Rozhovor Haló novin s olympijským vítězem z LOH v Mnichově, mistrem Evropy a světa v basketbale Ivanem Jedeško

Nikdy se nevzdávejte!

Na druhém ročníku festivalu Nový ruský film mohli diváci vidět snímek režiséra Antona Megerdičeva Výskok (Dviženije vvěrch). Je to sportovní drama podle skutečné sportovní události, kdy sovětská basketbalová sborná na LOH v Mnichově v roce 1972 v posledních třech sekundách vybojovala zlatou medaili. Vy jste přijel do Prahy doprovodit tento film jak na tiskovou konferenci před zahájením festivalu, tak také na vlastní vysílání v kině Cinema City Slovanský dům. Podle vašich slov je to umělecký film. Znamená to, že ne vše je dle skutečnosti?

Tvůrci tohoto filmu vše postavili především na momentech, které zůstaly v paměti všech, kteří sledují olympijské hry a sport. Možno říci, že náš finálový zápas s Američany na letních olympijských hrách v Mnichově, které těžce zasáhl teroristický čin a smrt sportovců, vešel do dějin olympijského hnutí. Tyto události jsou ve filmu velmi reálné, věrné a pro diváka současně dramatické. Film odráží i rozjitřenou atmosféru v olympijské vesničce v průběhu teroristického činu.

Jinak snímek ukazuje přípravu sovětské sborné již několik let před mnichovskou olympiádou a pak celkem detailně průběh olympijského turnaje. Vyvrcholením jsou ony poslední tři sekundy basketbalového zápasu SSSR vs. USA, během nichž došlo ke zvratu ve vývoji tohoto finálového utkání, a sovětská sborná překvapivým vítězstvím ukončila dlouhodobou dominanci amerických basketbalistů na olympijských hrách.

Byl jsem odborným poradcem filmu.

Hlavně jste zapomněl zdůraznit, že to byla vaše »zlatá přihrávka«, která ony legendární tři sekundy zahájila. Váš dlouhý hod míčem přes celé hřiště spoluhráči, jenž míč výskokem umístil do koše. Vše jste stihli za neuvěřitelně krátký čas tří sekund.

Ano, tak to bylo.

Jinak, jak to bývá, ve filmu je mnoho dalších epizod, aby diváci byli udržováni v napětí a aby také trochu zaplakali. Avšak základ, to podstatné, je podle skutečnosti. Na mnichovských olympijských hrách sovětští sportovci vybojovali celkově 50 zlatých medailí.

Když se ohlédnu za tímto naším fenomenálním sportovním úspěchem, pak potěšující bylo, že následoval velký zájem naší mladé generace o tento druh sportu.

Herci, kteří ve filmu ztvárňují členy sovětské sborné, mají svalnatou a velmi vysokou tělesnou konstrukci. Běžní lidé kolem nich vypadají jako liliputáni. To se tito herci také museli naučit hrát basketbal, a ještě ke všemu na solidní úrovni?

Na vrcholné výkony jsme měli sportovní dubléry. To by herci nedokázali. Ale má postava, kterou ztvárnil mladý herec, který je mi i celkem podobný - tedy tak jak jsem vypadal před 47 lety - neměl dubléra.

Kolik vašich spoluhráčů, olympijských vítězů z roku 1972, ještě žije?

Nyní z naší původní sestavy žijeme již jen čtyři, ostatní bohužel zemřeli. Uvědomte si, že je to 47 let. Tři se scházíme, žel, s jedním bývalým naším spoluhráčem kontakty nemáme, protože žije na Ukrajině a je vůči Rusku velmi kritický.

Jak byl film přijat diváky?

Velmi příznivě. Tento více než dvouhodinový film měl premiéru již v roce 2017 a ohlasy jsou pozitivní. Vždy platí, že jediným, kdo je skutečným kritikem, jsou lidé, diváci. A ti film skutečně přijali se zájmem. Promítal se také v kinech v Rakousku, Německu, Belgii, Lucembursku, Pobaltí... Nyní běží v Číně a slyšel jsem, že tam má obrovský úspěch.

