Rozhovor Haló novin s básníkem Karlem Sýsem

Kundera po třiceti letech

Návrat po revoluci v roce 1989 do Československa nebyl možný z praktických důvodů i kvůli disidentům, kteří se dostali k moci, řekla v rozhovoru pro brněnský literární měsíčník Host Věra Kunderová, manželka a dlouholetá literární agentka spisovatele Milana Kundery. Disidenti prý podle ní Kunderu nenáviděli, protože se už před revolucí obávali, aby se nepostavil do čela politické opozice. To jsou zajímavé věci, které vyplouvají po letech na povrch, viďte…

Žijeme v čím dál šílenějším světě. Není dovoleno dotýkat se model, dokonce není dovoleno ani je v milostném transu osahávat.

Zkus říci, že Karel Čapek je nudný, že jeho Bílá nemoc a Matka jsou agitky! Můj vnuk musel číst kvůli maturitě Válku s mloky a ne a ne ji dočíst. A my navíc žijeme v národě, který bez model nedokáže žít, cítí se bez nich opuštěn a ztracen ve světě, který naši zemičku obklopuje a svírá.

Když nepůjdu hluboko do historie, začnu Franzem Josefem. Lid se plazil před trůnem, aby - když kdosi v dálce trhl oponou - sbíhal se na nádraží, aby spatřil projet mávajícího tatíčka. Je to asi oidipovský komplex, třeba i naruby, že pořád potřebujeme nějakého tatíčka. Má to i vadu, známou již římskému právu, že otec nikdy není jistý, latinsky to neumím.

A tak šel dějinami tatíček za tatíčkem, někdy to byl otec sokolík, jindy otec budovatel, otec dovršitel, otec dělník bdící vysoko na Hradě či uprostřed pracujících, jindy žvatlal, který odelhal nástupní řeč napsanou mu cizí rukou.

Milan Kundera, ačkoli je uváděn jako spisovatel, psal také básně. A nebyly to vůbec špatné básně. Dnes ovšem jsou zařazeny do rubriky »stalinistické agitky«, a tím se jakoby degradují (například Člověk zahrada širá z roku 1953). Jak hodnotíte jeho básně vy?

Milan Kundera napsal krásné básně, i v padesátých letech. Když si odmyslíme historické pozadí, i dnes musíme ocenit jejich poetickou krásu. Na rozdíl od kokrhání kohoutů to byla poezie a poezií zůstane. Málokdo si pamatuje, který císař poslal Ovidia do vyhnanství. Ale Ovidiovo Umění milovati zůstalo. »Soudruzi moji, já bez vás, já bez vás nikdy už…« (výňatek z Kunderovy básně – pozn. aut.)

Touha po pospolitosti, po bratrství, po soudružství, z toho se může udělat špatně jen blbovi přežranému smaženými chrousty.

Tenkrát to opravdu vypadalo na »nikdy už«, ale když se ukázalo, že kdosi myšlenku soudružství zkurvil, zavrhli mnozí nikoli kurevníky, nýbrž myšlenku samu.

Málo se ví, že Milan Kundera byl členem KSČ. ČTK uvádí, že v letech 1948-1950 a 1956-1970. Na úplné výsluní se dostal dramatem Majitelé klíčů, za které v roce 1964 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda. Jeho vztah k lidově demokratickému a posléze socialistickému zřízení byl tedy zřejmý, i když později všechno to, co dosud napsal, zavrhl a svým »opusem číslo jedna« stanovil až sbírku povídek Směšné lásky z let 1963-1968. Jak to hodnotíte vy?

Ano, Milan Kundera zápasil sám se sebou, opravdu vstoupil do strany dvakrát.

Stal se populárním ani ne tak románem Žert jako Směšnými láskami. To je jedna z nejčeštějších knih, a navíc skvěle zfilmována Antonínem Kachlíkem. Kundera pak napsal mnoho knih, ale – je mi jedno, jestli mi kdo odpustí nebo neodpustí – to už je intelektuálština. A Nezval, Kunderův básník z nejmilovanějších, pravil o intelektuálech, že jsou studené ryby.

Právě jste to řekl, intelektuálština. Milan Kundera patří k nejpřekládanějším autorům na světě, avšak jeho díla nejsou zrovna jednoduchá. Rozvíjí v nich témata iluzivnosti života i politiky, vykořenění jedince, relativizace a manipulace, dichotomie lehkosti a tíhy lidského života (dichotomie – rozdělení celku do dvou vzájemně se nepřekrývajících celků)…

Lid zná Franze Kafku jen z doslechu, hustí se mu do hlavy, že je to vrcholná literatura. Což se neprodávají trička s Kafkovým portrétem? Ano, je to vrcholná literatura, ale ne pro každého. Právě tak se to má s Milanem Kunderou. Pochybuji, že se jeho další knihy stanou lidovou četbou. A český spisovatel – ať chce, nebo nechce, ať to třeba pečlivě skrývá, touží po osudu Jaroslava Haška.

Musím však připomenout skvělou knihu Milana Blahynky, nedávno vydanou nakladatelstvím Kmen: Sedm kapitol o díle Milana Kundery. Sám Kundera ji vřele ocenil! A není divu, Blahynka učinil mnoho pro přiblížení jeho díla českým čtenářům.

