Rozhovor Haló novin s dětskou sestrou Janou Bystřickou, členkou Komise žen ÚV KSČM

V téhle zemi se čas nezastavil a byl tu život

Celý život se angažujete v ženském hnutí. Jak je hodnotíte v současném období?

Ženské hnutí v mnohém dostalo nové pozitivní impulsy pro svou práci, nové možnosti, ale v něčem musí probojovávat to, co už kdysi bylo v naší zemi probojováno. Ale tak, jako celá společnost, je sžíráno »jako morová rána« antikomunismem. To jsem považovala za žádoucí připomenout i v úvodu nedávného semináře, který připravila pro veřejnost Komise žen Ústředního výboru KSČM, v níž jsem zapojena coby zástupkyně Plzeňského kraje.

Některými strukturami a lidmi šířený antikomunismus v naší zemi přetrvává již 30 let a není zatím náznak, že by se stav věcí měnil k lepšímu. A tento jev je namířen i na tzv. ženskou otázku, neboli na život žen v dobách socialismu. Antikomunisté, ale i řada feministických neziskových organizací ve svých různých analýzách, komentářích tvrdí, že všechny výhody, které provázely ženy v socialismu v rodinném, pracovním i společenském životě, jsou mýty nebo jinak řečeno báchorky. A že v otázce rovnoprávného postavení žen ve společnosti i v rodině nedošlo v dobách socialistického Československa k žádným výrazným změnám oproti první ČSR.

Nejsem politoložka ani doktorka filosofie či jinak vzdělána v oborech, které se zabývají společností a jejími atributy. Nejsem ani ekonomka, abych hovořila o výhodách a nevýhodách jednotlivých společenských systémů z pozice ekonomického rozvoje státu a jeho občanů. Jsem jen obyčejná žena, která se zajímá o ženskou problematiku, o postavení žen v rodině, ale i společnosti.

Kdy vás toto téma zaujalo a získalo?

V období dospívání. Možná mě k tomu přimělo moje ne zrovna radostné dětství s mým otčímem a jeho vztahem k mé mamince, možná mělo na mě vliv i moje zaměstnání. Vystudovala jsem na Střední zdravotnické škole v Plzni obor dětská sestra a po maturitě jsem nejdříve pracovala v plzeňském kojeneckém ústavu a dětském domově pro děti od narození do tří let věku, potom několik let v jeslích, kde jsem zastávala funkci vrchní sestry, abych se v roce 1987 vrátila zpět do kojeneckého ústavu s dětským domovem, a to rovněž do funkce vedoucí sestry.

Proč to zdůrazňuji – mám celoživotní zkušenosti z oblasti péče o malé děti v předškolních zařízeních a také z kontaktů s rodiči svěřených dětí.

Víte, sleduji názory na postavení ženy a nedávno jsem si sama porovnala, jak se téma Ženy za socialismu podává ženami dvou různých věků a zkušeností. V březnu publikovala v Salonu Práva spisovatelka Alena Wagnerová zajímavou esej o antikomunismu a ženské otázce. Wagnerová je zkušenou spisovatelkou a zralou ženou, která žila část života v Německu, část u nás. Druhý pohled mi nabídla bakalářská práce studentky Fakulty humanitních studií UK Alžběty Polzové s názvem Mýtus a realita: žena za socialismu. Jedná se o práci z roku 2008.

Alena Wagnerová alespoň částečně zažila život ženy v socialismu a ze svých zážitků v mnohých případech také vychází. Zároveň umí porovnat, jak byla řešena ženská otázka po válce v ČSR a jak v Německu. Druhá žena, autorka vysokoškolské práce, je mladá, a tudíž nemohla mít zkušenosti z předlistopadového období. Proto postavila svoji práci na vyprávění několika žen, kterým pokládala otázky. Cílem její práce bylo zmapování života čs. žen především v období tzv. normalizace.

A jak srovnání jejich přístupů vyznělo?

Zamyšlení Aleny Wagnerové mě oslovilo. Některé momenty v ženském hnutí vyhmátla přesně tak, jak to vnímám i já. Například její názor, že »patří ke strategii nových mocenských elit nastupujících po politických převratech negativně se vymezovat vůči minulému či poraženému systému. Toto vymezování bývá podle potřeb dané situace různě dávkováno: od kritiky a odsouzení po radikální odmítnutí; cíl je tu ovšem tentýž, legitimizovat nově instalovanou moc jako lepší, demokratičtější, spravedlivější«. Nebo hozená rukavice, »že bychom v České republice potřebovali nové a silné ženské hnutí, abychom se konečně vyrovnali s přežitým zvykovým českým antikomunismem«.

