Rozhovor Haló novin s náměstkem hejtmana Ústeckého kraje Jaroslavem Komínkem (KSČM)

Šel jsem za svým snem

Jste náměstek hejtmana Ústeckého kraje, člen rady města Chomutov, předseda dopravní komise a předseda chomutovské okresní organizace KSČM. Také muž, který dovede jasně říct svůj názor a dokáže se postavit ke každé práci. Vás si člověk těžko dovede představit jako malého chlapečka, ale bezesporu jste jím byl. Jak na dětství vzpomínáte?

Bylo pěkné, i když možná trochu jiné, než měly jiné děti, ale nemohu si stěžovat. Pocházím z Brna, jsem jedináček a rodiče se rozvedli, když mi bylo šest let. Jelikož maminka v té době dálkově studovala ekonomickou školu, vzali si mě k sobě na dva roky, než studia dokončí, její rodiče do Uherského Brodu. Bylo to tam fajn, začal jsem tam chodit do školy a našel si spoustu kamarádů. Když tedy přišlo na to, že bych se měl vrátit k mamince do Brna, postavil jsem si hlavu. Nechtělo se mi měnit prostředí a hlavně jsem nechtěl přijít o kamarády. Což jak maminka, tak babička s dědečkem respektovali.

Neodcizili jste se s maminkou?

Na náš vztah to nemělo vůbec žádný vliv. Pořád jsme fungovali jako rodina, maminka za mnou pravidelně jezdila a já za ní, prázdniny jsme trávili spolu. Myslím, že záleží víc na tom, jak se lidé mají rádi, než kolik času spolu tráví.

Čím jste chtěl jako dítě být?

Od malička jsem chtěl být řidičem tramvaje, ačkoliv v Uherském Brodě žádné nejezdily, zato v Brně u maminky jsem prožíval každou jízdu tramvají jako svátek. Byl jsem přesvědčený, že lepší profese neexistuje. Nikdy jsem vlastně o ničem jiném než o šoférské profesi neuvažoval.

Jenomže pak jste šel studovat vojenskou školu…

Ale pozor, ta škola byla automobilová, takže jsem si za svým snem opravdu šel. Přihlásil jsem se na Vojenskou střední odbornou školu tankového a automobilového vojska pro potřeby Československé lidové armády v Nitře, která během mého studia změnila název na Vojenská střední odborná škola tanková a automobilní. Studoval jsem totiž v době změny společenských poměrů a tím pádem jsem vlastně chodil do školy ve třech státech, ačkoliv jsem byl pořád na stejném místě. Československá socialistická republika se změnila na Československou federativní republiku a posléze došlo k rozdělení našich států, takže jsem nakonec musel se svými českými spolužáky žádat prezidenta Václava Havla, aby nám povolil dokončit studia v cizině.

Co tomu říkali doma, když jste se rozhodl pro život v uniformě?

Z maminčiny strany pro mě měli pochopení, i když nadšení nebyli. Ovšem otec byl zásadně proti, ačkoliv i on měl k uniformě blízko, jenomže k jiné. Tatínek pracoval u dopravní policie – tehdy u Veřejné bezpečnosti a dědeček byl u železnice. Oba za mnou tehdy přijeli z Brna do Uherského Brodu, aby mi důrazně domluvili. Ale já si to rozmluvit nenechal, ostatně tohle platí dodnes, když za něčím jdu a jsem o tom přesvědčen, nikdo mě nezastaví. Ovšem nemyslím si, že jsem sebestředný a nedokážu přijmout názor druhých. To opravdu ne, když někdo vymyslí něco lepšího než já, uznám to, s tím nemám problém.

A jak se vám s touhle povahou dařilo na vojně, kde se žije podle rozkazu?

Tak to víte, na vojně, kde se mají poslouchat rozkazy a nediskutovat, to nebylo vždy jednoduché, ale myslím, že jsme se vždycky nějak dopracovali k rozumnému kompromisu. Byl jsem »autař«, měl jsem na starosti nejen vojenské automobily, ale také sklady a spoustu dalších věcí. Práce se nebojím, umím si činnosti zorganizovat, a to někdy bohužel vedlo k tomu, že když moji nadřízení viděli, že všechno zvládám, tak mi ještě něco přidali. Postupně jsem dostal na starosti i ženijní a chemické sklady.

A právě vojenská služba vás přivedla do Chomutova?

