Rozhovor Haló novin s Danielem Krejbichem, malířem, fotografem a talentovaným umělcem

Jsem tak nějak jinak bipolární

Danieli, můžete se odprezentovat, nebo nějak konkrétněji představit?

No, to vůbec nechci. Fakt se nechci jakýmkoli způsobem sám představovat.

Tak jinak, představím vás já. Jste Ing. arch. Daniel Krejbich, toho času malíř, a já si troufnu říci, že i talentovaný umělec. Tak jak jste se tedy stal malířem a umělcem?

Chodil jsem mimo jiné se učit do ateliéru k akademickému malíři Borisi Jirků na kresbu a ten mě poslal do svojí galerie La fame. Donesl jsem jim některé věci a ty se prodaly, a tak jsem se rozhodl být malířem. Následovalo, že jsem šel za svým tehdejším šéfem a zeptal se ho, jestli by mne nevyhodil s pořádně tučným odstupným. On řekl, že se na to podívá, povedlo se mu to, tak jsem začal malovat, a tudíž se stal malířem.

Jde to poměrně snadno stát se malířem. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že múzou byla mně moje tehdejší slečna, která to ve mně probudila. Až později při své jedné osobní retrospektivě jsem došel k závěru, že to byl vlastně můj tajný sen, stát se malířem, už od 15 let. Později jsem viděl skvělou výstavu světových impresionistů, tak jsem si uvědomil, že bych rád maloval jako oni.

Krom toho, že jste pracovitý na poli malířství, máte ohromný talent. Ten jste zdědil?

Asi jsem potomkem boha. Těch talentů je opravdu hodně a já si připadám jako trubice, kterou něco proteče a ona to trochu obohatí. Možná svinstvem, co je v ní, nebo naopak. Ne, nejsem talentovaný na všechno, neumím ani fotbal, ani fotbálek a ani basket. Například v tom jsem opravdu nemožný a možná nejhorší na světě. Takže jsem tak nějak jinak bipolární.

ú

Jaká zpracováváte témata a kde pro ně čerpáte inspiraci? A která vás nejvíce baví?

Ono je to pořád stejné a pořád se to opakuje. Baví mě vlastně člověk-figura, kde nejvíce zobrazuji ženu, protože to muže táhne, zobrazovat ženu, a muž zase chce všechno pochopit. A jak říkám, abys pochopil vesmír, stačí pochopit ženu, pochopíme potom všechno, ale možná je to zase to nejtěžší. Ale když už umíš zobrazit to, to a to a pak k tomu umíš zobrazit ženu, tak v podstatě umíme zobrazit všechno. Aspoň mně se to tak stalo. Když se mi na hodině kresby povedla poprvé žena, tak přišla najednou nuda. Mohl jsem od té chvíle nakreslit ženu a celou učebnu a všechny, co ji kreslí. Prostě to nějak přecvaklo, a už jsem to uměl. Pak můžeš nakreslit i zvíře, nebo co chceš, co si umaneme.

Bavíte mě tím, že už si vždy řeknu, tohle je super stylizace, u té byste měl zůstat, a nakonec se ukáže, že přijdete s něčím novým a je to ještě víc obohacující. Takže mě dnes vlastně bavíte tím, že už se těším, s čím novým přijdete.

Já se také nepřestávám divit. Dělal jsem retrospektivu svých stylů, a je jich opravdu velká řada. A tak na to koukám a mám zase nové styly. A sám pro sebe si říkám, ano, už mám styl a konečně můžu všechno.

U vás je to tak trochu jako u Modiglianiho, je tam podobnost malířské a kresebné zkratky, barevnosti a přímého charakteru. Je to intuitivní, nebo racionální?

Intuitivní a programové je to určitě, asi jak kdy. Určitě jsem měl období, kdy jsem třeba dělal cyklus globální oteplování, říkám tomu kombinace dramatu a klidu, kresebná postava, kde je nějaké to drama, tvrdá linka, u které je vidět, kde se rozlomil uhel. Dále je tam nějaké úsilí s tím monochromatickým pozadím, které je k tomu protiváhou. Ano, je to obojí dohromady, intuitivní i programové.