Názory vysokoškolské studentky jsou podle mě tendenční a skrz její text »čtu« určitý despekt, který má ke všemu, co se pro ženy a rodiny udělalo v éře socialismu.

Jak známo, otázka emancipace žen je záležitost dávná, která šla ruku v ruce s emancipací všech lidí...

Jistě, a nezačalo to až v dobách socialismu, ale první záchvěvy boje žen za svá práva můžeme vidět již za Rakousko-Uherska. Komise žen ÚV KSČM proto připravila již několik seminářů, na nichž jsme se seznamovali (přicházejí mezi nás i mužští posluchači) s pokrokovými ženami. Tím nemyslím, že byly všechny levicového, natož komunistického smýšlení, avšak vždy patřily mezi první »rebelky« v boji za práva žen. Dlouhým společenským vývojem byla řada ženských práv v čs. společnosti uznána a byla zajištěna. Největší měrou se o to zasloužil právě tolik antikomunisty nenáviděný socialismus.

Během 101letého vývoje československé, resp. české státnosti došlo ke třem významným politickým změnám, které měly vliv i na rozvoj ženského hnutí. První změnou pro český národ byl rozpad rakousko-uherské monarchie a vznik ČSR. Druhým významným mezníkem v historii byl únor 1948, který přinesl pro občany naší země naději na lepší život bez sociální nespravedlnosti, na život v míru a prosperitě. Přinesl i rozvoj ženského hnutí v naplnění mnohých staletých tužeb typu péče o matku a dítě, podpory rodinám, vylepšování služeb pro zaměstnané ženy aj.

V dobách rozděleného světa na dva bloky bylo budování socialistické společnosti v jednotlivých zemích východního bloku trnem v oku západnímu světu. Nechtěl připustit, že by se něco takového mohlo uskutečnit, a tak činil v oblasti politické a ekonomické vše pro to, aby se socialistické státy nestaly úspěšnými ve svém snažení. Tyto vnější okolnosti plus nespokojenost občanů s některými metodami vládnutí, ustrnutí ve vývoji, ale také chyby, které se v době budování vyspělé socialistické společnosti objevily, vedly v konečném stádiu k otevřené revoltě občanů ČSR a postupně nastolení opět kapitalismu. Žel toho kapitalismu, jehož »dítětem« je válka.

Rétorika se mění jen pomalu. Vše do listopadu 1989 bylo dlouho minus, vše poté plus, i když v některých momentech nastal zřejmý krok zpět. Vnímáte to také tak?

Pravice, která se uchopila v listopadu 1989 moci, jednoznačně odsoudila a stále odsuzuje vše, co bylo v dobách socialismu vymyšleno, vytvořeno a vybudováno. Nepoužívala a nepoužívá konstruktivní kritiku, která je pro každý vývoj velice důležitá, ale používala a stále ještě používá, a to již 30 let, nenávist ve formě primitivního antikomunismu. A není tomu jinak ani v hodnocení tzv. ženské otázky. Přičemž právě plná rovnoprávnost žen a mužů ve společnosti i v rodině byla zakotvena jako jeden z hlavních úkolů v politickém programu socialismu – v ústavě z roku 1948 a všech následujících ústavách.

Mrzí mne, že v novém režimu česká genderová studia odmítla paušálním antikomunismem prakticky vše, co bylo v oblasti rovnoprávnosti žen a mužů v předešlých 40 letech uskutečněno. Jako kdyby se v té době zastavil čas a v naší zemi nebyl život. Po Listopadu na základě konfrontace s kapitalismem české ženy oslabily a umožnily tak snadněji, aby se některé prvky západního života, například sexismus (negativní jev, kdy jedno z pohlaví se ukazuje jako nižší, méně důležité nebo méně schopné – pozn. aut.), se stal jakousi normou v české společnosti. Muži ve svém postavení jako by posílili a ženy především na počátku 90. let se staly slabšími.

Jak rozumět pojmu genderové studie? Vždyť to i mnozí lidé, kteří se jinak hlásí k levici, chápou jako něco nepřijatelného, co nepatří k pokroku.

