Rozhovor Haló novin s galeristou Jiřím Jaskmanickým, odborníkem na českou výtvarnou fotografii

Prostředků je dost, ale ne ve prospěch českého umění

Pane doktore, jste člověk renesančního typu, původní profesí speciální pedagog, ale věnujete se dlouhou dobu galerijní a výstavní činnosti. Jak se daří v České republice tomuto oboru?

Výtvarnému umění se v České republice daří z určité strany velice dobře, protože žijeme v tomto směru nejšťastnější dobu, možná za poslední tisíciletí, lidé jsou spokojení a mnozí hodně bohatí. Nicméně všechno pozitivní má i svou rubovou stránku. Situace v současném výtvarném umění je taková, že každý, kdo má výtvarnou ambici, může studovat školu, pokud má dostatek financí, může si dovolit zrealizovat vlastní výstavu. Takže se stává, že náš kulturní prostor je stále zahlcenější. To je na straně jedné. Na straně druhé, když si vzpomeneme na 90. léta, vzniklo u nás několik stovek galerií, které více či méně úspěšně fungovaly. A kdybychom dnes udělali rekapitulaci, zjistíme, že je tu v podstatě galerií jen pár. Ten trend je možná pozitivní, nebo možná došlo k vývoji, který výtvarnému prostředí zas až tak nesvědčí.

Řekl jste, že je nyní to nejlepší období, a ze strany druhé zase není. Můžete to upřesnit, prosím?

Je to nejlepší období. Jen si to lidé neuvědomují. Já to vidím na svých dětech, které mají naprosto neomezené možnosti, mohou realizovat všechny své představy, ale vzhledem k tomu, že je to tak neomezené, tak nejen moje děti, ale i jejich vrstevníci mnohdy tápou, jak si splnit svoje sny, jak a kterým směrem se vůbec vydat, a to je velmi podobné i ve výtvarném umění.

Takže je to o tom, že mladí lidé nevědí, jak uchopit vlastní uměleckou činnost a kterým směrem se mají vydat? A je to tedy o penězích?

Finance v tomto hrají docela zásadní roli. Neřekl bych ale, že klíčovou. Je spousta výtvarníků, a to je i v historii několikrát prokázáno, kteří neměli dostatek financí, a přesto se dokázali prosadit. Ale i dnes je pro umělce velmi složité na jedné straně si zabezpečit obživu pro běžné fungování a na druhé straně investovat nemalé prostředky do materiálu, ze kterého tvoří, a do svého rozvoje. U nás je mnohem složitější situace než třeba na Západě. Tam je běžné, že každý významnější umělec má svého galeristu. U nás je to bohužel tak, že jen pár galerií dokáže uživit své umělce. Jinak bohužel je zde zvykem, že si sběratel dojde přímo do ateliéru a na služby galerie se nespoléhá.

Toto je běžná praxe?

Ano. Já si myslím, že u nás v podstatě není tento problém moc řešen. Bohužel ani institucemi, které se o to mají starat, jako třeba současné ministerstvo kultury, ale i další, jako sbírkotvorné instituce nebo instituce podporující talenty. Řešení tohoto problému spočívá v několika aspektech. V první řadě je to o počtu absolventů středních a vysokých uměleckých škol. Jsou to stovky a stovky lidí, kteří přirozeně nemohou najít uplatnění ve svém oboru. Takže výtvarníci končí v grafických studiích, a to je ta lepší varianta. Nebo úplně na své vzdělání rezignují. Druhý problém je v kvalitě uměleckého školství. Musím konstatovat, že při mnoha prezentacích našich absolventů jsem spíš vyděšený než nadšený.

Může se dnešní tvorba vyrovnat například tvorbě prvorepublikové – meziválečné, nebo třeba poválečné? Jak se situace změnila?

Víte, on vlastně počet talentovaných výtvarníků možná bude podobný za první republiky jako dnes. Problém je v tom, že díky možnosti studovat pro téměř každého zájemce se kvalita absolventů výrazně naředí. Ona se nezhoršuje jenom díky počtu, ale i díky kvalitě pedagogů. Dříve byla možnost učit vysoce výběrová záležitost. Na vysoké školy se dostali renomovaní umělci, které kulturní prostředí vygenerovalo. Další problém je, že mladí tvrdí, že umění je všechno, co umělci odpadne od štětce nebo od ruky. Já si to nemyslím. Stále zastávám ten nepopulární klasický názor, že umění je od slova umět, a to znamená, že v první řadě bez kvalitního řemesla není možné vytvořit kvalitní umění.

Definice umění? Já mám totiž pocit, že na tuto otázku dnešní výtvarníci a umělci neumějí odpovědět, mluví jen o blíže nedefinované svobodě tvořit! Můžete vy sám osobně definovat umění?

