch nad vztahem k Evropské unii, ale jednotlivé strany se snaží zpoždění nahradit intenzitou volební kampaně. S kandidáty se setkáváme i v České televizi, která dává jednotlivým nominovaným osobnostem kandidujících stran šanci se projevit, takže občané mají jistou možnost se s nimi seznámit stejně jako v nejrůznějších jiných formách mediálních kampaní.

Uvidíme, jaké zrcadlo nám volební výsledky v České republice nastaví. Obecně, jak už jsem říkal, se obávám, že v rámci celé Evropské unie, i když to základní politické rozložení sil v Evropském parlamentu asi úplně nezmění, tam nacionálně pravicové síly své pozice zesílí.

Ačkoli se proti premiérovi a předsedovi hnutí ANO Andreji Babišovi konají na mnoha místech ČR různé demonstrace i v souvislosti s výměnou ministrů, ANO si v průzkumech udržuje vedoucí postavení. Není nakonec ta cílená protibabišovská propaganda kontraproduktivní?

V české politice skutečně došlo v průběhu posledních let, a zejména v souvislosti s výsledky posledních parlamentních voleb, k významným přesunům. A ty podle mě nejsou ještě ukončeny. Projevilo se to v hlubší fragmentaci politické scény, protože devět parlamentních stran je na malou Českou republiku podle mého soudu příliš mnoho, tříští to politické síly a znemožňuje to i občanům jasnější politickou angažovanost. Ta je lepší v situaci, kdy představitelé voličů jsou silnější, jsou v menším počtu, mohou výrazněji formulovat své programové preference, a jsou pak i jasnější rozdíly mezi jednotlivými politickými subjekty. Fragmentace politické scény, která se výrazně projevila, podle mě pozitivním jevem rozhodně není. Naznačoval jsem, že ve volbách do Evropského parlamentu se ukáže, jaké tyto tendence jsou, a také - jak jsou silné.

Abych se však vrátil k vaší otázce. Myslím si, že skutečnost, že hnutí ANO představované Andrejem Babišem má z hlediska dosavadních průzkumů veřejného mínění pozici naprosto neotřesitelnou, je určitou realitou, se kterou musíme počítat. Uvidíme, jak se tady projeví probíhající trestní řízení, zda státní zastupitelství podá návrh na obžalobu, nebo ne. To se ukáže v průběhu nejbližších měsíců. Osobně si však myslím, že ani případná obžaloba nezmění pozitivní vztah velké skupiny těch, kteří Andreje Babiše stále podporují. Musíme respektovat základní politickou skutečnost, kterou je presumpce neviny. Ale bude to platit i bez ohledu na to, zda soudní řízení bude či nebude probíhat, a jaký bude mít v první instanci výsledek. Všechny dosavadní jevy svědčí o tom, že výhru, kterou nemalá část české populace s Andrejem Babišem spojuje, je i výrazem jejich negativního vztahu k dosavadní politické reprezentaci představované svého času především duem ODS a ČSSD. To z obecného povědomí lidí dosud nezmizelo.

Premiér Babiš vyměnil za pár měsíců současné menšinové vlády nebývale mnoho ministrů. Jde o ministry ANO, kterým dal předtím důvěru. Proč k tak velkým změnám dochází? A navíc - aniž by noví ministři začali pracovat, už se proti nim objevují výtky z řad politiků i veřejnosti...

Jakkoli z hlediska obecné charakteristiky je ANO politická strana, jde o politické hnutí, které má zvláštní povahu, a role Andreje Babiše jako nesporného lídra je skutečností, kterou je třeba brát v úvahu. Připomínám zde fakt, že druhý nejvyšší muž v ANO, Jaroslav Faltýnek, byl před časem, který není tak daleko, učiněn předmětem pochybností v souvislosti s jednáním s představiteli firmy Kapsch, a třebaže se to jednoznačně nevysvětlilo, je to už dnes věc téměř zapomenutá, nikdo o tom nemluví. Čerstvější personální změny to zastiňují.

Myslím tedy, že zde platí to, co jsem říkal – že hnutí ANO s nespornou lídrovskou rolí Andreje Babiše je politickou realitou, se kterou musíme v české politice dosud počítat. A k tomu patří to, že Andrej Babiš jako předseda ANO si na rozdíl od běžných politických stran sám určuje a volí lidi, kteří budou jako představitelé ANO zasedat ve vládě. V jiných politických stranách se vytváří určitá politická garnitura, která je výsledkem delšího procesu, v jehož průběhu se vytvářejí určité vztahy mezi těmi, kdo v dané straně mají vedoucí pozice. Projevují se pak v tom, že když dojde k vytváření vlády, obsazují ministerská místa. V hnutí ANO to zatím tak není, vše je v Babišových rukách.