Dokonce to někteří berou jako sprosté slovo. Je třeba pochopit, co toto slovo znamená. Je odvozeno od angl. gender = rod. A neznamená nic jiného než studie o rovnoprávnosti mužů a žen za podmínek vzájemného respektu. To je přece správný a spravedlivý požadavek, který mají na mysli pokrokoví lidé od úsvitu dějin. To je emancipační princip a ten je vlastní právě levici. Tak proč bychom měli slovo gender brát jako něco špatného a odsuzovat je?

Jak vyhodnotila autorka oné bakalářské práce, o které jste hovořila, postavení žen za socialismu?

Hodnotí to pouze podle vyprávění několika žen a podle zodpovězených otázek, které jim kladla, tedy aniž by vzala v potaz nějaké další historické podklady a snažila se o objektivitu. Pokládaných otázek bylo třináct a týkaly se mateřské dovolené, předškolních zařízení, zaměstnání, koníčků, nedostatkového zboží, bydlení, podmínek v zaměstnání apod. Zajímavé bylo srovnání úlohy ženy za socialismu a dnes. Legrační je věčné dotazování na svátek MDŽ, jako kdyby to byl nějaký bubák či co.

Mateřská dovolená v poválečném Československu se v průběhu desetiletí propracovala do dosti dokonalé podoby. Jak vy jste to zažívala, však jste také matka?

Vznik rodičovské dovolené u nás je pevně spojen s mateřskou dovolenou, kterou zde mohou ženy čerpat od roku 1950. Tehdy dosahovala délky 18 týdnů a až strach o nízkou porodnost přinesl její další prodloužení. Nastalo v roce 1964, kdy se délka mateřské dovolené zvedla na 22 týdnů a v roce 1968 na 26 týdnů. Pokud žena porodila vícerčata nebo byla svobodnou matkou, dovolená se jí prodloužila dokonce na 35 týdnů. V té době byla také zavedena tzv. další mateřská dovolená do jednoho roku stáří dítěte, v roce 1970 do dvou let, v roce 1980 do tří let stáří dítěte.

O tom se ovšem ve své bakalářské práci studentka nezmínila. Naopak toto základní sociální opatření v práci napadá a představuje ženy jako - promiňte mi to slovo - inkubátory, které měly zajistit dostatečný počet obyvatel pro tehdejší socialistickou společnost. Používá formulaci »ženy jako rodičky dětí nutné k reprodukci pracovní síly byly ve všech socialistických státech s výjimkou prvních let po s uchopení moci komunisty ‚preferovány‘ celou řadou sociálních opatření, což mělo pomoci hlavně rozvoji socialismu«.

Každý normálně myslící člověk ví, že pro zachování a budoucnost každého národa je důležitá jeho reprodukce, tedy snaha o zvýšení porodnosti. V té době to bylo obzvlášť důležité, protože bylo po válce a ztráty, které náš národ utrpěl, byly velké.

Já osobně jsem byla na mateřské dovolené v letech 1970 až 1975, mám dvě děti, dceru a syna. A i když věkový rozdíl mezi nimi je pouze 18 měsíců, zvládli jsme péči o ně s manželem a s přispěním babičky bez problémů. Pomohly nám i jesle.

Jak se v Československu vyvinula předškolní zařízení?

Změnou politického systému v roce 1948 došlo postupně ke změně až dosud platného patriarchálního modelu rodiny. Byla snaha o modernizaci postavení žen v rodině, v zaměstnání, kladl se důraz na lepší přístup žen ke vzdělání. Byla snaha o stále lepší postavení žen v politickém a veřejném životě. A i když nebyly vždy dané cíle naplněny na 100 procent, život žen v socialistickém Československu se postupně měnil.

A právě zvyšující se zaměstnanost žen-matek vedla k rozhodnutí rozšířit výstavbu předškolních zařízení - mateřských škol i dětských jeslí. Vznikaly jesle, které zřizoval stát či obec, případně podniky, v nichž byli rodiče zaměstnáni. Jedno měly však jesle společné – spadaly pod resort zdravotnictví, protože byl zájem, aby byly děti v péči odborného personálu, který by uměl rozpoznat zanedbání v psychickém i fyzickém rozvoji či nemoci, které by mohly dítě trvale poškodit. Proto v jeselských zařízeních pracovaly dětské sestry a kromě vystudované střední zdravotnické školy řada z nich pokračovala ve dvouletém studiu pomaturitního specializačního studia, obor výchovná péče. Mimochodem, po listopadu 1989 nebylo toto vzdělání uznáno.

Všichni víme, že jesle se prakticky všechny, až na malé výjimky, po roce 1989 zrušily, budovy se prodaly a dnes se pracně zavádějí s velkými investicemi z veřejných rozpočtů a politickými tahanicemi.