Samozřejmě, byl jsem do Chomutova po skončení školy převelen, jenomže já to bral jenom jako přechodnou stanici. Vydal jsem se tam s pevným rozhodnutím, že při nejbližší příležitosti se zase vrátím domů na Moravu. Chomutov byl v tehdejší době prezentován jako konec světa, kde se dá žít jen s velkým sebezapřením.

Jenomže jste tu zakotvil. Co bylo důvodem?

Především samotné město a kraj. Očekával jsem měsíční krajinu zcela vyčerpanou těžbou uhlí, jenomže jsem přišel do překrásné krajiny, do města s nádherným historickým jádrem, s celkem pěknými sídlišti a hlavně kouzelným okolím, odkud je kousek do Krušných hor. Zamiloval jsem si to tu a nikdy už nepřišel důvod, abych tohle město a kraj opustil. Zapustil jsem kořeny a mám to tady rád. Ani po ukončení činnosti místního útvaru jsem nepřemýšlel o návratu na Moravu.

Když byla chomutovská vojenská posádka zrušena, neměl jste problémy s hledáním dalšího uplatnění?

Ani v nejmenším, v tomhle mám asi štěstí. Zrušeni jsme byli v roce 2004 a já si novou práci hledat nemusel, protože ona si mě našla sama. Už jako voják jsem externě učil v autoškole a bral jsem to jako relax. Jiní chodili po práci na pivo, já šel učit budoucí řidiče. Tím pádem se o mně vědělo, že si s volantem rozumím, dokonce jsem v té době jezdil i s autobusem, takže jsem dostal nabídku dělat ještě s kolegou u místní autobusové dopravy dispečera. Učení v autoškole jsem tehdy na nějaký čas omezil. Nyní už neučím, ale někdy školím profesionální řidiče. Takže dá se říci, že autoškola mě provází celým životem.

Je vidět, že vaše láska k autům je trvalá. Takže asi budete mít ekologický elektromobil…

Dobře jste mi nahrála, protože elektromobilita je moje oblíbené téma. Takový vůz nemám a ani se k jeho koupi nechystám. To, co se kolem elektromobilů nyní děje, mě velmi zlobí.

Počkejte, tomu nerozumím…

Lidem je pod pseudorouškou ekologičnosti vnucováno, jak jsou elektrická vozidla ekologická, ale už jim jaksi nikdo neříká ty souvislosti s nimi spojené. Nevidí, kolik uhlí je zapotřebí na výrobu množství elektřiny, které potřebují na provoz svého čtyřkolového miláčka. A když někdo namítne, že jsou další alternativy, tak je tu zase jedno velké ALE. Například postavit takovou elektrárnu není jen tak. U nás se pouze dlouhá léta mluví o rozšíření jaderných elektráren, ale taková elektrárna se mnoho let buduje, dalších mnoho let trvá, než začne plnohodnotně energii vyrábět. Vodní elektrárny mají »díky« ekologům na hodně dlouhé období stopku a těch pár větrných elektráren nebo fotovoltaických… Z toho se stal spíše byznys pro pár vyvolených.

No a mluvit o ekologickém zatížení elektromobilu od výroby po likvidaci radši ani nebudu. A poslední, čím v současnosti elektromobil prohrává na plné čáře, je komfort cestování. Málo dobíjecích stanic, dlouhé doby při dobíjení, malé dojezdové vzdálenosti…

Kdy do vašeho života vstoupila politika?

Ještě chvíli to trvalo. Po nějaké době u regionálního autobusového dopravce jsem zatoužil po změně a přijal pracovní nabídku vrátit se k logistice. Řekl jsem si – proč nevyzkoušet zase něco jiného? Tak jsem šel zase o dům dál. Respektive do cestovní kanceláře, kde jsem dostal na starosti logistiku, tedy distribuci katalogů, zásobování poboček a podobně. Tam jsem pobyl rok a půl a poté už přišla politika, které se věnuji dodnes.

Zastupujete KSČM, jejímž jste členem. To není pro lidi vašeho věku příliš obvyklé. V dřívějších letech se z komunistické strany spíš vystupovalo.

Já tam ale vstoupil až v roce 2004, kdy jsem odešel z armády, dřív jsem totiž politicky angažován být nemohl. Vzhledem k tomu, že jsem vždy byl levicově smýšlející, tak ani jiná volba nebyla. Můj nadřízený z útvaru mi vždy při setkáních říká, že si mě ani v jiné straně nedovedl představit. V organizaci, kterou vedu, je většina mladých, nedávno jsme přijímali jednu osmnáctiletou dívku. Ostatně »můj« okres je na tom, pokud jde o věkové složení členské základny, velmi dobře a již několik let máme celorepublikově nejlepší výsledky v přijímání nových členů.

