Rozhovor Haló novin s Miroslavou Moučkovou, spisovatelkou a novinářkou

Nahlédnout do historie znamená chápat souvislosti

Čteme rádi vaše příběhy, promiňte mi to pojmenování, z »hradů a zámků«, někteří naši čtenáři prý jezdívají podle nich. Je v nich kus české historie a nebojím se říci i vlastenectví. Proto začnu zdaleka: Co pro vás znamená vlastenectví?

Když přijíždím z cest, vždycky se mi rozbuší srdce, že se vracím domů. Nemyslím tím ovšem pouhou střechu nad hlavou. Domov je pro mě místo, které mě spojuje s předky, jejich vítězstvími i prohrami, radostmi i starostmi. Kde má člověk rodinu a přátele, s nimiž sdílí podobné hodnoty. Mrzí mě, že někteří politici si píší slovo vlastenectví na svůj štít, aby za ním schovali touhu po moci a penězích. Dokázali by ale opravdu svou vlast bránit? Nemyslím tím jen ozbrojený střet. Jde i o obranu národního jazyka, kultury a historie. Z tohoto pohledu není vlastenectví nějakým vyčpělým pojmem z 19. století. Naopak hluboký vztah k vlasti je vlastně nezbytnou podmínkou pro další zachování národa i státu. Obojí může zničit lhostejnost k budoucnosti našeho společného domova.

Jak z tohoto úhlu pohledu hodnotíte současnou polistopadovou éru?

Vyrojila se řada lidí, kteří se snaží širočinou přetnout naše kořeny, které vrůstají do rodné půdy. Snaží se výklad dějin ovládnout tak, aby období, na něž bychom mohli být hrdí, líčili jako zkázu. Vzpomínám si, jak se katolická církev krátce po roce 1989 radovala, že v rozbouřené době, kdy lidé ztrácejí jistoty, získá spoustu nových věřících. Když přijel na návštěvu papež, Letenská pláň se zcela zaplnila. Jenže se ukázalo, že šlo o zvědavost, nikoli příklon k víře. A tak šli její představitelé jinou cestou. Tou osvědčenou bylo získání ekonomické moci prostřednictvím stále se stupňujících požadavků na tzv. restituce. Jenže restituovat chtějí i myšlení lidí. Přesněji vnutit jim svůj pohled na historii. Zaráží mě, kolik badatelů a novinářů jim v tom pomáhá.

Můžete uvést příklad?

Teď si připomínáme události, které před 600 lety vedly k vypuknutí husitského revolučního hnutí. Ta slova jsou ovšem ve většině médií tabu. Říká se nyní husitské války. Pojmenování nějaké události mívá symbolický význam. V tomto případě má posluchače a diváky nenápadně přivést k myšlence, že boje zahájili kališníci. Nikoli že se bránili útokům opakujících se křížových výprav. Nahlédnout do historie znamená pochopit souvislosti. A to nemáme dělat! Nemáme přemýšlet o tom, co předcházelo a proč se stupňovala nespokojenost různých vrstev obyvatel od šlechty po prosté řemeslníky a rolníky. Proto dnes ve sdělovacích prostředcích často slýchám nebo čtu, že minulý režim deformoval výklad husitství, když uváděl i sociální příčiny. Blíží se půlkulaté výročí úmrtí Jana Žižky, a tak očekávám, že se zejména z České televize zase dozvím, jaký to byl zločinec. Není to úsměvné. Jde o promyšlenou snahu zbavit nás národní hrdosti, abychom se dali lépe ovládat. Jen ať si občas zamáváme vlajkou na hokeji, hlavně že zmiňované vlastenectví, které bez kořenů nevyroste, bude zbaveno historické opory.

Která doba je pro vás z hlediska psaní ta nejpřitažlivější?

Napsala jsem o ní i dvě knihy – Za časů přemyslovských knížat a Za časů přemyslovských králů. Přivedl mě k tomu už za studií ctihodný děkan pražské kapituly Kosmas. Všichni jsme se učili, že napsal na začátku 12. století první českou kroniku. Málokdo si ji ale v knihovně půjčil a začetl se do ní. Jistě si většina lidí myslí, že to musí být suchopárné čtení. Jenže Kosmas, nechť mi odpustí, byl pěkná drbna. Sbíral kdejakou pikantní historku a opepřil jí své vyprávění. Nijak nešetřil ani církev, když líčil, že s žádostí u papeže uspěje jen ten, kdo tam přijede obtížen zlatem. Zároveň je názorným příkladem toho, jak se píší dějiny podle určitého záměru. Co se mu do něj nehodilo, to jaksi vynechal. Četla jsem jeho kroniku mnohokrát a stále v ní něco nového objevuji. Ráda jezdím na místa, o nichž píše, abych čtenáře v Toulkách seznámila alespoň s některými citáty z Kosmovy kroniky.

Do jaké míry jsou příběhy, které nám přibližujete, autentické?