Dá se vůbec umění dělat racionálně, je to stále ještě umění?

No asi určitě ne! Asi si to na umění jenom hraje. A je to asi potom určitým způsobem nečestné. Předkládá se potom něco, co umění vůbec není a blbnou se tím davy, že to umění je. Vždy se tam vytratí ten esprit a ta duše toho vlastního díla. A tímto způsobem předkládáš jenom program.

Když si teď vzpomínám, že jsem měl kdysi jen určitý program, tak se ti stejně ukáže, jestli je to správně, nebo ne. Když je to správně, tak ti ta tvorba jde jako po másle, a byl řekněme tvůj program s vesmírem, nebo to byl tvůj úlet, kterým jsi chtěl představit jenom sebe nebo svoji myšlenku, která za to nestála, a je to jen paskvil. Pak už jen, jestli ti to stojí opravdu za to, takový paskvil někomu cpát do hlavy.

Tím, jak každý z nás se rozvíjíme, tak si každý svým způsobem postupně definujeme základní pojmy. Jaká je vaše definice umění?

Já přece nemám definici umění. Já mám jedinou definici, a to takovou, že umění je cokoli, co je dobrý, ono se to totiž pozná. Já to třeba vidím v symbolice. Může to být malba klackem do písku, hlavně když je to dobrý. Nebo cokoli, co někdo fotí, nebo to může vytvořit z papírových krabic a pak už jen, buď to umění je, nebo není.

A co mnohovrstevnost v uměleckém díle? Je významná při tvorbě?

Je to jako třeba Picassova Holubice míru. To je přece i lehké jednovrstevné umění s mnoha vrstvami.

Myslíte si, že vy sám děláte umění?

Jo určitě, možná ne pořád, ale čas od času ho dělám. Myslím si, že těch období, kdy ho dělám, je víc než těch, když ho nedělám. Dělám někdy to, že chci jen tak kreslit, samozřejmě, že mě to strašně baví, a to, co maluju, dělám pro ostatní, ale tohle skutečné umění většinou není. Dělám to taky hlavně pro ostatní, aby viděli to, co vidím já, co prostě hluboce cítím, co se nedá popsat, ale přitom mám neskonalé nutkání to vytvářet, protože v tom něco tvůrčího je. Je v tom, obrazně řečeno, zakleto nějaké moje poznání, které třeba sám nepoznám, ale je mi jasné, že je třeba ho sdělit. A i podle toho to tak snadno, nebo nesnadno vzniká.

Pokud si malíř řekne téma nebo vizi o obraze, například že se na nějaké planetě potká žena a nějaké zvíře, jaké kdy vůbec kdy bylo, tak tam vyleju barvy a řeknu si, že nejdříve tam bude krajina, která prostě vznikne sama, a já sám jenom koukám, že to jde samo. Zvíře, které jsem nikdy nedělal, jsem na poprvé udělal taky dost dobře, jako skutečné zvíře. Tak to asi mělo být. To sdělení podle mne je často větší síla, než si dokážu nebo dokážeme asi představit. A z obrazu je vidět, že ta žena a to zvíře jsou v absolutní symbióze.

To je přece vaše charakteristika děl - jednoduchost, jistá křivka, silná vrstva pozitivních emocí. Typickým projektem je váš fotografický projekt potoka Botiče. Jak tento cyklus vůbec vzniknul?

Je to v tom, že to kouzlo a síla, nebo jestli chcete - mnohovrstevnost, je v té samotné vodě. Voda je základ života a je v ní nesmírně plno informací, kterých si běžně prostě nevšimneme. A jak mě to napadlo? Upřímně ani nevím. Prostě jsem šel, něco jsem fotil a fotil jsem to z takové blízkosti, že až třeba po roce focení, když jsem to znovu prohlížel a viděl skutečně z takového pohledu, z jakého to mohu vidět jen já, tak teprve pak jsem si to uvědomil a pokračoval v cyklu. K tomu mi pomohla technika, která mi vlastně obraz přiblížila. Ta voda nese informace, a úžasný informace, a my jsme si vlastně odvykli tyto věci vnímat s tím, že skrze těch plno jiných informací, kterých máme tolik, že nic takového nevidíme, přitom chodíme okolo. Mně to trvalo taky dlouho, vidět to takto vlastníma očima. Jinak vidět to může každý, kdo to vidět chce. Ať už může sám hledat cestu, nebo zprostředkovaně přes mé fotografie. Přínos můj byl, že bych to mohl ukázat ostatním, těm, kteří vlastně nemají šanci to takto vidět, nebo je to jen nenapadne.