Zrušení jeslí po Listopadu byla jedna z největších hloupostí nového režimu. Po 30 letech se začíná uvažovat, že se tato služba pro rodiče dětí do tří let znovu obnoví. Že by naši vládní představitelé čekali, až jim to doporučí Evropská komise?

Po Listopadu jsem se jako vedoucí sestra jeselského zařízení v Plzni zúčastnila mezinárodní konference k úrovni sociálních služeb v České republice. Jedna z přednášek se věnovala i jeslím. Pamatuji se, jak francouzská panelistka se nás snažila oslnit, co jsou to jesle a jak fungují ve Francii. Západní země se totiž nechaly inspirovat právě u nás! Nechtěly, aby u nich tato služba, tolik potřebná pro pracující rodiče a především matky, chyběla. Chtěly se prostě vyrovnat socialistickému předškolnímu systému pro děti do tří let.

Popište, prosím, z vlastní zkušenosti, jak vypadaly jesle do roku 1990.

Jesle pravidelně jedenkrát týdně navštěvovala pediatrička/pediatr, v jeslích se děti i očkovaly. Dětem byla zajištěna celodenní péče i v oblasti stravování díky vlastní kuchyni – jídelníček byl kontrolován lékařem. Dětem pro pobyt v jeslích se zapůjčovalo oblečení, které se pralo ve vlastní prádelně. Sestřičky (tety) připravovaly pro děti na každý den výchovný plán. To byly výchovné chvilky k rozvoji rozumovému, hudebnímu, výtvarnému, tělesnému a volná hra. Vycházky s dětmi byly samozřejmostí. Za tento způsob výchovy platili rodiče symbolickou částku. Samoživitelky nebo samoživitelé neplatili ani korunu.

Příznačné je, že »naše« studentka se pochopitelně i na toto ptala svých respondentek, ovšem tak, že do jeslí byly děti odkládány! Chtěla bych zdůraznit, že navštěvovat jesle, ale ani mateřskou školu, nebylo v dobách socialismu povinností, přesto někdy poptávka převyšovala nabídku. V případě, že žádosti rodičů nemohlo být v místě bydliště vyhověno, bylo dítěti přiděleno na určitou dobu místo v jiných jeslích a po uvolnění míst v jeslích původních dítě přešlo tam.

Po převratu v roce 1989 byla tato služba brána jako socialistický způsob výchovy, který se nemůže objevit v nové demokratické společnosti. Nesmyslně se pobyt dětí v jeslích považoval za škodlivý, a to především na jejich psychický vývoj. Jesle byly šmahem rušeny.

V současné době, po 30 letech, se objevují názory, že je nutné zřizovat jesle, a dokonce to vládě ukládá rozhodnutí EU. Mnoho žen spontánně došlo k závěru, že není cílem zůstávat doma s dětmi. Ale upozorňuji, že ty ženy, které si vysnily takovýto život, nechť tak žijí, v tom je nikdo neomezuje. Většina však přirozeně touží se společensky realizovat a předvést své schopnosti. Tak jako muži. Ženy odmítají být loutkami v rukou mužů, jak se jim to některé pravicové strany snaží podsunout, že žena má jen tvořit zázemí pro svého muže, aby on mohl dělat kariéru. Ženy chtějí více, chtějí být opravdovými rovnocennými partnery, chtějí se podílet na rozhodování v rodině, chtějí mít svoji vlastní pracovní kariéru, která bude sladěna s péčí o rodinu.

Co říkáte návrhu ministryně práce, aby se dětské skupiny přejmenovaly na jesle?

Dětské skupiny, které nyní mají nahradit dřívější jesle, nemají s původní myšlenkou děti nejen hlídat, ale především se o ně všestranně postarat a pomoci tak rodičům v době, kdy jsou v zaměstnání, nic společného. Změnit název dětských skupin na jesle je pouze přemalování názvu firmy, přičemž o podstatě se vůbec nemluví.

Základním předpokladem života je bydlení, aby rodina s dětmi měla kde hlavu složit. Levice toto vnímá jako základní právo člověka. Jaký vliv mělo období po druhé světové válce na bytovou politiku?

