Ilustrační FOTO - Pixabay

Mýty a fakta k problematice tuhých emisí

Předně emise tuhých znečišťujících látek (TZL, resp. PM) nejsou ničím novým. Už pračlověk v jeskyni měl dilema, zda žít v zakouřené jeskyni chráněn ohněm před dravou zvěří nebo na čistém vzduchu venku s rizikem sežrání jeskynním medvědem. Čemu dal přednost, nemusím vysvětlovat. Výsledky lovu jeskynních medvědů bývaly velmi nejisté. Starověké i středověké město bývalo u nás zejména v zimě silně zakouřené. Větrání v úzkých uličkách obehnaných hradbami bylo většinou nemožné. Ani vesnice na tom nebyly dobře. Stačí se podívat na zimní obrázky vesnic Josefa Lady a dalších malířů realistů. Z komínů venkovských stavení se kouřilo a záleželo jen na meteorologické situaci, zda kouř stoupal vzhůru nebo se převaloval po vesnici.

Znečišťování ovzduší zásadně zvýšilo využívání uhlí k topení, k průmyslovým účelům i v dopravě. V kolébce průmyslové revoluce Velké Británii vznikl pojem »black« (černý) kraj. Těžba černého uhlí a na ní navazující hutní průmysl, těžké strojírenství, železniční doprava v parní trakci, lokální vytápění černým uhlím nebo dřevem, konaly své. Bylo tam nejednou na udušení, ale jinde ještě víc hrozila smrt hladem, mrazem, bídou…

Z tuhých emisí ničil zdraví lidí nejvíc prach, provázející mnohé výroby, nechvalným uhelným prachem způsobujících kromě vražedných výbuchů metanu obávanou silikózu plic horníků počínaje a oděrky nití a látek, ničící plíce tkalcům obojího pohlaví, konče. Ve 20. století se významným zdrojem prachu staly oděrky pneumatik a brzdového obložení, »obohacující« přízemní vrstvu ovzduší v rozsahu 17 až 19 tisíc tun za rok, byť je Centrum dopravního výzkumu do emisí motorové dopravy nezahrnuje. Problém je, že lokální topeniště a zejména motorová vozidla chrlí své emise do přízemní vrstvy ovzduší, kterou dýcháme. Ve srovnání s emisemi vypouštěnými z vysokých komínů jde o znečišťování podstatně závažnější.

Smog londýnského typu

Znečištění ovzduší prudce narůstalo, když nefoukalo. Asi největším průšvihem byl velký londýnský smog. V Londýně se ve dnech 4. – 9. 12. 1952 prakticky zastavilo proudění vzduchu. Na následky rychle stoupajících emisí škodlivin převážně ze spalování uhlí (smogu) tehdy zemřelo bezprostředně asi 4000 lidí. Dalších přibližně 8000 lidí zemřelo v následujících dnech na následky vystavení smogu. Vžil se pojem »smog londýnského typu«, narozdíl od smogu »losangeleského typu«, způsobeného rozsáhlými emisemi výfukových plynů z aut za spolupůsobení slunečního záření a smogu způsobeného převážně chemickým průmyslem. Londýn nad smogem zvítězil přijetím a postupným uplatněním zákazu spalovat uhlí ve městě. Mimochodem, už počátkem 14. století podobně se znečištěným ovzduším v Londýně bojoval anglický král.

ČR se londýnská pohroma sice vyhnula, leč i velký smog v lednu 1982 citelně zvýšil obvyklý počet úmrtí. Ano, smog se nevyhýbal ani Československu. Hrubý vývoj emisí základních toxických škodlivin v Československu ukazuje první tabulka.

Ve znečišťování ovzduší jsme se rozhodně neměli čím chlubit. Přitom za celkovými emisemi je nutné vidět velké územní rozdíly. Například kolem cementáren a vápenek bývalo v 60. letech bílo. Pak úlety z cementáren zásadně snížila instalace filtrů. V letech 1980-81 dosloužily parní lokomotivy. Část výroby elektřiny začaly od uhelných elektráren přebírat jaderné elektrárny bez větších emisí. Stavěná paneláková sídliště měla vesměs centrální vytápění, obvyklým palivem byl od 70. let zemní plyn, pokud nebyly napojeny na místní teplárnu. Atd.

