Z pietního aktu 2018.

Takový osud připravili lidé lidem

Na sobotu 22. června je organizován pietní akt u hromadného hrobu umučených vězňů na hřbitově v Choustníkově Hradišti, organizuje jej především Klub českého pohraničí spolu s obcí a Českým svazem bojovníků za svobodu.

Shromáždění bývá důstojné, projevy a položení mnoha věnců je samozřejmostí. Účastní se jej především komunisté z celého Královéhradeckého kraje. Velký sedmitunový kámen s trnovou korunou korunuje hromadný hrob, kde leží 174 obětí z koncentračního tábora mnoha národností.

Letošní pietní akt však provázejí komplikace, když se Královéhradecký kraj odvrátil od podpory tohoto uctění památky lidských bytostí, zbavených života po krutém utrpení v konci války. Ani Armáda ČR s čestnou stráží, která se též aktu účastnila, letos nepřijede. Pietního aktu se účastní podle možností také zástupci velvyslanectví, jejichž občané zde leží. Čestnou stráž budou tvořit členové Klubu vojenské historie, přijedou jistě i vojenští veteráni.

Jaroslav Štrait, jeden z významných organizátorů, historik, učitel a bývalý poslanec, letos připomněl tyto skutečnosti:

»Německé Slezsko mělo svůj koncentrační tábor Gross-Rosen od roku 1940 v dnešním okrese Śvidnica. Postupně se rozrůstal, jak byly přemisťovány zbrojní závody na východ Říše. Nakonec měl na 70 pobočných pracovních táborů s 80 000 vězni, zčásti i v českém pohraničí. V kmenovém táboře pracovali vězni v kamenolomech a těžili žulu, stejně jako v Mauthausenu a Flossenbürgu. Nacističtí potentáti z tohoto materiálu stavěli pompézní stavby v Berlíně, Mnichově, Linci atd. Měly přetrvat věky.

Táborem Gross-Rosen prošlo za války asi 125 000 vězňů, z toho 40 000 válku nepřežilo v důsledku hladu, týrání, vyčerpání, epidemií a poprav. Vězně hlídalo na 4000 strážných SS.

Od února 1945 jednotlivá pracoviště ústředního tábora rozmístěná v širokém okruhu ve Slezsku byla evakuována před postupující Rudou armádou. Docházelo k dalším zvěrstvům. Nejdéle, až do května 1945, byly v provozu pobočky v českém pohraničí, např. v Rychnově nad Nisou. Ani dodnes nejsou zdokumentovány tamní podzemní objekty.

Dlouhou dobu se tradovalo, že jeden z evakuačních proudů, který byl decimován v Choustníkově Hradišti, vyšel z mateřského tábora v Gross-Rossen. Nesprávný údaj je, bohužel, stále přebírán i východočeskými historiky. Kolem 2500 vězňů odešlo 15. února 1945 ze Sovích hor (v dnešním Polsku) nedaleko českých hranic směrem na Trutnov. Dne 16. února 1945 překročily pochodové proudy hranice a vstoupily do českého pohraničí. Část přenocovala ve Chvalči. Třetí den (17. 2. 1945) skončili vězni v Trutnově. Další noc na neděli 18. února 1945 přečkali v Choustníkově Hradišti.

Po cestě umíraly desítky lidí. K masakru došlo v Choustníkově Hradišti poté, když se doprovod SS dozvěděl, že se musí vrátit do Trutnova. ‚Státní ministr‘ K. H. Frank nedovolil transportu přejít pouhých pět kilometrů na jaroměřské nádraží. Vagony ČMD byly dokonce připraveny.

Doprovod SS se dopustil ‚germánské lsti‘. Měli své tisícileté zkušenosti z Teutoburského lesa. ‚Alles zurück‘ zavelel velitel kolony SS-Untersturmführer Hartmann. ‚Kdo nemůže, vystoupí z řady a budou přistaveny vozy.‘ Došlo však k nejhoršímu. Za pomoci místních nacistů všechny nemocné a bezmocné vězně surově zavraždili. Stříleli, ubili kolbami pušek, ukopali… Vše je velmi přesně dokumentováno při poválečných exhumacích.