Především v 70. až 80. letech došlo v celé ČSSR k rozsáhlé bytové výstavbě v podobě městských sídlišť, ale i k družstevní a individuální výstavbě bytů. Statistiky hovoří jasně. Mnoho občanů se ze starých a nevyhovujících bytů stěhovalo do nových světlých bytů s ústředním vytápěním a teplou vodou. Přidělování státních bytů se uskutečňovalo prostřednictvím tzv. pořadníků, kde každý žadatel byl obodován podle naléhavosti jeho situace. Část státních bytů byla přidělena důležitým závodům, kde byly především byty přidělovány pracovníkům, o které měl příslušný podnik zájem. Vůbec nechci říkat, že všechno bylo v nejlepším pořádku a že nedocházelo někdy při přidělování bytů k různým manipulacím včetně korupčního jednání. Jak se říká, všechno je o lidech. Rozhodně však není pravdou, že čekací doby na přidělení bytu byly nepředstavitelně dlouhé.

Ještě bych chtěla připomenout, že v tzv. králíkárnách - dle prezidenta Havla - platili nájemníci oproti dnešku směšné nájemné a byli chráněni bytovými zákony a nikdy se nemohli ocitnout na ulici, což se v dnešní demokratické společnosti může stát kdykoliv.

Připomenu také, že mladí manželé si mohli zažádat a čerpat od státu bezúročnou půjčku nebo s velmi nízkým úrokem na vybavení bytu. V 70. letech to bylo 30 000 Kč, v 80. letech se výše půjčky zvýšila na 50 000 korun. S narozením dítěte se půjčka snížila o 2000 Kčs. A tak bych mohla pokračovat s dalšími sociálními opatřeními ve prospěch žen a rodin.

Pikantní je, že v oné bakalářské práci se autorka zmiňuje o »velmi těžké situaci žen«, které měly dvojí zaměstnání - placené a neplacené, což byly domácí práce. Poukazuje na to, že práce v domácnosti nebyla tehdejší společností dostatečně oceněna a navíc ženám její řádné plnění stěžoval nedostatek služeb, chybějící zboží. Souhlasím, že rozvoj některých služeb vázl, některé zboží bylo nedostatkové a fronty se objevovaly. Ale není možné shodit ze stolu všechno, co se v sociální sféře pro ženy a rodiny za socialismu odvedlo.

Co vidíte jako přetrvávající z oblasti nerovnostní mezi mužem a ženou dosud?

Je to deficit v odměňování žen. I když se ženy začaly prosazovat a následně uplatňovat v řadě oborů, které byly doposud vyhrazené pouze mužům, a tento trend je naprosto správný, nikdy nebyly ženy za stejně odvedenou práci stejně platově ohodnocené. Předtím ani dnes. Zde je třeba mnoho ještě popracovat.

Přetrvává také hrozba domácího násilí a násilí na ženách. Ačkoli je velká osvěta – to je velké plus - přesto je mnoho žen, které trpí fyzickým, psychickým, ekonomickým či jiným násilím od svých partnerů v obydlí. Ano, jsou také případy, kdy jsou naopak ženy pachatelkami a oběťmi muži, ale to je zanedbatelná statistika. Každé násilí je nepřijatelné!

Přetrvávajícím mýtem v dnešní společnosti je pohled na život ženy v socialismu, zvláště v období 60. až 80. let, jako na život nesvobodného člověka, bez možnosti využití volného času, bez možnosti zapojení do společenského života. Je to zjednodušování a paušalizování nedávné historie. Pochopitelně, že ženy v socialismu kromě toho, že pracovaly, staraly se o rodinu, vychovávaly děti, také podle svého trávily svůj volný čas. Byly zapojené v různých sportovních, kulturních organizacích, mohly studovat v jazykových kursech, byly zahrádkářkami, pěstitelkami, rozvíjely svoje koníčky a to všechno zdarma nebo za poplatek, který ovšem rodinu nijak finančně nezruinoval.

Československé ženy měly možnost aktivně se zapojit i do společenského života například prostřednictvím ženské společenské organizace Československý, později Český svaz žen, který hájil postavení žen. Dodnes je ČSŽ součástí Mezinárodní demokratické federace žen. Připouštím však, že ženy chtěly mít širší nabídku ženských organizací, což jim současnost umožňuje.

Život žen v socialismu nebyl očistec na zemi, ale byl to plnohodnotný život, kdy žena nebyla již podřízena svému muži, kdy začala o svém životě rozhodovat sama. Nemusela se nikomu zpovídat ze svých činů a rozhodnutí. A i když nebylo vždy všechno zalité sluncem, rozhodně to byl čas, kdy klady převyšovaly zápory.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.1, celkem 67 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.