Svatý Václav a Den české státnosti

Svátek »české státnosti« anebo »svatého Václava«? Podle ČT to druhé. Státnost v ní jaksi vymizela. Den 28. září se letos stal skutečně jen svátkem katolické církve, i když většina národa je buď ateistická, anebo chodí do kostelů církví jiných. Kdo vlastně byl ten svatý Václav? Žil vůbec? Tuto otázku jsme si mohli přečíst v těchto dnech na Seznamu. »Jeho život« nám popsaly až legendy vzniklé později snad i na objednávku v té době vládnoucích Přemyslovců. Ta staroslověnská měla vzniknout dvacet třicet let »po údajné smrti knížete«, ta latinská, Kristián, pravděpodobně až koncem desátého století.

Ta první neprozrazuje nic na autora. Mohl jím být kdokoli z kněží umějících psát. Byla účelová. Pravda v ní nebyla důležitá. Hlavní byl politický smysl a náboženské zakotvení. Území ovládané Přemyslovci totiž zdaleka ještě nebylo státem. Na Moravě doznívala Říše velkomoravská, v Čechách co enkláva, to jiný rod. Minimálně dvě centra byla taková, že se mohla prosadit u druhých – Praha a Libice. Tam však vládli Slavníkovci a i oni toužili po tom postavit se do čela země. Neměli však svého kněze, který by vytvořil legendu přesně podle přání křesťanské církve, kterou všem sděloval, že nikdo jiný, než přemyslovská dynastie nemá právo na vládnutí v Čechách. Tehdy mnohé bylo možné vymyslet, neznalost písma, chybějící svědci, nepřesné přenášení informací, a tudíž žádná možnost korekce, tomu napomáhaly. Byla příhodná doba pro vytvoření legendy, kterou by později sami vládci země, Přemyslovci, začali šířit oficiálně. Pro církev byla přijatelná. Nebyli oponenti, nikdo v zájmu jiného rodu nevytvořil nic jiného. Tak legenda a po ní další, které inspirovala, dostala křídla. A církev? A jak to opravdu bylo s Václavem? To nezajímalo nikoho. Kdyby totiž, a v tom mají kritici legendy pravdu, se takový čin stal, tedy, že Václav byl zavražděn na popud svého bratra Boleslava, těžko by se v oné době Přemyslovci mohli prosadit, těžko by bylo zřízeno v Praze biskupství a založen první ženský klášter, do jehož čela by byla postavena Mlada Přemyslovna, dcera Boleslava I., tedy bratrovraha.

Osobně si myslím, že pravdu měl profesor Fiala, když onu »bratrovraždu« hodnotil jako bratrský střet, jehož důvod neznáme, který zřejmě skončil soubojem, v němž Václav byl poraženým. Věřím tedy tomu, že Václav existoval, i když jeho význam i jako knížete je přeceňován. Také snad proto dodnes nejsme sjednoceni, zda k onomu úmrtí došlo podle profesora Pekaře v roce 929 nebo v roce 935, což by dávalo legendě více pravděpodobnosti. Vratislav, otec Václava, zemřel totiž zřejmě v roce 921, jeho synové byli v té době nezletilí. Vládla tedy údajně matka Drahomíra. Teprve po několika letech se starší z nich mohl chopit vlády. Pokud by to bylo v roce 929, stihl by toho málo, kromě snad porážky kuřimského knížete Radslava, o čemž se píše v legendách (příliš to ovšem připomíná legendární zjevení kříže se sloganem »v tomto znamení zvítězíš«, které císaře Konstantina přiblížilo křesťanské církvi), střetu se silným králem Jindřichem I., a postavení sem tam nějakého nespecifikovaného kostela. Prý byl velmi zbožný díky babičce Ludmile, která ho měla vychovávat, aby – než nastoupí na trůn – si Drahomíra nepřivlastnila hodně moci (a ostatně nebyla ani vzorná křesťanka). Možná ovšem i proto, že přece jen emisaři církve pochopili, že by matka mohla syna vychovávat poněkud méně bigotně než babička Ludmila. Snad proto všechno oslavovaný rok 929 byl v průběhu doby zaměněn za 935, i když předválečné svatováclavské slavnosti se konaly s pompou v roce »29«.