Ani ti, kteří se vrátili zpět do Trutnova, neměli štěstí. Po cestě do KT Flossenbürg znovu umírali, při opětovné evakuaci do rakouského Mauthausenu další a další. Kolik jich přežilo z původního evakuačního transportu z lágru v Kaltwasser, se nikdy nedovíme.

Krajský Klub českého pohraničí ve spolupráci s dalšími partnery organizuje pietní shromáždění již sedmnáct let. Připomíná tak válečné události, které jsou mementem!

Na jednom z památníků v Sovích horách, kde leží asi čtyři tisíce vězňů KT Gross-Rosen, kteří zahynuli při hloubení nacistických podzemních továren, je nápis: ‚Takový osud připravili lidé lidem‘. Komentář netřeba.«

Vzpomínky očitých svědků pochodu smrti na Trutnovsku

»Na tento zbědovaný transport nikdy nezapomenu. Čtyři až pět tisíc lidí přišlo do obce v čtyř až šestistupech. Byli bídně oděni, vysíleni, hladoví. Lidé jim házeli syrové brambory, aby to stráže neviděly.

A vězni je hltavě jedli. Ale běda, zpozoroval-li to hlídající esesák! Pak se přímo sypaly na ubohého vězně, potácejícího se slabostí a únavou, rány klackem nebo býkovcem! Také ti, kteří již nemohli dále, tloukly stráže klacky nebo kolbou.« Martin Szobovič, zaměstnanec elektrárny Poříčí u Trutnova.

»V ty dny přišel do naší obce velmi početný transport vězňů do domu, kde byl ženský koncentrační tábor. Měli na sobě pruhované trestanecké šaty s kříži na zádech nebo šaty z pytloviny, na prsou různě značené. Na dvoře byl nástup vězňů za účelem selekce pro další cestu. Přes zákaz, aby se Židovky nepřibližovaly k oknu, vyhlédla jedna z nich z okna a náhodou poznala mezi vězni bratra. Zavolala na něj a hodila mu kus chleba. V té chvíli střelil jeden ze strážných bez varování do okna a zasáhl ji přímo do hlavy. Jídlo nedostali vězni tohoto dne žádné.« Rudolf Černý z Poříčí u Trutnova se svou dcerou Janou.

»V pondělí mezi desátou a jedenáctou hodinou, když jsem vozil s koňmi dřevěné klády na tankové překážky v lese u silnice Choustníkovo Hradiště – Kocbeře, jsem uviděl, jak na voze rolníka Josefa Janka z Hradiště, řízeném Jankovým kočím polské národnosti, bylo do lesa přiváženo z této obce 38 vězňů. Byli oblečeni v trestanecké pruhované šaty a vedle vozu šlo s nimi šest německých vojáků. Na sobě měli šedozelené německé stejnokroje a na levém rukávě odznak umrlčí lebky. Ten, který se zdál nejstarší, měl i označení hodnosti (dva stříbrné proužky) obergefreitra. Domácím lidem v Hradišti řekl, že pochází z Teplic u Broumova. Vojáci byli středního věku, 30-40 roků.

Z lesní pěšiny, vedoucí ke skupině domků zvaných Grund, byli vězni vojáky násilím vyhnáni z žebřiňáku a vedeni ze silnice do lesa. Tam pak, nedaleko okraje lesa, seřadili všechny vězně v zástup. Vojáci se postavili po dvou s každé strany. Pak jeden z vojáků přidržel přednímu vězni hlaveň pušky před prsa a velel: ‚Eins, zwei!‘, načež druhý voják odzadu střelil vězně z velké pistole do týlu hlavy. Podobně přišel na řadu další vězeň. Střílel stále týž voják, který tak usmrtil všech 38 vězňů. Když měl být zastřelen poslední, dal vojákovi před ním stojícímu s napřaženou puškou nenadále takový pohlavek, že se voják skácel k zemi. Vzápětí byl ale vězeň rovněž zezadu zastřelen z pistole vojákem stojícím vzadu.

Když vojáci odešli a zastřelené nechali na místě bez jakékoliv stráže, přistoupil jsem blíže a prohlížel si zastřelené. Zároveň jsem je spočítal a vím určitě, že jich bylo 38. Někteří z nich byli židovského původu.« Václav Hofman, zemědělský dělník z Choustníkova Hradiště.

Miroslava VOHRALÍKOVÁ

FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 55 hlasů.

Miroslava VOHRALÍKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.