Ne, to ne, to v žádném případě definovat ani nechci. Kritici a galeristé za první republiky a v předválečném období vždycky formovali jak směr, tak i kvalitu uměleckých interpretací a děl. To mám pocit, že se dnes vůbec neděje. V první řadě je problém v tom, že u nás je velmi málo skutečných kritiků výtvarného umění. To znamená, že formování z tohoto směru je u nás na bodu mrazu. Na to často vzpomíná paní Meda Mládková, významná propagátorka moderního a výtvarného umění u nás. Mám pocit, že se snížila laťka. Že se u nás dnes kladou velmi nízké nároky na výsledné dílo. Co vznikne, je publikováno, vystavováno. To takto dříve prostě nebylo. Bývala kontrola nebo určitá selekce díky kritice, ale i díky sebekritice umělců. To mnohdy dnes chybí. Velmi dobře je to patrné v současném sochařství například při realizací výtvarných děl ve veřejném prostoru.

Kam si myslíte, že naše výtvarné umění tedy směřuje?

Já nemám naprosto žádnou obavu nebo strach o to, jak se bude situace vyvíjet, protože u nás se rodí a velmi dobře funguje mnoho autorů, kteří se dokáží prosadit, a to jak na našem, tak zahraničním trhu a je paradox, že o spoustě z nich ani nevíme. Jednou při návštěvě MOMA v USA jsem byl na výstavě mezinárodní výtvarné soutěže a ta vítězka byla Češka. Spousta našich autorů je vyhledávána galeristy celého světa.

Vrátím se k tomu financování. Nemáte pocit, že nás výtvarný svět, který není úplně malý, je podfinancován?

Já si myslím, že to je u nás věc, která by vyžadovala celkovou revizi. Prostředků je dost, ale ne ve prospěch českého umění a taky mám pocit, že s nimi není zcela dobře nakládáno. Bohužel jak už to v Čechách bývá, ten kdo má ostřejší lokty a lepší známosti se dostane k financím podstatně snáze než ten, kdo je trochu introvert nebo to neumí. Stále u nás není dostatek sběratelů, kteří by dokázali financovat výtvarníky, hlavně mladé, tak, aby se mohli dál rozvíjet. Ale to je přirozený výběr a není na tom nic špatného. Jenom si myslím, že z kultury utíká příliš mnoho peněz jinam, než by mělo.

Vaše galerie žije z nějakých grantů, nebo si na veškerou činnost musíte vydělat sami? Vím totiž, že podporujete i takové projekty, které by nikdo jiný nepodpořil, říkám to správně?

My máme za sebou přes 450 zrealizovaných projektů. A na těch 450 projektů jsme dostali za pomalu 25 let příspěvek dvakrát.

Co oceňuji na vaší galerii, je objevování zapomenutých velmi kvalitních fotografů České republiky a Československa, a tady prostě suplujete státní instituci, která to má vlastně za úkol… Jak se vám to daří?

My to děláme, protože nás to baví, máme k tomu vnitřní vztah, a také proto, že máme schopnost tyto věci realizovat. Obrovský problém je, že jsou podfinancovány právě ty veřejné instituce, které mají za úkol sbírat a uchovávat výtvarné umění pro budoucí generace. Je naprosto trestuhodné vynaložit desítky milionů za jedno umělecké dílo jednoho čínského autora a nekupovat naprosto jedinečná česká výtvarná díla, která navíc mizí v zahraničí. To je skoro zločin.

Pojme k vaší galerii, můžete prozradit jména, která jste vy ze srdce nadstandardně zpropagoval?

Hodně jsme se angažovali v umělecké fotografii a tady můžu říct, že jsme sklidili pár úspěchů. Podařilo se nám na světlo světa přivést, zpopularizovat a zpropagovat takové autory, jako byli Josef Bartůška, Ladislav Postupa, František Dostál, Petr Helbich, Tibor Honty, ale i mladé fotografy jako Tomáš Raška, Milan Junek a pár dalších. V oblasti výtvarného umění se nám podařilo např. zpropagovat práci jednoho z mála českých pop-artistů Františka Stolaře a v poslední době pomáháme dalším mladým výtvarníkům, o kterých jednou možná uslyšíme.

Často jsou témata hypersexuální a úplně vybočující až do negativa. I když to asi patří také do umění, ale nesmí se to stát jeho podstatou… Jak to vidíte?

Já si myslím, že téma je sice vždycky zásadní, ale spíš záleží na tom, jak výtvarník dokáže téma uchopit, zpracovat a dát do něj to, co dělá výtvarné umění výtvarným uměním, obsah a sdělení. A to je dnes dost složité, jak jsem říkal na začátku, jsou tu obrovské možnosti.

Co byste na konec našeho rozhovoru vzkázal či poradil mladým umělcům?

Je to stejné jako všude jinde. Musíte mít aspoň trochu talentu a zbytek, těch 99 procent, je dřina, dřina a zase jenom dřina. Jen ti, kteří opravdu dokáží jít za svým cílem, stanou se dobrými umělci. Naštěstí takových máme stále dost.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.1, celkem 8 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.