Rozhovor Haló novin s předsedou OV KSČM Prostějov Ludvíkem Šuldou, kandidátem do Evropského parlamentu (KSČM – Česká levice společně!)

Musíme zde zanechat život pro budoucí generace

Evropská unie v uplynulém období prošla největším otřesem ve své historii – ztratila Británii. Proč se to stalo? Jaké hlavní důsledky to bude z dlouhodobého hlediska mít?

Zatím bych nepředbíhal, občané Velké Británie se sice vyjádřili pro »brexit«, ale vládnoucí elita se na jeho podobě zatím nebyla schopna domluvit. Na stole jsou stále tři scénáře. Tvrdý brexit, brexit se současnou dohodou, s kterou však nesouhlasí značná část britských poslanců, a nové referendum, potažmo to, že Velká Británie se rozhodne v EU zatím zůstat. V tuto chvíli se na volby do Evropského parlamentu připravuje i Velká Británie.

Samozřejmě je třeba se zamyslet nad tím, proč se občané Velké Británie vyslovili pro vystoupení z EU. Dle mého názoru je to především velká deziluze z dění v ní. Jde především o nezájem institucí EU o občany, pomalý ekonomický růst, reálný pocit občanů, že EU dávají více, než dostávají. Například v roce 2014 odváděla Velká Británie do rozpočtu EU 14 mld. euro a v podobě grantů a dotací dostávala jen necelých sedm miliard euro. Se zhruba sedmi miliardami euro však Velká Británie nebyla největším plátcem do rozpočtu EU, tím bylo v roce 2014 Německo se 17,6 mld. euro, následované Francií se 7,5 mld. euro.

Případný odchod Velké Británie z EU bude mít samozřejmě dopady pro obě strany, již nyní z Velké Británie odcházejí některé společnosti a stěhují svá sídla do jiných zemí EU. Odhaduje se, že po případném odchodu Velké Británie z EU se Británie dostane na stejnou ekonomickou úroveň, kterou měla před odchodem, asi za 10 let. V případě EU dojde nejen k výraznému výpadku příjmů do jejího rozpočtu, ale ztrátou jedné z největších zemí EU může dojít i k poklesu jejího významu.

Nehrozí, že Evropské unii bude nyní zcela dominovat francouzsko-německý blok?

Nedělejme si iluze, že tato dominance již dávno neexistuje. Politika kancléřky Merkelové a prezidenta Macrona ukazuje, že tyto dvě země našly společnou řeč a je jejich snahou ovládnout politiku EU a využít ji k prospěchu jejich zemí. Ukázkou této dominance, resp. zkouškou, jak zareagují ostatní členské státy EU, bylo pozvání migrantů do EU z úst kancléřky Merkelové. Ukázalo se, že žádná z členských zemí se nezmohla na účinný a efektivní odpor. Velká Británie již delší dobu nehraje hlavní roli v dění EU. Její politici se spíše soustředili na utužování svých vazeb se Spojenými státy americkými. Velká Británie se stále zcela nezbavila své koloniální minulosti a chce hrát větší roli ve světové politice, než jí umožňuje její členství v EU, a svého spojence vidí v USA, jak ukazují i jejich vzájemná válečná angažmá v různých částech světa.

V posledních letech se intenzivně diskutuje o »dvourychlostní Evropě«. Tedy o možnosti, že se EU rozpadne na dva bloky – s větší a menší mírou integrace. Jste nakloněn této ideji?

Rozhodně této ideji nakloněn nejsem, neboť by to znamenalo jen další rozevírání nůžek mezi starými a novými členskými zeměmi. Evropa se musí vyvíjet jako celek, a ne si hrát na ty lepší a horší státy. Již nyní do »nových« členských států směřují horší potraviny, je montovnou pro staré členské země EU. Pokud by tento model, ke kterému se hlásí i někteří čelní představitelé EU a jejích členských států, prošel, bylo by již členství České republiky v EU zcela zbytečné.

Vy sám se považujete za eurofederalistu, či euroskeptika? Jakou Evropskou unii byste si přál?

Nepřiřadil bych se osobně ani k jedné skupině. Ale při nedávné besedě se studenty se mne jedna z přítomných studentek zeptala, vzhledem k postojům, které jsem na této besedě vyjadřoval, zda na EU vidím i něco pozitivního, zda bych dokázal vyjmenovat alespoň šest věcí. Vyjmenoval jsem jich pět. Takže možná budu spíše euroskeptik.