Kundera získal po 40 letech opět české státní občanství. Měl prý, podle médií, z toho upřímnou radost. Proč se tak stalo až po 30 letech od listopadu 1989?

Je divné, že třicet let po převratu se třídní boj zostřuje do nepříčetnosti. A třicet let po převratu kohosi napadne, že vrátí Milanu Kunderovi občanství. Nedivím se, že ho to dojalo. Sám svého času napsal: »Vlastnímu otci odcizil se, on straně své se odcizil…« Samozřejmě to může znít i obráceně – synovi se odcizil sám otec a strana ho zklamala nebo oklamala. I tak móžno. A taky to tak zřejmě bylo. To však nevysvětluje ony náhle propuknuvší tanečky. Ještě nedávno se pár literárních čubek úspěšně pokusilo překazit udělení Nobelovy ceny právě Milanu Kunderovi, obvinilo ho z fízlovství a dalších smrtelných hříchů. Ať už bychom dokonce připustili, že se něco z toho mohlo zakládat na pravdě, jak mohou žalobu vznést ti, co si dali do stanov vyznamenávání občanů spolupracujících s tajnými službami cizí mocnosti, která momentálně panuje? Aniž jsou s to rozpoznat, zda nezapadá za obzor a oni se budou muset porozhlédnout po jiných stálicích?

Něco se chystá ve státě dánském. Hnilobný proces zřejmě dosahuje vrcholu. Je třeba něco udělat. Ode zdi ke zdi – to platilo v Čechách vždy. Ale ke které zdi se přitočit?

Všichni jsou nějak zklamáni. Ptám se nikoli poprvé: jak může intelektuál uvěřit, že vznikne kapitalismus s lidskou tváří? Proč a nač se tedy celé 19. a 20. století šprajcovali Dickens, Balzac, Dostojevskij, Bezruč, Wolker, Biebl? Jak možná věřit, že bych já, český básník, zradil svou myšlenku? Inu, není to zřejmě tak těžké. Na to ovšem nestačí flastr v podobě nějaké ceny nebo udělení občanství národa, který o své básníky nestojí.

V roce 1955 Milan Kundera na konferenci Svazu československých spisovatelů hájil Miroslava Floriana před stalinistou Antonínem Jelínkem: »Považuje tedy snad Jelínek za ‚nám bližšího‘ Camusova cizince, který, když mu zemře matka, ještě toho dne se vykoupe na plovárně, namluví si novou ženskou a téhož večera se s ní bez smutku a bez pocitu melancholie vyspí?«

A v roce 1967 na sjezdu téže organizace mluví vlastně podobně: »Přerušit v této chvíli vývoj tak křehké kultury, nejdřív okupací, vzápětí stalinismem… zredukovat její mnohočetné vnitřní tradice, snížit ji na úroveň planého propagandismu, to byla tragédie, která hrozila odsunout český národ znovu a definitivně na kulturní periférii Evropy.«

Kdy tedy měl básník pravdu? Když napsal »ta Stalinova země je studně našich sil«, nebo když zjistil, že jsou i jiné studny? Když dozářil »paprsek oken kremelských«? Básníci mají vždycky pravdu, i když se mýlí. U básníků neplatí, že zmýlená neplatí. Tož tak.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.2, celkem 44 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


donald.kaczerowski
2019-12-06 13:22
Milan Kundera a „starej Veškrna,“ jak s hrdostí provinčního trouby
titulujete bývalého prezidenta Václava Havla, byl ideoví oponenti.
Kundera byl v mládí přesvědčený komunista a i po sovětské okupaci
stále ještě blouznil o jakési jedinečnosti československé cesty a
utopisicky věřil v demokracii na půdě socialismu s lidskou tváří,
Havel byl již tehdy přesvědčeným zastáncem demokracie
západoevropského pluralitnho typu. Na toto téma si kdysi vyměnili
polemické stati. Nicméně v době, kdy se objevila tzv. udavačská
aféra (tuším, že to bylo v roce 2008), se Havel Kundery zastal. Tak to
mezi slušnými lidmi chodívá, i když jsou si názorově vzdáleni.
Jinak mezi sebou kromě názorové odlišnosti neměli nic. Čas dal za
pravdu spíše Havlovi, potože všechny typ socialismu včetně tzv.
liberálních skončily ve slepé uličce. Nejsmutnějším důkazem je
čínská cesta, která pod vedením komunistické strany a za tvrdých
represí vůči všem oponentům směřuje k nejdrsnějšímu kapitalismu
jak z jeho počátků. Kdybyste se alespoň trochu orientoval v
literárním světě, věděl byste, že Kundera je zvláštní člověk a
o sblížení po listopadu 1989 nestál, stejně jako nestál o vydání
svých pozdějších románů v češtině.
Prokopic.Karel
2019-12-04 23:54
U pana Kundery mám tři otázky: 1/Jakpak to bylo, v době mládí pana
Kundery, že byl zatčen jeho známý? Šlo o emigranta, který se vrátil
na chvíli zpět a nechal si nějaké věci u jejich společné známé?
Emigrant byl na základě udání zatčen a uvězněn. Kdopak jej
prásknul??? 2/Pročpak jsme nepřivítali pana Kunderu už daleko
dříve? Proč jej nepřijal Starej Veškrna? Copak ti dva hoši měli mezi
sebou? 3/Proč Kunderovi dáváme občanství až dnes?
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.