V 80. letech emisní bilanci ČR začaly významně odlehčovat jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice a Dukovany. V letech 1990-93 hluboký hospodářský pokles a v letech 1994-98 pak vysoké investic do ochrany ovzduší. Umožnily zásadní pokles znečišťování ovzduší v ČR, viz druhá tabulka.

Z metodických změn je nutné uvést zejména snížení emisí oxidu dusičitého asi o třetinu v důsledku zavedení měření na komíně (hrubě se podcenilo, že naše elektrárny, teplárny a další kotelny spalují převážně hnědé uhlí při nižších teplotách), snížení emisí oxidu siřičitého asi o deset procent, neboť sirnatost uhlí byla nadhodnocena, ad. I tak došlo v každém případě k zásadnímu poklesu znečišťování ovzduší v ČR.

Jak vysoké byly škody?

Ožehavá otázka se týká následků emisí. I když Československo zásluhou nezapomenutelného Ing. Voráčka bylo v 70. a 80. letech špičkou světového vyčíslování ekonomických škod na životním prostředí, jsou i Voráčkovy kvantifikace značně neúplné a zatížené nemalým rizikem nepřesností. Podle nich ztráty v zemědělské rostlinné výrobě činily asi 750 milionů Kčs ročně, stejné ztráty měly vznikat na dřevu v lesním hospodářství. Mnohem vyšší ale byly ztráty z narušení mimoprodukčních funkcí v důsledku masového odumírání smrkových lesů, a to nejen v Krušných horách. Kruliš rozsáhlými výzkumy uskutečňovanými metodou komparace dospěl k závěru, že škody v důsledku koroze materiálů v roce 1980 dosahovaly asi 25 miliard Kčs, z toho asi polovina připadala na znečištěné ovzduší, zejména na oxid siřičitý. Decentně řečeno, lezly i do peněz, náklady na ochranu životního prostředí rozhodně nebyly neproduktivní, jak nám bylo některými v minulosti a je i dnes nalháváno.

Nejožehavější, dodnes otevřenou otázkou jsou možné negativní dopady emisí na zdraví lidí. Výzkumy z 80. let našly u lidí žijících v silně znečištěném prostředí zejména zhoršený krevní obraz, zvýšený výskyt respiračních onemocnění a nižší váhu narozených dětí. Více byly postiženy děti a staří lidé. K tomu je nutné připočítat všeobjímající obtěžování škodlivinami. Ve znečištěném ovzduší se špatně rekreuje i žije, omítky rychle rozežírá oxid siřičitý (odtud šeď obcí a měst) atd.

Po roce 1989 se konal rozsáhlý výzkum »Teplice« – srovnání zdravotního stavu obyvatel silně znečištěného okresu Teplice a relativně čistého okresu Prachatice. Výzkum měl řadu problémů, počínaje sháněním dobrovolníků z řad nekuřáků v okrese Teplice. Srovnávat zdravotní stav kuřáků bylo a je bezpředmětné. Výzkum překvapivě shledal, že obyvatelé okresu Teplice jsou zdravější než obyvatelé okresu Prachatice. Určitě to nezpůsobuje silně znečištěné ovzduší. Hlavní roli hrála zřejmě vyšší úroveň zdravotnictví v okrese Teplice. V okrese Prachatice zdraví lidí zřejmě negativně ovlivňuje převažující rozptýlené osídlení, kde obyvatelstvo trpí zejména v zimě jistou izolací a depresemi s izolací spojenými. Ani další etapa výzkumného projektu Teplice mnoho nepřinesla. Navíc byla ovlivněna razantním poklesem znečištění ovzduší, mnohem vyšším v okrese Teplice než Prachatice. Zdá se, že rozhodující zabijáci zdraví lidí zůstávají špatná životospráva, zvláště pak kouření tabákových výroků, konzumace alkoholu, otylost a nově i fetování, často ve spojení s uspěchaným způsobem života a systematickým stresem. Tyto faktory má sice každý občan ve svých rukách, leč zkušenost ukazuje, že s nimi občané bojují obtížně. Svobodná demokratická společnost plodí uspěchaný životní způsob a systematický stres. Nejen vtíravou reklamu.