Ale teď vážněji. Nejde ani tak o to, jakou bych si přál Evropskou unii, ale spíše jakou bych si přál Evropu či ještě lépe celý svět. Přece jen EU je poněkud úzký pojem. Přál bych si Evropu spolupráce a porozumění, Evropu bez válek. Evropu pracujících, kde by lidé neměli strach o práci, ale ani o budoucnost svých dětí a o sebe ve stáří. Evropu (svět) ohleduplnou k životnímu prostředí, bez nadvlády nadnárodních korporací, bez buržoazie a imperialismu. Protože nežijeme jen tímto okamžikem, ale musíme zde zanechat život pro budoucí generace.

Česká republika v posledních letech hodně vsadila na geopolitický blok Visegrád. Má Visegrád podle vás smysl?

Jestliže se týká prosazování určitých politických zájmů v rámci EU, tak zcela jistě by smysl měl. Je však otázka, pro koho, zda pro občany těchto zemí nebo pro jejich politickou elitu. Je třeba si uvědomit, že v Polsku je u moci konzervativní pravicová strana Právo a spravedlnost, která nejenže tvrdě potírá zbytky ještě existujících levicových sil, ale zároveň se snaží pod svou kontrolou udržet justici, podporuje katolický klér a zaujímá proamerickou a protiruskou politiku. V Maďarsku pak pro změnu premiér Orbán vsadil na silně protimigrantský, protievropský a nacionalistický kurz s asociálním podtextem. Je tak otázkou, nakolik česká vláda může v budoucnu s těmito dvěma zeměmi najít v mnoha věcech společnou řeč. Především Polsko ukazuje, že se chce stát jedním z nejvěrnějších spojenců USA na evropském kontinentu. V rámci Visegrádu nám tak zůstává jediný spojenec, a to Slovensko. To je dáno především naší společnou historií a vývojem.

Měla by se rozšiřovat i Evropská unie? Třeba o Ukrajinu?

Nemám nic proti rozšíření Evropské unie, především o státy Balkánu. Pokud by se měla přijmout Ukrajina, mělo by být samozřejmostí i členství Ruska a Běloruska, to by mi dávalo smysl. Musí však dojít i k jejich ekonomickému přiblížení se k úrovni zemí současné EU, resp. původní »patnáctky« tak, aby dále nedocházelo k rozevírání nůžek. Rozhodně však odmítám přijetí Turecka, nejen vzhledem k jeho rozdílnému geopolitickému vývoji, kdy stojí mimo evropské dění, ale i z hlediska dlouhodobého porušování lidských práv, pronásledování Kurdů, podpory Islámského státu a oslabování sekulárního státu, jehož zakladatelem byl Kemal Atatürk.

Co by podle vás znamenal »czexit«, tedy odchod ČR z EU? Byl byste pro něj za nějakých okolností?

Je potřeba si uvědomit, že se svět globalizuje a vše je propojeno, ekonomicky i politicky. Česká republika není ani zdaleka tak ekonomicky silná a suverénní jako Velká Británie, a i pro tu bude mít případný »brexit« značný dopad. Není tedy tak těžké si představit, co by »czexit« znamenal pro malou Českou republiku, která je ovládána nadnárodním kapitálem a téměř nic již není v českých rukou. Samozřejmě, je možné se bavit o tom, že pokud by nadále EU pokračovala svou cestou do »pekel«, tak by na základě referenda mohlo proběhnout hlasování o vystoupení České republiky z EU. Jestliže by následně skutečně došlo k vystoupení České republiky z EU, zcela určitě by následoval ekonomický propad, období vyjednávání nových mezinárodních smluv a hledání nového postavení uprostřed Evropy. Na tomto základě by mohla Česká republika znovu začít fungovat jako suverénní stát a budovat svou samostatnost.

Jste pro přijetí eura? Jak projekt eura hodnotíte? Proč Češi podle průzkumů euro odmítají nejvíc ze všech Evropanů?

Jako běžný občan chápu, že je pro mne lepší a především pohodlnější, jestliže budu cestovat po Evropě a budu platit jednou měnou. Odpadnou mi měnové rozdíly, pracná výměna mnoha měn apod. Jestliže se však na to podívám jinou optikou, jsem v tento okamžik zásadně proti přijetí eura. Jeho přijetím bychom totiž ztratili politickou i ekonomickou suverenitu. Odevzdali bychom se do rukou Evropské centrální banky a dalších institucí, které by nám pak diktovaly, co můžeme a co nikoli. Zářným příkladem je Řecko, které bylo zahnáno do kouta a muselo za příslib půjček ke své záchraně rozprodat svůj majetek a výrazně snížit životní úroveň svých občanů.