Místa, o nichž píši, navštěvuji. Občas sice ještě narazím na průvodkyni, která ukazuje na vitríny s porcelánem či chrlí jména šlechticů na obrazech. Nic z toho si turista nemůže zapamatovat. Na hrady a zámky chodíme hlavně za příběhy. Většina průvodců a průvodkyň to už chápe, a tak z jejich vyprávění získávám náměty, k nimž pak hledám další podrobnosti. Kupuji si místní brožury nebo knihy. Hledám v kronikách a odborné literatuře. Každou sobotu vychází nový článek z jiného místa, a tak přiznávám, že už mi nezbývá čas ještě pátrat v místních archivech. Svádí mě to napsat, že pověsti, kterými články také zpestřuji, nemají tento historický základ. Jenže mají, protože odrážejí zkušenosti i přání místních obyvatel. Mezi nejčastější pověsti patří ty, kdy zlého majitele či správce panství odnese čert do pekla. Po dlouhá staletí se tak lidé vyrovnávali s nespravedlností. Aspoň po smrti se měl ten, který jim ubližoval, dočkat odplaty.

Od září už nebude doba na koupání. Návštěv zajímavých míst bychom se neměli vzdát. Která z míst, jež jste navštívila při svém hledání, byste doporučila čtenářům k pozornosti a k návštěvě?

Naše země je úžasná! Napsala jsem už přes čtyři sta dílů Toulek a pořád mám kam jezdit. Jako první bych doporučila porozhlédnout se v nejbližším okolí. Jedna čtenářka mi třeba napsala, že každý den chodí kolem zříceniny hradu v Říčanech a až z mého článku se dozvěděla o jeho bohaté historii. Často totiž trpíme »místní slepotou«. Památky, které máme za rohem, už ani nevnímáme. Ostatně taky se mi to stalo. Mnohokrát jsem šla přes Karlův most a dlouho jsem vůbec netušila, že ve věži zvané Juditina se skrývá záhadný románský reliéf. Až jsem zahlédla vývěsku, že se pořádají jeho prohlídky s výkladem. Zastyděla jsem se a šla tam hned v nejbližším uvedeném termínu. Ke svému překvapení jsem byla jedinou zájemkyní! Přesto se mi průvodkyně věnovala celou hodinu. Takže ve znalostech svého okolí máme všude co dohánět.

Ale abych se zcela nevyhnula nějakému doporučení. Mám slabost pro hrady a zejména zříceniny. Mají jen jednu nevýhodu. Stavěli je na kopcích. Přiznávám, že mi dělá s přibývajícím věkem stále větší problémy se do těchto výšin vyšplhat, a proto mě někdy doprovázejí kamarádky, které vytvoří vrcholové družstvo. Když jsem loni s Miladou Halíkovou, která se mnou také ráda objíždí památky, s námahou vystoupala na hrad Hukvaldy a půl hodiny odpočívala, abych se vzpamatovala, byla jsem odměněna úžasným rozhlehlým komplexem hradních staveb. Letos mě zase při putování po Litoměřicku Josef Šenfeld, další z přátel, kteří fandí mému psaní, zavezl do malého železničního muzea v Lovečkovicích. Vyfotil mě tam na drezíně a snímek hned dal na svůj facebookový profil. Sociálním sítím neholduji, a tak mě překvapilo, kolik lidí je sleduje v sobotu odpoledne. Hned začaly chodit ohlasy. A příští týden jsem od různých známých slyšela, že mě viděli na drezíně.

A vy sama, které lokalitě, hradu, městu dáváte přednost? Kam byste se vypravila na dovolenou, kdybyste si mohla určit její výběr?

Někteří lidé jezdí třeba dvacet let na stejné místo, protože se jim tam líbí. Mé neklidné povaze, která potřebuje pořád něco nového objevovat, to nevyhovuje. Přesto jsou místa, kam se ráda vracím, protože tam žijí mé kamarádky a přátelé. Zuzka Rujbrová říká, že k nim jezdím do duševních lázní. Byla jsem v poslední době i ve dvou tradičních, Darkově a Luhačovicích, kde jsem byla moc spokojená. Do třetice, kdybych si tedy mohla vybrat, bych ráda další dovolenou strávila ve Velkých Losinách.

Proč?

Protože nezaškodí, když se člověk občas taky »rozmazluje«. No dobrá, můj výběr ukazuje, že i v tomto případě preferuji místo, kde po procedurách mohu zajít na nějaké památky. V tom, že od jara do podzimu křižuji republiku, mě povzbuzují ohlasy čtenářů. Jsem ráda, že si rozumíme, že ze střípků historie z jednotlivých míst se skládá obraz osudů lidí, kteří zde žili před námi. Mohou nás inspirovat i varovat. Zpřetrhat tato pouta znamená stát se zmuchlaným papírem ve větru. Pak nedokážeme určit směr, kterým se chceme ubírat, jen budeme bezcílně poletovat.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.9, celkem 24 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.