Čím jste se zabýval po aktivní sportovní kariéře?

To víte, bylo to jiné, než je to dnes. Po své kariéře jsme vlastně nic neměli. Žili jsme tak, jak jsme žili, a nebylo to špatné. Já jsem na basketbalovou palubovku přišel z boxerského ringu, takže jsem měl zkušenosti i z jiného sportu. Po aktivním sportování jsem působil jako basketbalový trenér týmu CSKA Moskva, národního týmu Ruska, také týmu Guineje-Bissau a Libanonu. Nyní se věnuji mládeži.

Proč se ruským basketbalistům na mistrovství světa v basketbale, které se konalo od 31. srpna do poloviny září v Číně, nedařilo?

Máte pravdu, ruští basketbalisté byli velmi neúspěšní. Usilovali, aby vůbec postoupili na olympijské hry. Jó, když si vzpomenu na naši sestavu... V době, kdy jsme závodili na nejvyšší úrovni, jsme se umisťovali jen na prvním, druhém nebo třetím místě, nijak jinak. Tak to bylo v desetiletí od roku 1970 do roku 1980, kdy jsem v basketbalu patřil ke špičce. Současní naši basketbalisté bohužel nejsou dobří, zkrátka jejich soupeři jsou lepší.

Peníze současnému sportu podle vás pomáhají, nebo naopak demotivují?

Peníze některé lidi ke sportu motivují, ale jiné od něho odvádějí, zkrátka jim zamotají hlavu. Nejen sportovcům. Myslím, že všechen sport hubí peníze. A vášeň k penězům hubí patriotismus.

Pracujete dlouhá léta jako trenér basketbalu, jste nositelem titulu zasloužilý trenér. Jak vypadá basketbalová mládež v Rusku?

V Rusku se nehraje basketbal jako národní sport, podobně jako v USA, kde hraje každá univerzita a sport je opravdu velmi populární v širokých vrstvách mládeže. Popularitě tohoto sportu u nás velmi pomohl právě tento film, mohu říci, že po jeho odvysílání se projevuje opět velký zájem o basketbal u dětí.

Práci s mládeží vnímám jako své poslání. Teď jsem byl zrovna na jedné sportovní akci, které se účastnilo na 1500 dětí.

Předpokládám, že v České republice nejste poprvé.

To máte pravdu, během své aktivní sportovní kariéry jsem u vás v Československu často hrál zápasy. Byl jsem také hráčem týmu Evropy, jehož součástí byli i vaši hráči.

Jak jako občan pociťujete tlak na zvyšování výdajů na zbrojení?

Podívejte, mé osobní mínění je, že všechny národy chtějí žít v míru. Militarizace, kterou se zabývá ve světě masa lidí a jsou na ní životně závislí, je kontraproduktivní. Oni z ní mají profit, ale to je jen část obyvatel Země. Zato drtivá většina lidí chce mír. A tak věřím, že válka nebude.

Myslím, že každý člověk je dobrý, jen je důležité ho objevit. Mám takový nápad vymístit všechny politiky světa do jednoho města, dát jim všechno, co chtějí, peněz, kolik si jen přejí, a zavřít je tam. Ve zbytku světa bychom pak žili v klidu a míru my ostatní...

Máte úžasné životní motto, které jste vyslovil také před projekcí filmu divákům a rozdával jste ho napsané na kartičkách se svou hráčskou fotografií. Jak zní?

Nikdy se nevzdávej a pak uvidíš, jak se vzdají druzí. Hlavním soupeřem jsem já sám. A vyhraji tuto bitvu. Nikdy neříkej »nemohu«. Jestli řekneš »nemohu«, to znamená, že nechceš. Každý trénink je pohybem vzhůru. Přání, koncentrace, síla vůle, práce – to je cesta k úspěchu. Jen díky práci budeš lepší.

Takto se i naše basketbalová sestava tehdy v dvaasedmdesátém nevzdala a bojovala do poslední sekundy. A zvítězili jsme.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.9, celkem 9 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.