Co radíte našim budoucím malířům, aby dosáhli takové výtvarné a umělecké úrovně, jakou máte vy?

Poradím jim jedno, aby to nezkoušeli! (smích) Nejde o to, že bych chtěl tímto zapuzovat konkurenci. Jsem z podstaty přející a vím, že existuje spousta talentů, a i větších, než jsem já, ale taky vím, že talent je svým způsobem dar, ať už z menší či větší části, nebo i zcela. Já sám jsem také jednou o něj přišel, a tak vím, jaké to je, učit se malovat znova, a jaká je to vlastně dřina, když tam ten dar zase není. Věřte mi - je to strašná dřina. A co se týče té úživnosti? Tak ta neuchopitelnost, kdy si z toho neumí člověk udělat marketing, tak je na škodu celé tvorbě.

Narazil jste na marketing. Jak je těžké pro malíře se dnes uživit v malých českých vodách?

To by měl říci nějaký úspěšně neúspěšný galerista, který zažil všechno, a ne já. Pro mne bylo období těžké, lehké a super těžké. Takže už bych rád nějaké období normální, protože například teď jsem ve stádiu úplného bankrotu, jelikož se umění kupuje pramálo. Co víc vám budu říkat. Ale je to samozřejmě individuální, já jsem jen jeden z celé řady umělců. To musí také i další umělci a galeristé zhodnotit. Dejte to do kolonky, co řekl tento jediný malíř k tomuto tématu, a pak, až jich bude sto, tak udělejte nějaký průměr.

Jste především figurální malíř. Pracujete velmi často s aktem, s věcmi intimního charakteru. Nezdá se vám poslední dobou, že kulturní svět je jaksi až hypersexuální a pracuje s extrémními polohami? A že v něm chybí ten základ, podstata, jako je spojení intimna a nahoty s opravdovou hlubokou láskou?

Jedna věc je, jak to někteří chceme vnímat, a druhá věc je třeba to, o co se musím opřít a co jsem už říkal. Když jsem jednou něco dokončoval na terase, tak mne napadla myšlenka, že dvě krajní meze jsou sex a umění. Nebesa se otevřela. To je však jedna věc. Jsou to samozřejmě krajní polohy lásky, které se mají týkat vztahu muže a ženy, ale to teď nechci rozebírat. A to, co jste říkal, to je, myslím, normální, jaksi náš lidský vývoj. My se s tím sexem musíme poprat, my mu většinou nerozumíme a je to další úroveň, přes kterou se musíme dostat. A jak již tušíte, jdeme na to samozřejmě špatně. Všechno si děláme složitější. Nebo dokonce co nejtěžší, podobně asi jako já si dělám nejtěžší tu cestu. Tak na to jdeme tak, že se nám kupříkladu časopisy jako Cosmopolitan snaží vysvětlit něco, co nám ani vysvětlit Pondělíčková, Honzák a Uzel neumějí. Tak se nám to snaží vysvětlovat amatéři, například prostřednictvím tantry, která místo toho, aby uvolňovala místa svalových skupin celého těla, vně i vnitřně, tak nám raději chce sahat na intimní místa našeho těla a výsledkem je, že nám uvolňuje partnerské vztahy. Ale přitom se všichni snažíme, ale špatně, a ještě na tom chtějí nějací vychcánkové vydělávat. A přitom nemá pravdu ani jeden z nich.

Musíme tomu porozumět sami, a já bych chtěl přiložit své polínko, protože to tak cítím. Proto jsem taky jeden čas zobrazoval pornografii, abych v ní onu lásku objevil. Abych ukázal vlastně na tom, co je sprosté, prvoplánové a zatracované, že tam ta láska někdy někde je. Vždyť my tu lásku chceme, máme a potřebujeme! Pojďme tomu jen porozumět, a ne z toho dělat ani tabu, a už vůbec ne komerční artikl, kdy orgasmus stojí 40 euro a já si ho koupím v masážním salonu někde v centru. To jsem vlastně na otázku moc neodpověděl, ale chci poukázat na to, že jdeme jednoduše špatnou cestou. Jde vlastně v zásadě o neustále staro-nové hledání, kdo jsme a co jsme. Což vlastně vždy na začátku svého života nevíme.