Některé nám doporučené metodiky mají tu zvláštnost, že dodnes nevíme, jak vznikly.

Tuhé částice masivním zabijákem?

V posledních letech někteří experti, nejen z řad nevládních ekologů, pouští do médií zprávy, že tuhé emise doslova masakrují zdraví lidí. Přičítají jim osm až šestnáct tisíc předčasných úmrtí za rok, prý více než v případě kouření. Nicméně daň za kouření tabáku činí každý rok v ČR asi 18 000 předčasně zemřelých osob. Solidní vysvětlení mně bylo sice mnohokrát slíbeno, ale nikdy k němu nedošlo.

Přesto se ptám, odkud se takové zprávy berou? Určitě ne z vývoje emisí PM a oxidu siřičitého, které se radikálně snížily, viz druhá tabulka. Kuřácká lobby? V boji proti návrhu zákona o zpřísnění omezení kouření na veřejnosti použila hodně hloupých argumentů, ale tento nevytáhla. Údajně se hlasatelé tohoto masakru zdraví odvolávají na jisté výzkumné výsledky velkého, relativně prestižního výzkumného ústavu v německém Wuterpalu.

Problém je, že emise PM nejsou zdaleka homogenní škodlivinou a že na sebe vážou četné další škodliviny, zejména toxické kovy a obávané polyaromatické uhlovodíky (PAU). Emise PAU se ale zvyšují mimo jiné státem podporovaným růstem rozsahu silniční dopravy. Jen emise PAU z motorové dopravy stouply z devíti tun v roce 1990 na 17 t v roce 2000 a na 49 t v roce 2017. Lví podíl na nich mají osobní auta, resp. benzínové motory. K přibývání emisí PAU přispívá i růst topení dřevem, vydávané z ekologické.

Známe velké tuhé částice PM (ty jsem zejména v zimě 1980-81 chrchlal při svém pobytu v Ústí nad Labem na pobočce tehdejšího Ekonomického ústavu ČSAV), střední (tzv. PM10) a malé (PM2,5). Čím jsou tuhé částice menší, tím hlouběji do plic pronikají, resp. PM2,5 pronikají až do plicních sklípků, podobně jako zplodiny hoření cigaret, a v plicích vážně škodí. Emise PM2,5 se v ČR sledují až od roku 2002. Jejich výše kolísá mezi dvěma a třemi tisíci tunami za rok.

Největším nositelem PM2,5jsou údajně naftové motory. Problém je, že v roce 2002 emise PM z mobilních zdrojů činily asi 6200 tun, tj. mnohem více než jsou udávány celkové emise PM2,5. Poté za pomoci metodických změn se emise PM z motorové dopravy zásadně snížily až na 2172 tun předběžně v roce 2017, leč pachuť emisních skandálů, na které statistiky nereagovaly ani u emisí NOx, kterých se nejvíc týkal, zůstává. Navíc mobilní zdroje (REZZO 4) se v letech 2005-17 v ČR snížily jen z 8761,8 na 6787,7 t. O tom ale někdy jindy.

Jan ZEMAN

ILUSTRAČNÍ FOTO – motorly.co.uk, statenews.org


Jan ZEMAN

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


fronda
2019-09-06 00:13
V severozápadních Čechách klesaly emise už v průběhu 80. let. Hodně
taky dělalo napojení na teplárny a např. praktická neexistence
lokálních uhelných topenišť ve městě. V kontrastu se zakouřenou
vesnicí na Šumavě, kam se jelo k babičce o Vánocích...
mels21
2019-09-05 14:17
Zajímavé, akorát se to do HaNo nehodí. Nejde pouze o zaplnění
prostoru?
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.