A to je podle vás dobře, nebo špatně?

Budu-li to posuzovat čistě účelově, má to své přednosti, a má to samozřejmě i své nedostatky. Protože z hlediska normálního fungování demokracie a jejího každodenního chodu je důležité, aby občané měli důvěru k lidem, kteří tvoří vládu, a aby nebyla jejich důvěra vystavována častým zkouškám tím, že ke změnám dochází příliš často. Jakkoli mohu ocenit, že Babiš na nedostatky ve fungování toho či onoho ministerstva reaguje rychlejšími personálními změnami, má to pochopitelně i své negativní aspekty.

Pokud jde konkrétně o změnu ve funkci ministra spravedlnosti, můžeme Babišovi asi vytknout, že nebyla z hlediska mediálního uspořádána optimálně.

To je řečeno až příliš diplomaticky. Jak si mám vaše slova rozšifrovat?

Jde o to, že vůči Janu Kněžínkovi jako ministru spravedlnosti nebyly žádné vážnější výhrady. A na to, co premiér Babiš říká, že Kněžínka volil jako účelovou, ale ne trvalou náhradu za tehdejší ministryni Taťánu Malou, která musela odstoupit pro prokázané plagiátorství, se dosti zapomnělo. Nebyla to skutečnost, která by se nyní jevila jako samozřejmá, takže jmenování Marie Benešové pro nemalou část populace, a možná i odborné veřejnosti, bylo překvapující.

Ale zároveň bych chtěl říci, že v projevech nesouhlasu, které se na politické scéně ze strany opozice, a také v mediální oblasti, objevily proti jejímu jmenování, se přehlíží nebo se bere jako nevýznamná dosavadní dráha Marie Benešové jako někdejší nejvyšší státní zástupkyně a její role v tehdejší kauze justiční mafie, kde projevila nespornou politickou i občanskou statečnost a zásadovost. A také fakt, že v době jejího působení v Rusnokově vládě, v níž byla ministryní spravedlnosti, nebylo vůči jejímu počínání možné vznést výraznější námitky. Nyní se samozřejmě – jak je česká politická scéna rozdělená - jmenování Marie Benešové využilo k tomu, aby vůči ní byl veden útok, který je však především útokem nikoli proti ní samotné, ale proti Andreji Babišovi.

A bezesporu i proti prezidentu republiky Miloši Zemanovi...

To také. Pan prezident se do toho také zamotal. Marie Benešová patří k těm, kdo jsou s jeho kariérou spojeni, protože za něj se stala nejvyšší státní zástupní, a nyní je členkou poradního sboru, který si prezident tvoří proto, aby svému působení dodával charakter větší důvěryhodnosti.

K posledním volbám do EP přišlo v ČR zhruba 18 procent voličů. Je evropská politika pro naše občany moc daleko, naši politici ji neumějí srozumitelně vysvětlit? Zkrátka - proč ten nezájem?

Trochu jsem o tom už mluvil a řekl jsem, že pro to nemám jednoznačné vysvětlení. V České republice k tomu mohu jako významný moment přidat politiku ODS a Václava Klause, která se vyznačovala zvláštní rozporností. Václav Klaus o tom nedávno mluvil v televizi. Říkal, že podával přihlášku jménem ČR do Evropské unie, a zároveň vůči tomu měl sám vnitřně postoj spíše negativní. Byl si však zároveň vědom toho, že přihlášku nemůže nepodat. To souvisí s celkovou situací tehdejší doby, kdy EU pro státy, které se vyprostily z dřívějšího sovětského tábora, byla něčím nesporným. Jejich snaha jít na Západ byla spojena s členstvím v Unii. Tento moment při vší kritičnosti EU zároveň sledujeme. Rovněž pro státy Balkánu, které překonaly své vnitřní rozpory a ozbrojené konflikty, je stále členství v Evropské unii žádoucí a lákavou perspektivou. Takže jen chci říci, že u nás to můžeme spojovat s tímto jistým rozporným euroskeptickým vztahem vůči Evropské unii, že si ČR do svého koutku uvnitř středu Evropy nechce někoho nechat zasahovat. Ale jednoznačné vysvětlení pro to podle mě není.

Marie KUDRNOVSKÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.1, celkem 14 hlasů.

Marie KUDRNOVSKÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.