A tak po staletí jméno Václav nás provází všude. Sedm knížat nebo králů (i Karel IV. byl přece Václav), dva prezidenti, tisíce synů známých osobností a nesčetný počet ostatních nás provází věky. Jedno jediné se tomuto »václavovství« nechá přiznat, jeho českost, kterou ovšem dnes vytlačují »světoběžní« Davidové apod. a třeba Piráti už se cítí jen Evropany.

28. září však oficiálně je Dnem české státnosti. Stát ale vraždou, nebo jiným důvodem smrti Václava, nevznikl. Ani nemohl. Stát totiž není silná osobnost. A Václav silnou osobností nebyl, jak lze odvodit dokonce i z legend. Tou byl víc než Václav jeho otec Vratislav, uznaný později jako Vratislav I., vítěz nad maďarskými hordami, které chtěly proniknout dál na západ. Vratislav vpád do Čech měl zastavit.

Skutečný český stát vznikl později než v roce, kdy zemřel Václav. Sjednocení země pod vedením obou Boleslavů (otce, onoho »bratrovraha«, a jeho syna, za nějž byli vyvražděni Slavníkovci), bylo první etapou. Druhou, mnohem podstatnější, bylo vytvoření základních zákonů. Proto ještě 28. října 1918 vytvořili »mužové 28. října« první československý zákon, který vlastně kodifikoval existenci ČSR. Pak přišly další zákony a v roce 1920 i Ústava.

Stejně tomu bylo, i pokud jde o postupně vznikající přemyslovský stát. V roce 936 Boleslav I. odrazil pokus Sasů ovládnout zem, poté odolal vojskům císaře Oty I. A přesto, že střet skončil kompromisem, Ota uznal Boleslavovu svrchovanost – a jsme u prvního dokumentu, který vedl ke vzniku české státnosti. Pak Boleslav I. i jeho syn Boleslav II. začali rozšiřovat teritorium. Ovládli Slezsko, Krakovsko, zřejmě Moravu a dokonce kus Slovenska a Červenou Rus. Pak, po smrti druhého z Boleslavů, se vznikající stát na čas vlastně rozpadl. Nastala dlouhá etapa znovuobnovování jednoty země a boje proti podřízenosti jiným. I proti kulminujícím vnitřním bojům uvnitř přemyslovského rodu.

Druhým momentem vzniku české státnosti, který nás zajímá, jsou právní nařízení. Prvním takovým skutečným dokumentem jsou tzv. Břetislavova dekreta (tedy jakýsi občanský zákoník, který vlastně nahrazoval ústavu v moderním slova smyslu). Obsahovala nejen věci majetkové, ale i uzavírání svateb, tresty za vraždy a jiné zločiny, zakázala práci o nedělích aj. Vydal je spolu s biskupem Šebířem kníže Břetislav I. Bylo to v dubnu roku 1039.

Třetím je pak rok 1085, kdy na Pražském hradě byl korunován první český král, jímž se stal kníže Vratislav II. Tím český stát byl definitivně uznán za rovnoprávný mezi dalšími.

Současné svatováclavské slavnosti tak nemají nic společného se vznikem českého státu a tedy české státnosti. Jsou jen pokusem nekatolické zemi vnutit znovu katolický charakter. Pokusila se o to již před Bílou horou, po třicetileté válce, pokouší se o to dnes, jen využívá jiných cest a servilnosti zákonodárců, kteří »den  Václava«, den jeho údajného zavraždění, povýšili na Den české státnosti.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.6, celkem 116 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


janmakovicka
2019-10-08 13:54
Existenci knížete Václava popíral Záviš Kalandra ve své práci
České pohanství (Praha 1947). Většina historiků ovšem existenci
knížete Václava nezpochybňuje. Václav nebyl zakladatelem českého
státu, jeho význam spočívá v tom, že kníže Václav byl první
Čech, který byl prohlášen za svatého, což pro středověký stát
byla velice důležitá figura První státní útvar na našem území
byla Velká Morava, když Sámovu říši za stát nebudeme považovat
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.