Chcete mi tím říct, že každý z nás k těmto věcem má, nebo spíš měl by, přistupovat tvůrčím způsobem ve smyslu nových poznání?

Já tím chci říct, že kdyby vše bylo v harmonickém souladu, například s tím poznáním, tak vše, co děláme, automobil, letadla, železnice..., tak to je umění, které nezatěžuje přírodu, a mají radost jak tvůrci, tak výrobci, tak uživatelé. Ne každý musí dělat umění. Já to teď klidně obrátím, ono je totiž umění dobře máchnout krumpáčem i lopatou. Nebo vědět, kde teče voda. Potom je mistr svého oboru děda, který vystoupí a řekne, když se z domu valí voda na ulici a on ukáže, že to nebude tam, ale tady. Přijede bagr, rozkope ulici uprostřed do tří metrů hloubky, odkud voda teče, a tam ta prasklá trubka je. A ty mladý kluci jenom koukají a říkají si: »Ha, jak to ten děda věděl?«. On ten děda vezme potom tu trubku do ruky a řekne: »Hm, 1893 olovo«, a všichni jenom koukají. Umění najdeš v kopání výkopů i v malování.

Co chystáte za nové projekty?

Chci namalovat cyklus Stvoření vesmíru, který by mně mnohé z toho, o čem si tady povídáme, objasnil. Projekt pro nové civilizace, až se ta naše tady udáví plasty! Mimochodem tam bude okamžik, alespoň jeden, že stvoření existuje v souladu s vědou a naopak. Taky doufám, že během tvorby uvidím okamžiky nové, které těch spojnic najdou více. Zkrátka tam půjdu podle vzniku nějaké hvězdy, aby se dalo spočítat »Ano, ono to sedí!« Jinak to, co vždy říkám o skicách, že každá skica bere dílu život, tak tentokrát moje poslední technika, kterou udělám, bude skica. A bude to v počítači. Pak, řekněme pro nějaké své uvolnění, nebo spíš takovou svou vlastní aktualizaci, bude stěžejní část s názvem energie. To by byl takový vrchol toho cyklu, tak to bych si s dovolením namaloval ručně, ale v normálních rozměrech, žádná Slovanská epopej, to ne.

Co přejete našim čtenářům, kteří jsou sami umělci nebo se o umění zajímají?

Aby jim toto čtení připadalo, že to nebyla ztráta času, a aby si řekli, to je fajn, že jsem si koupil zrovna tyhle Haló noviny, to je dobře, že Haló noviny existují, a je fajn, že si máme nejen co přečíst, ale že to k něčemu je, naplnilo to naše očekávání a něco mi to dalo. Mně se to stalo v Anglii, kde ty přílohy různých novin jsou hodně objemné, a kde vlastně nevíš, co si máš přečíst. Tak já bych byl rád, aby rozhovor se mnou byl alespoň příjemný a nebyl to ztracený čas.

Roman BLAŠKO


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 3.8, celkem 13 hlasů.

Roman BLAŠKO

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


hajek.jiri51
2019-07-31 10:03
Z vývoje umění jasně plyne, že hlavním hnacím momentem byla lennost
plus snaha odlíšit se od předchozího. Dá se to vysledovat od
Rembrandta přes Modiglianiho a impresionisty až k moderně. Třeba
takový Kazimir Severinovič Malevič a jeho čtverce a obdélníky. Kupte
si kus jednobarevného papíru, dejte ho zarámovat a máte kopii
Maleviče. I když například Picasso se se svým, na pohled krajně
jednoduchým Zlomeným květem trápil 6 týdnů, než byl spokojen. Ceny
ovšem rostly. Dnes až neúměrně. Zkuste si koupit třeba originál
vzpomínaného Maleviče. Půjdete do kolen.
Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.