Myslím si, že občané České republiky mají svůj rozum a vidí v udržení koruny kus suverenity, která by přijetím eura zanikla. Další skutečností je i to, že příliš mnoho lidí neví, co od zavedení eura čekat, jde především o případné zdražování zboží a služeb, kurz, na jehož základě by se přepočítávaly současné mzdy na eura apod. Ono je hezké mít ceny i mzdy v eurech, ale bohužel, jestliže ceny odpovídají evropskému průměru, u mezd tomu tak stále zdaleka není.

Jste odborníkem na Latinskou Ameriku, strávil jste tam i dost času, jak vnímáte současné dění kolem Venezuely?

Současné dění ve Venezuele, potažmo celé Latinské Americe, by zcela jistě vydalo na samostatný rozhovor. To, co se dnes ve Venezuele děje, se musí brát v širším kontextu dění. Ještě před několika lety by něco podobného nebylo možné, neboť v Latinské Americe byla celá řada prezidentů, kteří podporovali progresivní hnutí a stáli v čele sociálních změn ve svých zemích, které vedly ke zvyšování životní úrovně obyvatel. Zároveň si dokázali v rámci možností držet i odstup od hegemonistické politiky USA. Bohužel to je dnes již minulostí. V Brazílii, Argentině či Ekvádoru se opět dostaly k moci síly pravice, které slyší na spolupráci s USA a které nasadily protilidovou politiku. Dnes se již Venezuela může spolehnout pouze na Bolívii, Kubu a Nikaraguu, popřípadě ještě Uruguay a Mexiko. Tato situace umožnila Spojeným státům zahájit otevřenou ofenzivu proti Venezuele. Tato ofenziva, i když dříve skrytá, trvá již od samého počátku bolívarské revoluce.

Skutečností rovněž je, že také samotná venezuelská společnost je obrovským způsobem polarizována. To umožnilo, aby se předseda nelegitimního Národního shromáždění J. Guaidó prohlásil prezidentem a byl ihned uznán USA a jeho spojenci v Latinské Americe i jinde ve světě, včetně EU. Legitimní prezident Venezuely N. Maduro je ve své funkci především díky té skutečnosti, že armáda zůstává věrna ideám bolívarské revoluce a osobnosti H. Cháveze a samozřejmě také podpoře většiny venezuelské společnosti. Není však žádným tajemstvím, že to byla v Latinské Americe téměř vždy armáda, která měla rozhodující slovo a stála na tepu dějin.

V současné chvíli se zdá, že hlavní vlna protestů ustává. Ve vzduchu nadále visí riziko možné intervence USA, která by znamenala regulérní vojenský konflikt (tomu brání v tuto chvíli především postoj Ruska a Číny), ale i možná změna v myšlení armády. Drastické sankce proti Venezuele a nejistá vnitřní situace mají dopad i mimo Venezuelu, svědčí o tom zavedení přídělového systému na Kubě. Kuba totiž měla vždy jistotu dovozu levné venezuelské ropy, ale i volnou ruku v jejím dalším prodeji za světové ceny. Tyto možnosti jsou v tuto chvíli značně omezené. Změna režimu ve Venezuele by tak znamenala značnou ránu pro pokrokové hnutí nejen v Latinské Americe, Spojeným státům by pak přinesla přístup k obrovské zásobárně nerostných surovin a také k tomu, aby v další zemi mohly aplikovat svůj jednostranný model pohledu na svět.

Co byste vzkázal voličům a voličkám?

Především bych jim chtěl vzkázat, aby šli k volbám do Evropského parlamentu. Rozumím jejich určité skepsi, tomu, že nemusí souhlasit s tím, co se v EU děje. Evropský parlament je daleko a ne všichni občané ČR se s ním ztotožnili. Ale Česká republika je členem EU a nikdo z nás by neměl rezignovat na to, aby aspoň určitým způsobem rozhodoval o tom, jak se EU bude dál vyvíjet.

Česká republika bude mít v Evropském parlamentu 21 poslanců tak jako tak, a je jen na nás občanech, zda tam bude mít většinu proevropská neoliberální pravice a Piráti, anebo KSČM, jejímž cílem je změnit EU ve prospěch pracujících. Nenechme to tak!

Tomáš CINKA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.4, celkem 20 hlasů.

Tomáš CINKA

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.