Takže žádná krize…

To bych netvrdil, protože v krizi jsou v podstatě všechny politické strany. Zájem lidí o stranickou angažovanost všeobecně klesá, a to jak na levici, tak na pravici. Jen se podívejte, jaké členské základny mají ostatní strany! A ani do budoucna to nevidím lépe, pro mnoho lidí jsou daleko atraktivnější různá politická hnutí.

Máte rodinu?

Ano, vzal jsem si svoji tehdejší kolegyni u útvaru, rok po svatbě se nám narodila dcera, která dnes pracuje ve škole, kde se stará o děti s hendikepem. Pak máme ještě jednu dceru adoptovanou, která navštěvuje základní školu. Naše starší dcera totiž chodila do školky spolu s dětmi z dětského domova a my si tenkrát řekli, že bychom měli nějakému dítěti bez rodiny poskytnout zázemí. Zažádali jsme si o adopci a po mnohaletém procesu jsme dostali do péče malou holčičku. Manželství nám sice nevydrželo, ale z dcer máme oba radost.

Vyhovuje vám politika nebo se chystáte ještě na něco jiného?

Bude to možná znít trochu nadneseně, ale politika mě naplňuje, prostě mě to baví, i když nemohu říct, že jsem naprosto spokojený. To ani nejde. Lidé jsou různí, mají spoustu představ, požadavků, ale i výhrad a je právě úkolem politiků, aby to dokázali nějak sladit a hlavně ostatním prospět. Mně regionální politika vyhovuje a ani trochu netoužím například po Sněmovně. Z komunální úrovně je člověk schopný udělat pro lidi daleko více. Myslím, že jsem se ocitl na správném místě, a kdyby ubylo lidí, kteří jsou líní a dovedou druhé jen kritizovat, byl bych ještě šťastnější. Velkou výhodou je, že mám kolem sebe plno schopných šikovných lidí, a to je asi základ dobrých výsledků.

Co byste přál svému městu?

Chomutov je pěkné místo k životu, ovšem republika tomuto regionu postiženému těžbou uhlí hodně dluží. Hodně se od nás očekává a málo se nám vrací. Ovšem problémem není jenom samotná těžba, ale také její omezování. Až se těžit přestane, co se stane s lidmi, kteří tu žijí? A je to už druhá, třetí generace původních obyvatel, kteří se sem po válce přistěhovali a už jsou tu doma. Samozřejmě se o ně musíme postarat my, regionální politici, ale stát by to neměl nechávat jenom na nás. Ti, kteří tu vládli v devadesátých letech, si vzali, co mohli, zprivatizovali nemocnice, dopravu, služby… A když už není kde brát, tak říkají – kraji, my už to nechceme, starej se! Jen se podívejte do pohraničí, jak to tam vypadá. Dříve prosperující fabriky se nejdřív zprivatizovaly, poté úmyslně nechaly zkrachovat, lidé nemají práci a ani perspektivu. A tak se stěhují jinam a zůstává prázdnota a smutek.

A co byste přál sobě?

Slepé střevo už nemám, žlučník také ne, mám operované křečové žíly, ale jinak mi zdraví slouží. Dávám ho na první místo, protože když není zdraví, tak není nic. Zdraví není klišé, je to velká životní hodnota. Pracovně momentálně nemám možnost přemýšlet nad tím, co si přát, protože práce máme nad hlavu. Hlavní je pro mě, že dělám to, co mě těší a přináší mi uspokojení. Právě tak si nemohu stěžovat v osobním životě. Mám fajn dcery, senzační partnerku, která je také v politice a díky tomu máme mnoho společných problémů a témat. Mám přátele, na které se mohu spolehnout. Co si přát víc?

I když možná… Napadá mě, že bych si ještě přál drážní průkaz na vlak. Strojvůdců je dnes nedostatek, takže bych rád v tomto směru přiložil ruku k dílu. S autobusem i trolejbusem jezdím, a to dokonce i při své politické práci. Dělám to s potěšením, i když na ranní jízdy si musím brát dovolenou.

Marie FORMÁČKOVÁ

FOTO – Eduard KARKAN


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.8, celkem 55 hlasů.

Marie FORMÁČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.